20.04.2010 [10:15], Karolka, ze série Stmívání v Evropě, komentováno 23×, zobrazeno 4987×

Snídaně

Snídaně

Otevřela jsem oči a zmateně hleděla na zdobený kazetový strop. Trvalo přesně tři vteřiny než mi došlo, kde jsem a další tři než mou mysl zaplavily šílené obrazy nočních událostí. Se zaúpěním jsem strčila hlavu pod polštář - s dětinskou nadějí, že tím navždy zmizím ze světa a nikdo mě už nikdy nenajde. Ale našel.

Slyšela jsem klepání na dveře. Znovu jsem zasténala a vystrčila hlavu ze své chabé skrýše. Můj hlas zazněl unaveně a rezignovaně:

„Dále.“

Čekala jsem Alici, a tak mě dost vyděsil příchod Eduarda Kalena s podnosem plným jídla. Krása jeho tváře mě znovu ohromila. Na denním světle se zdála ještě neskutečnější. On na mě pohlédl jen krátce, a pak hned sklopil oči zpátky na podnos. Tvářil se, že se musí soustředit, aby nic nevyklopil na koberec, ale já jsem mu to moc nevěřila.

Náhle jsem si uvědomila, co mám na sobě a proč muž stojící tři metry ode mě upřeně hledí na míchaná vajíčka, jakoby to byly amarouny. Zrudlá rozpaky jsem si přitáhla deku až k bradě.

„Snídani vařila Alice. Já dostal za úkol to přinést, abych mohl napravit špatný dojem, který jsem na vás v noci udělal.“

No, to je krása! Takže Alice ho poslala, aby to dal do pořádku. Proč má potřebu zdůraznit, že nepřišel z vlastní vůle? Zamračila jsem se na něj a neřekla ani slovo.

Konečně odlepil svůj pohled od mé snídaně a zkoumavě se na mě podíval. Ve tváři se mu odrážel nějaký vnitřní boj.

„Řekl jsem snad něco špatně?“ zeptal se podrážděně.

To byla poslední kapka a já se rozzuřila. Co si o sobě vůbec myslí?! Košilka nekošilka, vyskočila jsem z gauče, jako kdyby mě bodla včela.

„Tak za prvé: Pokud vejdete do místnosti, slušelo by se pozdravit. Za druhé: Nemusíte se obtěžovat nosit mi snídani, když vás to tak nesmírně zatěžuje. V noci jste mě vyděsil k smrti a teď se, nevím proč, tváříte, že si za to můžu sama. Čím to asi je, že mě při pohledu na vás napadají slova jako "křupan" a "frajer"?"

Když jsem vychrlila svá obvinění, můj vztek trochu vychladl a já si uvědomila dlouhý rozparek na Alicině noční košili i hluboký výstřih, který jinak opravdu nikdy nenosím. Rozhodla jsem se udržet dekorum a s uraženým gestem jsem si založila ruce na prsou.

Moje zlost nejspíš přeskočila na něj, protože vzápětí se pustil on do mě.

„Je naprosto neuvěřitelné, jak dokážete člověka odhadnout po pětiminutovém setkání,“ procedil ironicky skrz zuby. „Obzvlášť úchvatně to zní od... dámy, která svou nešikovností poškodila vybavení tohoto domu a při směšném pokusu o hrdinství zničila saténovou noční košili od Diora.“

Zrudla jsem až ke kořínkům vlasů. Jednak kvůli svému nedostatečnému oblečení, ve kterém se opravdu těžko udržuje převaha při diskusi, ale hlavně vzteky. Mám hloupý zvyk. Když jsem hodně naštvaná, vyhrknou mi slzy do očí. Právě v tu chvíli hrozilo, že se neskutečně znemožním. Pokud se hned neuklidním, asi se před tím krásným, ale nesnesitelným chlapem rozbrečím.

Zhluboka jsem se nadechla a řekla:

„Všechno překrucujete, jak se vám to hodí. A že jste dnes ani nepozdravil, je fakt!“

Vzájemně jsme se probodávali pohledem. Cítila jsem se silná a rozhodnutá neustoupit. Problém nastal ve chvíli, kdy jsem mu pohlédla do očí. Začala se mi podlamovat kolena a srdce mi bušilo až v krku. Zapomněla jsem i dýchat. Asi jsem taky zbledla, protože on měl najednou ve tváři starostlivý výraz. Bryskně položil tác s jídlem na stůl a už stál u mě. Chytil mě za ramena a jediným plynulým pohybem mě posadil na gauč. Jako bych nic nevážila.

„Není vám dobře? Chcete se něčeho napít?“

Dech i tep se mi začaly vracet do normálu a jeho přílišná blízkost mi vrátila barvu do tváří.

„Nic mi není,“ řekla jsem tiše a raději se mu znovu nedívala do očí. Jediný pohled by mi totiž mohl znovu rozhodit srdeční rytmus. A pak mi to došlo.

„Vaše oči...“

„Co je s nimi?“ zeptal se nechápavě.

„Mají jinou barvu než v noci. Byly černé. Teď jsou... jako oči Alice.“

Ustoupil ode mě, energicky přinesl tác s jídlem a položil mi ho na klín.

„Měla byste se najíst. Zdá se, že jste po té noci trochu v šoku. Říkáte nesmysly.“

Cítila jsem, že se mě znovu zmocňuje zuřivost.

„Možná byste měl raději odejít. Nebo opravdu řeknu něco, co by se vám nelíbilo.“ Skoro jsem to zasyčela.

„Fajn!“ odpověděl naštvaně a kráčel ke dveřím. Těsně před nimi se ale zastavil a otočil se zpátky. Teatrálně se uklonil a pronesl:

„Přeji vám dobré ráno.“

Pak bleskurychle odešel. Jako by tušil, že by mu, pokud se zdrží ještě o chvíli déle, mohla přistát na hlavě moje snídaně. Kde se to ve mně bere?!

Úplně mě přešla chuť na jídlo, a tak jsem tác znovu postavila na stůl. Rozčileně jsem pochodovala tam a zpátky a snažila se svůj vztek rozchodit. V tom se znovu ozvalo zaklepání na dveře.

„Jestli jste mě přišel znovu urážet, nemusíte se obtěžovat!“ zvolala jsem k zavřeným dveřím.

„To jsem já, Alice,“ ozvalo se pobaveně.

Zastyděla jsem se a běžela otevřít.

„Pojď dál a nezlob se. Mám nějaké divné ráno. Byl tady tvůj bratr a my jsme se znovu... nepohodli.“

Rozpačitě jsem pohlédla na Alici. Stále zářila jako sluníčko.

„To nic není, Belo. Ono se to srovná, tím jsem si jistá. Stačí, když se oba přestanete chovat jako malé děti.“ Zasmála se.

Ač nerada, musela jsem si přiznat, že má pravdu. Nechápala jsem, co to do mě vjelo. Byla jsem hostem v domě svých zaměstnavatelů a se svým šéfem jsem mluvila jako učitelka s neposlušným žáčkem. Znovu jsem si povzdechla. Budu se mu muset omluvit.

„Máš pravdu,“ řekla jsem Alici. „Ani bych se nedivila, kdyby mi teď dal výpověď.“

„To se nestane, neboj se. A už se převlékni. Za půl hodiny ti jede vlak. Odvezu tě na stanici.“ Plavně opustila místnost.

Rychle jsem se převlékla a roztrženou košilku s povzdechem položila přes židli. Byla opravdu od Diora? Už upravená jsem vyšla do haly a pár vteřin sbírala odvahu, než jsem vyrazila nahoru do patra, abych ho našla a pokusila se to „vyžehlit“. Byla jsem teprve v půlce schodiště, když se nahoře objevil Ed. Tentokrát se tvářil zkroušeně. Promluvil dřív, než jsem to stihla já.

„Slečno Vaňková, moc se omlouvám za to, co jsem řekl. Nechtěl jsem být hrubý. Obvykle se tak nechovám.“

Uvědomila jsem si, že nejen jeho jméno, ale i chování působí jako ze starých filmů.

Došel až ke mně a dokonce sešel o dva schody níž, aby srovnal naši výšku.

„Nechápejte to špatně. Na tu práci se určitě hodíte. Nejsem si jen jistý, jestli je správné, abyste tu pracovala.“

A je to tady. Mám padáka.

„Jestli je to kvůli tomu, jak jsem s vámi mluvila, tak je mi to líto. Byla jsem... drzá. A chápu, že teď máte právo mě propustit...“

„Tak to není,“ vpadl mi do řeči naléhavým tónem. „Nikdo vás přece nevyhazuje. Já jsem se choval mnohem hůř než vy. Jde o to...,“ odmlčel se. Zdálo se, že hledá správná slova. Naklonil se až ke mně a tiše řekl:

„Nejsem si jistý, jestli jste v mé přítomnosti v bezpečí. Vy nevíte, co jsem zač.“

Přeběhl mi mráz po zádech. Jeho pohled byl prosebný, ale jakoby se v něm skrývala i nějaká hrozba. Sálala z něj úpěnlivá touha, abych odešla. Můj mozek ale nějak odmítl spolupracovat. Beze slova jsem se rozpouštěla v jeho pohledu. Strach jsem necítila, snad jen obavu, že bych se už nikdy nesměla dívat do jeho tváře. To zjištění mě překvapilo.

„Na co teď myslíte?“ zeptal se, zřejmě nespokojený, že na to nic neříkám.

„Nevěřím, že byste mi mohl ublížit,“ odpověděla jsem a raději sklopila pohled k jeho hrudi. Bylo mi jasné, že když se mu budu dál dívat do očí, nebudu schopná říct jedinou souvislou větu.

„Přiznávám, že vůbec nerozumím tomu, co se děje. Všechno je tak matoucí a vlastně i... strašidelné.“ Hledala jsem slova a všimla si, jak strnule stojí. Zdálo se, že to, co říkám je pro něj nesmírně důležité.

„Ale já prostě nevěřím, že se mi s vámi může něco stát.“

Chtěl něco namítnout, a tak jsem rychle pokračovala:

„Vím, že vás vůbec neznám. A měl jste pravdu, že pět minut na posouzení lidského charakteru nestačí. Já jen cítím, že vám můžu věřit... Já vám věřím.“

Neřekl nic. Poprvé za celou dobu vypadal, že mu chybí slova. A i když jsem tomu nerozuměla, zahlédla jsem v jeho očích beznaděj a nesouhlas.

„Belo! Jestli hned nevyrazíme, ujede ti to a budeš tu s námi muset zůstat ještě půl dne,“ pohrozila mi Alice stojící uprostřed haly. Snažila se to maskovat, ale já si všimla, že se uculuje.

Uvědomila jsem si, že jsem úplně zapomněla na čas. Znovu jsem pohlédla na Eduarda a symbolicky mu podala ruku.

„Tak nashledanou. A jestli mě nechcete vyhodit, já rozhodně výpověď nedávám.“

Váhavě zvedl svou ruku a uchopil tu mou. Překvapilo mě, jak byla neskutečně ledová. Když se mě dotkl, celým tělem mi náhle proběhlo mravenčení. Musel cítit něco podobného, protože mou ruku okamžitě pustil.

„Zřejmě se tedy brzy uvidíme, slečno Vaňková. Nashledanou.“

Donutila jsem se od něj odpoutat a seběhla jsem dolů k Alici. Těsně před vchodem jsem se ještě otočila a nesměle dodala: „Říkejte mi, prosím, Belo. Vlastně... byla bych moc ráda, kdybychom si mohli tykat.“

Zamyšleně, ale s lehkým úsměvem se na mě podíval a mně se zase rozbušilo srdce.

„Budu rád. Měj se krásně, Belo.“

Alice mě chytila kolem ramen a vyšly jsme před dům. Naskočila do žlutého bouráku a já si nedůvěřivě sedla k ní.

Během deseti vteřin jsem pochopila, že Alice není typ řidiče, který si příliš láme hlavu s dopravními předpisy. Na stanici jsme dorazili za pět minut. Dalších pět trvalo než přijel stařičký motoráček. Alice mě při loučení objala a prohlásila, že je strašně šťastná, že se z nás stávají kamarádky. S tím, co se odehrálo v jejich domě, si zjevně absolutně nelámala hlavu. Vypadala jako člověk, který ví něco, co ostatní netuší a je s tím náramně spokojená.

Další část

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

23)  Paike (10.04.2011 19:08)

Bela z Brna je, zdá se, od rány. Její ranní výbuch vzteku, dá - li se to tak nazvat, mě překvapil. A Eduard, Ed, se nenechal zahanbit.
Mám ráda hádky v povídkách, vyznívají úplně jinak, než ty ve filmech, hádky v knihách jdou do hloubky a popisují každé rozčilené rozhození paží, což jim dodává jiný rozměr.
A hádka mezi Belou a Eduardem byla skvělá, ačkoli ji téměř okamžitě přehlušil jejich důvěrný rozhovor na schodech.
Bela je normální holka, která si všímá zdánlivě nepodstatných detailů, ty oči, ale útočí tím téměř do středu. A jejich uctivé vykání. Jéé.

22)  kytka (22.01.2011 21:58)

To jiskření a rozčílení u obou jsem cítila až k sobě domů. Skvělé.

21)  Janeba (17.01.2011 23:45)

A už jsou v sobě! A už se usmiřují! Nádherně kuješ pikle!Karolko, co máš společného s Alicí?! Krásné a letím dál!
Děkuji!!

20)  ScRiBbLe (28.11.2010 18:01)

Ten její vztek na mě doslova vyskočil a přelil se do mě, takže jsem byla chvíli taky rozzuřená, ale všechno se rozplynulo ve chvíli, kdy mu pohlédla do očí. Bože, jako bych to viděla! Ty jeho oči… Ách! A ona si všimla, že jsou jiné! Pane bože, a ten jejich rozhovor na schodech byl jako vystřižený z nějakého starého, romantického a překrásného filmu. A to jejich vykání! Karolko , nádhera! Mažu dál!

19)  Carlie (28.10.2010 12:38)

Wow, zase to tam bylo , to jiskření, ten humor (amarouny , Návštěvníci jsou moje oblíbená klasika ), to jejich vyjasňování si prvních dojmů

18)  Gassie (24.10.2010 21:08)

Zbožňuji, když se Bella s Edwardem hádají a hned se vzájemně nevrhají kolem krku

16)  Alrobell (13.06.2010 21:35)

Pěkně se porafali! Fakticky jsem zvědavá, co k tomu vymyslíš...

15)  Jodie (12.06.2010 18:15)

Tak to mě málem porazilo, taková dávka romantiky. Moc krásné...

14)  Karolka (27.05.2010 22:30)

Bye: Veršíčky! Juch! Kopíruju do počítače.

13)  Bye (27.05.2010 22:27)

Achach, nejdřív košilková snídaně, a pak má oblíbená schodišťová scéna

Ve spárech osudu
ti dva jsou lapeni
nad slunce jasné je
cesty zpět už není!

12)  ambra (27.05.2010 19:02)

Do-ko-na-lé! A nemůžu si pomoct -culím se jako idiot! Zrovna když jsem chtěla napsat, jak jsem hotová z toho vykání, tak přešli na tykačku - škoda

11)  Rosalie7 (24.04.2010 20:21)

ááááááááááá - to jehrozný, nedalo se tomu odolat... jsem zvědavá, jak se to mezi nima bude vyvíjet - přece jenom, takováhle bouřlivá reakce nebývá projevem nenávisti

10)  Ree (21.04.2010 10:12)

Je krásné vidět, jak si s Edou padli do oka

7)  sakraprace (20.04.2010 18:53)

Moc hezký, koukám, že si hned padli do oko. Jo. jo láska jako trám

6)  Karolka (20.04.2010 12:56)

Budou dneska. Teď ještě musím udělat nějaké věci kolem webu a pak jdu psát.

5)  DenyFish (20.04.2010 12:54)

Tak já si Tě najdu .. kdypak budou další zrcadýlka? Jestli nebudou dnes, jedu Tě hledat hned večer

4)  Karolka (20.04.2010 11:40)

Já se uplácím snadno... Můžeš platit růžovým vínem.

1 2   »