Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Srdce_orig_napis.jpg

Jak je důležité míti Alici

Po třech dnech už jsem v nemocnici nemohla vydržet. Alice za mnou sice chodila každý večer, ale čas mezi tím byl k nepřečkání. Navíc jsem vždycky s napětím čekala, jestli přijde i Eduard, a pak se neúspěšně snažila skrývat zklamání, když se objevila sama. Pokaždé mě ale pozdravoval a poslal nějakou pozornost. První den to byl disk s jeho oblíbeným Svitem luny od DeBussyho. Při další návštěvě mi Alice předala souborný výtisk nejlepších  her Williama  Shakespeara a den na to velké červené jablko.

Čtvrtý den mě propustili. Nebyla jsem ještě úplně fit. Mám podezření, že se mě už chtěli zbavit, nejsem totiž ideální pacient. Také je, nevím proč, znervózňovaly návštěvy Alice.

Když bylo po ranní vizitě, dříve než jsem se začala balit, se ve dveřích objevil Eduard. Vypadal trochu rozpačitě. Ani já jsem prvních pár vteřin nemohla přijít na jedinou rozumnou věc, kterou bych řekla.

„Zrovna jsem se dozvěděla, že můžu jít domů,“ vypravila jsem ze sebe po dlouhých vteřinách trapného ticha.

„Alice tušila, že to tak bude. Přijel jsem pro tebe.“

Udiveně jsem zvedla obočí. To byla taky asi jediná část těla, která mě v tu chvíli poslouchala.

„Rádi bychom, abys teď týden bydlela u nás... Než se dáš úplně do pořádku. Alice už ti zařídila pokoj ve své pracovně. Ani to tam nepoznáš.“ Zasmál se.

„To si dovedu živě představit.“ Alice měla příležitost nakupovat a organizovat a určitě si to úžasně užila.

„Počkám na tebe na chodbě.“

Rychle jsem se převlékla a sbalila pár věcí do batohu. Venku na parkovišti čekalo zaparkované stříbrné Volvo. Když jsem ho viděla, samozřejmě se mi vybavila ta chvíle, kdy jsem ho viděla naposledy i události, které následovaly. Najednou jsem se nemohla hýbat a roztřásla se mi kolena. Ed šel vedle mě, a tak stihl zareagovat velmi rychle. Jeho paže mě pevně chytila kolem pasu. Podepřel mě a já se k němu mimoděk přivinula. Bylo to úplně přirozené. Stále jsem ale nedokázala zahnat obraz toho muže z černého auta a jeho náhlé zmizení dírou ve stropě.

„Už je to pryč,“ řekl potichu.

Zhluboka jsem se nadechla a konečně procitla. Až teď jsem si uvědomila Eduardovu blízkost. Naše oči se setkaly a nedokázaly se od sebe odpoutat. Náhle jeho tvář neodrážela žádné vnitřní boje, frustrace nebo pochybnosti. Zračila se v nich stejná touha, kterou jsem v tu chvíli prožívala já. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, než na něj. Každá buňka mého těla se rozechvívala jeho přítomností. Vůně, která ho obklopovala, mě naprosto ochromovala a on se zdál být stejně paralyzovaný jako já. Jednou rukou mě stále podepíral a druhou pomalu zvedal k mé tváři. Konečky prstů se jemně dotkl lícní kosti. Pak přejel ke spánku a odhrnul pár neposlušných pramínků vlasů.

„Nepřežil bych, kdyby se ti něco stalo.“

Marně jsem hledala slova. Způsob, jak vyjádřit, co právě teď cítím.

„Řekni mi, prosím, na co teď myslíš?“ zeptal se a v jeho hlase bylo znát lehké napětí.

„Právě teď nejsem příliš schopná myslet,“odpověděla jsem s rozpačitým úsměvem. Jeho tvář se uvolnila a rty se zvlnily v tom úžasném úsměvu, který umí jen on.

„Snad jen...“ dodala jsem, „že právě teď jsem tam, kde mám být.“

Úsměv z jeho tváře zmizel a objevil se podmračený výraz, který na něm vídám tak často.

„Moje společnost není to nejlepší, co tě mohlo potkat, Belo.“

„Já to cítím jinak,“ troufla jsem si odporovat.

Povzdechl si a zavřel oči.

„Já jsem ale nemluvil o tom, co cítím. Snažím se ti jen vysvětlit, že být se mnou pro tebe není dobré.“

„A říkáš mi to při každé možné příležitosti,“ zabručela jsem rozmrzele.

„Jenže ty to stále nechceš brát vážně.“

Pokrčila jsem rameny.

„Beru to velmi vážně. Jenže to nic nemění na tom, co je mezi námi.“ Právě teď jsem asi řekla víc, než jsem měla.

Pomalu mě pustil a lehce se odtáhl.

„To nepopírám... nemůžu se už snažit předstírat, že pro mě nic neznamenáš.“ Znovu si povzdychl. „Ale ty neznáš všechna fakta. Kdybys věděla, kdo jsem, nechtěla bys se mnou být už ani jedinou minutu.“

„Neexistuje nic, co by mohlo změnit můj vztah k tobě.“ Můj hlas nabral na naléhavosti. „Nemusíš se bát mi říct pravdu. Věř mi!“

„Já ti věřím, Belo. Ale nevěřím sám sobě.“ Bolest, kterou jsem v tu chvíli viděla v jeho očích, mě přiměla udělat krok dopředu a odstranit tak i tu malou vzdálenost, která nás oddělovala. Nesměle jsem vložila svojí dlaň do jeho studené ruky.

„Tak mi to vysvětli. Řekni mi, o co jde.“

Pomalu zavrtěl hlavou. „Nejsem jediný, od koho ti hrozí nebezpečí. Tvoje nevědomost tě chrání.“

Zaúpěla jsem a pustila jeho ruku. Chytila jsem se za hlavu, protože v tu chvíli jsem měla strach, že se mi rozskočí. Nerozuměla jsem ničemu, co říkal. Mluvil stejným jazykem jako já, ale nic nedávalo smysl. Jediné, o co jsem se mohla opřít, byl fakt, že mu na mně záleží.

„Prosím, odvez mě za Alicí.“

Přikývl a otevřel mi dveře od auta. Cesta do Liškova trvala půl hodiny, i když běžný řidič by stejnou vzdálenost pravděpodobně urazil ve dvojnásobném čase. Řidič, který by nejel rychlosti 130 kilometrů v hodině. Celou dobu jsme mlčeli.

Alice na nás čekala před domem. Když jsem vystoupila, objala mě kolem ramen a vedla mě dovnitř. Neusmívala se, tak jako obvykle, ale měla zamyšlený, lehce zasmušilý výraz. Eduard šel za námi.

V hale stál malý kožený kufr. Během následujících dvou minut jsem pochopila, že je jeho. Stručně a zase trochu upjatě mi oznámil, že odjíždí na týden do Norska, aby navštívil rodiče, kteří tam jsou na dovolené. Alici políbil do vlasů, mně popřál, abych se brzy uzdravila a odešel.

 

*****

 

Chvíli jsem jen stála a hleděla na zavřené dveře. V hrudi jsem cítila neskutečnou řezavou bolest a kovaříčci s kladívky a kovadlinkami, kteří se usídlili v mé hlavě po té „nehodě“, se zase dali pilně do práce.

„Pojď si lehnout,“ řekla Alice měkce. „Jsi bledší než já.“

Nechala jsem se odvést do její pracovny. Ta se ale v době mé nepřítomnosti proměnila v moderně zařízený dívčí pokoj. Široká postel s bleděmodrým přehozem, obrovská šatní skříň, police plné knih, psací stůl s polstrovaným křeslem a nechyběla ani televize a notebook. Za jiných okolností bych jásala a skákala až do stropu. Teď jsem se dokázala jen chabě usmát a suše poděkovat.

„Ale no tak!“ zaúpěla Alice. „Ty nemáš ani trochu radost? Víš, dalo mi to dost práce a zařizování, udělat z toho pokoj snů. A měla jsem na to jen tři dny.“

„Promiň, Alice. Nechtěla jsem se tě dotknout. Já jen...“ Slova mi uvízla v hrdle. „Nejsem momentálně úplně naladěná na přijímání dárků.“

Přišla až ke mně a chytila mě za obě ruce.

„Belo, já vím, že je ti teď hrozně, a že nic nechápeš. Taky vím, že všechno vypadá tak černě. Ale všechno je na dobré cestě. Věř mi.“

Dívala jsem se na ní trochu nedůvěřivě. Ale zrovna v tu chvíli jsem strašně moc potřebovala aspoň střípek naděje.

„Eduard je jen strašně tvrdohlavý a právě teď věci zbytečně komplikuje. Ale je opravdu velká šance, že se to brzy změní.“

Ztěžka jsem dosedla na postel a do očí mi vstoupily slzy.

„Co proti mně má?! Proč se mi pořád vyhýbá? Někdy to vypadá, že je se mnou rád a o pět minut později utíká, jako by mě už nesnesl ani vteřinu.“

Alice si sedla ke mně a chvíli přemýšlela nad odpovědí.

„Slíbila jsem ti příležitost hledat odpovědi a to taky dodržím.“ Odmlčela se a sledovala mou reakci.

Doufala jsem, že bude mluvit dál, a tak jsem jen tiše čekala.

„Existuje důvod, proč ti ani já ani Ed nemůžeme na rovinu říct, kdo jsme. Řekněme, že je to otázka života a smrti.“ Zasmála se, ale nebyl to moc veselý smích. Byla v něm slyšet spíš nervozita. Pak zase na chvíli ztichla a opatrně položila svou ruku na moji. Podívala se mi do očí, aby tak zdůraznila to, co se chystá říct.

„Jediná možnost je, že na to přijdeš sama. Já ti můžu pomoct jen tím, že se ve tvé přítomnosti budu chovat tak, jak je to pro nás přirozené.“

„Tomu nerozumím,“ hlesla jsem potichu a bála se, že už mi nic víc neřekne.

„Já vím, Belo. Je to tak těžké,“ povzdechla si a očima bloumala po stěnách. Pak se znovu otočila ke mně.

„Teď spolu budeme trávit víc času. Máš příležitost zjistit víc. Pozorně mě sleduj, Belo. Dívej se, co dělám a jak to dělám. Přemýšlej o tom, jací jsme.“

Chvíli jsem to vstřebávala, a pak jsem jí položila otázku, na kterou už jsem stejně znala odpověď: „Co si o tom myslí, Ed?“

Trochu zaváhala. „Nesouhlasil. On nechce, abys znala pravdu. Nesmím ti nic říct.“

I když jsem čekala přesně tohle, stálo mě dost úsilí, abych se zase nerozbrečela.

„Tak to není!“ vyhrkla honem Alice, když viděla, jak se tvářím. „On se o tebe jen strašně bojí.“

Zdálo se, že by mě věci, o kterých Alice mluvila, měly vystrašit. A svým způsobem tomu tak bylo. Ale to, že se o mě bál, mě paradoxně naplnilo radostí.

„Musím být fér a říct ti ještě jednu věc. Až zjistíš, jak se věci mají – a já vím, že na to přijdeš – půjde ti o život.“

Ta slova zůstala viset ve vzduchu. Snažila jsem se rozumně uvažovat, pokud to za těchto okolností bylo vůbec možné. Představovala jsem si, jaké by to bylo, žít život, ve kterém není žádný Eduard Kalen. Ale jen ta myšlenka mi zmrazila krev v žilách. Odehnala jsem ji jednou provždy.

A v tom okamžiku se mi ulevilo. Já nemám o čem přemýšlet. Rozhodnutí padlo v okamžiku, kdy jsem odpověděla na inzerát Alice Kalenové. Mé první setkání s Edem, ať bylo jakkoli dramatické, ho jen zapečetilo.

„Dobře“, řekla jsem nakonec. „Jdu do toho.“

Alice se zářivě usmála a ukázala sadu nádherných zářivých zubů.

„Prima! Pak je myslím nejvyšší čas, abys poznala Jaspera.“

 


 

Další část

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Paike

15)  Paike (10.04.2011 19:49)

Všechny milujeme Eduarda proto, jak skvěle umí zacházet se slovy, které tak hladí. Všechny ho nesnášíme, protože má sklony vyřešit vše tím, že uteče.
Stále jsem trochu otřesená. Slova byla plná jeho vůně, jeho blízkosti a najednou uprostřed velké haly stál kufr, který nevěštil nic dobrého.
A on existuje Jasper? Doteď jsem si mylně myslela, že ten velký dům uprostřed lesů obývají jen Alice a Ed.

kytka

14)  kytka (22.01.2011 22:27)

Dárečky do nemocnice a pak před nemocnicí. Nádhera.:)

Janeba

13)  Janeba (18.01.2011 00:19)

Tak Jasper, rodinka se schází! Karolko, tohle je nádhera a já se těším na další pokračování! Zastíráš to rouškou tajemna..Až zjistíš, jak se věci mají – a já vím, že na to přijdeš – půjde ti o život.“
Úžasné!!!
Děkuji!!

ScRiBbLe

12)  ScRiBbLe (28.11.2010 18:23)

DeBussy, Shakespeare a jablko… Áááách. Alice a znervózňovat lidi v nemocnici?
Uáááá, jak ji chytil a prsty se dotýkal její tváře! To bylo tak… ještě teď mě z toho příjemně mrazí a věta - „Nepřežil bych, kdyby se ti něco stalo.“ - mě rozložila! Aliciny nápovědy, tak na ty jsem vážně zvědavá a ještě víc na Jaspera! Opět krásný, letím jako vítr na další.

Carlie

11)  Carlie (28.10.2010 13:07)

Krásná scéna před nemocnicí, čas se zastavil
Jsem moc zvědavá, jaké indície Bela zachytí... a Jasper? Wow, i ten tu je? Bomba :-) Tak peláším dál

Gassie

10)  Gassie (24.10.2010 21:35)

Bela má pro strach uděláno, to je dobře.
Už se moc těším na další známé.
Krásné

9)  Lejla (24.10.2010 14:42)

Ano dalsi uzasny dilek a vety, ktere jsou vzchopny podrazit nohy...neprezil bych kdyby se ti neco stalo. Uzasna Alice ktera se snazi udrzet vse pohromade a snazi se pomoc kde jen to jde a Eda jako brzdici paka

Alrobell

8)  Alrobell (13.06.2010 22:04)

Nepřežil bych, kdyby se ti něco stalo - tady se mi zastavilo srdce a ajá bez dechu četla dál... cestou autem se mi zase rozbušilo a nakoc jsem zaplesala, že dorazí i Japser... no a na Aliciny nápovědy se také moc těším...

Moc kráááásnééé!!!

Jodie

7)  Jodie (12.06.2010 19:00)

Tak to bylo prostě úžasné

Karolka

6)  Karolka (27.05.2010 23:11)

Bye: Ách! To je krása. Já jednou vydám speciál tvých veršovánek pod povídkami...

Bye

5)  Bye (27.05.2010 23:10)

Konečně přijel
rozpaky tají,
naštěstí rychle
k sobě se mají.

"Už je to pryč,"
šeptá jí tiše.
A já mám hned
motýlky v břiše.

Jen silou vůle
drží se zpátky.
Láska však umí
jít zadními vrátky.

ambra

4)  ambra (27.05.2010 19:39)

nepřežil bych, kdyby se ti něco stalo - to mi podtrhlo nohy pod koleny a já padááááám víc a víc do toho příběhu, který začal tak lehounce v jedné moravské prdýlce a teď nám to houstne a temní a já bojim bojim, ale oči odlepit nedokážu... Ta vyznávací scéna byla naprosto úchvatná!

3)  Raduššška (04.05.2010 20:53)


pig pěkná povídka P.S ty smajlíci tady sou boží !!!!!!!!!!!!

Rosalie7

2)  Rosalie7 (24.04.2010 20:43)

sakraprace: a já se těším na Jaspera, ale jinak s tebou souhlasím:D

Karolko: zase úžasné, prostě nemám slov... jen tleskám

sakraprace

1)  sakraprace (21.04.2010 21:31)

moc bych chtěla vědět, proč měli v nemocnici vítr z Alice :)
Edward je zlatíčko, ale strašný ochranář, už se těším, jak je Bela odhalí.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek