Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Srdce_orig_napis.jpg

Dvacetiletá Izabela, rodačka z Brna, získává své první zaměstnání. Má pracovat jako korektorka malého vydavatelství ve vesnici, která snad ani není na mapě. Její zaměstnavatelé ale zřejmě skrývají nějaké temné tajemství. Jaký mohl mít Edward Cullen důvod přestěhovat se do Česka, když tam tak často svítí slunce? A najde si konečně lásku?

Nová práce

 

Sluncem rozpálený vláček zpomaloval, až konečně s cuknutím zastavil. Chvíli jsem váhala, na kterou stranu mám vystoupit, protože obě vypadaly úplně stejně – všechno bylo zarostlé trávou. Zmáčkla jsem kliku, zapřela se nohama a pokusila se otevřít. První pokus nevyšel. Opřela jsem se ramenem o špinavé dveře vlaku a zkusila to znovu. Konečně. Ale rozletěly se tak nečekaně, že jsem málem vypadla ven.

Bylo mi předem jasné, že železniční zastávka ve vesničce s názvem Liškov pravděpodobně nebude mít perón, a tak jsem na první setkání s novým zaměstnavatelem nepřijela v lodičkách. Místo nich jsem si k dlouhým letním šatům obula pohodlné sandály. Teď se to hodilo. Poslední schod vlaku končil skoro metr nad travnatým povrchem „nástupiště“. Seskočila jsem a chvíli hledala balanc. S mou šikovností byl skoro zázrak, že jsem si nevyvrkla kotník. Když jsem si byla jistá, že stojím pevně, otočila jsem se a zabouchla za sebou dveře. Vzápětí se vlak rozjel a brzy zmizel v dálce.

Rozhlédla jsem se. Příliš často tady cestující zřejmě nevystupovali. Ze zastávky vedla jen tenká zarostlá pěšinka. Když jsem si zaclonila oči před bodavým sluncem, viděla jsem, že po dvaceti metrech se cesta napojuje na starou asfaltku. První domy se rýsovaly na úpatí kopců v dálce. Povzdychla jsem si. Čekají mě dobré tři kilometry chůze. A ještě ke všemu bylo strašné vedro. V září! Nesnáším teploty nad třicet stupňů.

Mrkla jsem na hodinky a odhodlaně vyrazila na cestu. Bylo mi jasné, že přijdu pozdě. Ale kdo mohl tušit, že je to tak daleko? Dusala jsem po rozpáleném asfaltu s očima upřenýma před sebe a z dlouhé chvíle počítala kroky. Z toho vedra se mi pomalu pekl mozek. Zdálo se mi, že cesta je nekonečná. Když jsem napočítala skoro dva tisíce, došla jsem k ostré levotočivé zatáčce. Podle toho, co jsem před tím viděla od zastávky, měla jsem za sebou asi dvě třetiny cesty.

Ze zatáčky vyrazilo šílenou rychlostí stříbrné auto. Mělo tmavá skla a motor předl tak tiše, že jsem ho slyšela, až když už bylo téměř pozdě. Ztuhlá hrůzou jsem se nedokázala pohnout. Řidič ani nepřibrzdil. Vidí mě vůbec? Pár metrů přede mnou vůz s kvílením pneumatik zatočil a těsně mě objel. Zároveň se ozvalo podrážděné zatroubení a auto pokračovalo dál, jako by se nic nestalo.

Konečně jsem začala dýchat. Slyšela jsem, jak mi srdce splašeně buší ve spáncích.

„Idiote!“ ulevila jsem si a opřela se rukama o stehna, abych se trochu uklidnila. Když se můj tep vrátil k normálu, mrkla jsem zase na hodinky a zděsila se. Měla jsem víc než půl hodiny zpoždění! Přehodila jsem si batůžek přes obě ramena a mírným klusem vyrazila na cestu. Než dorazím, budu vypadat jako jezinka. A jak se znám, nejspíš pětkrát upadnu a roztrhám si šaty.

Nakonec se – k mému úžasu – žádná katastrofa nekonala. Za pět minut jsem konečně minula bílou ceduli s nápisem „Liškov“. Hned první budova byla místní prodejna potravin. Skleněné dveře se zrovna otevřely a ven vyšla dívka zhruba v mém věku.

„Ahoj“, zdravila jsem ji udýchaně. „Nevíš, prosím tě, kde je tady sídlo vydavatelství Kalenpress?“

„Jasně,“ řekla ta dívka ochotně. „Za vesnicí, jak začíná ten les, je odbočka doprava. Půjdeš po ní a asi po dvou kilometrech odbočíš doleva na lesní cestu. Pak už je to asi jen kilometr.“

Zaúpěla jsem. Jen co tam dojdu, dostanu rovnou padáka.

„Nechceš tam hodit?“ zeptala se ta dívka, když viděla, jak jsem zbledla.

„To by bylo skvělý! Zachránila bys mi život.“

„Tak pojď se mnou. Bydlím tamhle v tom domě. Parkuju na dvoře.“

Za chvíli už jsme obě seděly v otlučené škodovce a řítily se podél lesa.

„Budeš tam pracovat?“ zeptala se zvědavě. „Mimochodem, já jsem Kristýna.“

„Izabela,“ odpověděla jsem. „Jo, moje první práce. Jen na část úvazku. Potřebují korektora. V Brně dodělávám vejšku a mám teď docela čas.“

„Takže tady nebudeš denně?“ zeptala se a hodila po mně pátravím pohledem.

„Ne. Jednou za měsíc bych si měla přijet pro zadání, ale pracovat budu doma.“

„To buď ráda. Já bych tam teda každý den jezdit nechtěla. Kalenovi jsou divný.“

Víc neřekla a já nechtěla vyzvídat. Navíc už jsme zřejmě byly na místě. Kristýna zastavila před krásnou bílou vilou. Byla to nejspíš poměrně stará stavba, ale vkusně zrenovovaná. Ve stínu vysokých stromů působila skoro přízračným dojmem. Blízko vchodu stálo naprosto neuvěřitelné zářivě žluté auto se stahovací střechou. Poděkovala jsem za svezení a metelila k velkým vchodovým dveřím. Kristýna se rozloučila, otočila to a zmizela tak rychle, jak to její rachotina dovolila.

Na zvoncích jsem viděla nápisy „KALENPRESS“ a „Eduard a Alice Kalenovi“. Když jsem to jméno četla v inzerátu, vyprskla jsem smíchy. Eduard. To je jak z filmu pro pamětníky. Úplně jsem ho viděla před sebou. Bílé vlasy, tlusté brýle, tesilový oblek. Nejspíš páchnoucí po přípravku proti molům. Věděla jsem, že Kalenpress je rodinná firma. S Alicí Kalenovou jsem komunikovala mailem. Asi sestra nebo manželka. Je vlastně docela sympatické, když důchodci vedou rodinný podnik.

Dveře se otevřely přesně ve chvíli, kdy jsem stiskla zvonek. Zvláštní. Vůbec jsem neslyšela kroky. Když jsem se podívala, kdo mi to vlastně přišel otevřít, spadla mi brada. Přede mnou stála krásná drobná dívka s černými rozježenými vlasy. Měla tak bílou pleť, že se zdála skoro průsvitná. Tak krásné rysy člověk uvidí jen na stránkách módních časopisů. A ty oči! Zlatavě hnědé. Taková barva očí snad ani neexistuje. Oblečená byla do splývavého kalhotového kostýmku šitého nejspíš u nějakého návrháře. Že by to byla vnučka pana Kalena?

„Dobrý den. Já jsem Izabela Vaňková,“ hlesla jsem.

„Ahoj!“ vykřikla ta dívka se smíchem a objala mě. Její kůže byla chladná a zvláštně voněla.

„Přece si nebudeme vykat. Vždyť jsme stejně staré,“ švitořila. „Já jsem Alice Kalenová. Psaly jsme si.“ Její hlas zněl jako cinkání zvonečků a postřehla jsem sotva znatelný cizí přízvuk.

Alice Kalenová? Tak takhle jsem si ji opravdu nepředstavovala. Vedle ní jsem si bolestně uvědomila, jak jsem upocená a rozcuchaná.

„Moc se omlouvám, že jdu pozdě. Přijela jsem vlakem a netušila, že je to k vám tak daleko.“

„Nic se neděje. Bratra sice trochu mrzelo, že jste se minuli, ale to nevadí. Setkáte se příště. Musel odjet a vrací se až zítra. Ale pojď si teď dát něco k pití. Musíš být úplně vyprahlá.“

„Jo, jsem úplně vyřízená,“ řekla jsem odevzdaně.

Nejdřív mi ukázala, kde mají koupelnu, abych se mohla trochu zkulturnit. Když jsem se viděla v zrcadle, zjistila jsem, že můj předpoklad o jezince zdaleka nevystihuje skutečnost. Dlouhé kaštanové vlasy jsem měla zacuchané, upocené a plné prachu. Stejně jako tváře brázděné světlejšími cestičkami od tekoucích krůpějí potu. Normálně nevypadám tak hrozně.

Umyla jsem si obličej studenou vodou, vytáhla z batůžku hřeben a vykartáčovala si vlasy. Moc to nepomohlo a tak jsem je svázala do ohonu. Znovu jsem zkontrolovala svůj odraz.

„Dala bych já někomu takovému práci?“ ptala jsem se polohlasně sama sebe.

Rozhodla jsem se, že si musím zvednout sebevědomí, a tak mi moje dvojnice odpověděla: „Rozhodně!“

Alice čekala v hale a vypadala, nějak pobaveně. Nemohla mě přece slyšet?!

Vstoupily jsme do nádherně zařízené kuchyně. Byla prostorná, moderně vybavená a zároveň útulná. Uprostřed stál barový pult se dvěma vysokými židlemi. Všude bylo naklizeno. Dokonce jsem necítila ani typickou vůni potravin a pachy po vaření. Alice mě pobídla, abych se posadila na jednu z vysokých židlí a vytáhla z lednice chlazenou plechovku s Colou. Vyprázdnila jsem ji na jeden zátah.

„Nemáš hlad?“ zeptala se dívka. Nečekala na odpověď, znovu se ponořila do lednice a přede mnou v mžiku stál talíř s obloženými americkými sendviči.

„Díky! Jsi moje záchrana.“

S vervou jsem se pustila do jídla a všimla si, že mě Alice spokojeně pozoruje. Bylo zvláštní, jak jsem se s ní cítila dobře. Jako bychom byly kamarádky a znaly se už roky. Během jídla jsem přemýšlela, jak to myslela s tím bratrem. Že by se opravdu někdo mladší šedesáti let mohl jmenovat Eduard?

Když jsem dojedla, provedla mě po domě. V prvním patře jsem viděla dva světlé prostorné pokoje se dvěma téměř stejně rozlehlými koupelnami. Třetí, největší místnost, byla téměř prázdná, až na krásné obrazy na stěnách a černé koncertní křídlo uprostřed místnosti. Kdo z nich asi hraje na klavír?

V přízemí byly, kromě kuchyně a koupelny, dvě pracovny. Jedna Alicina a ve druhé, prostornější, sídlil Ed. Hmm. To zní líp než Eduard, pomyslela jsem si. Obě místnosti byly téměř celé prosklené a nabízely úžasný výhled na okolní les. Protější stěnu od stropu k podlaze pokrývaly police s knihami, kromě jedné skříně napěchované cédéčky. Veškerý nábytek, divan, psací stůl, křeslo i supermoderní hi-fi věž, byl na první pohled luxusní. Pokoj naplňovala jemná, pro mě neznámá, exotická vůně.

Alice zamířila k bratrovu stolu. Byl krásně uklizený. Nemohla jsem si nevzpomenout na svůj vlastní stůl přetékající věcmi. Uprostřed stála úhledná hromádka určená, jak jsem pochopila, pro mě. Vyplnila jsem nějaké papíry a pak podepsala smlouvu, na kterou už se před tím podepsal Eduard Kalen. Všimla jsem si, že má úhledné a trochu archaické písmo. Druhé desky obsahovaly stručné pokyny ke korekcím a CD se dvěma knihami, které jsem doma měla opravit.

„Myslíš, že bys měla chuť a čas dělat kromě korektur ještě jednu práci?“ zeptala se Alice, když byla administrativa vyřízená.

„O co jde?“

„Potřebujeme někoho, kdo by jednou nebo dvakrát do týdne jezdil do tiskárny a domluvil se s grafikem. Instrukce bys samozřejmě dostala předem. Taky je třeba prohlédnout zkušební výtisky. Máš řidičák?“

„Mám. Ale auto ne.“

„To nevadí, budeš si brát služební,“ mávla nad tím rukou. Doufala jsem, že tím nemyslí to žluté žihadlo před domem.

„Myslím, že bych to mohla zvládnout,“ řekla jsem sebevědoměji, než jsem se cítila.

„Prima,“ rozzářila se Alice. „A teď půjdu něco připravit k večeři.“

Odtančila z pokoje dřív, než jsem stihla něco říct. Podívala jsem se na hodinky a vyjekla. Jediným pohledem z okna jsem si ověřila, že se opravdu stmívá. Vzápětí jsem sprintovala za Alicí. Poletovala po kuchyni jako motýlek a snášela na stůl potraviny.

„Moc se omlouvám, Alice, ale já mám problém. Ujel mi vlak.“

„To nevadí. Pojedeš dalším.“

„To byl dnes poslední. Víš, sem k vám toho zrovna moc nejezdí.“

Zdálo se mi to, nebo se opravdu zatvářila spokojeně? „Tak u nás přespíš a pojedeš až ráno.“

„To přece nejde, pracuju pro vás,“ namítla jsem. Už takhle jsem se cítila trapně, že kolem mě tak běhá.

„Ale to víš, že to jde. Nikde není napsané, že nemůžeme být kamarádky.“

To mě potěšilo. Alice byla opravdu prima. Ale přeci jen jsem to ještě zkusila.

„A nemohla bys mě odvézt do nějakého většího města? Třeba chytím nějaký autobus nebo si někoho stopnu.“

„Zapomeň, že bych tě nechala někde stopovat,“ řekla rozzlobeně. S rozostřeným pohledem se dívala oknem mimo prostor a čas a měla při tom výraz, jakoby sledovala nějaký katastrofický film. Pak se vrátila do reality, otřásla se a dodala: „Netušíš, co všechno by se mohlo stát.“

Zdálo se, že je rozhodnuto.

„Ale budu spát na gauči,“ řekla jsem vzdorovitě.

„To je bezva nápad!“ souhlasila k mému překvapení Alice. Pak se zasmála a tak potichu, že jsem si nebyla jistá, jestli to opravdu řekla, dodala: „Lépe bych to ani nevymyslela.“

Vyndala z trouby voňavý pekáč se zapečenými těstovinami, nandala mi pěknou hromadu na talíř a postavila to přede mě. Na stole už hořela svíčka, připravený byl i příbor a ubrousek. Nechápala jsem, kdy to stihla udělat.

„Ty nebudeš jíst?“ zeptala jsem se udiveně a uvědomila si, že za celou dobu, co jsem tady, jsem Alici neviděla pozřít jediné sousto.

„Já mám speciální dietu,“ řekla s úsměvem. „Půjdu ti teď najít něco na spaní.“

Jídlo bylo vážně skvělé, jen trochu málo slané. Vstala jsem a začal hledat slánku. Až teď jsem si uvědomila, že kuchyň je zase perfektně uklizená. Jak to ta holka dělá? Otvírala jsem skříňky a nacházela jen sady nového nádobí, které vypadaly jako netknuté. To je zvláštní. Že by tak málo vařili? Možná tady bydlí teprve krátce. Pak jsem konečně našla sůl a vrátila se dojíst svou večeři.

Alice mi zatím rozestlala v bratrově pracovně. Připravila polštář a tenkou deku, kterou ale nejspíš kvůli tomu příšernému horku nebudu potřebovat. Přinesla mi také neskutečně nádhernou saténovou noční košilku. Raději jsem ani nepřemýšlela, kolik taková paráda stojí.

Pak mě zavedla do koupelny sousedící s jejím pokojem v prvním patře. Bylo báječné smýt ze sebe všechen ten prach. Umyla jsem si i vlasy a už jsem se ani nedivila značkám kosmetiky, kterou jsem v koupelně našla.

Úžasně osvěžená, voňavá a spokojená, oblečená v nebesky měkké noční košili jsem se rozvalila na gauč. Když jsem zhasla, celým pokojem se rozlila černo černá tma. Les kolem domu nepropouštěl ani trochu světla. Vila se topila v absolutním tichu. Alice už šla asi také spát, neslyšela jsem žádný pohyb. Oči se mi začaly klížit a já v polospánku vdechovala tu nádhernou nepojmenovatelnou vůni, kterou byl naplněný celý pokoj i gauč, na kterém jsem ležela.

Zdál se mi sen o stařičkém pánovi v tesilovém obleku. Stála jsem na asfaltové silnici a proti mně zase vyrazilo to stříbrné auto. Tentokrát ale nemělo tmavá skla, a tak jsem viděla, že za volantem sedí má představa Eduarda Kalena s šedými vlasy a v tlustých brýlích. Na sedadle spolujezdce seděla rozesmátá Alice a mávala na mě. Auto mě objelo, stejně jako dnes odpoledne, a zmizelo v dálce. Já zůstala stát sama uprostřed silnice a v hrudi cítila podivné prázdno.

Spala jsem špatně. Asi kvůli tomu děsnému vedru. A upřímně - na gauči se člověku také neleží úplně nejlíp. Takže, když se ozval ten zvláštní zvuk, vzbudila jsem se během jedné vteřiny. Můj rozespalý mozek nebyl schopný ho zařadit, ale ze všeho nejvíc se podobal zavrčení rozzuřené šelmy. Prudce jsem se posadila a zmateně zírala do tmy. Cítila jsem, že nejsem v pokoji sama. Zatápala jsem rukou po lampě na stolku za svou hlavou, ale moje vrozená nešikovnost mě neopustila. Lampa s hlasitým žuchnutím spadla na zem, mimo můj dosah. Nastalo zase ticho, přerušované jen mým vystrašeným dechem.

„Je tu někdo?“ zašeptala jsem roztřeseně. Přitom jsem začala přelézat opěradlo gauče, abych se za ním mohla schovat. Při přelézání jsem si ale přišlápla dlouhou košilku a zapadla za gauč jako zralá hruška. To samozřejmě udělalo příšerný hluk završený zvukem trhané látky. Zaúpěla jsem. Na luxusní košilce od Alice jsem právě vytvořila pěkný rozparek. Napadla mě absurdní myšlenka, že na uhrazení škod padne můj první plat od Kalenových. Vzápětí jsem si logicky vzpomněla na Alici a s hrůzou si uvědomila, že spí nahoře v pokoji. Jestli je v domě zloděj, mohl by jí ublížit. Rozhodla jsem se, že se po čtyřech doplazím k povalené lampě a v případě nutnosti ji použiju jako zbraň. Ve chvíli, kdy jsem ji uchopila a postavila se, cvakl vypínač, a moje oči přivyklé temnotě oslepilo zářivé světlo.

Volnou rukou jsem si zaclonila oči a instinktivně se přikrčila. Protože bylo stále ticho, opatrně jsem otevřela oči. Eduard Kalen rozhodně nebyl starý šedivý pán v tesilovém obleku. Proti mě stál nejnádhernější exemplář muže, jaký jsem kdy viděla. Byl vysoký a štíhlý, s vypracovanými svaly. Jeho vlasy měly nádhernou bronzovou barvu a neposlušně se vlnily. Jeho tvář mi připomínala obrázky řeckých soch. Teď zrovna ale nejspíš sochu boha pomsty. Nádherné onyxově černé oči sršely hněvem a tvář měl ztuhlou odporem.

„Co jste zač?!“ obořil se na mě.

Měl nádherný hlas. Teď zněl ale hrozivě a já se ho bála tak, že jsem nedokázala vydat ani hlásku. Udělal krok ke mně. Vzápětí si však rukou přikryl nos a ústa a vyběhl z místnosti. Když odešel, chvíli jsem stála jako solný sloup, než se moje srdce a plíce zase daly do pohybu. Právě jsem se setkala s nejúžasnějším mužem svého života a během jediné vteřiny jsem ho nejspíš stihla totálně rozčílit a znechutit. Absolutně jsem nechápala, co se stalo.

„Nestůj tu jako socha svobody!“ sykla jsem sama k sobě a konečně spustila dolů ruku třímající lampičku. Přemýšlela jsem, co se vlastně stalo. Proč se na mě díval, jako bych měla dvě hlavy? Zřejmě mi tu něco uniká. Přehodila jsem si deku přes ramena, abych nechodila po domě v negližé a šla se podívat po Alici. Chtělo se mi brečet. Kdybych měla možnost, tak odtud hned zmizím. Nikdy jsem o sobě neměla valné mínění, ale tohle snad bylo trochu moc.

„Co to má znamenat, Alice!“ slyšela jsem jeho rozhořčený hlas z prvního patra.

Neslyšela jsem žádnou odpověď, ale on pokračoval.

„Jak to myslíš, že je to pro moje dobro? Chceš, abych jí ublížil?“

Tahle věta mě vyděsila, ale nedokázala jsem přestat poslouchat. Alice se stále neozývala.

„Aha. Takže tohle jsi viděla. A nemyslíš, že bys mi o něčem takovém měla nejdřív říct?“

Byla jsem čím dál zmatenější. S kým to mluví? A kde je Alice? Vypadalo to, že Eduard telefonuje. Jako by reagoval na hlas, který jsem já neslyšela. Možná, že Alice šeptá.

„Bezpečné? Jak to můžeš říct? Moc nechybělo, Alice, a přestal jsem se ovládat. Až budeš mít příště vidění o mé budoucí...“

Najednou se odmlčel. Zřejmě si konečně uvědomil, že bych ho mohla slyšet. Stála jsem zkoprnělá uprostřed haly a bála se ozvat. Ale strašně nutně jsem potřebovala mluvit s Alicí. Ujistit se, že nejsem blázen a že tohle všechno má nějaký smysl.

„Alice.“ Můj hlas zněl tak bázlivě, až jsem se zastyděla.

Dívka se vzápětí objevila na vrcholku schodiště. Svého bratra táhla za rámě s sebou. Usmívala se, jako kočka, která zrovna spořádala hrnek smetany.

„Ede, dovol abych ti představila Izabelu Vaňkovou, naší novou korektorku. A představ si, že Bela vzala i tu druhou práci a bude zajišťovat kontakt s tiskárnou.“

Alice vesele švitořila, jakoby se nic nestalo. Usmívala se na mě a potom trochu pohoršeně loupla pohledem po Eduardovi. Ten si asi konečně vzpomněl na slušné vychování.

„Těší mě, slečno Vaňková. A odpusťte, že jsem k vám tak vtrhnul a vzbudil vás. Sestra mi jaksi zapomněla říct, že máme hosta,“ podotkl s pohledem zabodnutým do Alicina obličeje. „Doufám, že jste si tím pádem za gauč neublížila.“

Alice na mě vyvalila oči. „Ty jsi spadla za gauč? Jak se to mohlo stát?“

Její otázku jsem úmyslně ignorovala.

„Spadla za gauč a vzápětí se mě chystala praštit lampou,“ konstatoval Ed s vážnou tváří, ale já měla chvíli podezření, že z toho má náramnou legraci.

„No, je už moc hodin. Izabela se potřebuje vyspat. A ty by ses měl jet někam najíst, Ede. V tomhle domě není nic k jídlu.“

Znělo to úplně obyčejně, ale instinkt mi napověděl, že je v tom nějaká skrytá zpráva, které rozumějí jen oni dva. Ed se trochu uvolnil a jeho tvář už nevypadala tak hrozivě.

„Jistě,“ přisvědčil a pak se lehce usmál.

V tu chvíli mi to připadalo, jako když po bouřce vyjde slunce. Jeho ústa byla neodolatelná, když se usmíval.

„Vrátím se až ráno,“ dodal a pohladil sestru po zádech. Až teď jsem si všimla, že Alice není v pyžamu, ale stále v kostýmku. Copak ještě nespala?

Pomalu sešel po schodech do haly a do tváře se mu přitom vrátil napjatý výraz. Když mě míjel, měla jsem dokonce pocit, že zadržel dech. Já ale jeho vůni cítila. Byla stejně omamná a lahodná jako ta v jeho pracovně. Dveře se za ním zavřely a ve vteřině už bylo slyšet tiché předení motoru, jehož zvuk se rychle vzdaloval.

„No nazdar! Co se stalo s tou košilkou?“ řekla Alice a nevěřícně upírala svůj pohled na můj dlouhý rozparek.

„Promiň. Klidně mi to strhni z platu. A asi jsem vám rozbila lampu.“

Cítila jsem se jako hlupák. Byla jsem zmatená a unavená. Alice si všimla mého výrazu a objala mě kolem ramen zabalených do deky. „To nic není, Belo. Mám jich tucty a ta lampa byla úplně obyčejná. Kromě toho si za její rozbití může sám,“ dodala přísně s pohledem upřeným na vchodové dveře, jakoby tam její bratr ještě stál.

„Alice, já to nechápu. Proč se ke mně tak choval? Je se mnou něco špatně?“

„Nelam si s tím hlavu, Belo. Bráška jen přijel domů, ehm... hladový a unavený. Prostě ho překvapilo, že je tu někdo, koho nečekal.“

Mě tohle vysvětlení moc neuspokojilo, ale stres a nedostatek spánku si začal vybírat svou daň. Nechala jsem se Alicí odvést zpátky do pracovny a uložit na gauč jako malé děcko. Už jsem zavírala oči, když jsem si na něco vzpomněla.

„Alice? Vy máte psa?“

„Ne, jak tě to napadlo?“ zeptala se zvláštně zbarveným hlasem.

„No, těsně před tím, než Ed rozsvítil, jsem slyšela něco jako vrčení.“

„To se ti určitě něco zdálo, Belo. A teď už spi.“

Zhasla světlo a tiše opustila pokoj. Zbývající část noci už mě nic nerušilo a netrápily mě ani podivné sny.

 


 

Další část

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

29)   (31.03.2012 13:07)

moc hezké,plyne to tak nějak samo ....
a dodatek Ambry mě odrovnal ale plně ho CHÁPU
to jsi pro ni vážně mohla udělat *chairdance

ambra

28)  ambra (10.11.2011 18:35)

SvE. Absolutní srdcovka Vlastně mám s odstupem jedinou výhradu - Vaníčková by znělo trošku líp než Vaňková:D :D :D .

miamam

27)  miamam (15.04.2011 10:18)

Jé, to je paráda. Ta naše krajina je mi tak důvěrně známá, že je to fakt skvělej nápad. Těším se, co z toho vyplyne

Paike

26)  Paike (10.04.2011 18:27)

Vše jsi popsala tak uvěřitelně, že bylo zbytečné pozastavovat se nad tím, proč jsi umístila Stmívání právě do malinké vesničky ztracené v polích, kterou obvykle starý motoráček projede bez zastavení.
Alice byla klasicky milá, Eduard() se při prvním setkání klasicky projevil jako zvíře.
Příběh je skvělý a mile podaný, všechno plyne, nic nedře. Je to skvělé. Vážně.

Karolka

25)  Karolka (22.01.2011 21:57)

kytka: Děkuju. Mám radost. Tak ať se ti líbí. :-)

kytka

24)  kytka (22.01.2011 21:50)

Nechápu, že jsem se ke čtení téhle povídky "dokopala" až teď. Skvělý nápad, zasadit děj k nám. Má to spád a vtip. Běžím na další.

Karolka

23)  Karolka (17.01.2011 23:37)

Janeba: Hahááááááááááááááá! Tak teď tu je jeden dokonalej smajlík! Užij si to, zlatíčko.

Janeba

22)  Janeba (17.01.2011 23:32)

No Karolko, wau, takže za sedmero horami, sedmero řekami, kdesi v Liškově, kde lišky dávají dobrou noc je vydavatelství KALENPRESS! A tam žije se svým bratrem Edem Alice a potřebují někoho na občasnou práci! Nejlépe nějakou Bellu Vaňkovou! Promiň, ale nemohla jsem si pomoct! No páni, to se mám co těšit, na strhující jízdu po domovské vlasti s takovými průvodci, co průvodci, s takovou autorkou! Jupí! Paráda! Letím dál! Děkuji!!

ScRiBbLe

21)  ScRiBbLe (28.11.2010 18:14)

Nemáš za co . úplně mě to vtáhlo!

Karolka

20)  Karolka (28.11.2010 17:56)

ScRiBbLe: Uáááááááááááááááá! Děkuju. Moje prvotina.

ScRiBbLe

19)  ScRiBbLe (28.11.2010 17:52)

Páni, vypadá to velice zajímavě! Hrozně se mi líbí ten nápad zasazení Stmívání do České republiky! Abych pravdu řekla, tak to vedro, které ji dusilo a rozpalovalo, na mě působilo taktéž! Kristýna se starou rachotivou škoďárnou a pak Eduard, vyprskla jsem spolu s Belou a představa starého bílo vlasého (páchnoucího po přípravku proti molům) Edwa… pardon Eduarda Pomóc, prý důchodci vedou rodinný podnik Wau! Nevím, jak to děláš, ale tu svěžest po studené sprše a vůni, jsem cítila na vlastní kůži! První setkání Bely a Edy bylo k popukání.:D Rozhovor, který vedl s Alicí, a jež Belu úplně zmátl, byl naprosto bravurní! A pak to Alicino - ty by ses měl jet někam najíst, Ede. V tomhle domě není nic k jídlu. Takové lehké naťukávání, čím ve skutečnosti jsou. Jsem unešená! Letím dál!

Carlie

18)  Carlie (28.10.2010 11:51)

Jů, to je taková příjemná změna, ocitnout se "doma", v moravském prostředí :-) Tahle Bella (Izabela :-) ) je rozhodně někdo, s kým se dá snadno identifikovat, ty začátky v práci... nj... a ještě se nám zakouká do šéfa... , aaach
Karolko, jsi rozená vypravěčka , miluju ten lehce sebeironický humor :-) a nejlepší byla Bells jako Socha Svobody

Karolka

17)  Karolka (24.10.2010 21:11)

Gassie: Existuje jeden přírodní fyzikální zákon, o kterém se zas tak moc neví. Zní takto: Chceš totálně rozněžnit Karolku a získat si její nehynoucí lásku? Napiš jí, že jdeš číst SvE. Miluju tě, Gassie! (A neodpustím si trochu alibismu. Tahle povídka byla moje úplně první, tak se omlouvám za případné zvednuté obočí...)

Gassie

16)  Gassie (24.10.2010 20:59)

Tak Karolko, na tuto povídku se chystám už delší dobu. A jsem ráda, že jsem se rozhoupala. Bylo to krásné.
Jdu dál.

Karolka

15)  Karolka (24.10.2010 13:49)

Lejla: Jů! Ty jsi vyhmátla můj pravěk. Ovšem milovaný pravěk, tak mám velikou radost. A kde je Liškov? To ti povím úplně přesně. Někde mezi Brnem a Ostravou.

14)  Lejla (24.10.2010 13:30)

Karolko poustim se do dalsi tve povidky. Moc me tesi, ze nepostrada humor. Jmeno Eduard Kalen, vrcici pes a predstava pristate lampicky na bohu pomsty, tak to bylo uzasne.A jeste jednu otazecku? Kde se nachazi Liskov?

13)   (29.06.2010 21:03)

Teda Karolka...
Strašne veľa druhov poviedok nezvyknem čítať ale v tvojom podaní ma uchvátilo ešte aj priezvisko Kalen:D
POdobne ako Alrobell som tiež dlho váhala či začať číta, či nie... ale zvedavosť zvíťazila a teraz bude zrejme víťaziť poriadne dlho a som veľmi rada, že ma tu čaká ešte docela dosť kapitol, ktoré už sú napísané a môžem si ich prečítať
Prvá kapitola- úplne super.
Idem čítať ďalej

Alrobell

12)  Alrobell (13.06.2010 21:30)

Tak musím říct, že když jsem viděla ten perex, chvíli jsem váhala... ale hned po prvních řádcích mě to chytlo... takže jdu číst dál...

Jodie

11)  Jodie (12.06.2010 18:01)

Tak a teď už mě mamka od počítače nedostane...

Karolka

10)  Karolka (27.05.2010 22:13)

Bye:

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek