Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/srdce%20z%20ledu.jpg

Bella zažívá romantickou chvilku...

Jacob Black. No změřila jsem ho pohledem. Byl mnohem větší, než jsem si pamatovala. Ehm, i když, kdo ví.
„Chceš nějak pomoct?“ zeptal se obezřetně. Díval se na zneškodněné koště, jako by mu mohlo ještě nějak ublížit. Hrdina.
„Už to mám hotové, vlastně mám za chvilku schůzku.“ Otřela jsem si ruce o kolena, protože tepláky byly tak špinavé, že jim to už určitě nemohlo ublížit. Budu je muset vyhodit, ach jo.
„Jako rande? Nejsi tu sotva dva dny?“
Podívala jsem se na něj, jako na někoho, kdo to nemá v hlavě v pořádku.
„Přistěhovali jsme se spolu.“ Odsekla jsem mu podrážděně.
Nadzvedl jedno obočí a určitě se snažil něco velmi vtipného říct, když se mi vybavila vzpomínka.

Ahoj, já jsem… Ty jsi?“ blekotá páté přes deváté a jeho snědá kůže nabírá červánkový odstín. Dusím se smíchy a záludně ho v tom nechávám. „Nová?“ dokončuje svůj projev. Pamatuju si ho z dětství, ale pár let jsme se neviděli. Setkáváme se nyní uprostřed obchodu. Zvláštní, že si mě nepamatuje.

Ne, Swanová,“ odpovídám a Jacobovi padá brada současně s povytaženým obočím.

Bella?“ vyhrkne a několikrát mrká. Nejspíš mě má za vidinu.

Jake?“ napodobuju jeho výraz. Náramně se tím bavím.

Jo, to jsem já! A ty jsi Bella,“ stále žasne.

A ty Jake,“ usmívám se.

Bella,“ pronáší zasněně.

Jake,“ napodobuji ho.

Bella Swanová,“ dodává.

Jacob Black.“ Konečně to přestává opakovat a radostně mě objímá. Ou, tak tohle nečekám. Reaguju přehnaně a odstrkuji od sebe tu malou houžvičku tak silně, až vrávoravě padá na znak a boří pyramidu rajčatového protlaku.

Jsi celý?“ děsím se.

Bella,“ mumlá opět mezi plechovkami.


Musela jsem si z toho sednout.
„Ty se mi směješ? Co se to s tebou děje?“
„To bys nepochopil.“
„Bello? Mám jít pro sešit? Edward mi nakázal všechno zapisovat, prý je to důležité,“ vmísil se Charlie.
Přes uslzené oči od smíchu jsem se na něj podívala a zmohla se jenom na zavrtění hlavou.
„Tohle bylo z poslední návštěvy Forks, to s tamtím nesouvisí.“
„Ok, jdu si děti zase sednout, zrovna je to zajímavé.“ S tím se zase odšoural zpět na gauč.
Jo to bylo. Hihi. Jacob se na mě mračil. Nechápal, co se se mnou stalo a já mu to neměla chuť vysvětlovat. Venku na cestě zastavilo auto.
„A dopr... čic,“ ulevila jsem si. Edward už je tady a já – zkusmo jsem koukla do zrcadla - nic se nezměnilo.
„Musím běžet.“
„Ráda jsem tě viděla, někdy se zase objev, ale zkus před tím zavolat, jo?“
Stál tam s otevřenou pusou vprostředku kuchyně.
Vyběhla jsem schody a vrazila k sobě do pokoje. Vykoukla jsem z okna a před domem opravdu stálo Edwardovo Volvo. Nastartované. Přesně, jak jsme se domluvili.
A já vypadám jako strašidlo!
Vběhla jsem do koupelny kde jsem uchvátila hřeben a druhou rukou jsem na sebe rvala džíny.
Smutný na tom je, že čím víc člověk pospíchá, tím víc se zdrží. Jak jsem tam tak zápasila, samozřejmě jsem zakopla a svalila se na zem. Pokojem se rozlehla dutá rána. Sakra!
Po schodech dupalo několik párů nohou. Dveře se rozrazily a v nich stáli všichni tři. Krucinál.
Myslím, že červenější barvu ještě nikdo nevymyslel, než tu, co mi zdobila obličej.
„Bello? Co tu děláš?“ Táta.
„B... hééé, s tebou je fakt legrace!“ Jacob.
„Miláčku? Počkej, pomůžu ti.“ Edward. Nic si nedělal z naštvaného obličeje mého otce a protlačil se ke mně.
„To je nějaká nová móda? Pusť ten hřeben a podej mi ruku.“ Potom se otočil za sebe a zamračil se na křenícího se Jacoba.
„Nechtěl bys odejít? Nemyslím si, že je vhodné, abys tu na slečnu civěl, když je indisponována.“
Jacob na něj koukal a vypadal, jako by si opakoval, co mu Edward řekl, neschopný pobrat obsah jeho slov.  Edward se lehce usmál mým směrem, přičemž velmi efektivně můj nedostatek oblečení skrýval za svým tělem.
„Prostě vypadni!“ vysvětlil mu Charlie. Zamračil se naším směrem a odešel taky.
„Co to tu vyvádíš?“
„Snažila jsem se uklidit a tak jsem se do toho zabrala, že jsem si přestala všímat času, promiň,“
omluvila jsem se kajícně.
„Raději se doobleč, jsem taky jenom chlap.“ Svoji prosbu doplnil planoucím pohledem. Nasucho jsem polkla a rychle na sebe natáhla ty zpropadené džíny.
Táta nám poskytl kázání, jak a co nesmíme, a pak už nám nic nebránilo vyrazit.
„Nejprve kino nebo večeře?“
Chvilinku jsem se zamyslela.
„Nevadila by ti večeře a potom procházka?“
„To beru. Kam bys chtěla jít?“
„Uvidíme.“
Dojeli jsme k malé útulné restauraci na kraji nějakého lesa.  Vzal mě za ruku a společně jsme stoupali po dřevěných schodech. Tedy, skoro. Po prvním se zastavil pode mnou a vášnivě mě políbil.
„Chyběla jsi mi.“
Druhý schod.
„Strašně moc.“
Otočila jsem se, abych se přesvědčila, kolik těch schodů ještě máme, a napočítala jsem kolem deseti.
„Myslíš, že to stihneme do zavírací doby?“ rýpla jsem si.
„Nevím, ale tohle bych dělal raději.“
V tom se ozval můj žaludek. Nahlas.
„Hm, tohle je výstižný argument. Myslím, že to bylo slyšet až k vám domů. Nedá se nic dělat, jde se jíst!“ zavelel.
Uvnitř bylo útulno a teplo. Ke stolu nás zavedl mladý blonďatý číšník, když jsme si sedali, upřel na mě svoje tmavě modré oči. Proboha vypadal jako...

Stojí na těch schodech. Ne, nestojí, ale sedí. Krčí se za zábradlím a ten chlap dole ho nevidí. Sleduje mrtvou ženu před sebou. Můj přítel, Mike! Jeho oči. Modré studánky. Hluboké a vstřícné. Těkají pohledem ze mě na vraha. Proč tam je? Co se to děje? Už tu jednou byl, ale…

Čistil paní Newtonové odpad. Je to instalatér! Cítím v nose náznak čokoládových sušenek a najednou se mi z nich chce zvracet. Nohy mám jak z rosolu. Proč tu je? Co to je?

Uteč, Bello!“ křičí Mike a zvedá se z úkrytu. To ne! Chci křičet, aby se schoval, ale vrah se na mě otáčí. Sleduju jeho překvapený pohled. S tímhle nepočítal. Nechce svědky. Musím zmizet.

Domem se nese ohlušující výstřel, který mi vrátí vědomí. Uteč! Zní mi v uších Mikeův hlas. Naposledy kmitnu pohledem a vidím jeho hroutící se tělo ze schodů. Chce se mi zvracet. Všude – na zemi, na zdech, na podestě – je krev. Jejich krev. Krev rodiny Newtonových! Ten instalatér ke mně vykročí. Padej odtud! Ječím na sebe v hlavě a řítím se přes trávník. Na verandě mi uklouzne noha. Co to? Jak jsem to mohla přehlédnout? Válím se v kaluži. Lepkavé a hnusně páchnoucí. Cítím rez a sůl. Deru se na nohy a vidím ruku. Pod houpačkou na verandě leží tělo. Ty hodinky! Pan Newton! Točí se mi hlava, ale na poslední chvíli se zvedám. Instalatér je pomalý, dokud se nerozeběhnu. Slzy mi tečou proudem. Hučí mi v hlavě, když se ženu lesem. Ano, lesem. Newtonovi bydlí – ach, bydleli – u lesa. Na samotě. Bude trvat dlouho, než je někdo najde. Míhám se mezi mohutnými kmeny a deru si oblečení o keře.

Vodopád! Cítím jeho sladkou vůni a slyším jeho zpěv. Vodu, mám žízeň. Prosím! Křičí za mnou a je splavený. Unavený a vyčerpaný, přesto běží. Sakra! Neváhám a nezpomaluju, když se přede mnou otevírá díra. Skoč! Zavírám oči a odrážím se. Voda je nepříjemně ledová ale moje tělo zachvacuje nepatrná úleva, dokud se nevydrápu na protější břeh.

Kdepak jsi?“ Nese se lesem jeho slizký hlas. Tisknu se k jednomu ze stromů a modlím se. Ano, modlím. „Baf!“ vyhrkne u mého ucha a já se s řevem zvedám na nohy a běžím pryč. V krku mě škrábe z žízně a ledové vody. V boku píchá, ale ten strach… ten neuvěřitelně spalující strach mě žene dál. V dálce se mihotá mezi stromy světlo. Okna! Uprostřed lesa jsou okna! Jak daleko? Otáčím se. Chyba. Řítím se k zemi. Příroda mě zradila a on je v jediném okamžiku u mě…

„Bells? Bello!“ Edward mi jemně třásl s ramenem.
„Co to bylo?“
Zavrtěla jsem hlavou a snažila se potlačit slzy. Vypadal jako on. Proboha. On už není. Nikdy se neusměje. Nikdy...
„Vypadal jako... vypadal...“
„Ššš Bello, jestli chceš, tak odejdeme. Nemusíš se trápit. Potom mi to povíš, jestli budeš chtít, ano?“
Přikývla jsem, zdálo se to rozumné řešení. Dokonce i hlad mě přešel.
„Můžeme se kousek projít, jestli budeš chtít.“
„Dobře.“
Edward jenom na chvilku odběhl zaplatit nějaké jídlo s sebou a už mě vedl ven. Snažila jsem se nevšímat si toho kluka, který na mě házel zmatené pohledy.
Venku se mi podařilo konečně volně nadechnout. Svítil měsíc a okolí restaurace bylo osvíceno loučemi. Vypadalo to velmi romanticky.
„Kam chceš jít?“
Mávla jsem rukou před sebe. Šli jsme dobrých patnáct minut tiše.  
„Vzpomněla sis, viď? Na něco dalšího, nebo na někoho.“  Odmlčel se aby mi dal prostor. Nechtěla jsem o tom mluvit, tolik to bolelo.
„Umřel kvůli mně. Chránil mě a odnesl to. Kdyby na sebe neupozornil...“ Hlas se mi zlomil.
Edward mě objal a chlácholivě třel ramena.
„Nemůžeš za to.“
„Jak to můžeš říct?! Nic o tom nevíš. Nechápeš...“
Nechal mě popojít samotnou. Ranila jsem ho, ale bylo mi to fuk. Nemohl tomu rozumět, nikdo nemohl.
Viděla jsem to před očima znovu a znovu. V těch příšerných detailech.  
Krev. Na schodech, na trávníku, na dveřích na bílé zdi...
Z kroků jsem zrychlila do běhu jako bych tomu uvědomění mohla utéct, slyšela jsem za sebou kroky a ještě přidala. Bylo to jako tenkrát. Les, větve a kořeny pod nohama. Nevnímala jsem, co ta osoba za mnou volá. V hlavě mi zněly jeho věty. Úlisné a pokořující. Musela jsem pryč. Vidění se mi zamlžilo a před sebou jsem měla jenom hustou šedozelenou šmouhu. Řezalo mě v hrudníku nedostatkem kyslíku, ale já jsem odmítala i jenom pouhou myšlenku na zastavení.
Krev. Viděla jsem ji všude. I v té tmě.
Pak to přišlo, moje noha neomylně našla kořen a já letěla k zemi. Zabořila jsem obličej do mokrého mechu a ruce se mi instinktivně zaryly. Prohrála jsem. Propukla jsem v hysterický smích.
Za mnou se ozval šramot.
„Bello?“
Neznělo to bojovně ani výhružně. Bylo to vyděšené.
„No tak, Bello!“  
Chtěl po mě odpověď. Na co se to ptal? Kdo to je?
„Miláčku? Prosím, vstaň z té země. Nikdo ti neublíží.“
Přišel blíž, což pro mě byl signál natisknout se až ke kmeni stromu.
„Ach, Bello.“
V hlavě mi bzučelo. Ten hlas...
Edward. Bezpečí. Můj přístav. Vzlykla jsem a vrhla se mu do náruče. Všechno bylo na svém místě. Přitiskla jsem hlavu na jeho hruď a slyšela, jak úlevně vydechl a pak bylo ticho...

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

sfinga

10)  sfinga (18.10.2010 20:19)

Páni, páni, páni představila jsem si polonahou Bellu a nad ní Charlieho, Jacoba, Edwarda
Prý: Raději se doobleč, jsem taky jenom chlap
A pak ty příšerné Belliny vzpomínky, brrr, fakt se bojím :(
Těším se moc a moc na další díl

SarkaS

9)  SarkaS (18.10.2010 07:42)

Panečku to bylo něco, holky. Jake mě nehorázně pobavil a to nemluvím o Beelině úchvatné šikovnosti při oblékání. Pak krásná chvilka s Edwardem a nakonec vzpomínky na chudáka Mika a hororový úprk lesem. A ten konec? Že by to byly mdloby vyčerpáním? Nevím, ale tuhle kapitolu jsem shltla jedním dechem a už se nemůžu dočkat další, kde se snad zase dozvíme něco navíc

Bye

8)  Bye (17.10.2010 22:32)

Woooow, holky, tahle kapitola byla fakt drsná jízda!!!
Jacob mě samozřejmě dost pobavil. :D Ať už ten současný, který nerozumí sofistikovanému stoletému Edwardovu slovníku, nebo jebo bývalé alterego "houžvička".
Ale pak jste mě, po romantický vsuvce , bez varování hodily do šílenýho horroru.
Opět nevím, jestli mě víc dostal přímý popis vzpomínek na děsivý osud rodiny Newtonových, nebo vzpomínky na vzpomínky, před kterými Bella prchala lesem!
A nakonec jste mě dorazily posledními třemi slovy!

krista81

7)  krista81 (17.10.2010 21:19)

Tak si vzpoměla, to bylo fakt strašlivý - nevím jesli říct chudák Bella nebo chudáci Newtonovic rodina. A Mike ji zachránil :( :( :(
Tak smutné, ale má své bezpečí
Ovšem jak to dopadne vůbec nemám představu - už aby byl další díl

eMuska

6)  eMuska (17.10.2010 20:06)

A pak bylo ticho... Myslí tým jeho srdce? Inak všetko som strašne prežívala... Každý jej pohľad na krv a vraha, útek... pre ním... a pred edwardom... Je to strašne fascinujúce...

Amisha

5)  Amisha (17.10.2010 18:35)

Jenny: Neznají, jsou to chlapy.
Hanetka: Jak to jenom dopadne? Kdo ví?
Karolka: Děkujeme
Sakruško: Prosím tě šetři nehty, budeš je potřebovat až se práče narodí. (plenky, ubrousky a spousta dalších věcí kde se nehty budou hodit)

sakraprace

4)  sakraprace (17.10.2010 18:25)

Nádhera Jake a Bellino vystoupení s hřebenem byli výborní Ovšem konec mě opět zanechal v plném napětí. Z téhle povídky si snad začnu kousat nehty

Karolka

3)  Karolka (17.10.2010 17:25)

Tedy dámy! Bylo to naprosto excelentní. Přemýšlím, že pro mě zatím nejlepší kapitola. Setkání s Jakobem a oblékání džín mě rozchechtalo...
Pak pidi romantika na dvou schodech a potom... čirá hrůza... Ten popis místa vraždy (vlastně vražd) a pocity klaustrofobie a blízkosti vraha a statečný Mike... bylo to tak sugestivní, že se mi taky zvedal žaludek. Bravo!

Hanetka

2)  Hanetka (17.10.2010 14:45)

Strhující a překvapivé. Tak Bella chodila s Mikem Newtonem? A on za ni položil život? Neuvěřitelné! Jen jak to dopadne, jak tohleto dopadne...

1)   (17.10.2010 14:26)

Ach, už jsem myslela, že Bella zešílela
Tak ty džíny a padající Bella mě dostala stejně jako všichni tři stojící e dveřích copak neznají slovo soukromí? No jo, no jo... po takové ráně...
Úžasné, holky

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still