Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Srdce_orig_napis.jpg

Snídaně

Snídaně

 

Otevřela jsem oči a zmateně hleděla na zdobený kazetový strop. Trvalo přesně tři vteřiny než mi došlo, kde jsem a další tři než mou mysl zaplavily šílené obrazy nočních událostí. Se zaúpěním jsem strčila hlavu pod polštář - s dětinskou nadějí, že tím navždy zmizím ze světa a nikdo mě už nikdy nenajde. Ale našel.

Slyšela jsem klepání na dveře. Znovu jsem zasténala a vystrčila hlavu ze své chabé skrýše. Můj hlas zazněl unaveně a rezignovaně:

„Dále.“

Čekala jsem Alici, a tak mě dost vyděsil příchod Eduarda Kalena s podnosem plným jídla. Krása jeho tváře mě znovu ohromila. Na denním světle se zdála ještě neskutečnější. On na mě pohlédl jen krátce, a pak hned sklopil oči zpátky na podnos. Tvářil se, že se musí soustředit, aby nic nevyklopil na koberec, ale já jsem mu to moc nevěřila.

Náhle jsem si uvědomila, co mám na sobě a proč muž stojící tři metry ode mě upřeně hledí na míchaná vajíčka, jakoby to byly amarouny. Zrudlá rozpaky jsem si přitáhla deku až k bradě.

„Snídani vařila Alice. Já dostal za úkol to přinést, abych mohl napravit špatný dojem, který jsem na vás v noci udělal.“

No, to je krása! Takže Alice ho poslala, aby to dal do pořádku. Proč má potřebu zdůraznit, že nepřišel z vlastní vůle? Zamračila jsem se na něj a neřekla ani slovo.

Konečně odlepil svůj pohled od mé snídaně a zkoumavě se na mě podíval. Ve tváři se mu odrážel nějaký vnitřní boj.

„Řekl jsem snad něco špatně?“ zeptal se podrážděně.

To byla poslední kapka a já se rozzuřila. Co si o sobě vůbec myslí?! Košilka nekošilka, vyskočila jsem z gauče, jako kdyby mě bodla včela.

„Tak za prvé: Pokud vejdete do místnosti, slušelo by se pozdravit. Za druhé: Nemusíte se obtěžovat nosit mi snídani, když vás to tak nesmírně zatěžuje. V noci jste mě vyděsil k smrti a teď se, nevím proč, tváříte, že si za to můžu sama. Čím to asi je, že mě při pohledu na vás napadají slova jako "křupan" a "frajer"?"

Když jsem vychrlila svá obvinění, můj vztek trochu vychladl a já si uvědomila dlouhý rozparek na Alicině noční košili i hluboký výstřih, který jinak opravdu nikdy nenosím. Rozhodla jsem se udržet dekorum a s uraženým gestem jsem si založila ruce na prsou.

Moje zlost nejspíš přeskočila na něj, protože vzápětí se pustil on do mě.

„Je naprosto neuvěřitelné, jak dokážete člověka odhadnout po pětiminutovém setkání,“ procedil ironicky skrz zuby. „Obzvlášť úchvatně to zní od... dámy, která svou nešikovností poškodila vybavení tohoto domu a při směšném pokusu o hrdinství zničila saténovou noční košili od Diora.“

Zrudla jsem až ke kořínkům vlasů. Jednak kvůli svému nedostatečnému oblečení, ve kterém se opravdu těžko udržuje převaha při diskusi, ale hlavně vzteky. Mám hloupý zvyk. Když jsem hodně naštvaná, vyhrknou mi slzy do očí. Právě v tu chvíli hrozilo, že se neskutečně znemožním. Pokud se hned neuklidním, asi se před tím krásným, ale nesnesitelným chlapem rozbrečím.

Zhluboka jsem se nadechla a řekla:

„Všechno překrucujete, jak se vám to hodí. A že jste dnes ani nepozdravil, je fakt!“

Vzájemně jsme se probodávali pohledem. Cítila jsem se silná a rozhodnutá neustoupit. Problém nastal ve chvíli, kdy jsem mu pohlédla do očí. Začala se mi podlamovat kolena a srdce mi bušilo až v krku. Zapomněla jsem i dýchat. Asi jsem taky zbledla, protože on měl najednou ve tváři starostlivý výraz. Bryskně položil tác s jídlem na stůl a už stál u mě. Chytil mě za ramena a jediným plynulým pohybem mě posadil na gauč. Jako bych nic nevážila.

„Není vám dobře? Chcete se něčeho napít?“

Dech i tep se mi začaly vracet do normálu a jeho přílišná blízkost mi vrátila barvu do tváří.

„Nic mi není,“ řekla jsem tiše a raději se mu znovu nedívala do očí. Jediný pohled by mi totiž mohl znovu rozhodit srdeční rytmus. A pak mi to došlo.

„Vaše oči...“

„Co je s nimi?“ zeptal se nechápavě.

„Mají jinou barvu než v noci. Byly černé. Teď jsou... jako oči Alice.“

Ustoupil ode mě, energicky přinesl tác s jídlem a položil mi ho na klín.

„Měla byste se najíst. Zdá se, že jste po té noci trochu v šoku. Říkáte nesmysly.“

Cítila jsem, že se mě znovu zmocňuje zuřivost.

„Možná byste měl raději odejít. Nebo opravdu řeknu něco, co by se vám nelíbilo.“ Skoro jsem to zasyčela.

„Fajn!“ odpověděl naštvaně a kráčel ke dveřím. Těsně před nimi se ale zastavil a otočil se zpátky. Teatrálně se uklonil a pronesl:

„Přeji vám dobré ráno.“

Pak bleskurychle odešel. Jako by tušil, že by mu, pokud se zdrží ještě o chvíli déle, mohla přistát na hlavě moje snídaně. Kde se to ve mně bere?!

Úplně mě přešla chuť na jídlo, a tak jsem tác znovu postavila na stůl. Rozčileně jsem pochodovala tam a zpátky a snažila se svůj vztek rozchodit. V tom se znovu ozvalo zaklepání na dveře.

„Jestli jste mě přišel znovu urážet, nemusíte se obtěžovat!“ zvolala jsem k zavřeným dveřím.

„To jsem já, Alice,“ ozvalo se pobaveně.

Zastyděla jsem se a běžela otevřít.

„Pojď dál a nezlob se. Mám nějaké divné ráno. Byl tady tvůj bratr a my jsme se znovu... nepohodli.“

Rozpačitě jsem pohlédla na Alici. Stále zářila jako sluníčko.

„To nic není, Belo. Ono se to srovná, tím jsem si jistá. Stačí, když se oba přestanete chovat jako malé děti.“ Zasmála se.

Ač nerada, musela jsem si přiznat, že má pravdu. Nechápala jsem, co to do mě vjelo. Byla jsem hostem v domě svých zaměstnavatelů a se svým šéfem jsem mluvila jako učitelka s neposlušným žáčkem. Znovu jsem si povzdechla. Budu se mu muset omluvit.

„Máš pravdu,“ řekla jsem Alici. „Ani bych se nedivila, kdyby mi teď dal výpověď.“

„To se nestane, neboj se. A už se převlékni. Za půl hodiny ti jede vlak. Odvezu tě na stanici.“ Plavně opustila místnost.

Rychle jsem se převlékla a roztrženou košilku s povzdechem položila přes židli. Byla opravdu od Diora? Už upravená jsem vyšla do haly a pár vteřin sbírala odvahu, než jsem vyrazila nahoru do patra, abych ho našla a pokusila se to „vyžehlit“. Byla jsem teprve v půlce schodiště, když se nahoře objevil Ed. Tentokrát se tvářil zkroušeně. Promluvil dřív, než jsem to stihla já.

„Slečno Vaňková, moc se omlouvám za to, co jsem řekl. Nechtěl jsem být hrubý. Obvykle se tak nechovám.“

Uvědomila jsem si, že nejen jeho jméno, ale i chování působí jako ze starých filmů.

Došel až ke mně a dokonce sešel o dva schody níž, aby srovnal naši výšku.

„Nechápejte to špatně. Na tu práci se určitě hodíte. Nejsem si jen jistý, jestli je správné, abyste tu pracovala.“

A je to tady. Mám padáka.

„Jestli je to kvůli tomu, jak jsem s vámi mluvila, tak je mi to líto. Byla jsem... drzá. A chápu, že teď máte právo mě propustit...“

„Tak to není,“ vpadl mi do řeči naléhavým tónem. „Nikdo vás přece nevyhazuje. Já jsem se choval mnohem hůř než vy. Jde o to...,“ odmlčel se. Zdálo se, že hledá správná slova. Naklonil se až ke mně a tiše řekl:

„Nejsem si jistý, jestli jste v mé přítomnosti v bezpečí. Vy nevíte, co jsem zač.“

Přeběhl mi mráz po zádech. Jeho pohled byl prosebný, ale jakoby se v něm skrývala i nějaká hrozba. Sálala z něj úpěnlivá touha, abych odešla. Můj mozek ale nějak odmítl spolupracovat. Beze slova jsem se rozpouštěla v jeho pohledu. Strach jsem necítila, snad jen obavu, že bych se už nikdy nesměla dívat do jeho tváře. To zjištění mě překvapilo.

„Na co teď myslíte?“ zeptal se, zřejmě nespokojený, že na to nic neříkám.

„Nevěřím, že byste mi mohl ublížit,“ odpověděla jsem a raději sklopila pohled k jeho hrudi. Bylo mi jasné, že když se mu budu dál dívat do očí, nebudu schopná říct jedinou souvislou větu.

„Přiznávám, že vůbec nerozumím tomu, co se děje. Všechno je tak matoucí a vlastně i... strašidelné.“ Hledala jsem slova a všimla si, jak strnule stojí. Zdálo se, že to, co říkám je pro něj nesmírně důležité.

„Ale já prostě nevěřím, že se mi s vámi může něco stát.“

Chtěl něco namítnout, a tak jsem rychle pokračovala:

„Vím, že vás vůbec neznám. A měl jste pravdu, že pět minut na posouzení lidského charakteru nestačí. Já jen cítím, že vám můžu věřit... Já vám věřím.“

Neřekl nic. Poprvé za celou dobu vypadal, že mu chybí slova. A i když jsem tomu nerozuměla, zahlédla jsem v jeho očích beznaděj a nesouhlas.

„Belo! Jestli hned nevyrazíme, ujede ti to a budeš tu s námi muset zůstat ještě půl dne,“ pohrozila mi Alice stojící uprostřed haly. Snažila se to maskovat, ale já si všimla, že se uculuje.

Uvědomila jsem si, že jsem úplně zapomněla na čas. Znovu jsem pohlédla na Eduarda a symbolicky mu podala ruku.

„Tak nashledanou. A jestli mě nechcete vyhodit, já rozhodně výpověď nedávám.“

Váhavě zvedl svou ruku a uchopil tu mou. Překvapilo mě, jak byla neskutečně ledová. Když se mě dotkl, celým tělem mi náhle proběhlo mravenčení. Musel cítit něco podobného, protože mou ruku okamžitě pustil.

„Zřejmě se tedy brzy uvidíme, slečno Vaňková. Nashledanou.“

Donutila jsem se od něj odpoutat a seběhla jsem dolů k Alici. Těsně před vchodem jsem se ještě otočila a nesměle dodala: „Říkejte mi, prosím, Belo. Vlastně... byla bych moc ráda, kdybychom si mohli tykat.“

Zamyšleně, ale s lehkým úsměvem se na mě podíval a mně se zase rozbušilo srdce.

„Budu rád. Měj se krásně, Belo.“

Alice mě chytila kolem ramen a vyšly jsme před dům. Naskočila do žlutého bouráku a já si nedůvěřivě sedla k ní.

Během deseti vteřin jsem pochopila, že Alice není typ řidiče, který si příliš láme hlavu s dopravními předpisy. Na stanici jsme dorazili za pět minut. Dalších pět trvalo než přijel stařičký motoráček. Alice mě při loučení objala a prohlásila, že je strašně šťastná, že se z nás stávají kamarádky. S tím, co se odehrálo v jejich domě, si zjevně absolutně nelámala hlavu. Vypadala jako člověk, který ví něco, co ostatní netuší a je s tím náramně spokojená.

 


 

Další část

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

DenyFish

3)  DenyFish (20.04.2010 11:13)

No to mi nemůžeš udělat, aby to dopadlo jinak než dobře.. Uplatím Tě :-D kolik? No a pít budem podle toho, kolik mi po úplatku zbyde penízků :-D

Karolka

2)  Karolka (20.04.2010 11:04)

Jé! To zní krásně! :-) Jen si nejsem jistá, jestli nahlas dokážu vyprávět tak, jako když píšu. ;-) A Zrcadla jsou první povídka, u které si nejsem jistá, jak dopadne. Takže bychom jen pily. :-D

DenyFish

1)  DenyFish (20.04.2010 10:44)

Ahoj Karolko.. takže jak sem předpokládala- nedalo se to vydržet. Tuhle povídku mám přečtenou celou za hodinku a kousek (určité části dvakrát, krása)...a pořád na ní myslím. Nejhorší mi ale došlo v půlce - jestli uděláš zrcadla stejně napínavá, nezvládnu čekat do druhého dne, sednu do auta a pojedu si Tě najít, abys mi řekla, jak to dopadne:-). Přivezu Ti hračky pro dětičky, nám lahvinku sladkého vínečka a Ty mi budeš vyprávět celý příběh během jednoho odpoledne, jó?:-)

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek