Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/srdce%20z%20ledu.jpg

Beth neví kam dřív. A svět se točí zase na druhou stranu.

Týden na to, co se vrátil zbytek rodiny, se v podvečer vrátil domů Carlisle a tvářil se velmi ustaraně. Všichni jsme hráli v obývacím pokoji Monopoly a v první chvíli jsme si ho ani nevšimli. Až když prohlásil: „Musíme se odstěhovat. Policie pátrá nepříjemně blízko. Mohlo by se na nás něco prozradit.“
Překvapeně jsem se po nich rozhlédla, a přestože v jejich tvářích se zračilo, že oni přesně vědí, co se děje, já byla o to zmatenější. Co se mnou jenom bude? Oni se odstěhují, a co já? Co bude se mnou?
Do očí mi vhrkly slzy. Budu sama a bez paměti. Proboha, vždyť ani nevím, jak se skutečně jmenuju.
„Beth? Jsi nějaká zelená, není ti špatně?“
Jenom jsem se zmohla na zavrtění hlavou, kolena mi vypověděla službu. Nebýt Edwarda, který se objevil za mnou a přidržel mě, asi bych se sesunula na zem.
„Odstěhujete se? Brzo? Proboha... Proč?“
„Musíme. Kvůli ehm... jedné kauze. Tím se ale nemusíš trápit.“
Nemusím se tím trápit, nemusím trápit... trápit... Zůstanu sama. Došel mi vzduch a hrdlo se mi sevřelo. Sama.
„Beth, co se děje? Nechce se ti odsud? Ale není jiná možnost, možná, až se to trochu urovná.“
Zírala jsem Edwardovi do očí a pak mi něco zaklaplo na správné místo v té mojí děravé hlavě. Oni nechtějí odejít beze mě! Vezmou mě sebou!
Hrudník se mi uvolnil a z úst mi unikl vzlyk. Nenechají mě samotnou. Edward na mě poplašeně hleděl a už se chtěl ptát, ale byla jsem rychlejší.
„Bála jsem se, že odjedete beze mě. Bojím se, co by se mnou bylo.“
Usmál se a otřel mi slzu, která se mezitím kutálela po mé tváři.
„Moment, znamená to, že prcháte před zákonem?“
Že já ale umím zhustit atmosféru, jenom co je pravda. Všichni zkameněli. Nehybně stáli a zírali na mě. Proboha, co se to tu děje?
„Víš, Beth, nevím, co přesně si pamatuješ z toho večera, kdy ses k nám dostala. Běžela jsi lesem a někdo tě honil.“
Edward zacházel se slovy opatrně jako kočka, napadlo mě.
Nicméně jsem přikývla, nejasně jsem si to pamatovala.
„Byl to muž a napadl tě u nás u domu. Slyšeli jsme tvůj výkřik. Doma jsem byl já a Jasper. Chtěl tě znásilnit a zabít. Nedalo se nic dělat, bránil se a já...“
Můj ty bože! Připlácla jsem si ruce na pusu. On ho... Proboha! Edward? Upřela jsem na něj oči rozšířené hrůzou.
„Ty jsi ho...“ Polkla jsem jednou, dvakrát a pořád to nepomáhalo. Nakonec jsem se zmohla jenom na: „Jak?“
Zavrtěl hlavou.
„Neptej se. On ti chtěl ublížit a pak se bránil, neměl jsem jinou možnost.“
Díval se na mě a očividně čekal nějakou reakci, ale co se v takových případech říká?
Děkuju, že jsi se kvůli mně stal vrahem. Nebo... Já ani nevím. Proboha!
Toužila jsem se schoulit a schovat. Tohle je zlý sen. Určitě. Tohle se nemůže dít mě. Náhle se mi před očima změnila scéna, neseděla jsem na gauči, ale na nějaké posteli, a za oknem svítilo slunce.
Léto. Nebo alespoň mám ten pocit. Slunce svítí víc než jindy. Snad dokonce vykouklo po dlouhé době. Jsem v pokoji a sleduju ho. Mám na sobě pyžamo a usmívám se. Pokojík je malý a vymalovaný hráškovou zelenou. V koutě stojí velké zrcadlo a na oknech jsou malé záclonky. Vdechuju vůni místa a v duši se mi rozlévá klid. Blíží se ten den. Den odjezdu. Vím to, ale netuším, kam jedu a proč. Něco mi přes to všechno chybí.
„Krásné, že?“ Slyším hlas za zády. Starý a ženský, vlastně ani ne tak moc starý. Neotáčím se, protože mu věřím a znám ho. Máma.
„Dlouho nevylezlo, mám pocit, že se mi to jen zdá,“ šeptám a usmívám se na sluníčko za oknem.
„Sny jsou někdy přitažené za vlasy, nemyslíš?“ usmívá se. Slyším to v jejím hlase. Přitažené za vlasy, zopakuju si v duchu a zavřu oči. Měla jsem tu noc sen. Blondýn přijel. Ale místo toho se chystám jet za ním já. Odjet z domova do…
Pokoj tmavne a z podlahy mi vyrůstají mohutné kmene stromů. Stále sedím, ale už ne na kraji postele, ale tisknu se k jednomu z kmenů. Můj klidný a lehký dech se mění na těžký a vyděšený. Les. Ten les. Vím, že tam je, obchází kolem jako hladový tygr. Bojím se dýchat, aby mě neprozradil můj dech.
„Baf,“ vydechne mi jeho slizký hlas nad hlavou. Ztuhnu, ale jen na chviličku. Do nohou se mi vrazí veškerá energie světa. Vystřelím z úkrytu a letím pryč. Vidím okna. Ta okna! Je rychlejší. Už nemám šanci, pozdní start, pozdní! Sakra! Podléhám pudu sebezáchovy a otáčím se. Chyba!
Řítím se k zemi jako domeček z karet a on mě má. Jeho tělo je těžké, páchne a dusí mě.
„Když budeš hodná, nebude to bolet. Moc,“ šklebí se mi do obličeje. Pokouším se ho srazit. Bránit se, ale nejde mi to. Není síla. Křič, napadne mě a z hrdla se ozve řev. Poslední stéblo. Síla je pryč. Vzdávám to a jen doufám v rychlý konec.
„Hele! Koukej něco dělat, o mrtvolu nemám zájem!“ vrčí mi do ucha. Něco mumlá a já na krku cítím čepel nože. Tak už? Sakra.
„Nesmíš usnout.“ Slyším prosící hlas. Není to ten chlap. Je mi lehčeji a… Edward? To je Edward?

Tentokrát jsem snila se zavřenýma očima, a když jsem je otevřela, seděl přede mnou jenom Edward. Tvářil se velmi sklíčeně a ani se nedíval mým směrem. „Zabil jsem ho a nelituju, to bys měla vědět...“
Prohlížel si svoje ruce, jako by na nich hledal krev. Byly naprosto čisté.
„Děkuju ti.“
Najednou to bylo správně. Nebýt jeho, byla bych mrtvá, a co si zaslouží člověk, který chce zavraždit druhého?
„Beth, za něco takového se neděkuje.“ Pronesl ta slova tiše a já cítila takřka hmatatelně jeho bolest. Bolest, kterou cítil, protože mě zachránil. Nebo spíš kvůli způsobu, jakým to udělal.
Měla jsem hroznou chuť ho obejmout. Utěšit.
Natáhla jsem k němu ruku a pohladila ho po tváři. Zavřel oči a rty se mu lehce zachvěly. Tak jako se to stane člověku, který má na krajíčku.
A já nechtěla vidět jeho slzy.
Vstala jsem a přešla k němu, chvilinku jsem váhala, ale nakonec jsem si mu sedla do klína, abych ho mohla co nejlépe sevřít v náručí. Zabořil mi hlavu do vlasů.
„Edwarde...“
Upřel na mě smutný pohled. Byl tak blízko. Jedna jeho ruka mi jemně začala přejíždět po zádech. Polilo mě horko. Zajela jsem pohledem na jeho rty. Měl je pootevřené.
Oči. Rty. Oči. Rty...
Lehce mi zatlačil rukou do zad aby mě poposunul vpřed. Byla to narážka. Chtěl, abych první krok udělala já.
Lehce jsem se k němu blížila, až jsem svým nosem zavadila o jeho. Usmál se. Naposledy jsem se mu podívala do očí, před tím, než jsem naše rty spojila.
Chutnal neuvěřitelně sladce.
Když už jsem nemohla popadnout dech, opřela jsem si čelo o jeho a se zavřenýma očima se nechala hladit.
„Záleží mi na tobě. Nechci nikdy bez tebe nikam odejít. Prosím, pojď s námi.“
Teď už mě nedokáže nic zastavit.
„Půjdu.“

O týden později:
Nový dům byl mnohem větší než ten předchozí. Ale zařízený byl stejným stylem. Byl uprostřed lesa. Zelenýho.
Strhla se menší bitva o pokoje. Já se jí nezúčastnila, i když to možná byla chyba, protože na mě nezbyl pokoj. Alice si totiž zabrala tři. Měla představu, že bude pro nás všechny šít. Esmé se jí to snažila vymluvit, ale když Alice začala vzlykat, otočila se na mě. Paráda.
„Ona může být s Edwardem. Stejně spolu to...“
„Alice!“ skočila jí do řeči Esmé.
„Dáme vám tam dvě postele, to by se tam mohlo vejít,“ přemýšlela nahlas.
„Nevadí ti to?“ zeptala jsem se nového spolubydlícího.
„To nejde! Přece má Beth právo na soukromí!“
„Ale já jsem to vid...“
„Alice!“ Edward na ni zvedl hlas. To jsem viděla úplně poprvé.
„No co? Jsou věci, se kterými se nedá nic dělat!“ odsekla mu.
„Ty jsi mrňavá a zákeřná a já ti to nehodlám tolerovat!“
„Pch.“ Alice založila ruce na prsou, odhodlaná prosadit si svou.
„No ještě si na mě dupni.“
„Paličatej, vytáhlej a rozcuchanej mizera jsi!“
„Malá zákeřná a zhoubná...“
„Dost!“ Vložil se do debaty Carlisle. „Pravdou je, že Beth dostane svůj pokoj.“
Alice se prudce nadechla. Zarazil ji gestem ruky. Měla nafouklé tváře jako pětileté dítě. „Ale já mám pravdu!“ Hele, ona si opravdu dupla.
Rozebrali jsme si pokoje. Edward vyžadoval, aby naše pokoje sousedily. Vybalování mě hrozně nudilo. I když stěhování celkově taková nuda nebyla. Emmett zvládl rozbít dvě zrcadla a jednu vázu. Nakonec šlápl na nohu stěhovákovi a ten skučel tak, že mu Carlisle musel udělat vyšetření.

Po obědě jsem šla sama do pokoje, protože zbytek rodiny měl nějakou práci venku, u které mě nechtěli. Bylo to zvláštní. Esmé tak výborně vaří, a oni se u toho vždycky tváří, jako kdyby jedli hřebíky. Lehla jsem si na postel a přemýšlela. Chci vlastně vědět, kdo jsem nebo odkud pocházím?
Ale co když někomu chybím...
„Beth! Jdeme nakupovat! Tralalá tralalááá.“
No nazdar.
„No tak vstávej.“ Tahala mě za nohavici jako nějaký pes.
„Alice, fuj,“ zkusila jsem. Ale ani se nezatvářila uraženě.
„Honem, honem, jde celá rodina. Už se čeká jenom na tebe. Musíme to tu omrknout.“
No jo, no. Vždyť už se zvedám, ne? Pomyslela jsem si naštvaně.
Dojeli jsme do centra městečka Forks, kam jsme se nastěhovali, a když už se nám podařilo najít obchodní centrum, Alice naštvaně vydechla něco, co znělo jako „Jenom?“
Vcházeli jsme zrovna dovnitř, když jsme se míjeli s mužem s tmavými kudrnatými vlasy. Byl v policejní uniformě. Zrovna něco hledal v tašce, když k nám zvedl oči a... „Bello!?“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Amisha

14)  Amisha (11.10.2010 18:47)

Mišpule
Jenny pokusím se zítra něco sešmoulit.

13)   (11.10.2010 15:42)

Jsem děsně napnutáá
Amishenko, prosím, rychle dalšíí!!! Píšeš úžasně!!

MisaBells

12)  MisaBells (11.10.2010 15:02)

JJ, Amishce to trvá :D

Amisha

11)  Amisha (11.10.2010 08:25)

Holky děkujeme za komentíky brzo bude další dílek, ale musím se přiznat, že to vázne na mě

gucci

10)  gucci (10.10.2010 09:52)

....kdopak jsou asi Ti dva muži, jeden blonďák z minulosti a teď nějaký policista?!?!....to Tvoje psaní se čte jedním dechem....

eMuska

9)  eMuska (09.10.2010 19:10)

Aaaa mňa asi trafí... Ten bozk... Zabil ho, ale neľutuje to - zachránil ju. Som unesená... Prekrásne, dúfam, že čoskoro pribudne ďalia kapitolka...

8)  SofiaN (09.10.2010 12:15)

clap* *

sakraprace

7)  sakraprace (09.10.2010 08:13)

Stále napnutá jak sáňky v létě. Te´D už nejen na její příběh, ale i na to kdy objeví jejich tajemství. A ten konec...Sakrapráce, já si snad začnu kousat nehty...Kde je další odstavec, další písmenka, hmm???

krista81

6)  krista81 (09.10.2010 00:29)

Opět perfektní kapitolka
Beth zjišťuje, že s rodinou je něco trochu divného + Edwardovo přiznání - njn někdo se může i přiznat k zabiti a pořád je roztomilej a ten polibek
Ale ta vzpomínka pěkně hororová
a rozdělování pokojů Alice je číslo
Ovšem nakonci ten chlapík v uniformě ... a Bella - to si brzo vzpomene že?
Těším se na další

Bye

5)  Bye (09.10.2010 00:08)

No tybláho, holky, můžete být v klidu, tahle kapitola se fakt hóóódně vydařila!!!
Beth, zjišťuje, že s rodinkou není úplně všechno v pořádku. Edward to našťestí zahraje do autu, ale přiznání, že zabil, se nevyhne.
Pak ta vzpomínka. To byl nornální thriller!!! Děsně mě dostala věta: "Pokoj tmavne a z podlahy mi vyrůstají mohutné kmene stromů." a "Řítím se k zemi jako domeček z karet a on mě má."
Ten první polibek!
A potom rozdílení pokojů. Už jsem fakt myslela, že skončej na jedný posteli :D
A kurňa! Bello?!

Karolka

4)  Karolka (08.10.2010 21:31)

Holky! To bylo něco fantastického!!! Každá kapitola je lepší a lepší!!! Miluju vašeho Edwarda! Miluju Tu záhadu!!! A miluju vás!!!
Dál jen dál!!!
Jste skvělé!

Hanetka

3)  Hanetka (08.10.2010 20:56)

Copak to ta Alice asi viděla? A páni, nastěhovat se Charliemu rovnou pod nos... to jsem fakt zvědavá, co bude dál.

sfinga

2)  sfinga (08.10.2010 20:56)

Tak jo, chtěla jsem jít spát, vypínala net, když v tom na mě udělalo kuk...
A zase tu sedím a snažím se něco duchaplného napsat
Nedaří se mi, tak snad jen - ten muž na konci to je Charlie, že?
Bylo to opět Dokonalé a dechberoucí

SarkaS

1)  SarkaS (08.10.2010 20:54)

Panečku... Tak teď se toho stalo opravdu hodně. Že by to byl Charlie? A jak to zakecají. A kvůli čemu se opravdu stěhují? Takových otázek a tak málo odpovědí... (hm, tak to znelo jak nejaka nepovedena replika) Každopádně už se nemůžu dočkat dalšího dílu

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse promo