Sekce

Galerie

/gallery/__Light___by_Battousai777.jpg

„To byl on. Došlo mu to.“

„Dobrá, musíme si pospíšit. Je mrtvá jen chvíli. Jdi ven. Nesmíš ho pustit do domu.“

„Je tu tolik krve“

„Řekl jsem ven!“

29. kapitola - Holka nebo kluk?

 

„Jseš si jistý, že se nemůžeme někam vypařit?“ vyzvídala Bella. „Jenom na pár dní...“ Seděla mi na klíně a choulila se v teplém kabátě. Já se s námi líně houpal a zároveň dával pozor na trny růží, které stále zdobily houpačku - nechtěl jsem riskovat opakování ranní scény. Zbytek byl zalezlý vevnitř a oslavoval, přestože bylo po půlnoci a těhulky by měly už dávno spát.

Bella zprvu nebyla nadšená, když se dozvěděla, že na svatební cestu nepojedeme dneska. Musela ale Alici nechat, že je to vcelku prozíravé - dostat totiž záchvat mládnutí uprostřed líbánek by značně zkazilo atmosféru. Jelikož netušila nic o tom, jakou přestavbou prošla naše ložnice, myšlenka, že příjdeme o naši svatební noc, jí evidentně nedělala radost.

„Už mi to došlo,“ snažil jsem se ji rozptýlit a s předstíraným šokem ji obvinil, „vzala sis mě jenom kvůli mýmu úžasnýmu a neunavitelným tělu.“ Zasmála se a já si ji k sobě přitiskl těsněji.

„Ne,“ protáhla to slovo do tří slabik. Otočila hlavu jak nejvíc v mém sevření mohla a s úsměvem pronesla: „Zapomínáš na tu lákavou kombinaci tvých peněz, věku a faktu, že už jsi takřka mrtvý.“

„Ach tak, a já už si začínal myslet, že mě snad miluješ,“ škádlil jsem ji. Naklonila se k mým rtům. Ve světle, které vycházelo z domu, vypadala až přízračně krásně. Ale byla zákeřná. Zastavila se jen kousek od mých úst a zašeptala:

„Jak naivní!“ Jenže já už to prostě nevydržel a musel ji políbit. „Děkuju,“ zašeptala, když se odtáhla. Zmateně jsem se odtáhl:

„Za co?“

„Žes mě nenechal promarnit moji druhou šanci,“ řekla. Uchopil jsem její tvář do dlaní a pohladil ji palci po lících. Snažil jsem se přečíst její myšlenky jediným způsobem, který u ní fungoval.

Její oči. Vždycky mi řekly, co jsem chtěl vědět. I tentokrát mě její pohled ujistil, že svá slova myslí vážně. Přitom jsem to měl být spíš já, kdo měl děkovat. Naklonil jsem se k ní a políbil ji. Věděl jsem, že pochopí, co se mi honí hlavou. Měla mě přečteného, a já ani neprotestoval. Zvlášť v momentě, kdy atmosféra kolem nás zhoustla. Bella se ke mně přitiskla, zajela studenýma rukama pod můj kabát, přestože v něm nenašla žádné teplo.

Jen mě.

„Tak jo, myslím, že bychom měli rozpustit párty a jít do postele,“ zašeptal jsem a chytil její ruce, které mezitím stihly rozepnout většinu knoflíčků.

„Spát?“ zeptala se Krajinka zvědavě. Znovu jsem ji políbil a dalo mi sakra práce, aby to působilo nevinně.

„Co jinýho bys chtěla dělat?“ odvětil jsem s úsměvem. Pomalu jsme vyrazili k domu a já děkoval Alici. Díky své zvědavosti a upířímu sluchu nás sice okrádala o soukromí, ale na druhou stranu vždy věděla, kdy vyklidit pole. A právě teď vyklidila celou rodinu z našeho obývacího pokoje. Dokonce přemluvila i Ness s Jakem, aby u nich pro tentokrát přespali.

Bella automaticky zamířila po růžemi lemované cestě k zadnímu vchodu, ale já ji zadržel. Tohle se přece nesluší!

Zavedl jsem nás oklikou k hlavním dveřím a Bella pobaveně zvedla obočí. V příští vteřině vyjekla, protože jsem ji vzal do náručí.

„Jsme novomanželé. Musím tě přece přenést přes práh,“ usmál jsem se.

„Tak do toho,“ vybídla mě. Otevřel jsem do domu a významě se na Bells podíval.

„Vítejte doma, paní Cullenová,“ pronesl jsem a slavnostně vkročil do dveří. Zasmála se a políbila mě. Rychle jsem zavřel a vyšel s Krajinkou v náručí ke vchodu do naší ložnice. Položil jsem ji na zem a otevřel dveře.

Bella obdivně vydechla, když nás zaplavila záře svíček. Jako ve snách vstoupila do místnosti zahalené do plátků růží. Všude to vonělo růžemi, a přesto tak nevtíravě - čemuž jsem se divil, protože to měla na starost také Alice. Ale dnes ukázala, že se dokáže krotit, když chce.

„Páni. Já myslela, že nic nebude,“ přiznala Krajinka.

„To, že dneska nejedeme na líbánky, neznamená, že přijdeme o svoji svatební noc,“ poučil jsem ji. S úsměvem ke mně přistoupila, sundala mi kabát a pak i smoking, který byl příšerně drahý, a hodila ho na zem do růží.

„Kde jsme to skončili?“ zeptala se. Moc rád jsem jí to připomenul, zatímco jsem jí rozbaloval jako předčasný dárek k Vánocům. Měla na sobě snad tuny bílé látky, kterou jsem prostě nemohl jen tak roztrhnout.

Ale všechno to čekání se vyplatilo. Když pak usnula, obklopená vůní z tisíce krvavých růží, na sobě jen světlo svíček, věděl jsem, že ten můj dárek je ze všech nejhezčí.

 

Nevěděl jsem, jeslti to byla u Alice náhoda, nebo je její prozřetelnost součástí balení. Druhý den ale Belle začlo být špatně, což znamenalo jediné. Přicházel záchvat mládnutí. Tentokrát jsem však Belle zakázal kouřit ty voňavé doutníky, protože stejně nemají žádný účinek a jenom by ohrožovaly zdraví našeho malého. Naštěstí proti tomu nic neměla, jen se se mnou začla hádat, že žádný malý není.

„Bude to holka, to vím jistě,“ stála si za svým.

„Vážně? A jak to víš?“ nenechal jsem se jen tak. Bella na mě hrdě shlédla a prostě vysvětlila:

„Jsem její máma. Poznám to.“

„No, z toho, co vím, tak já jsem jeho táta. Takže to taky vím. Je to kluk jako buk.“

„No to teda není!“ ohradila se Bella.

„No to teda je!“

„Co se to tady děje?!“ vyrušila nás Alice. Zbytek rodiny, který předtím hlučel v kuchyni, se také uklidnil a napjatě sledoval naši první manželskou hádku.

„Já si prostě myslím, že je to kluk.“

„A já ti říkám, že není,“ dupla si Bella.

„Vsadíš se?“ zvedl jsem obočí v jasné výzvě. Skvělé, teď se tu budeme dokonce vsázet. Tohle možná nebyl nejlepší nápad, ale než jsem stihl odvolat svá předchozí slova, Krajinka vyhrkla:

„O sto babek!“

„Hej, do toho jdu taky. Stovku na holku,“ přidal se Emmett. A po něm Jasper. A Alice. Dokonce i Esmé.

Zbytek rodiny se naštěstí nenechal zviklat tím, že mají holky v týmu Alici. Její schopnosti v tomhle případě nefungovaly, a tak se postavili za mě.

„Stovku na kluka,“ přitakal jsem nakonec. Ještě chvíli jsme se dohadovali o pohlaví dítěte, než jsme přešli ke jménu.

Čím víc se blížila půlnoc, tím víc Bellu bolela hlava. Ale držela se statečně, jen co je pravda. Občas jsem ale musel rozvášněnému davu připomínat, že mezi sebou mají budoucího maroda. To je však neodradilo od mnohdy velmi vášnivých výměn názorů.

Navíc každý tým vybíral jméno jen pro sebe, a na druhé variantě se nikdy neshodli. A proto se Romeo hádal s Julií - což byl samozřejmě Emmettův návrh -, Jack s Jackie, Denis s Denisou, a co je nejpodivnější, i Jamie s Jamie.

„Uvědomujete si, že jsou to naprosto stejná jména?“ ujišťovala se Bella. Nikdo nestačil odpovědět, protože její záchvat právě začal. Carlisle si přál být u toho, a tak mi s ní pomáhal po celou dobu. Střídali jsme teplé a studené zábaly, přesně jako před měsícem. Zdálo se mi, jako by mezitím uběhlo daleko víc času. Tolik se za tu dobu změnilo.

A znovu se mi těch čtyřiadvacet hodin zdálo nekonečně dlouhých. Až když bolest hlavy ustoupila a její teplota se ustálila na normální teplotě, úlevně jsem si oddychl. A pak jsem se zarazil. Znovu jsem nasál vzduch do plic.

„Co je, Edwarde?“ vyhrkla Bella, když zpozorovala můj výraz. „Co se děje?“

„Dítě. Ty krvácíš.“

 

O pul hodiny později si Bella stírala gel z břicha v Carlisleově domácí ordinaci.

„Dítě je v pořádku, byl to jen falešný poplach. Ale...“ Carlisle se ošil. „Myslím, že se to bude opakovat. Nejsem si jistý, jestli to v pozdních fázích těhotenství zvládne,“ sdělil mi v myšlenkách.

„Co se děje?“ ptala se Bella.

„Nic, Bello, jen se obávám, že budu muset připravit pár krevních konzerv tvé skupiny. Pro případ, že by se to opakovalo. Při samovolném... Chci říct, přestože je dítě v pořádku, ztratila jsi hodně krve.“ Bella jen kývla.

Následující týden byla zamlklá. S nikým moc nemluvila a většinu času jen mlčky seděla nad knížkou. Za celou tu dobu neotočila stránku. Chtěl jsem jí nějak pomoct. Věděl jsem, že musí být těžké, projít si něčím takovým. Sám jsem se cítil strašně jen při pomyšlení, že by se děťátku mohlo něco stát.

Když jsem se jí zeptal, co potřebuje, řekla jen, že by uvítala chvilku klidu. Že prý je v jedné rezervaci za hranicemi nadbytek medvědů. A tak jsem navrhl rodině víkendový lov. Carlisle měl směnu a Esmé bez něj nechtěla jet, ale zbytek z nás v pátek vyrazil.

Dokonce i Nessie, která si vydupala svůj poslední velký lov před nástupem na mateřskou. Jenomže cestovat s těhotnou poloupírkou není zrovna jednoduché. Museli jsme zastavovat skoro na každé pumpě, přestože jsem si byl jistý, že mé budoucí vnouče ještě není tak velké, aby nějak ovlivnilo Nessiin močový měchýř. Na vině byly spíše čokoládové tyčinky, jejichž zásobu má dcera pravidelně obnovovala.

Měl jsem tušit, že na nás za rohem číhá nebezpečí, a nakoupit jich plnou krabici. Místo toho jsem byl po další půlhodině jízdy přinucen znovu zastavit, tentokrát však u většího obchodního střediska, neboť Alice tvrdila, že tam budou pěkný a čistý záchody.

Měl jsem to tušit...

A tak jsme strávili několik hodin nakupováním, místo abychom jeli dál na sever. Holkám se to nesmírně líbilo, což o to. Jenže Jasper si neustále stěžoval, že už jsme tam mohli dávno být. Poté si začal ztěžovat, jak svět není fér, a nakonec začal nahlas uvažovat, proč si jí vůbec bral, když věděl, že pobyla nějaký čas v blázinci - a to prý jistě oprávněně. Chvíli jsem se spolu s nám bavil na její účet, ale pak mi málem praskly uši. Jelikož jako predátor sluch potřebuji, rozhodl jsem se strategicky pro omluvu s jedním extra psím pohledem navrch. Kdoví proč, u Jaspera se tato taktika setkala s neúspěchem. Doufal jsem, že za to nemůže ten zlatý prsten, kterým si ho před léty okroužkovala. Hlavně proto, že mou ruku zdobil podobný znak novodobého otroctví, jak tomu Emmett rád říkal.

„Říkám vám, je to jak pouta. Ona má jedno želízko, tobě navlíkne druhý, a jsi v prčicích, brácha. Jestli si myslíte, že mezi nima chybí řetěz, tak se zatraceně pletete. Díky tomu prstýnku nás maj´ jak na vodítku. Je to lepší než otěže, a chlap je proti určitejm věcem prostě bezbranej...“

„Tak s ní nespi,“ vyhrkl uprostřed Emmettova monologu Jazz, který přesně věděl, kde je zakopán pes. Emmett na něj chvíli nevěřícně zíral, zatímco já s Jakem jsme s perfektně bavili.

„Na druhou stranu si říkám, že je občas skvělý mít nějaký vedení. Víte, bez toho by tady brzo byla anarchie,“ obrátil najednou Emm. Takhle pokračoval po celou dobu, kdy holky nakupovaly. Byl jsem za to rád, protože nás tím aspoň na chvíli zabavil.

Nevěřil bych, že čas tak rychle utíká. Už se stmívalo, když jsme opouštěli obchod. Ness se snažila nacpat do auta všechny tašky a navrch ještě sebe, což se zdálo takřka nemožné. Vtom Alice dostala vizi.

Viděla, jak Nessie jedna taška spadne a rozbije se váza, kterou koupila Esmé k Vánocům. Taková obyčejná věc. Stihl jsem ji chytit, než jsem si uvědomil, že je něco špatně. Slyšel jsem jejich myšlenky. Jacoba i Nessie. Alice mě pozorovala s vytřeštěnýma očima.

Došlo jí to, co mě ne.

„Ty bys neměla mít vize. Ne o ní. A já bych neměl...“ V příští vteřině už jsem letěl jak nejrychleji jsem uměl, a pak snad ještě rychleji. Byl zde jen jeden člověk, který nám s Alice mohl vrátit schopnosti.

Bella.

Buďto se naučila ovládat svoji schopnost - což bylo vysoce nepravděpodobné -, nebo je v nebezpečí. Zřejmě umírá. Věděl jsem, že to nikdy nestihnu. Vyndal jsem mobil a doufal, že nenarazím do nějakého stromu, když jsem volal Carlisleovi.

Nezvedal to. Měl jsem chuť řvát a praštit s tím krámem, když jsem si uvědomil, že je doma i Esmé. Zvedla mi to po třetím zazvonění.

„Najdi Bellu. Je v nebezpečí. Zachraň ji, prosím.“ S tím jsem hovor ukončil a ještě o trochu zrychlil. Věděl jsem, že jsem rychlý, ale stále to nebylo dost. Připadalo mi to jako celá věčnost, než jsem dorazil k našemu domu.

Rozrazil jsem dveře a prolétl celým domem. Neslyšel jsem žádný tlukot srdce, její ani děťátka. Doufal jsem, že dokážu najít její tělo a zachránit ji. Nemohlo to být tak dlouho. Nesmělo!

Jenže v domě po ní nebylo ani památky. Dokonce žádná čerstvá pachová stopa.

Esmé.

Musela jí najít. Musela jí přenést do jejich domu, aby ji zachránila. Čím blíž jsem byl k domu, tím jsem si byl jistější. Cítil jsem ji. Její krev. Hodně krve...

Něco mě prudce srazilo k zemi. Bylo to silné, rozhodně upír. Byl jsem tak zmatený, že jsem ji ze začátku nepoznal podle vůně. Až když mě držela vší silou přišpendleného k zemi, došlo mi to.

„Esmé?“ zašeptal jsem překvapeně.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Rosalie7

10)  Rosalie7 (21.11.2011 09:15)

Holčiny, ty vaše komentáře jsou neuvěřitelné. Děkuju moc, a nejen těm, kdo se pod to podepsali, i těm skrytým váhavým čtenářům

Bye

9)  Bye (21.11.2011 09:03)

No uf, to bylo jako výstup na Everest. Romantická procházka údolní růžovou nivou přešla do namáhavého výstupu, provázeného dalším záchvatem - nejdřív jsem se vylekala, když ji po něm Edward oslovil "Dítě", že omládla až moc, ale pak mi to samozřejmě došlo - abych nakonec v rekordním čase zdolala poslední úsek. Bez kyslíku a v letu, podobně jako Edward. A teď tu sedím s vytřeštěnýma očima a spekuluju, proč Esme zalehla Edwarda No dobrý znamení to asi nebude. Nebo jo?
Jdu na to!

8)  Babča S. (20.11.2011 03:14)

Lenka326

7)  Lenka326 (19.11.2011 17:36)

Ach jo, celou dobu se mi pod ten úsměv z jejich štěstí vkrádal strach. Může Bella s těmi jejími záchvaty mládnutí a vůbec s celým tím procesem vůbec to miminko donosit??? A už je to tady.
Co se stalo??? Ten konec vypadá hodně zle, snad nedošlo k nejhoršímu....

6)  janulka (19.11.2011 13:58)

akože čože?

Michangela

5)  Michangela (19.11.2011 12:43)

Rosalie7

4)  Rosalie7 (19.11.2011 12:29)

Díky, holky, ještě že vás mám. A jelikož jste mé věrné čtenářky, prozradím vám, že kapitola už je v systému, jen jí musíte najít. Hodně štěstí a příjemné čtení,

vaše Rose

3)  Aalex (19.11.2011 12:03)

Páni, tak tenhle konec je vážně děsivej. Taky doufám, že tu bude pokračování co nejdřív, protože jsem napnutá jak struna. Co se stalo? Porod? Nebo potrat? Rozhodla se Bella, že to takhle ukončí? A co ta spousta krve? Tolik otázek... Moc se těším na pokračování.

SarkaS

2)  SarkaS (19.11.2011 10:56)

Holka ty s emi z dáš... Takový shock end, doufám že tu i zítra bude nějaké pokračování ;)

1)  Blanulak (19.11.2011 07:55)

Ty jo, takhle to utnout!

Super kapitolka, jsem napjata jak ksandy!

Ted neusnu...

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek