Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/srdce%20z%20ledu.jpg

Co se s Bellou stalo? Jak si poradí a co všechno ví? Co se tu sakra děje?

Musím se přiznat, že už to zase nepíšu sama a úžasná Misabells se uvolila psát se mnou. Nemám já to štěstí? Komentáře nás potěší.

Kap. Žbluňk. Kap, kap.
Co to je? Snažila jsem se otevřít oči, ale zdálo se, že na nich mám závaží. Chtěla jsem pohnout rukou. Nešlo to! Začala jsem pomalu panikařit. K mému uchu se doneslo nepříjemné pípání. Zvláštní bylo, že bylo úměrné k mé dechové frekvenci. Nebo spíš tlukotu srdce?
Pozorně jsem naslouchala. Kdo normálně slyší vlastní srdce? Vlastně mi to připomnělo jednu situaci.

Vidím světlo ve dveřích. Není vidět, co v nich je, ale vím, že se mi to nebude líbit. Taky slyším svoje srdce. Bije mi až v krku a mám pocit, že mi vyskočí z pusy...

Trhla jsem sebou. Netušila jsem co to mělo znamenat. Vedle mě se cosi pohnulo. Bála jsem se, vůbec jsem netušila co se tady děje.  
„Klid slečno, nic se neděje ššš.“ Studená ruka mi přejela přes čelo. „Ležte klidně, ať si nepotrháte šití.“  Takový milý hlas by určitě nelhal, že jo. Milý hlas...

Slyším smích. Klučičí a veselý. Je kousek vedle mne. Cítím vůni jeho kolínské a blízkost těl. Je mi dobře. Nebojím se, protože vím, že s ním je všechno v pořádku. Takhle to přece má být.

Už se jí neboj, neukousne tě,“ směje se ten hlas. Vidím tvář. Krátké blond vlasy. Držím jeho ruku a bráním se. Nechci jít s ním, nebo chci? Někam mě táhne a nepřestává se smát. Cítím, jak se moje tělo otřásá pod návalem smíchu. Tečou mi slzy. Skoro nevidím. Nevidím!

Nevím, kdy jsem znovu usnula, ale tentokrát se mi povedlo otevřít oči. V pokoji bylo šero. Moje postel byla naproti velkému oknu. Venku pršelo. Jak jinak.
Zkusila jsem natočit hlavu, měla jsem pocit jako bych měla dvě. Minimálně. Byla tak těžká. Na stolku vedle mě stála sklenice vody. Toužebně jsem na ni hleděla, ale že bych k ní natáhla ruku, nepřipadalo v úvahu. Povzdychla jsem si. Suché rty o sebe zašustily, jak jsem se snažila najít hlas.
Dveře se pomalu otevřely. Zjistila jsem to podle pruhu světla, které osvítilo místnost. Dovnitř nakoukla rozčepýřená hlava asi sedmnáctiletého kluka. Tvářil se tak nějak zkroušeně.
„Dobrý den, jak je vám, slečno?“
Přišel ke mně blíž a já si mohla konečně prohlédnout, jak vlastně vypadá. Rozsvítil totiž cestou malou lampičku a tak už mu světlo z chodby nesvítilo do zad. Nikdy jsem nic a nikoho podobného neviděla. Vlastně, to byla lež. Jeho otec vypadal skoro stejně.
Sedl si vedle mojí postele a ruce si opřel pod bradou. Čekal na odpověď, kterou jsem mu nemohla dát. Alespoň dokud se nenapiju. V očích mu blýsklo.
„Bože, vy musíte být úplně vyprahlá.“ Rychleji, než jsem si byla schopná uvědomit, mě zvedal a ke rtům mi přikládal onu vytouženou sklenici. Byl to ráj, bylo to nebe. Moje útroby jásaly a hlavně pocit sucha zmizel a i dýchání se zdálo mnohem jednodušší.
„Děkuju,“ zašeptala jsem. Víc nahlas to zatím nešlo. Usmál se. Pořád mě podepíral jednou rukou, jako bych ani nic nevážila. Voněl jako louka po jarním dešti, plná rozkvetlých květů. Zírala jsem na něj neschopná odtrhnout pohled.
„Je vám líp?“ prohlásil, když mě po dalších pár minutách pokládal na polštář. Zmohla jsem se jenom na přikývnutí.  
„Jak se jmenujete?“  
To byla dobře mířená otázka. Vlastně jsem si nebyla schopná na nic vzpomenout. Jako by můj život začal až dnešním probuzením. Do očí se mi natlačily slzy.
„Já nevím...“ kuňkla jsem pokořeně. Jeho obočí se zkrabatilo. Chvatně se zvedl a opustil místnost.
Zůstala jsem sama a zmatená. Ale ne dlouho. Vrátil se během chvilky se svým otcem. Ten si ke mně sedl a otevřel brašnu, ze které začal vytahovat nějaké nástroje. Ptal se mě na spoustu věcí. Na nic jsem mu nedokázala odpovědět. Svíralo se mi hrdlo při pomyšlení, že netuším, kdo jsem a jestli mě někdo nehledá a to jak jsem se ocitla v tomhle domě potlučená...
„Měla by jet do nemocnice. Tady toho nemůžu o moc víc udělat,“ prohlásil doktor.
Chlapec zakroutil hlavou.
„Bude se bát,“ namítl. Doktor uvažoval nad jeho slovy a pak se otočil ke mně, jako by si právě uvědomil, že je slyším.
„Slečno, budeme vás muset odvést do nemocnice a informovat úřady. Jistě vás někdo hledá.“
Blik, další vzpomínka...

Sledoval mě pár jiskřivě zelených očí. Jedovatých a zlých. Cítila jsem divný smrad a až poté mi došlo, že mi ta tvář dýchá do obličeje.

Myslíš, že tě bude někdo hledat?“ zasyčel obličej a mě ovanula nové dávka zkažených vajec. Chtělo se mi zvracet. Hrudník mi svíral strach.

Nepovím to,“ prosila jsem.

Jistěže nepovíš, o to se už postarám,“ vrčel. Kopla jsem ho. Jediná šance, jak utéct. Rychle pryč!

Jen si jdi, však já si tě najdu, zmije!“ křičel za mnou. Přidala jsem do kroku. Slyšela jsem, jak funí. Chtělo se mi zvracet. Měla jsem strach! Nesmí mě najít. Nesmí!

Prudce jsem oddechovala a chlapec na mě ustaraně hleděl.
„Slečno?“ Snažila jsem se natlačit až ke zdi. Pochopil a udělal mi místo.
„Do nemocnice ne, prosím.“
Lékař si mě měřil zkoumavým pohledem a potom přikývl. Zapsal si něco do bloku který držel v ruce a  s tím že jde sehnat nějaký přístroj, jehož název jsem ihned zapomněla, odešel. Zůstali jsme tam sami dva. Zajímalo by mě, jak se jmenuje. Předběhl mě.
„Jmenuji se Edward Cullen a setkali jsme se včera večer...“ Tentokrát se žádný záblesk neobjevil. Netušila jsem, kde nebo jak jsem ho potkala.
„Těší mě, Edwarde. Ráda bych ti, ehm, vám řekla své jméno, ale...“ Zrádné slzy!
Zatvářil se překvapeně. Chvilku nad něčím hloubal, ale potom se usmál.
„Jistěže mi můžete tykat, jsme asi tak stejně staří, odhaduji.“
Donutila jsem se usmát.
„Jenom pokud to bude oboustrané, jenom mi asi budeme muset vymyslet jméno...“
Zamyslel se.
„Co třeba Bree, Britany, Bea, Brendona, Bianca, Briana...“
Zašmušile jsem se na něj dívala.
„Vyber mi jméno, jaké se ti líbí,“ poprosila jsem ho.
„Elizabeth, jako moje maminka. Říkávali jsme jí Beth.“ Usmála jsem se, tušila jsem, že to není ono, ale vypadalo to, že se to mému jménu hodně podobá. Přece jenom jsem měla na krku řetízek s přívěskem písmena B. Pak jsem široce zívla.
„Nechám tě spát. Pokud budeš cokoli potřebovat, zavolej.“ Potichu se za ním zavřely dveře. Zavřela jsem oči a pod má víčka přišel první sen...

Příjemná paní mi podává hrnek kakaa. Usmívá se a je tam zase ten blondýn, co mi s ním bylo tak hezky. Vím, že se červenám. Žena má na sobě šíleně oranžovou zástěru, ale hodí se k ní. Podává mi talíř s hromadou sušenek. Hmm… čokoládové, mňam. Miluju čokoládové sušenky. Blondýn se ke mně naklání a asi mě chce políbit. Žena ho bije utěrkou a oba se smějí. Vím, že i já se směju. Do chvíle, než její obličej zvážní a rysy ochabnou. Hroutí se k zemi a blondýn křičí. Trhám si vlasy děsem a zády se opírám o zeď… počkat, to není zeď. Je to měkké. Když se otočím, vidím ty oči!

Ne!“ zařvu, až mě to probudí.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

kytka

13)  kytka (11.09.2011 23:42)

Bude Beth Bella? Náš Edward ochranář. Je bych mu zbaštila úplně všechno.
Tak, dneska už jdu do hajan, ale zítra se vrátím.

eMuska

12)  eMuska (26.09.2010 20:46)

Bude Beth Bella? A čie sú to spomienky? Vážne jej? Znie to fakt hororovo. Je to ale úžasné! Teším sa na ďalší diel, už sa nemôžem dočkať!

krista81

11)  krista81 (26.09.2010 19:23)

Zatraceně, zase tak hororové - hlavně ty sny nebo to jsou vzpomínky????
A jak to bude dál????
A kde je další díl????? Nemůžu se dočkat

Bye

10)  Bye (25.09.2010 23:07)

HU, tak něco chápu ale moc toho není!
Skvěle napsnaý akční pasáže plus část: "nemůžu dosáhnout na sklenici vody" To se mi stalo! Fakt děs!!!
A ten první sen mi jaksi způsobil dočasné vykloubení čelisti.
Dámy, těším se na další přísun hrůzy!

SarkaS

9)  SarkaS (25.09.2010 22:05)

Panečku, co to má za děsivé vzpomínky? Nebo jsou to snad napůl vzpomínky napůl sny? No honem další holky takhle nás napínat

8)  SofiaN (25.09.2010 09:25)

Hanetka

7)  Hanetka (25.09.2010 08:31)

Amishko, MisaBells, dobře víte, co si o tom myslím. Áchám už v ICQ, takže tady přidám potlesk (ten tam nějak nefunguje) a poznámečku, že se nemůžu dočkat pokráčka!

6)  belko (24.09.2010 21:46)

no děvčátka, klobouk dolů!!! Je to skvělé a vypadá to na pořádný nářez!!!!!
jen tak dál!

5)   (24.09.2010 20:12)

Propána, to je tak napínavé
Moc mě zajímá Bellina minulost A je to úžasně napsané, TKSATVO

Karolka

4)  Karolka (24.09.2010 20:07)

Ty vole! Ty vole! Ty vole! Ty vole! Ty vole!
DOKONALÉ! Skvělé! Mé dvě velmi oblíbené autorky se spojily za účelem zástavy mého srdce!
Tajemné, ponuré, slibující ledasco! Tolik se těším na další!
Miluju vás!

sfinga

3)  sfinga (24.09.2010 19:45)

Do háje, no milé dámy, tak vy jste na mě dvě
Takhle se na mě domluvit.
Napnutá jsem jak prak, nervy mi hrajou Když svatí pochodují a další dílek nikde
Uááááá
HOLKY OKAMŽITĚ SEDNOUT A PSÁT
Je to dechberoucí Amishovské a Misabellovské

Amisha

2)  Amisha (24.09.2010 19:43)

Nehrozí! Jsi totiž skvělá.

MisaBells

1)  MisaBells (24.09.2010 19:41)

B) tvoje ostuda, moje čestB)
Jsem ráda, že se na tomhle můžu podílet. Jsem zvědavá, kdy mě prohodíš oknem Romí...

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek