Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Srdce_orig_napis.jpg

Srdce upíra

Nevím, jestli si mě vzal Jasper v noci na starost, ale žádné noční můry se nekonaly. Zvláštní. Čekala bych, že se ve snu budu brodit potoky krve - nejlépe své vlastní. Pokud se mi vůbec něco zdálo, tak jsem si to nepamatovala.

Otevřela jsem oči a sledovala hru světel a stínů na stropě. Podzimní sluníčko houževnatě vysílalo paprsky bez ohledu na to, že měl být sychravý podzim.

Ještě se mi nechtělo vstávat. Bylo krásné pro změnu nemuset o ničem přemýšlet. Užívala jsem si ten báječný pocit, který se mi od telefonátu s Edwardem rozléval v hrudi. Miloval mě. A můj skeptický rozum do toho neměl co mluvit. Mohl mi podstrkovat desítky důvodů, proč to nemůže být pravda. Dobře věděl, že muži jako on, si obvykle dívek jako jsem já, ani nevšimnou. Můj rozum, kdyby bylo na něm, by mi ale také klidně tvrdil, že takový muž ani neexistuje. Muž. Upír.

Nespokojeně jsem si povzdychla a otočila se na bok.

 

A on tam byl.

 

Na křesle, na druhé straně pokoje, seděl muž, který podle zdravého lidského rozumu neměl existovat. Nehýbal se. Víc než kdy jindy se teď podobal antické soše. Jeho tvář byla tak krásná, že si mé tělo vyhradilo veškerou energii jen na sledování toho zázraku. Nezbyla už žádná, aby mi tlouklo srdce nebo proudil vzduch do plic.

A pak venku za oknem zafoukal vítr a rozhoupal větev mohutného dubu. Pohnula se jen o kousek a propustila kužel sluneční záře do mého pokoje. Paprsky dopadly na jeho kůži jako proud zlatého deště a jeho kůže se rozzářila. V tu chvíli jsem si byla téměř jistá, že ještě spím. Andělé přeci nesedávají na křesle! Rozhodně ne na křesle v mém pokoji.

„Ty nedýcháš.“ Jeho rty se opravdu pohnuly!

Větve dubu se vrátily na své místo a diamantová záře zmizela. Měla jsem pocit, že se topím. A jak jsem toužila se utopit!

Velmi pomalu vstal a vykročil ke mně. Jeho tvář zrcadlila touhu a zároveň obavy. Má strach, že před ním uteču, napadlo mě.

„Belo, prosím tě, dýchej!“ řekl znovu, teď o něco důrazněji.

Uvědomila jsem si bolest v plicích. Konečně jsem se nadechla a on se usmál. Zastavil se asi metr ode mě a klekl si. Čekal.

Podrobně jsem zkoumala každý rys jeho tváře. Musela jsem si být jistá, že až tenhle sen skončí, budu ji znát tak dobře, že si ji dokážu kdykoli vybavit.

„Jsi tak krásná!“ řekl tiše.

Do tváří se mi nahrnula krev. Co se na tohle dá říct? Nikdy v životě jsem na taková slova nemusela reagovat

Natáhl ke mně ruku. Konečky prstů se dotkl mých trochu zacuchaných vlasů rozhozených na polštáři. Když jsem neuhnula, ani neprojevila sebemenší známku strachu, přesunul svou dlaň k mé tváři. Celou dobu ze mě nespouštěl oči.

Přitiskla jsem se k jeho ruce a uvěznila ji na polštáři. Byla tvrdá a studená. A nepopsatelně nádherně voněla. Na chvíli jsem zavřela oči a vychutnávala ten neskutečný pocit. Dala bych cokoli na světě, aby se právě teď zastavil čas. Pak jsem na čele ucítila jeho druhou ruku. Pomalu putovala k lícní kosti.

Když jsem otevřela oči, skláněl se nade mnou a vzdálenost mezi námi se pomalu zmenšovala.

„Nepřestávej dýchat,“ poprosil mě a v jeho hlase zazněl lehký smích.

A pak mě políbil. Dlouze a velmi, velmi něžně. Jeho rty byly studené a tvrdé, ale dokonale se přizpůsobily těm mým. Ovanula mě vůně skořice a santálového dřeva.

V mé hrudi vybuchl oheň. Zasténala jsem a objala ho kolem krku. Můj jazyk ochutnával jeho ústa. Ta chuť byla nepopsatelná! Znovu se ozvalo zaúpění, tentokrát z jeho úst.

Cítila jsem, jak se jeho svaly napnuly a on strnul. Instinktivně jsem udělala totéž, i když ve mně všechno křičelo touhou.

Pomalu se odtáhl, ale jen tolik, aby mi viděl do očí. Ty jeho, karamelové, se divoce leskly. Dýchal přerývaně.

„Dej mi pár vteřin, miláčku,“ zašeptal a zavřel oči. Měl velmi soustředěný výraz. Neodvážila jsem se ani pohnout. Nastalo takové ticho, že jsem slyšela i splašené údery svého srdce. Jen toho svého...

Po chvíli otevřel oči, usmál se a znovu se sklonil níž. Tentokrát mě políbil na tvář. Jeho ústa putovala až k ušnímu lalůčku. Cítila jsem, že oheň ve mně se znovu bouřlivě rozhořívá, ale tentokrát jsem se rozhodla jednat mnohem opatrněji. Zdálo se, že být tak blízko u mě pro něj není úplně snadné.

Já jsem předtím zkoumala jeho tvář očima, on teď totéž dělal svými rty. Moje ruce se vší silou snažily přitisknout ho ke mně ještě blíž.

Pak mě lehce nadzvedl, posunul doprostřed postele a lehl si vedle mě. Těsně vedle mě. Jeho ruce jemně a nesměle putovaly po mém těle. Naše ruce se proplétaly a on mě znovu líbal. Bylo nad mé síly držet se zpátky.

„Třeseš se zimou,“ řekl najednou chraplavě.

Překvapeně jsem otevřela oči. Vůbec jsem si to neuvědomila! Přetáhl přese mě deku a znovu se ke mně přitiskl. Položila jsem hlavu na jeho hruď. Zvedala se jako když dýchá člověk, ale uvnitř bylo naprosté ticho. Přemýšlela jsem o tom, že všechny lidské předpoklady o tom, která část lidského těla je vlastně centrem lásky, byly mylné. Rozhodně to nemohlo být srdce. To by tu teď nebyl se mnou a nedržel mě v náručí.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ ozvalo se po několika minutách společného mlčení, kdy jsme si užívaly jeden druhého.

„Ptej se,“ špitla jsem. „Ale já pak budu mít taky spoustu otázek.“

„To znělo skoro výhružně.“ Rozesmál se a já si vychutnávala dunění toho nádherného smíchu, který se ozýval v jeho hrudi.

Potom utichl a už vážným hlasem položil otázku:

„Ty se mě ani trochu nebojíš?“

„Ne.“ V tomhle jsem měla jasno, a tak můj hlas zněl rozhodně a jistě.

„A máš představu, co by se ti mohlo stát?“ zkoušel to dál.

Nespokojeně jsem se zavrtěla.

„Přibližně...“ zamumlala jsem. „Budeš mi to teď dopodrobna líčit, abys mě odradil?“

Zasmál se a políbil mě do vlasů. „To by se mi asi stejně nepovedlo. V tobě není snadné vyvolat strach.“

Usmála jsem se. To bylo dobré znamení.

„Teď jsem na řadě já.“ Můj hlas zněl teď mnohem odvážněji.

„Do toho.“

„Jak je to s tvým jménem.“ Rozhodla jsem se, že ty vážnější věci nechám na později.

„Moje maminka byla Češka. Jmenovala se Helena. Ona a táta se přeplavili do Států v roce... 1885.“

Mlčel a čekal na nějakou moji reakci. Byla jsem dopředu rozhodnutá se pokud možno nejevit ani neděsit, tak jsem ho pobídla, aby pokračoval.

„V té době už mě čekala, takže jsem vlastně Čech.“ Pousmál se. „Dostal jsem jméno Eduard, po jejím otci. Američani to ale neuměli správně vyslovit, a tak mi pochopitelně říkali Edward. V době, kdy jsem chodil do školy, jsem se tak i začal podepisovat. Když jsme s Alicí přijeli sem, bylo přirozené vrátit se k původnímu jménu. I tak jsme příliš nápadní. Nechtěl jsem ještě budit pozornost cizím jménem.“

Zachichotala jsem se.

„Co je tu k smíchu?“ řekl trochu pohoršeně.

Jak mu to jen říct?

„Víš, tvoje jméno nevzbuzovalo pozornost naposledy v době tvého dědečka. V dnešní době už je... trochu zastaralé.“ Vymotala jsem jednu ruku z deky a pohladila ho, pro případ, že by se chtěl urazit.

„Chceš říct směšné,“ zabručel

„Řekněme, že menší pozornost bude vzbuzovat Edward,“ snažila jsem se smířlivě. Při vyslovení jeho jména se ve mně všechno rozechvělo.

Zřejmě to cítil, protože mě vzápětí natočil čelem k sobě a hladově políbil. Pochopila jsem, že se tedy neurazil...

Ve chvíli, kdy jsem nad sebou zase málem ztratila kontrolu,  najednou přestal a položil si mě zpátky na hruď.

„Teď se ptám já.“

Povzdychla jsem si. Chtěla jsem ho radši líbat, než odpovídat na otázky. Měla jsem podezření, že to měla být pomsta za to, že jsem se smála jeho jménu.

„Co sis myslela, když jsme se poprvé setkali... Kromě toho, žes mi chtěla rozbít hlavu.“ Uchichtl se.

Zčervenala jsem. „To není fér!“

„Dobře, usnadním ti to a začnu první.“

Zatajila jsem dech.

„Když pominu své upíří já,“ řekl trochu napjatým hlasem, „ozvaly se ve mně neskutečně silně i touhy, které jsou čistě lidské. Ne, upřesním to. Čistě mužské.“

Když jsem nijak nereagovala, dodal: „Nikdy jsem žádnou ženu nechtěl tak, jako chci tebe. Vlastně – nikdy jsem necítil nic, co by se alespoň vzdáleně podobalo tomu, co cítím k tobě.“

Wow! Od konečků prstů na nohou až ke kořínkům vlasů mi projelo slastné chvění. Zabořil obličej do mých vlasů a něžně mě pobídl:

„Jsi na řadě.“

Zhluboka jsem se nadechla, abych sebrala odvahu a odpověděla: „Říkala jsem si, že nikoho tak krásného jsem nikdy neviděla. Vybavily se mi sochy řeckých bohů...“ V tu chvíli jsem byla vděčná, že mi nevidí do tváře.

„A bála ses mě?“ zeptal se zvědavě.

„Dost,“ přiznala jsem neochotně.

„Dobře.“ Znělo to skoro spokojeně.

„Nerozumím. Proč je to dobře?“

„Vždycky reaguješ jinak než čekám. Myslím, že jinak dokážu lidské chování odhadnout velmi přesně. Díky své schopnosti, jsem se v tom stal mistrem.“

„Alice říkala, že moje myšlenky neslyšíš,“ ujišťovala jsem se.

„Ani trochu,“ odpověděl nespokojeně. „Je to hrozný pocit. Jako když ztratíš jeden ze svých smyslů.  A je to o to horší, že se jedná o tebe. Nevím, co si myslíš a nedokážu odhadnout, jak se zachováš.“

Nevím proč, ale fakt, že jsem pro Edwarda tak nečitelná, mi udělal náramně dobře.

„Můžu teď jednu těžkou?“ začala jsem opatrně.

„Zkus to.“

„Co to Alice říkala o tvé matce? Proč je Aro tak vysazený na vztahy s lidmi?“

Opatrně se posadil a posunul si mě na klín. Jeho ruce mě objaly.

„Když mi bylo sedmnáct, táta se stal obětí války dvou válčících upířích klanů. Tehdy to na jihu Států bylo docela běžné. Obzvlášť ve větších městech. Upíři, kteří se neživí zvířaty jako naše rodina, se obvykle moc nesdružují, vládne mezi nimi spíš rivalita. Ale tehdy se někteří dokázali vzájemně spojit a bojovali proti každému, kdo jim v té oblasti mohl konkurovat. Na vzájemné střety samozřejmě doplatili i smrtelníci.“

„Tvůj tatínek?“

Edward přikývl a jeho krásná tvář se zachmuřila.

„Vracel se v noci z práce. Když měl už dvě hodiny zpoždění, máma mu šla naproti. Našla ho s prokousnutým hrdlem v kaluži krve.“

Jeho hlas zněl tak smutně, že bych v tu chvíli udělala cokoli, abych ztišila jeho bolest.

„Ještě žil...“ řekl tiše. „Křičel bolestí, ani ji nevnímal.“

Začala jsem ho hladit po rameni.

„Ten co mu to udělal, se pro něj vrátil,“ pokračoval Edward po dlouhé tíživé odmlce. „Nechtěl ho zabít...“

V jeho slovech byla skrytá narážka. Co může upír udělat člověku horšího než mu vysát krev?!

„Už víš, že někteří z nás mají nadpřirozené schopnosti.“

Přikývla jsem.

„Existuje taková teorie, že náznaky takových schopností se objeví ještě během lidského života. Někteří z nás to dokážou vycítit.“

Nevím, jestli si to uvědomil, ale během svého povídání mě přitiskl blíž k sobě a téměř po každé větě mě líbal do vlasů.

„Ten upír, který zbavil života mého otce, takovou schopnost měl. Viděl  v něm velký potenciál. Proto se rozhodl, že ho promění.“

Najednou se zasmál. Trhla jsem sebou, protože jestli jsem něco v tuto chvíli nečekala, tak to byl smích.

„Táta byl velmi tichý a nenápadný člověk. Nikdy na sebe neupozorňoval. Dokonce bych řekl, že jakoukoli formu pozornosti dost těžko snášel. Proto se snažil být nenápadný. Bylo to zvláštní. Dokázal, že ho lidé přehlédli. Zapomínali, že tam je. Když se z něj stal upír, jeho talent se projevil naplno.“

Vykulila jsem oči. „Uměl být neviditelný?“

Usmál se. „Ne tak docela. Jeho schopnost fungovala na podobném principu, jako ta Jasperova. S tím rozdílem, že on neovlivňoval emoce, ale myšlení. Lidé v jeho přítomnosti prostě věřili, že ho nevidí.“

„No teda!“ vydechla jsem užasle.

„Brzy se o tom doslechl Aro. Byl naprosto unešený jeho darem. Velice stál o to, aby se táta přidal k němu. On to ale odmítl... kvůli matce.“

„On s ní zůstal?“ divila jsem se a podívala se na něj.

Smutně se usmál a pohladil mě po tváři. „Velice ji miloval.“

„Kde jsi byl v té době ty?“ napadlo mě najednou.

„To léto jsem odjel k příbuzným do Kalifornie. Když jsem se vrátil, otec nebyl doma. Odjel do Volterry přesvědčit Ara, aby nechal jeho i matku na pokoji. Upírům se samozřejmě nelíbilo, že o nich ví nějaký smrtelník.“

„Jak to dopadlo?“ zeptala jsem se bázlivě a nějak jsem tušila, co uslyším.

„Když se nevracel, bála se o něj. Tak jela za ním. Obětovala se...“

Zkoumavě se na mě zadíval a pak pokračoval. „Hodně mi ji připomínáš. Mám pocit, že by ses zachovala stejně.“

„Co se stalo?“

„Aro trval na tom, že ji otec musí proměnit nebo zabít. Byl sám, neměl žádné spojence. Nemohl odporovat... Vybral si to druhé.“

„Proč?“ vyhrkla jsem. „Mohli být navždycky spolu!“

„Ty to nechápeš, Belo! Nikdo z nás by nechtěl být... upírem, kdyby měl na výběr. A už vůbec by ke stejnému osudu neodsoudil někoho, koho miluje!“

Měla jsem pocit, že moje srdce sevřela ledová ruka. Pochopila jsem, že moje racionální já mělo celou dobu pravdu. Tenhle pohádkový příběh – můj vztah s Edwardem – nemohl mít šťastný konec.

Hleděli jsme jeden na druhého a ani jeden z nás nechtěl promluvit. Tohle už nebyl jen sto let starý příběh. Věděli jsme, že je to o nás. Na jazyku mě pálila otázka, ale věděla jsem, že ji nedokážu položit. Ne teď.

Náhle si přitáhl mou tvář k sobě a začal mě líbat. Nebyl tak jemný jako předtím. Bral si moje ústa, jakoby na tom závisela jeho existence. Na chvíli mě napadlo, co by se stalo, kdyby se na mých rtech objevila krev. Vzápětí ale přestal a jen mi zblízka hleděl do očí.

„Co jsem ti to udělal?“ zašeptal. Kdyby mohl upír brečet, určitě by mu v tu chvíli tekly slzy z očí.

„Nic mi není,“ odpověděl jsem celá zmatená.

Jen zavrtěl hlavou a znovu vdechoval vůni mých vlasů. Dnes už asi podvacáté.

„Dokud budeš se mnou, budeme na útěku. Nikdy nebudeš moci žít normální lidský život. Vždycky budeme muset být ve střehu a připraveni zmizet.“

Necítila jsem se vystrašená. Jen mě strašně bolelo takhle ho vidět.

„Jsou i horší věci než zemřít a stát se upírem,“ řekla jsem něžně a hladila ho při tom po zádech.

„Opravdu?“ zeptal se hlasem plným ironie a sarkasmu.

„Ano.“ Odtáhla jsem se od něj, aby mi viděl do tváře. „Žít bez tebe.“

Nehýbal se. Nemrkal. Nedýchal. Vteřiny plynuly a měnily se v minuty. Začínaly mě bolet ruce a záda, protože jsem seděla nahybně jako on.

„Dokud bude nějaká jiná možnost, nikdy z tebe neudělám monstrum!“

Celou svou duší jsem cítila to hluboké opovržení, které tou větou vyjádřil sám k sobě. Tu bolest, kterou cítil, protože mi nemůže dát víc, než život po svém boku. A já v tu chvíli nenašla jediný způsob, jak ho přesvědčit, že to je víc, než bych si kdy troufala doufat.

 


 

Další část

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

kytka

15)  kytka (22.01.2011 22:48)

Krásný příběh. Na víc se nezmůžu.

Janeba

14)  Janeba (18.01.2011 09:02)

Karolko, skvostná nádhera! Kdo posadí Bele do pokoje anděla? Karolka! Kdo zboří Bele její dosavadní život a na chvíli postaví vzdušný zámek? Karolka! Kdo vezme Bele vzdušný zámek a přivolá strašáka Ara? Karolka! Kdo dokáže rozdmýchat jiskřičku a udělat z ní ohýnek? Karolka! A to jedinou větou, vlastně souvětím .. A já v tu chvíli nenašla jediný způsob, jak ho přesvědčit, že to je víc, než bych si kdy troufala doufat. Ach jo! Děkuji!!

ScRiBbLe

13)  ScRiBbLe (28.11.2010 19:06)

A on byl tam. Ano, a já jsem ho viděla! Tu zář, tu dokonalou tvář, která patří andělům a stejně jako Bela jsem se chtěla topit dál, pořád a navždycky!
„Nepřestávej dýchat,“ poprosil mě. Mě se to nepovedlo, opravdu jsem se zatajeným dechem četla to, jak k ní kráčel, to, jak se jí dotýkal a jejich první polibek.
Uáááá, takže je to Eduard, on se skutečně jmenuje Eduard! Zase se směju, ehm, ne to je špatné slovo. Hýkám jako starý osel, který trpí nějakou záhadnou nemocí plic, takže vydávám podivné a přidušené chroptění.

Můžeš mi vysvětlit, jak to děláš, že se v jedné části směju jako pomatenec a v druhé mě v očích pálí slzy, hrdlo sevřené a celá scvrklá čtu ty slova plná bolesti a lásky?:'-(
Karolko , naprosto úžasné a dechberoucí! Klaním se!

Carlie

12)  Carlie (28.10.2010 13:37)

Ano! Jak se tam objevil, v noci
A ty jeho láskyplné poznámky, že by měla dýchat :D
Super... teď musím jít ven, ale pak se hned vrhnu na další díly :-)

Gassie

11)  Gassie (25.10.2010 17:29)

Edův příběh byl krásný.
A zase se dostáváme do klasického scénáře, kdy nechce z Belly udělat upírku
Jsem zvědavá, jak si to prosadí tentokrát.

Karolka

10)  Karolka (24.10.2010 16:51)

Lejla: Děkuju!

9)  Lejla (24.10.2010 16:15)

No teda...predstava, ze ja bych byla slunce a posmrala Bellu paprsky,aby se probrala a videla v momentev rohu sedet andela, ktery zari, tak to by bylo neco. Takze Eda je vlastne z Cech to se mi moc libi a pak ten pribeh...wow to nemelo chybu

Alrobell

8)  Alrobell (13.06.2010 22:29)

Nenacházím slova! Proto jen ...

Jodie

7)  Jodie (13.06.2010 11:59)

to bylo teda tak smutné...ale krásné

Karolka

6)  Karolka (28.05.2010 21:40)

Bye: A kdo to říkal! Já to říkala!

Bye

5)  Bye (28.05.2010 21:34)

Karolko, teprve teď jsem si všimla, jak moc jsme si podobné! Nebo jak moc jsi mě ovlivnila...

And OMG, David´s here!!!!!!!!!!

ambra

4)  ambra (28.05.2010 14:04)

Nejprve jsem chtěla navrhnout, že vytvořím pracovní zkratku CHS - chudák Steph. Ale pak mi to docvaklo. TOHLE už není o ní... To je nádherný nový milostný příběh, kde jen nějaká kulisa zbyla z minulého představení a někomu bylo líto ji vyhodit...

3)  Ewik (25.04.2010 04:33)

Neumím áchajícího smajlíka:-( Takže, ááchám:-)

sakraprace

2)  sakraprace (24.04.2010 22:28)

Aáááá, krásné,radostné a přeci tak smutné. Moc se těším na další.

Ree

1)  Ree (23.04.2010 20:05)

:( :( :( :( :( :( :( :(
To-bylo-smutné :( Ale nádherné, dokonalé, úžasné :)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek