Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Srdce_orig_napis.jpg

Věci, které nelze vzít zpátky

Krajina ubíhá dozadu a za oknem vznikají jen šedočerné šmouhy. Jedeme velmi rychle. Reflektory zůstaly zhasnuté, není jich zapotřebí. Jedeme v noci, protože můj řidič je zvláštní. Za denního světla by asi pohled na něj způsobil srdeční kolaps každému protijedoucímu řidiči. Muž vedle mě je totiž neviditelný...

Jsme na cestě druhý den. Vlastně druhou noc. Přes den se skrýváme v nenápadných motelech. Nemám moc představu, kde přesně se teď nacházíme. A vlastně je mi to celkem jedno. Nezáleží na tom, kde jsem, protože tu není on. A moje rozbité srdce už tuší, že ani nikdy nebude...

A měl to být tak krásný víkend! Tři dny a dvě noci s Edwardem. Ani za milion let bych si nedokázala vymyslet nic, co bych dělala raději, než být s ním.

Jenže od první minuty bylo všechno špatně...

 

*****

 

Edward, Jasper i Alice zírali ve směru mé napřažené ruky. Nedokázala jsem promluvit. Zpětně jsem ocenila reakci svých přátel. Ačkoli v rohu místnosti, kam jsem třeštila oči, neviděli nic, ve zlomku vteřiny se postavili přede mě v obranné pozici. Věřili, že opravdu něco vidím.

Myšlení upírů je jiné než to lidské – mnohem rychlejší, konstruktivnější. Upír dokáže myslet na deset věcí zároveň a při tom psát esej o kvantových částicích, tesat sochu nebo... lovit. Nebylo tedy žádným překvapením, že rychle pochopili, tak jako já.

„Otče...?“ zvolal Edward tiše.

Muž v tmavém obleku nevypadal nijak agresivně. Nekrčil se připravený ke skoku, ani necenil zuby – narozdíl od mých upírů. Jeho výraz byl spíš překvapený. Těkal očima z Edwarda na mě a zase zpátky. O něčem usilovně přemýšlel. Asi po třech vteřinách se na jeho tváři objevil výraz pochopení a vzápětí zděšení.

Nevím, jestli to způsobily živé štíty přede mnou, nebo jeho tvář, tolik podobná Edwardově, ale přestala jsem se třást.

Ještě pár vteřin všichni stáli jako sochy. Pak se náš návštěvník pohnul. Opatrně vykročil kupředu. Alice i Jasper vydali překvapené zasyčení. Pochopila jsem, že už ho vidí.

Nikdo nic neříkal.

Edward hleděl na svého otce. Do tváře jsem mu neviděla, ale podle toho, jak měl strnulá záda, jsem pochopila, že příval emocí, který se na něj teď valí, je obrovský.

Jasper i Alice se uvolnili. Oba použili své schopnosti a zjistili, že jim od nečekaného hosta nehrozí bezprostřední nebezpečí.

Edwardův otec si odkašlal, jak to dělají lidé, když se chystají promluvit. Jeho strašidelný karmínový pohled na okamžik uhnul stranou. Jeho nejistota byla téměř hmatatelná. Nepotřebovala jsem být „čtenář“ emocí jako Jasper, abych to viděla.

„Moje jméno je David.“

Dvě vteřiny ticha.

„Alice.“

„Jasper.“

„Bela.“

Edward stále mlčel. Udělala jsem krok dopředu, abych mohla stát vedle něj. Vložila jsem svou ruku do jeho, ale zdálo se, že to ani nevnímá.

„Je mi to strašně líto, Edwarde,“ zašeptal David a v jeho hlase zněla neskutečná bolest.

A v tu chvíli se zlomil čas...

 

Edward přidušeně vykřikl a Alici vylétly ruce k tváři. Zmateně jsem otáčela hlavou ze strany na stranu ve snaze zjistit co se děje.

„Jdou sem,“ zakvílela Alice.

„Nechtěl jsem... Nevěděl jsem...“ zašeptal David.

Edward se ke mně prudce obrátil a vzal mou tvář do dlaní.

„Běž do svého pokoje a sbal se! Hned!“

„Co...?“ vykoktala jsem, ale to už mě Alice popadla za ruku a táhla mě pryč. V mžiku hodila na postel velkou cestovní tašku a házela do ní oblečení ze skříně.

„Alice!“ zakvílela jsem plačtivě.

Přiskočila ke mně a pevně mě objala.

„Nezemřeš,“ zašeptala.

Moje myšlenky se pohybovaly pomalu, jako kdybych se brodila bahnem. Nezemřu...

„Edward?“ kvíkla jsem jen.

„Ne nutně,“ řekla krátce. „Nevidím to jasně.“

Začala jsem se neovladatelně třást. Všechno kolem začalo být rozmazané. Nemohla jsem popadnout dech.

„Jaspere!“ zvolala Alice, ale to už byl její manžel u nás. Edward byl s ním.

„Lásko!“

Přitáhl mě k sobě a objal, rukama mi přejížděl po zádech jako v horečce. Jasper zavřel oči a místnost naplnil pokoj. Takový, jaký bylo vůbec možné vytvořit za těchto okolností.

„Prosím vás, řekněte mi už někdo, co se děje,“ prosila jsem plačtivě.

„David pracuje pro Jane...“ hlesl Edward.

Myslela jsem, že nemůžu být strnulejší, ale teď jsem se proměnila v ledovou sochu.

„Nechtěl nám ublížit. Chtěl mě jenom najít a Jane se k němu připojila. Setkali se náhodou u Carlislea...“ odmlčel se, jakoby potřeboval nabrat dech a pak pokračoval.

„Ujistila ho, že mi nikdo nechce ublížit. Jen mě chtěla přivést k Arovi. Netušil, že ty... že my...“ Hlas se mu zlomil.

„Netušil jsem, že ta Bela, o které jste všichni mluvili, je člověk,“ ozvalo se tiše ode dveří. I jeho hlas se hodně podobal hlasu jeho syna. David vypadal jako zosobněná bolest.

„Byl jsem tu pár dní. Chtěl jsem... vidět, jak se máš. Nechtěl jsem se ti zatím ukázat, nevěděl jsem, jak bys reagoval. Potom co se stalo... s tvou matkou.“

"Ty bolesti hlavy... Moje mysl se tě snažila číst..." řekl Edward tiše.

V hlavě se mi konečně poskládal kompletní obraz. Poslední dílek skládačky zapadl s hlasitým lupnutím. Člověk mívá větší strach z nejistoty, než z nebezpečí samého. Teď už jsem se tolik nebála. Převahu získala moje iracionální součást, díky které jsem byla schopná se zamilovat do upíra. Uvnitř mě se rozhořel plamínek naděje. Je mi jedno, kam  pojedeme. Mám Edwarda. Na ničem jiném nezáleží.

„Volal jsem Jane dnes ráno. Až teď jsem pochopil, že Bela... Nikdy by mě nenapadlo... Měl jsem tušit... Všude tady voněl člověk...“ Rukou si přejel tvář.

Vyprostila jsem se z Edwardovy náruče a přešla k Davidovi.

Bylo to tak zvláštní! Stejně zvlněné vlasy, ale v jiné barvě. Stejné lícní kosti, brada, nos...

Položila jsem mu ruku na rameno.

„Já vám věřím, Davide,“ snažila jsem se mluvit klidně a laskavě.

Jen zavrtěl hlavou. Nemohl přijmout odpuštění, protože nedokázal odpustit sám sobě.

Otočila jsem se na Edwarda. Jeho oči byly jako skleněné. Díval se na mě a zároveň skrze mě. Alice a Jasper se tvářili podobně.

„Ale no tak! To zvládneme!“ pokusila jsem se.

Edward zvedl ruku a uhladil mi vlasy na temeni. Otevřel ústa a snažil se promluvit. Přerývaně dýchal.

„Miláčku... Ty to nechápeš.“

Uprostřed mého těla, v místě kde mám srdce, jsem ucítila bodavou bolest. Můj lidský mozek byl pomalý a v návalu emocí neschopný vidět věci v celé šíři. Ale moje podvědomí zaplavilo neblahé tušení. Tělo reagovalo v zápětí. Nemohla jsem popadnout dech.

„Jane přijede s jedním upírem, který má schopnost najít kohokoli kdekoli na světě. Jmenuje se Demetri.“

Naprázdno polkl a pokračoval: „Jane je velmi cílevědomá a chtěla mě přivést sama. Jenže když několikrát selhala, nezbylo jí nic jiného než přiznat porážku a požádat o pomoc jiné upíry. Nejdřív mého otce... a teď Demetriho.“

Díval se mi do očí. Zjišťoval, jestli dobře chápu, co mi teď říká.

„Kamkoli pojedu, najdou mě.“

Roztřásla se mi brada. Všechno bylo najednou rozmazané, jak se mi do očí draly slzy.

„Tys to celou dobu věděl...“ šeptala jsem. „Věděl jsi, že nemáme šanci... A já jsem tomu nevěřila...“

Pevně mě objal.

„Poslouchej, Belo. Nic není ztracené! Mluvil jsem o tom i s Carlislem a jsme přesvědčeni, že tebe Demetri vypátrat nedokáže. Já ti nemůžu číst myšlenky a nepůsobí na tebe ani maskování mého otce.“

Lehce jsem se od něj odtáhla, abych se na něj mohla podívat a přesvědčit se, že jsem to pochopila správně.

„Já... odjedu... bez tebe?“ Jazyk jako by mi opuchl. Moje srdce se zmítalo v křečovitých záškubech.

Zabořil svou tvář do mých vlasů, znělo to, jako když pláče. V tu chvíli mě držel tak pevně, že to až bolelo. Ale byla to krásná bolest. Ještě stále byl se mnou...

„Není jiná možnost...“

„Ale je a ty to víš!“ vykřikla jsem rozzuřeně.

„Ne...“ zašeptal a jeho stisk ani trochu nepovolil.

Rozbrečela jsem se. Nekontrolovatelně, hystericky, bezmocně... Prsty jsem zaťala do svetru na jeho zádech

„Dal bych cokoli za to, abych mohl jet s tebou. Kdyby byla jiná možnost a já tě nemusel nechat samotnou...“

„Nemusí jet sama.“

Všichni jsme se otočili ve směru jeho hlasu.

„Mě Demetri také neuvidí... když zůstanu neustále zamaskovaný...“ Tvářil se rozpačitě. Bylo na něm vidět, že se skoro stydí nám takovou věc navrhovat. Zároveň ale dychtil touhou udělat něco, aby aspoň částečně odčinil to, co způsobil.

Edward mlčel. Podle soustředěného výrazu jsem odhadla, že se snaží číst Davidovy myšlenky.

Podíval se na Alici, aby zkontroloval svůj úsudek.

Přikývla.

„Je nějaké místo, kam ji můžeš odvézt? Ale nejmenuj ho! Nesmíme nic vědět,“ dodal rychle. Jeho tvář byla jako vytesaná z kamene.

„Ano,“ přikývl jeho otec. „Znám dobré místo. Bude jí tam dobře.“

Chtěla jsem se rozesmát. Bude mi tam dobře?! Už teď jsem byla skoro mrtvá bolestí.

„Postarám se o ni,“ dodal.

Ed si ho zkoumavě měřil. „Dokážeš se ovládnout?“

„Už roky jsem nikoho nezabil,“ řekl David rozhodně. „Kradu transfúze...“

„To nestačí,“ řekl Edward tvrdě.

„Vím, jak žijete... Dokážu to...“ Jeho pohled byl prosebný.

Edward váhal. Má mě nechat úplně samotnou? Nebo mi poskytnout perfektního bodyguarda, ale riskovat, že upír, kterého vlastně téměř nezná, selže?

Otočil se ke mně.

„Pojedeš s ním?“ Z jeho tónu bylo znát, že mi opravdu dává na výběr.

„Ano.“ Vlastně jsem jen pohnula rty, ale žádný zvuk z nich nevyšel. Tak a je to definitivní...

Alice přešla k nám a oba nás objala.

„Je mi to tak líto!“ štkala. „Nikdy si to neodpustím... Je to moje chyba! Pořád jsem sledovala Ara. Mělo mě přece napadnout, že Jane...“

 

Jak se rozloučit s někým koho milujete víc než svůj život? Co říct, když víte, že to jsou vaše poslední slova? Jak udělat první krok směrem od něj a přitom nezemřít?

Neříkali jsme nic. Jen jsme hleděli jeden na druhého. Dotýkali se. Snažili se zapamatovat všechno. Nevím jak dlouho... Rozhodně ne dost.

 

*****

 

A tak jsem na cestě. Sedím vedle starší kopie svého Edwarda. Vidí na mně na koho myslím, kdykoli se na něj podívám. Je milý a laskavý. A nese to se mnou.

Ještě nedokážu myslet na tátu a na mámu, na Alici. Už ve mně není dost místa na další bolest. Až se moje srdce naučí zase tlouct, aniž bych ho k tomu musela nutit silou vůle... Pak si vyhradím čas, který bude jenom pro ně.

 


Další část

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

kytka

13)  kytka (22.01.2011 23:07)

To byla ale rána, pomalu vydýchávám.:(

Janeba

12)  Janeba (18.01.2011 12:47)

Šmankote Karolko, co mi to zase děláš? Sice jsem tak nějak tušila, že David bude chtít pomoct, ale né takhle! Promiň, ale letím dál!
Děkuji!!

ScRiBbLe

11)  ScRiBbLe (07.01.2011 17:19)

Tý jo, když jsem si přečetla začátek, tak jsem se tvářila asi takto: a říkala jsem si: „COŽE????“
Ta druhá část mě naprosto rozsekala. Bylo to plné napětí a hlavně citů! Nevím, co říct, vzala jsi mi slova a schopnost přemýšlet. Každé slovo, které jsem přečetla, mě drásalo. Bolelo to. Ale ta část, jak nevěděla, jak se má rozloučit, to už na mě bylo opravdu moc. Z očí se mi teď lilnou potoky slz a já je nedokážu zastavit:'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-(
Jdu dál.

Carlie

10)  Carlie (28.10.2010 15:04)

Tak tohle bylo karolkovské , tak napínavé, tak nepředvídatelné, tak emotivní :'-(
Kam s "tchánem" jede... bojím se o Eda, bojím :'-(

Gassie

9)  Gassie (25.10.2010 18:43)

Chudák Bela :( Chudák Edward...
Jdu dál, jsem moc zvědavá, jak z té situace vybruslí.

8)  Lejla (24.10.2010 23:02)

Srdce se mi zcvrklo do malé kuličky. Ty pocity mě málem porazily ze židle. V hlavě mi hučí a má mysl to ještě zcela nepobrala a přesto trpím s ní. Co ted bude dál nejen s Bellou, ale i Edwardema kam jí odveze jeho otec

Alrobell

7)  Alrobell (13.06.2010 22:53)

No takže jsem právě prožila svoji první srdeční příhodu u tvé povídky... nelžet na posteli, tak to se mnou šlehne... Tep mám asi 150 - chudák buší, jako když běžím na autobus a moje hlasy v hlavě ječí jedne přez druhého!!!


Bye

6)  Bye (29.05.2010 15:23)

Štěstí, že už předem vím, jak to všechno dopadne,
jinak bych se hroutila z té situace nesnadné.
(To se hroutím stejně!)

V Evropě teď něco končí, jinde zase začne,
potíže to avšak budou doprovázet značné.
(Jestli si dobře vzpomínám.)

ambra

5)  ambra (28.05.2010 15:42)

Ach ty mi dáváš sodu...To je jak na horské dráze... a teď jsme uvízli v nejhorší smyčce moc metrů nad zemí a ještě hlavou dolů... Doufám, že to někdo RYCHLE opraví...

Ree

4)  Ree (29.04.2010 15:49)

Říkala jsi, že píšeš jenom happy endy? Protože jestli tohle neskončí šťastně, tak tě něčím majznu!

3)   (29.04.2010 13:09)

Páni mě to tak baví číst všechno od tebe Karolko, tak pořád přidávej COKOLIV :)

sakraprace

2)  sakraprace (28.04.2010 18:23)

No paráda, jen mě muč :), kde je další díl?

sakraprace

1)  sakraprace (28.04.2010 18:21)

Ach bože, to jsou zvraty, jsem napnutá jak kšandy:)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek