Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Srdce_orig_napis.jpg

Nový svět

V Londýně jsme nasedli do letadla. Nastupovali jsme poslední, abychom měli jistotu, že žádný z pasažérů do Davida nevrazí. Na okraji schůdků se zarazil.

„Jak dlouho poletíme?“ zašeptal a zíral na otevřené dveře do letadla.

„Něco přes deset hodin. Proč?“ odpověděla jsem také šeptem a raději se sklopenou hlavou, aby si nikdo nevšiml, že si mluvím sama pro sebe.

„To letadlo je plné lidí...“

Teď jsem se na něj podívala a viděla, jak polyká naprázdno. Jeho červené oči měly černé okraje.

Prudce jsem do sebe vtáhla vzduch, když jsem si uvědomila, co to znamená.

„Chceš to raději odložit?“ navrhla jsem. „Nebo můžeme zůstat v Evropě.“ Nedokázala jsem zamaskovat naději ve svém hlase.

Zavrtěl hlavou. „Zvládnu to. Zalezu si někam ke kuchyňce. Tam ten pach nebude tak strašný.“

Vykročil nahoru. V tu chvíli se ve dveřích objevila letuška a usmála se na mě.

„Jdete právě včas. Zrovna se chystáme zavírat dveře .“

David se kolem ní protáhl se zmučeným výrazem. Podala jsem letušce palubní lístek a nechala se odvést na své místo. Byla to první třída – poslední pozdrav od Jaspera. On jediný od Davida věděl, na který kontinent se chystáme vydat, aby mohl zařídit letenky. Víc se dozvědět nesměl.

Usedla jsem do pohodlného křesla. Když jsem se vyklonila do uličky, mohla jsem poodhrnutým závěsem v přední části nahlédnout do kuchyňky. David seděl v rohu na zemi skrčený vedle servírovacích stolků. Vypadal zničeně. Povzbudivě jsem se na něj usmála. Pokusil se mi úsměv vrátit, ale moc se mu to nedařilo. Zničeně zavřel oči. Bude to dlouhý let.

 

*****

 

Auto zaparkoval ve vedlejší ulici. Vystoupil, rozhlédl se a když zjistil, že nikdo není v dohledu, rozběhl se upířím tempem. U jejího domu byl do tří vteřin. Pohlédl vzhůru na řady balkónů. Kromě tří oken se už nikde nesvítilo. Odrazil se  a plavně se chytil zábradlí ve třetím patře. Stoupl si na něj, znovu se odrazil a tentokrát přistál v pátém. Přehoupl se přes zábradlí a chvíli zůstal stát bez hnutí. Naslouchal zvukům v domě, aby měl jistotu, že všechno kolem spí.

Balkónové dveře byly zavřené, ale kliku nikdo neotočil. Bylo snadné je otevřít. Vstoupil a zhluboka se nadechl. Její vůně ho zaplavila s takovou intenzitou, že se málem neovládl a zasténal. Všude byla tma, ale pro jeho oči to nebyl problém. Pokoj byl malý, jednoduše zařízený. Úzká postel se světlezeleným krepovým povlečením, starý otlučený psací stůl plný bortících se hromádek knih, poškrábaný laptop, šatní skříň a knihovna. Podlahu pokrýval prošlapaný béžový koberec.

Ztěžka usedl na postel. Váhavě uchopil její polštář a zabořil do něj obličej. Dlouho tak seděl a nehýbal se. Byl by tak zůstal celou věčnost, kdyby to bylo možné. Nakonec ale vstal a polštář vrátil na stejné místo. Z náprsní kapsy kabátu vytáhl obálku a položil na psací stůl tak, aby byla vidět už ode dveří. Byl to dopis pro rodiče. Napsala ho těšně před odjezdem. Nikdo nemohl potřebovat, aby šéf brněnské kriminálky rozpoutal celostátní a potom i mezinárodní pátrání. Stačí, že ji budou hledat oni...

Pohlédl na malou dřevěnou poličku u postele. Pousmál se. Měla zřejmě nahrazovat toaletní stolek, protože na ní ležel hřeben a pár kousků bižuterie. Na první pohled si všiml stříbrného náramku. Když ho viděl naposledy, měla ho na sobě ona. Bylo to ten den, kdy páčil dveře černé Toyoty, aby ji dostal ven. Ležela tehdy zborcená na palubní desce a po spánku ji stékala krev. Povzdychl si. Dotkl se náramku a pak ho z náhlého vnitřního popudu strčil do kapsy.

Naposledy se rozhlédl a pak zmizel stejnou cestou, kudy přišel.

 

*****

 

Vzbudila jsem se s prudkým trhnutím. Letadlo zřejmě vletělo do turbulencí a házelo se mnou ze strany na stranu. Podívala jsem se na hodinky. Spala jsem víc než devět hodin! Byla jsem překvapená, že se mi vůbec podařilo usnout. Děsila jsem se tolika hodin strávených o samotě se svými myšlenkami. Myslím, že by to bylo podobné tomu, co teď prožívá David – bolest a utrpení. Vyklonila jsem se, abych se podívala, jak se mu daří. Vzhledem k tomu, že mě v uplynulých hodinách neprobudil hysterický řev, pochopila jsem že se držel statečně.

Davida jsem ale nezahlédla. Servírovací stolky zrovna letušky používaly, takže se zřejmě musel někam přesunout. Rozhodla jsem se, že se po něm podívám. Cítila jsem se strašně osaměle. Kam mohl jít? Kde není moc lidí? Napadla mě jen jedna možnost a hned jsem tam zamířila. Vzhledem k pokračujícím turbulencím jsem jednou málem spadla.

„Měla byste se posadit,“ řekla letuška přísně, když viděla, jak vrávorám ven.

„Když já musím...“ řekla jsem a nasadila útrpný výraz.

Pokrčila rameny a nechala mě být.

David byl opravdu na chodbičce u taolet. Vypadal unaveně, ale trochu líp, než když jsme nastoupili. Byl to ale on, kdo se zeptal první:

„Jak se cítíš?“

Ruka mi automaticky vyletěla k hrudi a přitiskla se na místo, kde tlouklo moje pošramocené srdce.

„Jsem živá,“ pokusila jsem se o vtip, ale oba jsme věděli, že je to spíš konstatování faktu.

Přistoupil ke mně blíž a pohladil mě po tváři.

„Tak rád bych řekl nebo udělal něco, co by pomohlo,“ zašeptal.

„Děláš toho hodně, Davide. Nevím, jak bych to bez tebe dokázala. Nejspíš bych teď stále ležela na posteli v tom prvním motelu stočená do klubíčka.“

Zavrtěl hlavou.

„Jsi mnohem silnější, než si myslíš.“

„Bohužel,“ řekla jsem tak potichu, že to téměř nebylo slyšet.

„Kdybych to mohl vzít zpátky...“

„Neobviňuj se!“ Nejradši bych si nafackovala. Nesmím se před ním hroutit. Ještě víc by si to všechno vyčítal.

„Jen jsi chtěl najít svého syna.“ Dívala jsem se na něj a pomalu dodala: „A nejsem jediná, kdo už ho nejspíš nikdy neuvidí.“

Objal mě. Bylo mi strašně, ale bylo neskutečně povzbuzující, že je tu někdo, kdo cítí to, co já.

 

Přistáli jsme na letišti v Newarku. Jezdící chodník nás dovezl k pásu se zavazadly.

„Měla bys pronajmout auto,“ zašeptal David. Přikývla jsem.

V batohu jsem měla ještě nějaké peníze od Cullenových. Bývali by mi dali klidně zlatou kartu ze Švýcarské banky, kdyby mohli, ale já nesmím karty používat. Bylo by to příliš riskantní.

Přicházeli jsme k davu lidí očekávajících své přátele a příbuzné. Zrovna jsem přemýšlela, jak se přes ně dostat, aniž by do někoho musel David strčit, když se v mém zorném poli objevilo něco nečekaného. Uvědomila jsem si to až o dva kroky později. Můj mozek to zachytil a já jsem se zastavila s jednou nohou nakročenou. Pomalu jsem se otočila zpátky.

V davu lidí stál malý podsaditý chlápek v šedém plášti a klobouku zaraženém hluboko do čela. Nikdy v životě jsem ho neviděla a nebyl ani ničím zvláštní. Až na jednu věc...

V rukou držel cedulku, kterou používají najatí řidiči, když mají vyzvednout neznámého klienta. Na té ceduli byl nápis:

 

Miss HALE

 

Stála jsem jako zařezaná a horečnatě přemýšlela. Je to možné? To musí být jenom náhoda...

„Co se děje,“ zeptal se David. Nemusel ani šeptat. V hale byl strašný rámus.

Moje nohy samy od sebe vykročily k tomu muži. Zastavila jsem se těsně před ním. Prohlédl si mě od hlavy k patě a tvářil se trochu skepticky.

„Slečna Haleová, Isabella Haleová?“ zeptal se.

Můj mozek byl stále poněkud zamrzlý, ale pamět zřejmě fungovala bezvadně, protože se bez problémů přeorientovala na angličtinu.

„To jsem já,“ odpověděla jsem opatrně.

Vytáhl z kapsy nějaký papír. Podíval se na něj, potom na mě a znovu do papíru.

„Zdá sem že ano,“ konstatoval už celkem přesvědčeným hlasem.

„Váš bratr mě kontaktoval před čtyřmi dny a požádal mě o extra rychlou zakázku... Nebylo to jednoduché,“ dodal důrazně, když jsem nereagovala  tak, jak si asi představoval.

„To je pochopitelné,“ pokusila jsem se.

Ohnul se a sebral koženou diplomatku, která dosud stála vedle něj na zemi. Předtím jsem si jí nevšimla.

„Všechno je uvnitř slečno Haleová. Vlastně...“ zarazil se. „Pan Hale říkal, že tohle jméno nebudete ve Státech už používat. Nové doklady a kreditní kartu najdete uvnitř. Je tam také email od vašeho bratra.“

Jasper mi posílá dopis? Rozbušilo se mi srdce.

„Jo a samozřejmě... Ještě tohle.“

Sáhl do kapsy a podával mi klíče od auta.

„Je to starší červený Chevrolet Chevy, najdete ho hned na kraji parkoviště. Upřímně – byl jsem překvapený. Pan Hale si obvykle přeje jiné druhy automobilů...“ Vrtěl nad tím hlavou.

Nevěděla jsem, co na to říct, a tak jsem jen s díky převzala klíče.

„Takže..“ dotkl se rukou krempy svého klobouku. „Těšilo mě slečno.“ Potom se otočil a zmizel v davu.

David byl stejně vykulený jako já. Zírala jsem na klíče ve své dlani. Pak jsem si vzpomněla na ten dopis. Byla jsem netrpělivostí bez sebe, abych si ho už mohla přečíst.

„Nech to na později,“ řekl David. „Raději odsud zmizíme co nejdřív.“

Přikývla jsem a následovala ho ven z haly.

Auto jsme opravdu našli hned na kraji letištního parkoviště. Moje trpělivost byla podrobena těžké zkoušce. Trvalo dvě hodiny než jsme se vymotali z města. Když jsme konečně najeli na západní osmdesátku, byla tma. Zastavili jsme u benzinky. Konečně jsem mohla otevřít tašku od Jaspera.

Našla jsem v ní obálku s doklady: rodný list, řidičák a pas. Všechny na jméno Isabella Swanová. Prohlédla jsem si fotografii na řidičáku. Byla poměrně nová. Alice měla tenkrát jeden ze svých záchvatů a odtáhla mě na nákupy. Aby toho nebylo dost, musela jsem v nové garderobě navštívit fotografa. Říkala, že budu jednou ráda, že ty fotky budu mít. Ani ona sama asi tenkrát netušila, jak velkou má pravdu. Nebo ano?

Při vzpomínce na Alici jsem zase cítila palčivou bolest, jak mi stoupá z hrudi přes krk až k očím. Prudce jsem zamrkala. v kufříku byla také peněženka z pravé kůže od Gucciho. Uvnitř tisíc dolarů v drobných bankovkách a kreditní karta na mé nové jméno. Také navštívenka s telefonním číslem od nějakého J. Jenkse.

Nakonec jsem si nechala složený arch papíru. Byl to vytištěný mail s pátečním datem.

 

„Drahá Belo,

rádi bychom udělali víc, aby tvůj nový začátek proběhl, co nejsnadněji. Bankovní účet, který jsme ti zřídili, bude každý měsíc doplňovaný částkou deset tisíc dolarů. (Od Alice ti mám vzkázat, aby ses nezdráhala ty peníze použít.)

Doklady, které jsi dostala, mají desetiletou platnost. Až budeš potřebovat nové, obrať se na J. Jenkse. Jeho navštívenku najdeš v peněžence. Je to důvěryhodný člověk, můžeš se na něj obrátit, kdykoli se dostaneš do nějakých potíží.

Vím, že se cítíš hrozně a nic, co bych napsal to nezmění. Chci ti alespoň slíbit, že uděláme všechno pro to, aby Jane Edwarda našla co nejpozději a tys měla dost času se ukrýt.

Pozdravuj Davida a vzkaž mu prosím, že nikdo z nás mu to nezazlívá.

Milujeme Tě!

J.


Svírala jsem v rukou ten kousek papíru, poslední spojení s mým starým světem. Světem, kde jsem patřila k Edwardovi. Snažila jsem se představit si, že si budu za deset let obstarávat další doklady. Deset let... Nevěděla jsem ani, jak přečkat následujících deset dní. David mi položil ruku kolem ramen. Opřela jsem se o něj a dala konečně průchod pláči, který jsem tak dlouho zadržovala. Nemluvil. Jen se jemně pohupoval. Proplakala jsem se až do spánku. Těsně než jsem usnula, mě přendal na sedadlo spolujezdce. Se zhasnutými světly jsme vyrazili na cestu.

 


Další část

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

kytka

11)  kytka (22.01.2011 23:29)

:'-(

Janeba

10)  Janeba (18.01.2011 13:29)

Karolko, máš mě na svědomí! Zase kapitolka plná citu a bolesti, ale kde je naděje? V Davidovi? To má i na upíra těžké břímě a kříž! Karolko, Ty mistrná slovíčkářko, letím dál, protože tento rozložený stav na kousíčky mi nesvědčí!
Děkuji!!

ScRiBbLe

9)  ScRiBbLe (07.01.2011 17:28)

Let letadlem, chudák David.:( A ty jeho výčitky svědomí! Jasper! Je úžasnej, jak to všechno naplánoval. Deset let, deset let? :'-( Cítím to stejně jako Bela…:'-(

Carlie

8)  Carlie (28.10.2010 15:18)

To je tak nádherně napínavé A Jasper je dokonalý, jak to hezky zorganizoval :-) B)

Gassie

7)  Gassie (25.10.2010 18:45)

Jasper je zlatíčko, jak se o ní stará.

6)  Lejla (24.10.2010 23:12)

Tááááááááááák a je z ní Swanová, tak krásně to zapadá do sebe, červený chevi a J.Jenks. Zdrený Edward co si nedokáže představit život bez ní a ona zase bez něj, ten smutek je z nich cítit a David s výčitky svědomí, tak to byl skvělý dílek

Alrobell

5)  Alrobell (13.06.2010 22:59)

Tak á tajně doufám, že jsi na happy endy... protože tohle by mě asi zabilo... dokonalé! Naprosto mimořádně dokonaloučké!!!

Bye

4)  Bye (29.05.2010 15:44)

Tak a odteďka už je to nefalšovaný Stmívání v Americe.
Izabela je teď Bella.
Chevrolet už by též měla.
Davida i peněz dost.
Nic z toho však pro radost.

ambra

3)  ambra (28.05.2010 17:23)

To vypadá fakt beznadějně... Ale ten příběh tak dobře odsejpá!!! Lepší slovo mě nenapadá... :'-(

sakraprace

2)  sakraprace (29.04.2010 19:09)

Aáááááá, to snad není možný. Jestli budu u každý kapitolky slzet, tak budu brzy úplně dehydratovaná

Ree

1)  Ree (29.04.2010 15:58)

Fňuk :'-(:'-( Já tě vážně varuju, Karol!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse