Sekce

Galerie

/gallery/__Light___by_Battousai777.jpg

Jednoho aprílového rána mě napadlo si pohrát s věkem Bells. Výsledkem je tato kapitolovka, která měla být původně velice, velice kraťoučká. Moje hlavinka ale zaprotestovala a v nepozorované chvíli popustila uzdu mé fantazii, takže mám pro vás špatnou zprávu: Tohle jen tak neskončí...

Prolog

 

Přemýšleli jste někdy o životě a o chybách, které jste udělali? O zbytečnostech, které vám v danou chvíli připadaly nesmírně důležité a které vám zbytečně vzaly trochu písku z přesýpacích hodin vašeho vlastního života?

Stačí se jen na něco upnout. Věnovat se něčemu s vervou a vší silou se snažit splnit si svůj sen. A rázem nevidíte nic kolem sebe. Necítíte, jak vám neúprosný čas protéká mezi prsty, naprosto nepovšimnut, nevyužit, zbytečně promrhán. Stojíte ve stínu minulosti a nevíte, jak jste se ocitli v přítomnosti. Nevíte, co je to přítomnost.

Pak ležíte, opuštěni a zapomenuti, na smrtelném loži a vzpomínky se nostalgicky honí hlavou, marně se snažíc zachytit něco významného. Něco, čím jste byli opravdu prospěšni a pro co se vyplatilo plýtvat drahoceným časem. A i když hluboce litujete svých chyb, není žádné cesty zpět. Není žádné východisko. Není žádná šance na napravení vlastních chyb.

Protože čas nelze vrátit zpět.

Často se jedná o náhody, které ani neberete v potaz jako hrozbu, jako možnou katastrofu. Ale co je náhoda? Podle někoho je náhoda množství za sebou nezávisle jdoucích, předem určených skutečností. Jestli je to ovšem pravda, tak kdo potom určí cestu našeho života? Kdo rozhoduje, kterým směrem máme v životě jít? A kdo má tu moc označit naše mylné kroky a jen nepatrná vybočení z naší cesty jako chyby? Kdo pronáší rozsudek nad námi samotnými, když naše chyby převáží tíhu našich dobrých skutků na pommyslných vahách osudu?

Jestli je zde někdo takový, tak proč nikdy nedá šanci vrátit ten neúprosný čas? Proč nedává druhé šance někomu, kdo si je zaslouží? Tomu, kdo zasvětil svůj život pomoci druhým. Tomu, kdo neváhal plýtvat svůj čas pro blaho druhých. Tomu, kdo ostatním, ač cizím lidem, jen prospíval.

Je zde již málo takových, ale to přeci neznamená, že zde nejsou vůbec! Protože kdyby nebyl někdo takový, tento příběh by nemohl vůbec vzniknout.

A propo, zaslouží si ten, co svůj život zasvětil šíření poznání, kdo se vzdal opravdové lásky a vyměnil ji za obyčejnou lásku k cizím budoucím nadějím, k základu příští generace, zaslouží si takový člověk druhou šanci? A je zde vůbec někdo, kdo by mu ji dal? Kdo by obrátil jeho cestu a dal mu možnost projít jí ještě jednou? Projít jí pozpátku, ale přesto jinak? Tentokrát správně. A udělal by to?

Ano!

Už to totiž jednou udělal...

 

1. kapitola - Ta nová

 

Dlouho se nic nedělo, ale potom konečně vylezla. Měl jsem o ní už skutečně strach. Kdo by řekl, že se z ní jednou stane šatní mol? Že trávila většinu času prolézáním obchodů bych u ní po těch letech jistě pochopil, vždyť ji znám a myslel jsem si, že mě nic nepřekvapí. Ale ukázalo se, že jsem se přeci jenom zmýlil.Obvykle jen na pár vteřin vlétla do šatny, většinou, když jsem se sprchoval, ale nikdy v životě by mě nenapadlo, že zrovna Alice, ta malá, energická a přespříliš hyperaktivní Alice, je nerozhodná! Podíval jsem se na ni s tázavě pozvednutým obočím a mírně posměšným výrazem.

Zkoušel jsem se jí už přes týden dostat do hlavy, ale ona si stále překláda do svahilštiny texty všech možných recenzí módních přehlídek, které kdy v životě četla. Nyní tomu nebylo jinak a já už začínal být trochu nervózní. V její pravé ruce totiž plandala má nejlepší a nejnovější košile, kterou mi před pár dny pořídila, jak sama řekla, ke zvláštním účelům. Z druhé ruky mi pak vecpala moderní rifle a s úsměvem pozorovala, jak se ztrácím v nevědomosti. Jistě, někdy bych za svůj dar zabíjel, ale dnes jsem na to asi neměl náladu. Dnes jsem bytostně toužil dostat se té malé potvůrce do hlavy, protože jsem už delší dobu tušil nějakou zradu. Její mysl však opět nezklamala a ona si, jako ovšem vždy, když chtěla něco utajit, velmi pečlivě chránila své myšlenky.

Vzdal jsem veškerou snahu a s poraženeckým povzdechem jsem přijal nabízené oblečení. Lepší než drátem do oka, ne? Aspoň že už nemá růžovou mánii. Usmála se na mě a za zpěvu francouzké hymny v klingonštině odcházela svým plynulým, skoro tanečním krokem. Zakroutil jsem hlavou nad její snahou.

 

,,A nebo taky tenhle: Volá takhle blondýnka druhý blondýnce..." načal v autě Emmett svůj další otravný vtip, který nám už stejně jednou říkal. Naštěstí pro něj si včas všimnul vražedného pohledu Rose, která ho v hlavě častovala dosti nelichotivými výrazy. Převažovala označení vykastrovaných domácích užitkových zvířat, jako je kapoun, vůl a mnohá další, přičemž si v duchu dost živě představovala, jak by se mohl v jednom bodě těmto nešťastným tvorečkům podobat, jestli okamžitě nepřestane s těmi jeho srandičkami, nebo aspoň nepřesedlá třeba na doktory...

To už jsem nevydržel a vybuchl v hlasitý řehot, při kterém mi i silnice utíkala před očima. Po chvíli jsem si uvědomil, že to není silnice, co se hýbe, a tak jsem pomalu donutil ručičku tachometru klesat ke stopadesáti a volant ustálil v poloze za deset minut dvě hodiny, protože školní parkoviště už bylo na dohled. Dneska tu bylo na můj vkus až moc čumilů. Všichni stáli v hloučcích a vedli vášnivé debaty, kde hlavním tématem kupodivu nebyla naše rodina. Zarazil jsem se a s tázavým pohledem se podíval na Alici. Neříkala nic o někom novém, zřejmě dívce, jak jsem pochopil z myšlenek ostatních.

Promiň, nechtěla jsem ti nic říkat, protože bys nešel do školy. A nemůžu ti nic říct ani teď, pochop mě, prosím!

Tvářila se tak kajícně, že by nad ní roztál i ledovec z Antarktidy, což se mi vůbec nehodilo. Přeci jen, gobální oteplování a Aliciny vize o následném stoupání hladin světových oceánů jsou dvě věci, kterých se po ohni bojím nejvíc. Když jsem to všechno chtěl říct nahlas, vyprskla smíchy a tak tak se udržela na těch jehlových podpatcích a Jasper měl co dělat, aby ji chytil při jejím slavném skoku ala "já tu šipku skočím i pod silnici" a nepřidal se k ní pod náporem emocí. Emmett nás zlostně pozoroval a snažil se z nás získat informace alespoň telepaticky, když mu prý nikdy nic neřekneme. Ani jsem netušil, že ho ta nevědomost tolik štve. Když ale odcházel s mrmláním, že ho nikdo nemá rád a nic se mu v téhle rodině neřekne, pochopil jsem. Nikdo z rodiny neměl rád naše myšlenkové hovory, tedy kromě mě a Al. Přišlo mi to jako jedno z mála dobrých využití mého prokletí, které mnozí z našich řad mylně nazívají darem.

Ještě než jsme se rozešli do tříd, otočila se Alice a s tváří pokrové elfí hráčky mi poslala kousíček své vize, který ale nedával žádný význam.

Vlastně, je tu jedna věc, Edwarde. Nedýchej! Pomyslela si ještě.

 

Seděl jsem ve třídě a neustále přemýšlel o Aliciných vizích a varováních. Kdyby mi aspoň řekla, co se bude dít, ale ona se snad ještě víc snažila skrýt své myšlenky. Vzdal jsem to a jen tak okrajově vnímal hovory mezi žáky na první hodině. V hlavách jim kolavala autonehoda, dva z našich učitelů a nějaká žena, kterou jsem neznal. Jejich myšlenky byly ale natolik zmatené, že by se v nich nevyznal ani průvodce pyramidami. Otočil jsem se na Emmetta, který mi chtěl dopovědět ten vtip co načal v autě.

,,Vždyť už jsem ho slyšel v tvý hlavě, tak mě a tím pořád neotravuj!" poprosil jsem ho velmi mile, až se dvě dívky za námi zatřásly a po zádech jim přejel mráz, který alespoň na chvíli odvedl jejich pozornost od našich osob. Dokonce jsem myslel, že jim ty hlavy nadobro zamrzly, což by zrovna u Jessici nic výrazně nezměnilo.

,,No tak, Edí, vždyť víš, že tě nepřestanu otravovat, dokud ti ho neřeknu nahlas," upřel na mě rádoby psí pohled, ale vypadal spíš, jako by vypil zkaženou veverku. U něj bych se ani nedivil.

,,No dobře, spusť," povzdechl jsem si poraženecky a Emmett se hned rozzářil jako hořící krajina.

,,Takže, volá teda blondýnka tý druhý blondýnce a ptá se jí: ,Prosímtě, Maruš, já jsem si vařila vodu na čaj a nějaká mi zbyla. Co s ní mám dělat?´ A ta druhá na ní: ,Tak jí dej do mrazáku, teplá voda se vždycky hodí!´ Dobrý ne?"smál se přiblble a já jen kýval hlavou, což mu očividně moc velkou radost neudělalo.

,,To nemá cenu! S tebou není žádná sranda," povzdychl si a začal se věnovat pečlivému vychystávání učebních pomůcek. Rozhodl se, že si na téhle škole zahraje na extrašprta. Když měl všechny tužky vyrovnané do jedné řady a sešity naskládané do úhledného komínku a ještě stále nezvonilo, rozhodl se mě bombardovat další vlnou srandiček. Bohužel to neměly být už jen vtipy, ale hlavně narážky na moji osobu. Naštěstí pro mě přesně v tu chvíli konečně zazvonilo a já děkoval Bohu všemohoucímu, že mě vykoupil z mého malého očistce. Nevím sice, za co mě trestá - no dobrá, možná trochu tuším - ale kvůli tomu, že si hoky hrají na druhačky, musí být kluci třeťáci, aby s nimi mohli chodit - nebo to bylo aspoň o trochu míň divné. A tak jsem ve stejném ročníku s Emmem a Jazzem, což by nebylo tak hrozné, kdybych neměl s Emmem skoro všechny hodiny a jenom na několika jsem byl s Jazzem nebo sám. Ale nejčastěji nás ten hrozivý hromotluk bombardoval svýmy výmysly oba najednou, protože jsme měli hodiny všichni tři dohromady.

Zrovna v takových případech se hodí nabídnout království za Rose, neboť i ona je daleko menší zlo. Ne, že bych ji neměl rád, jen jsme si v mnoha věcech až moc podobní a možná právě proto jsme si od začátku nesedli. Například máme oba tvrdou hlavu a stojíme si za svým. Někdy je až moc ochranářská a je taky pravda, že většinu hádek v domě vyvolává ona. Ale co, aspoň se ve své osamělé věčnosti zabavím spory s někým, kdo to má vzhledem k mé moci předem prohrané. Udělal bych totiž cokoliv, jen abych neumřel nudou!

Pak jsem si ale vzpoměl na nákupy s Alice a v rychlosti zaklepal na dřevěnou lavici a poté ještě na hlavu, čímž jsem si vysloužil výbuch smíchu od Emmetta, který akorát přilákal pozornost do zadních lavic, které jsme obsadili hned na začátku roku, ale také nějaké ženy. Smála se a málem pustila všechny své učebnice a v tuhle chvíli mi strašně připomínala Emmetta. Třída zmateně těkala pohledem z ní na mě a zase zpátky a teprve když mě probral smích ostatních studentů jsem si uvědomil, že stále držím ruku, která byla sbalená do pěsti, nad vlastní hlavou a navíc mi Emmett přehrával celou situaci v myšlenkách a musel jsem uznat, že jsem vypadal jako bych se snažil napodobit šimpanze a ne odvolat pohromu pomocí zaručeného triku - ťukání do dřeva. Vážně jsem působil dost komicky, když jsem stále držel ruku nad hlavou a zmateně se rozhlížel po učebně. Rychle jsem ji sundal a usmál se jako nevinný andílek, což dokonale vyvedlo z míry ženskou část třídy, jejichž myšlenky během okamžiku změnily směr a z posměšných přešly v obdivné a mnohdy i dětitvořící a budoucnostmalující, za což bych dotyčné slečny nejradši posvačil.

Podíval jsem se zvědavě na místo, kde před chvílí stála ta cizí žena, a snažil se zjistit kam šla. Neslyšel jsem totiž žádné cizí myšlenky, jen ty od mých spolužáku, kteří byli ve třídě i přes přestávku. Když se ale můj zrak zastavil u dveří, stála tam a snažila se rozdýchat výbuch smíchu, který určitě zhoršoval Emmett, protože když se směje jeden, smějí se všichni. Po chvíli se uklidnila, což nelze říct o Emmovi. Rozhlédla se a já si ji konečně mohl prohlédnout.

Mohla mít tak něco přes sto šedesát centimetrů, drobnou postavu a krásné, ženské křivky.

Její kaštanové vlasy, které ve vlnách spadaly do půlky zad, kontrastovaly s její překrásnou bledou tváří. Nad jejímy drobnými, smyslně vykrojenými rudými rtíky vystupoval droboučký nos. Pod tenkým proužkem obočí se nacházely ty vůbec nejkrásnější pasti na světě. Ty nejnádhernější oči, které jsem kdy viděl, lemované hustými řasami. Přímo z nich čišela radost a životní energie, ale zároveň z nich plynula jakási moudrost a váha životních zkušeností. V tomto směru mi hodně připomínala Carlislea - tedy až na tu barvu. Nikdy jsem neviděl takový odstín. Byly jako tekutá čokoláda. Naprosto jsem se v nich ztratil a neměl jsem ani žádný důvod přerušit náš oční kontakt. Ona bohužel po chvíli uhnula pohledem a dál si zvědavě prohlížela moji třídu.Mohlo jí být něco málo pod třicet a v kostýmku, který měla na sobě, jí to strašlivě slušelo.

Znovu jsem se pokusil zachytit její myšlenky. Bez výsledku. Ještě nikdy se mi nestalo, abych nemohl někomu číst myšlenky. Co bych za to někdy dal. Ale zrovna u ní mě to mrzelo. Něčím mě lákala, fascinovala. Jako by kolem sebe vyzařovala zvláštní, vábivou auru, přes kterou má moc nepronikne.

Chtěl jsem se s tím svěřit Emmettovi a později celé rodině, hlavně Carlisleovi. Nadechl jsem se, protože mi už došel veškerý kyslík potřebný k mluvení, a v tu chvíli jsem ztuhnul. Nikdy jsem necítil tak vábivou vůni. Lákala mě. Zpívala mi.

A já ji chtěl.

Nikdy jsem po ničem a nikom tolik netoužil, jako po této nevinné ženě. Žádného z těch vrahů jsem nechtěl tolik. Ničí krev mi nikdy nevoněla tak jako její. Většinou to byla jen zapáchající tekutina ředěná alkoholem a drogami, často s příměsí adrenalinu z proíhající vraždy či jiného odporného zločinu. Ale ona byla jiná. Naprosto čistá, svěží a nesmírně voňavá krev. Tak sladká.

Ne!

Nemám právo jí ublížit. Nejsem zrůda. Nemohu zklamat Carlislea. Mého otce, stvořitele, můj vzor. Obdivoval jsem ho pro jeho sílu a sebeovládání. Ale momentálně jsem nemyslel na nic jiného, než na krev této neznámé. Chtěl jsem ji zabít, ale nemohl jsem zde. Musel jsem ji někam vylákat. Bylo by to snadné. Jsem něco jako návnada, ale i přesto by jsem jí radši viděl do hlavy.Ale možná by si nikdo nevšiml, že oba zmizíme. Kdybych použil svoji přirozenou rychlost. Ne, to nepůjde. Všichni se na ní zvědavě dívají. Ale kdybych odlákal pozornost do zadních lavic a donutil je se otočit, mohl bych ji nepozorovaně unést a někde si ji v klidu vychutnat. Takže, copak to tu asi máme? Můj pohled se stočil ke křišťálové váze a já měl jasno.

Nepatrně jsem se pohnul a v tu chvíli mě zadržela Emmettova ruka. Podíval jsem se na něj zmateně a taky vyčítavě. Nebude mi brát to co chci!

Ne! Sakra, Edwarde, vzpamatuj se! Nemohu jí nic udělat. Připadal jsem si jako posedlý ďáblem. Podíval jsem se na Emmetta a teprve teď zaregistroval jeho myšlenky. Její krev pro něj byla také sladká, ale nevoněla mu tolik jako mě. V myšlenkách na mě vyloženě řval. Musel jsem se uklidnit a dávat si pozor na naše utajení. Musel jsem potlačit démona v sobě.

Až teď mi došlo co Alice myslela tím ´nedýchej´. Věděla, že mi bude tak lákavě vonět. Tak proč mi nic neřekla? Proč mě neupozornila? Proč riskovala naše prozrazení a lidský život? Vůbec bych sem nešel. Že by proto? Pak si to s ní vyřídím - klidně i ručně stručně! Teď se ale musím soustředit abych tuto cizí ženu nevycucnul někde za rohem. V tom lepším případě.

Ona to hravě vyřešila za mě, když s úsměvem pronesla tu větu, která mi doslova vyrazila dech a donutila mě přestat myslet na tu lákavou tekutinu.

,,Tak, třído, ráda vás poznávám. Jmenuji se Isabella Swan a jsem vaše nová třídní učitelka..."

 

Shrnutí povídek

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Rosalie7

13)  Rosalie7 (22.11.2011 00:20)

Gucci, ani nevíš, jak jsem ráda, že ses k tomu vůbec odvážila. Děkuju moc, i když se obávám, že tu první část budeš muset nějak přetrpět. Začátky bývají těžké a když na to teď koukám, tehdy jsem opravdu nebyla vypsaná. Snad to nějak zvládněš
Přeji pěkné čtení

gucci

12)  gucci (22.11.2011 00:02)

...Rose jsem hrozně moc mile překvapena.....začátek je zábavný a hooodně chytlavý...no jsem zvědavá, jak bude to něcco mezi učitelkou a "studentem" fungovat... ...budu se snažit poctivě komentovat!!

Kristiana

11)  Kristiana (16.02.2011 16:42)

Už jsem ti říkala, jak moc miluju Emmetta? Doufám, že to nebyl jeho poslední vtip o blondýnách .

P.S.: Poslušně hlásím, že jsem si našla čas a znova se pustila do čtení ;-).

uhlacka27

10)  uhlacka27 (12.10.2010 18:16)

vypadá to zajímavě! Zatím jsem s Bellou nad 30let nesetkala jdu číst dál.

9)  Tomík (03.10.2010 19:52)

Ty jo parádní počteníčko. Zaujal mě hned ten prolog, resp. úvaha, takovejch bych si klidně přečet víc :). No a pak dílo samotný nemělo chybu. Humor je tam přesně ve správný porci, je vidět že máš i slovní zásobu a nepoužíváš jen tázací zájmena :)

Yasmini

8)  Yasmini (19.09.2010 22:53)

Perfektní!!! Alice a globální oteplování,... a ručně stučně mě dostalo.
Děkuji za kapitolu.
Y.

Evelyn

7)  Evelyn (22.07.2010 15:24)

Rose, to bylo báječné! Alice jako čatní mol a následně elf s pokrovou tváří mě skoro složila pod stůl Dětitvořící a budoucnost malující myšlenky mi obahatily slovník o dvě úžasná slovíčka
Jdu dál

ivv

6)  ivv (22.05.2010 02:26)

zda sa mi, že toto piše niejaka genialna spisovatelka, moc dobry styl;)

Bye

5)  Bye (11.05.2010 10:52)

Alice - šatní mol!
Globální oteplování ohrožující existenci upírů.
Otravný Emmett.
Dětitvořící myšlenky.
Opravdu originální imaginace!
Na svůj věk (je Ti 16?) ze sebe sypeš životní moudra, jako bys byla sama Starší než já ;)
Námět máš opravdu originální, a znovu říkám - vzhledem k Tvému věku - zvláštní, ale pro mě přitažlivý, protože tuším, že se budu mít zase s kým ztotožňovat. A to já moc ráda!
V neposlední řadě musím dodat, že o smysluplné věty ve Tvé povídce rozhodně není nouze.
Takže, když to shrnu, když jsi mi napsala, že vkládáš jednou týdně, tak jsem do toho šla.
Až Tě ale budu obden otravovat na Tvém profilu, kde je další kapitola, věz, že si za to můžeš sama!

4)  Pegí (24.04.2010 11:57)

Myslím že takový nápad ještě nikdo neměl ...je to naprosto originální a já se těším na pokráčko ...A Edward ala opičák mě teda fakt dostal :D...ale Alici nemá co zazlívat ona ho varovala ať nedejchá :)

3)  Ewik (21.04.2010 21:27)

Neobvyklé, ale velmi pěkné:-)

Silvaren

2)  Silvaren (19.04.2010 17:16)

Teda, wow. Je to originální a zajímavé, vtáhla jsi mě do děje, těším se na další :)

1)   (19.04.2010 17:11)

Takže se Edward zamiloval do své třídní alias Belly ?? .. =DD

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek