Sekce

Galerie

/gallery/Myšák.jpg

Téma: (Ne)obyčejný den ve Volterře

Autor: AliceBrandon

Počet bodů: 51 + 9,5

„Co je to tu za smrad?“ prohlásil nečekaně Aro do hrobového ticha hlavní síně.

Caius sebou vyděšeně trhnul a snažil se v co nejkratším čase zaktivovat tu trochu mozkových buněk, které za ty tisíce let ještě nedaly výpověď kvůli neplaceným přesčasům, a probrat se z toho podivného stavu, tolik podobného znuděné dřímotě. Dřív než stihla naskočit i buňka poslední, ta, která měla na starosti důstojné dekorum, promnul si pravé oko a malíčkem se poškrábal v uchu.

„So?“ Caiův hlas zaskřípal jak drápy na skle. Trochu se zamračil a – teď už s fungující šestou buňkou – decentně si odkašlal do dlaně. Tvář se mu při tom odporem stáhla, když pak nechtěně lapl po dechu. Zkoumavě si pomlaskal jazykem a očima zhodnotil vrstvu prachu, která se mu usadila na klíně. „Jaké je hvězdné datum?“ zeptal se po malém zaváhání.

Aro po něm úkosem loupl očima. „Časy Trekies jsou už padesát let za námi, pokud ses nevšiml,“ prohlásil pak nerudně a očima se vrátil k civění na kamennou stěnu.

„Jednou Trekie, navždy Trekie,“ zamumlat trochu uraženě Caius, čímž si od Ara vysloužil znechucené odfrknutí.

Aro znovu popotáhl a zkřivil nos. „Co je to tu za smrad?“ zopakoval otázku a s podezřením se otočil na Caia, přičemž se ozval zvuk praskajících krčních obratlů. Odpovědí mu byl teď už stoprocentně uražený pohled.

„Já to nebyl,“ usápnul se Caius. Chvíli na sebe rozhořčeně zírali a pak se Caiův pohled změnil na přemýšlivý. Nenápadně se otočil k nehybné postavě sedící na zbývající židli a neslyšně nasál vzduch.

Ruku, která mu sevřela obličej, spatřil až příliš pozdě.

„Nečuchej ke mně,“ ozval se tichý, avšak velice výhružný chrapot.

„O hylo istě ro honthrolu,“ zahuhlal nezřetelně Caius skrze prsty drtící mu obě čelisti a ještě pár dalších obličejových kůstek.

„Zkus ještě jednou naznačit, že hniju, a tvojí hlavu budu používat místo žabiček na záclony.“

V Caiových očích se mihlo zděšení. Moc dlouho se tam ale nezdrželo, protože ho nahradila nefalšovaná hrůza. To když Marcus přiblížil své rudé oči až před ty jeho a zachraptěl: „Rozumíme si?“

Caiovi třikrát poskočil ohryzek nahoru a dolů. „Rhohodně.“

Drtivý stisk polevil, což vyvolala úlevný povzdech a cvakavý zvuk, když Caius vracel svoji čelist do té správné jamky.

Marcus se vrátil do své strnulé pozice, akorát v koutku úst mu lehce poškubávalo.

Z Arova hrda vyrazil řezavý smích. „Přátelé, přeci bychom se neškorpili.“ S praskáním kolen vstal ztuhle z kamenného křesla. Pak se zprudka zaklonil, až se ozvalo křupnutí, jakoby někdo přelomil celý balíček špaget naráz. „Aaah,“ zasténal slastně. Pak se zarazil a znovu nakrčil nos. „Tak kčertu, co to tady tak odporně páchne?“

Dva páry očí zamířili na jeho nohy.

„No dovolte! Nohy jsem si myl na Vánoce!“ ohradil se rozhořčeně.

Marcusovy oči zamířily z okna. „Je svátek svatého Marka,“ ohlásil nevýrazně.

Aro pozvedl obočí. „Co? Ještě pořád?“ Zvědavě přešel k oknu.

Caius se zarazil při oprašování svého roucha. „Řekl bych, že už zase.“

Aro s hrůzou koukal z okna. Davy lidí v červených rouchách zaplavaly náměstí. Bylo však na nich něco zvláštního. Vlasy některých obyvatel byly zelené a růžové. „Co se to, u všech ďáblů...“ jeho hlas vyzněl do ztracena, když si všiml velkých digitálních číslic, které nahradily původní ciferník hodin na hlavní věži. „Dva tisíce sto jedenáct?“ zasípěl nevěřícně.

Nečekané drcnutí do ramene ho trochu vychýlilo z rovnováhy. „Vše nejlepší k třítisíctým narozeninám!“ zahlaholil bodře Caius.

Ozvalo se křupnutí drceného štěrku a kutálivý zvuk.

„Idiote!“ zasyčel Aro, i když se v tomto slově nachází až překvapivě málo sykavek. Chvíli sledoval bezhlavé tělo, jak marně tápe kolem sebe, v touze státi se znovu shlavovým. „Sedíme tu už sto let! Tupče!“ vykřikl a odkopnul hlavu dál z Caiova dosahu. „Proč nás tady sakra nechali trčet?“ soptil. Rychlým krokem se vydal ke dveřím, které rozrazil tak, že práskly o stěnu a vrátily se mu připomenout, jak to bolí, když se vám dřevo rozštípne o nos. „Fakra,“ zakňučel přidušeně a znovu otevřel dveře, teď už s mnohem větší opatrností. „Kde fte fšichni! Okamžitě do hlavní fíně! A kurfa, řekne mi tu někdo už konečně, co je to tu za ftrašný fmrad?“

A někde ze zešeřelých chodeb k němu zaznělo: „A sakra, oni ještě nechcípli...“ Šourání nohou se přibližovalo jen velmi neochotně.

Nakonec se do sálu vplížil Alec a... A nikdo. Aro se vyklonil ze dveří a koukal, jestli jde ještě někdo. Nic. Alec se postavil vedle dveří, pohled zabořený do černobílé dlažby.

„Kde jsou oftatní? Kde jsou fšichni? A proč tak fmrdíš?“ zeptal se rozčileně Aro. Na hrozivosti mu trochu ubíralo, že jeho nos každé tři vteřiny vydal podivný pískavý zvuk. A u nosu se mu začínala dělat nevábná bublina, která se zvětšovala s každým jeho výdechem. Když pak s tichoučkým puk praskla, znechuceně si otřel jedovou nudli do rukávu. „Tak co je? Srostly ti rty k sobě nebo co?“

„,“ zamumlal Alec.

„CoŽe?“ zasýpal nevěřícně Aro.

„Slaví na nádvoří,“ prohlásil Alec neochotně a skoro vzdorně. Pak si ale všimnul hlavy kutálející se právě kolem jeho nohy. Jako pohon používala jazyk, kterým se odstrkovala tak, až oslintala celou podlahu. Překvapeně zvedl zraky k Arovi a zcela neprozřetelně se radostným tónem zeptal: „Hrajete bouling?“

Ozvalo se křupnutí drceného štěrku a kutálivý zvuk.

„Jasně,“ procedil Aro mezi zuby, „můžeš se přidat.“ S jízlivým úsměvem pak překročil Alecovu hlavu a znovu rozrazil dveře. Během vteřiny mu došla jeho chyba. V záblesku náhlé inspirace udělal krok stranou a rozvášněné dveře tak zasáhly bezhlavé tělo potácející se za ním. Většina Aleca, díky náhlému přebytku kinetické energie, bezmocně zamávala rukama a tvrdě dosedla na svojí kulatou menšinu. „Dopr-,“ ozvalo se tlumeně.

„Trefa!“ vykřikl Aro vítězně.

Odpovědí mu bylo šokované ticho.

Aro se ušklíbl.„Ale jestli se ti tahle hra nelíbí, můžeme cvrnkat kuličky.“

Alecovo tělo se začalo překotně plazit z jeho dosahu. Hlavu s vyděšeným výrazem táhlo za vlasy s sebou.

„Tak tedy později,“ povzdechl si afektovaně Aro a konečně vyšel ze dveří.

Když rázoval temnými chodbami hradu, s cílem najít ty nevděčné zmije, které si tu v klidu zvlčely, promítal si v mysli obrazy, které vyčetl z Alecovy paměti, když tvořil provizorní boulingovou kouli. Párty. Úsměvy a smích. Skleničky s červenou tekutinou a malými paraplíčky na vrchu. Hnědý chuchvalec chlupů. Tančící postavy... Aro se zarazil. Hnědý chuchvalec chlupů? Přetočil pomyslnou pásku a pustil si vzpomínku ještě jednou. Ano, byl to zcela určitě hnědý chuchvalec chlupů. Ale proč by... Aro opatrně otevřel dveře vedoucí na nádvoří.

Přivítala ho hlasitá hudba, kterou vyluzoval podivný přístroj, ve větru povlávaly barevné fábory a balónky umístěné a neméně barevných plátěných stanech. Celé nádvoří se hemžilo radujícími se postavami. Všichni popíjeli nápoje s deštníčky. Tipoval to na AB drinky, kdy se sladké áčko pozitivní namíchalo s mírně natrpklým béčkem negativním. Dle širokých úsměvů a hlasitého smíchu byly drinky ještě říznuté řádným množstvím erytropoetinu. Zvířata!

Aro se rozzlobeně nadechl. A do podrážděného nosu ho udeřil tak ostrý pach, že se až zapotácel. To, co bylo v síni cítit jen velice lehce, zde dávalo nový význam slovu hustý. Aro se dopotácel k nejbližší postavě.

Byl to upír, kterého neznal. Jeho oči zářily medovou žlutí. Odporní vegani!

Ale rozhodl se být pro začátek mírný. „Dobrý muži, co zde slavíte, mohu-li se zeptati?“

Dobrý muž na něj zamžoural. „He?“

„Proč jste fšichni ožralý jak prasata?!“ Nos mu na protest znovu zapískal.

Neznámý upír se zachechtal. „Jo tááák! Aha. No dneska je to přesně sto let, kdy ti kruťasové, vládci města, usedli na svoje židle a začala Doba velkého zírání.“

Aro pozvedl tázavě obočí.

„Jo, přesně takhle, jako na mě teď valíš bulvy ty, prej začli čučet. Vrátili se tehdá z ňákého výletu do Ameriky, nebo cože, a pak přijeli a tvářili se jako pucí. Pak si sedli a čuměli.“ Neznámý se trochu zapotácel a naklonil se k Arovi. Ten jen znechuceně nakrčil nos před výpary zvířecí krve, která k němu zavanula. „A víš proč?“ pokračoval pak upír sdílně, „já sem to teda jako neviděl, ale co říkala ta roštěnka Žejn, tak je v tý Americe prej tak ohromili, že se z nich ti dementi posadili na prdel.“ Světlooký a zcela nevědoucí upír se rozeřval smíchy a mlátil se do kolen. „Rozumíš?“ zasípal skrze výbuchy smíchu, „na prdel! Hahá ha ha ha.“

Aro celý ztuhlý ze sebe zatím nevydal ani hlásku. Upír naproti němu se konečně dosmál a při pohledu na Arův kamenný výraz trochu vystřízlivěl. „Co jé?“ zeptal se bezelstně.

Aro zachrčel. „Já ti-chrrr... Já ti dám... na prdel!“

Světlooký nesouhlasně zamlaskal a před Arovými nevěřícími zraky mu záporně zašermoval prstem. „Tak to né, tohleto. Tak dobře se ještě neznáme!“

Aro jen zalapal po dechu. Ale než stihl vyrobit další boulingovou kouli, oči se mu střetly s dalším zlatým pohledem. Tohohle dvoumetrového upíra znal. Byl to Felix.

Felix a vegetarián? Aro se s hrůzou rozhlédl po ostatních obličejích. Z každého zářila karamelová žluť. Malíř by zaplesal.

Aro ne.

O Ara se pokoušely mrákoty. Celá jeho garda, celý jeho dvůr, ty kruté bestie, které si tak poctivě vypiplal od člověka, se daly k Temné straně. Zradili ho. Nedaleko zahlédl Jane. Měla rozpuštěné vlasy, které jí lehce povlávaly ve větru a kolem pasu ruku, která patřila Demetrimu. Její majitel se právě opodál proplétal mezi lidmi se dvěma sklenkami červené zrady, které se snažil udržet v jediné ruce, na tváři výraz dementního zbožňování. Přes davy lidí si zamilovaně hleděli do oči svými medovými karamelami.

Aro začal křičet.

Jen stál a z plna hrdla křičel, protože cítil, že se mu boří jeho svět, pečlivě vystavěný na moci a krutosti.

Slavící postavy se otáčely a pomalu tuhly do barevných soch.

Nakonec se otočila i ta poslední, drobná postava stojící přímo před ním. Ozvalo se plesknutí a Arova hlava odskočila dozadu.

Hysterický řev zanikl v malém zajíknutí. Jako zajíc zůstal zhypnotizovaně hledět do roztaveného zlata.

„I ty, Brute?“ zakvílel.

„Laskavě mě neházej do stejného pytle se svými kamarádíčky, se kterými jste vypily Cézara,“ odpověděla břitce Sulpicia.

Aro se zatvářil ublíženě. „To není pravda, jenom jsme si cucli.“ Mávl rukou k jejím očím. „Ale jak mi vysvětlíš tohle? Piješ zvěř? Srny a koně? Proč?“ Na posledním slově mu hlas trochu ujel a on ze sebe vyrazil nefalšovanou fistulku. „Jak jsi mi to mohla udělat?“

Tuhle letící ruku sice už viděl, ale dopadlo to obdobně.

„Jak jsi mi to mohla udělat?“ zopakoval o poznání hlubším hlasem.

„Drahý,“ prohlásila Sulpicia hlasem, po kterém hostům přimrzaly ruce ke sklenkám, „časy pití lidí už jsou padesát let za námi, jestli sis nevšiml.“

Aro sebou trhl a mezi rty se mu objevila mezírka. „Jak jsi…“

„Aha, ty sis nevšiml. Protože jsi přemýšlel.“ Poslední slovo vyslovila se znatelným sarkasmem. „Můžeš mi říct, o čem jsi mohl přemýšlet – sto – let?!“

Aro se zamyslel, zamračil a nadechl. „Víš, jak měl Carlisle tu bílou košili s modrými proužky, když jsme ho viděli naposled? Myslíš, že by mi slušela?“

Tentokrát se zcela neschopna slova nadechla Sulpicia.

V tu chvíli pach kolem nich, do této doby již skoro nesnesitelný, zesílil. Aro měl pocit, že i kdyby stál přímo uprostřed hnoje, pořád by to ani z poloviny nedosahovalo takové hustoty. S trochou nejistoty zkontroloval své střevíce.

„Co je to tu za smrad?“ zopakoval tento den již po několikáté svůj dotaz.  Sulpicia se zatvářila uraženě. Najednou se mu za zády ozval podivný zvuk. Bylo to zafunění? Se stále sílícím podezřením se pomalu otočil.

Byla to hnědá koule chlupů. A měla jazyk.

A najednou se vznesla a dopadla přímo doprostřed hrudi, kterou uvedla v pohyb dle stále platících Newtonových zákonů.

Lízat. Lízat.

Aro ležel na zemi a patnáctikilová hrouda chlupů mu olizovala obličej.

„Aro!“ zakřičela Sulpicia. „Dolů!“

„Já jsem dole,“ zažbrblal nerudně krutovládce města. Studený jazyk se mu právě vydal prozkoumávat pravou nosní dirku. Lízat! Objevovalo se mu v hlavě.

„Ne, ty,“ ušklíbla se Sulpi, „on, můj milovaný Aroušek. No tak, necháš toho ty zvrhlíku,“ dodala hlasem něžňoučkým jak kachní peří. Panička. Panička. Lízat! ozvalo se pak a chlupy změnily své útočiště. Vrhly se na Sulpicii a radostně jí oňuchňávaly ruce.

„Co to…“ Aro jen nevěřícně sledoval jak se ten kus ledu, tedy jeho milovaná manželka, radostně směje a drbe tu horu smradu za uchem. „Je?“ vysoukal ze sebe nakonec.

„To je přece můj Aroušek. Je jedním z mých prvních pokusů o vegetariánskou stravu. Neměla jsem to srdce ho dopít. On tak smutně koukal!“

Aro zběsile vrtěl hlavou ve snaze dostat z očí oslintané vlasy a vidinu své ženy muckající se s jídlem.

Chlupy se zase otočily jeho směrem, tentokrát se zdálo, že ho zaujal Arův vlající plášť. Znovu fouknul vítr a Aro opět ležel na zemi, tedy byl po zemi spíše vláčen za hrozivého vrčení a usilovného trhání jeho Armani kápě. Zoufalý Aro se po kouli ohnal. Ruka se mu zabořila do srsti a do mysli mu vtrhlo Hadr. Hadr. Trhat. Trhat! Aro se ušklíbl, možná by měl změnit značku.

O notnou chvíli později ta bečka hnoje za radostného ňafání konečně odběhla. Aro se pomalu sbíral ze země a s nenávistným výrazem si měřil pochechtávající obecenstvo.

„Vy všichni,“ pro zdůraznění na několik z nich ukázal prstem, „všichni, budete litovat.“

Odpovědí mu byl výbuch smíchu.

„Aro, drahý, nechci se tě nijak dotknout, ale víš, že tvé kalhoty už nejsou, co bývaly?“

Aro neochotně sklopil zrak.

A pochopil, proč se ostatní smějí a ukazují si ruku, mezi jejímž palcem a ukazováčkem byly s bídou tři ceňťáky.

Že jsem radši nezůstal s těma tupcema zírat na stěnu, povzdechl si v duchu.

Připlácl si ruku na poklopec, aby se zakryl. Na dlani však neucítil hladkost svého těla, ale zablácenou a zcela povědomou srst. Oči se mu v hrůze rozšířily a v hlavě vyvstanula myšlenka horší než smrt.

Míčky. Míčky. Hryzat. Hryzat!!!

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

ambra

12)  ambra (20.03.2011 22:18)

AB, já Tě zabiju!!! Ne, nezabiju, protože Ty zabiješ dřív mě!!! Uáááááááááááá!!!!!!!!!!!!!!!!!! Medové karamely, temná strana, bouling, já nehniju, lízat, paníčka, míčky, hryzat . Ne, fakt bych to musela opsat do posledního písmenka!!! Chcípám!!! Ženo, proč Ty nepíšeš víc!!! Prosím!!!

11)  kamčí (22.01.2011 16:23)

páni

belle

10)  belle (22.01.2011 15:16)

jedním slovem úžasné

9)  vera (22.01.2011 15:16)

to nemelo chybu, bomba

Bosorka

8)  Bosorka (22.01.2011 13:52)

Doba velkého zírání

Anna43474

7)  Anna43474 (22.01.2011 13:16)

No to nééé
TKSATVO

Nebraska

6)  Nebraska (22.01.2011 12:57)

AB, hrdinko má, světlo mého života, ženo mého srdce, nejúžasnější, nejdokonalejší, nejneidentifikovávatelnější (ne, moment, to už jsem se moc rozohnila )
Miluju tě!
A Marcus je jednička, já to říkám pořád!

Janeba

5)  Janeba (22.01.2011 12:43)

Alice, tys mi dala! Musel to být vážně pohled k popukání! A to psisko!!!
Děkuji!!

Hanetka

4)  Hanetka (22.01.2011 12:42)

Propána krále, tak tohle... tohle budu rozdýchávat ještě hodně dlouho.
Nemůžu tu napsat, která perla mě složila nejvíc, to bych to sem musela opsat celé. Paráda!

dorianna

3)  dorianna (22.01.2011 12:39)

Téda, tebe jsem tipovala na první dvě místa, výborné odreagování

Ajjinka

2)  Ajjinka (22.01.2011 12:32)

Je sakramentsky nebezpečný číst něco od tebe v pozdních nočních hodinách! Je to přímo vražedný takže vážně děkuju

Ree

1)  Ree (22.01.2011 12:30)

Ňuf! Já jsem totálně umírala Tebe fakt poznám na sto honů Bowling, Demova ruka kolem Janeina pasu a míčky! Chcípla jsem

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek