Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/My%C5%A1%C3%A1k.jpg

Téma 1: „Ještě se uvidíme, Cullene!"

Autor: Twilly

Počet bodů: 34

Před mýma očima se třpytilo to nejnádhernější tělo ze všech Cullenů. Slunce se svými paprsky něžně mazlilo s diamantovou pokožku, a ta pak házela po okolí sytě zeleného lesa rozverná prasátka. Tenhle upíří polobůh nastavoval svou tvář k nebi, čímž se mu povedlo vytvořit naprosto dokonalý živý obraz světce. Tedy… zlehýnka do půli těla svlečeného světce.

Oněměle jsem zírala na výjev, který se přede mnou zjevil, přičemž jsem se snažila celou svou vůlí vytěsnit TEN neustále opakující se zvuk, co všechnu tu nádheru trestuhodně ničil…

…píp…píp…píp…píp…

V panice jsem otevřela oči a okamžitě jsem byla oslepena ranním sluncem. Instinkty zapracovaly na jedničku, a já oči zase hezky zavřela v marné snaze uchránit je před jasným vetřelcem. Ale jak se i v tomto případě říká, pozdě bycha honit, protože i přes veškerou snahu a rychlost ospalce, jsem zírala na tmavozelenou skvrnu, která vévodila černému pozadí mých zavřených víček.

Otravné píp pokračovalo dál až do doby, než jsem velice dobře mířenou ranou zasáhla nepříjemně prudící cíl hned na poprvé a definitivně jej porazila čistým KO.

„Sakra i s budíkem!“ zamumlala jsem naštvaně, ale ani neúprosný diktát hodinových ručiček mě z teplíčka nedovedl vytáhnout. Mnohem radši jsem se hlouběji zavrtala do peřin a se zavřenými víčky jsem ve své mysli nechala rozkošnicky doznívat nejžhavější dojmy ze svého dřívějšího snu.

Hmmm… Cullen…tělo… světelná prasátka…

Později, již podruhé toho rána, jsem byla probuzená velice krutým způsobem - vlastní máma mě vyhnala z mého rozehřátého postelového ráje za pomoci nedovolených prostředků, o kterých raději navěky pomlčím. Na nějaké to rozjímání nad ranním kafem už nezbyl žádný čas. Sbalila jsem si raději tašku, ze svých tajných zásob jsem vylovila něco hooodně kalorického na obalení slabých študáckých nervů, a pak jsem se kvaltem převlékla do předem připravených šatů. U toho jsem velebila všechny svaté za to, že mě tahle spásonosná myšlenka ještě včera večer vůbec napadla.

Jo, Alice by na mě byla určitě pyšná, že mám svůj lifestyle pod palcem! libovala jsem si ve své večerní prozíravosti, když jsem se dívala do zrcadla se spokojeným výrazem ve tváři a snažila se urovnat splývavou látku černé střízlivě vyhlížející sukně svými trémou roztřesenými prsty. Ó ano, právě tohle škrobené oblečení bylo to pravé ořechové k realizaci mých plánů. Dnes, právě dnes jsem měla konečně ukončit své pětileté studium závěrečnou státnicí. Sílící tréma mi znepříjemňovala život už dobrý měsíc a zrovna dnes její velikost dosáhla svého maxima. Docela mi stačilo, že jsem pár posledních dní trpěla dost seriózní neurózou, zatím nejhorší, co na vejšce pamatuji. Znáte to světlo na konci tunelu, které vás vede ven z temnoty? Tak tím bylo pro mě prožití dnešního dne. Věděla jsem, že musím už jenom přežít pár posledních chvil, ještě pár litrů potu a bude definitivně po všem. Ale do té doby jsem byla nucená brát všechno, co „bylo k mání“. Cokoliv, co by mě udrželo naživu, jak se říká. Zkoušela jsem všechna ta zaručená babská patlání, čajíčky, kašičky a co já vím co ještě, určená ke zklidnění trémou posedlého žaludku. Myslíte, že to zabralo? Ale kde! Nebo povzbuzující drinky, co do sebe lili moji spolužáci. Tak ty taky stály za starou Swanovou! Od pití těch hnusů jsem upustila už někdy v druháku. Jó, ten rok si pamatuji jako by to bylo včera. Tehdy do mého světa vkráčel všelék jménem „Stmívání“. Ať jsem byla smutná, naštvaná, vyčerpaná z učení a zkoušek, nebo jednoduše jenom znuděná, kdykoliv jsem sáhla po svých černých knížkách, můj svět fantazie dosáhl netušených rozměrů. Nejednou jsem se přistihla, jak se snažím přemýšlet jako postavy ze Stmívka. Já byla pořád s nimi a ony se mnou. Ani sama nevím, kdy jsem si uvědomila, že nejenom jejich svět se promítnul do mého.

Jak ráda bych, aby se mohl taky ten můj promítnut do toho jejich. Jak ráda bych potkala kteréhokoliv z Cullenů…

Ne, nelekejte se. Opravdu nejsem případ pro cvokaře… zatím.

Cestu do školy jsem absolvovala bez zranění a celou dobu tam jsem se snažila odolat téměř obsesivnímu nutkání vytáhnout si místo studijní přípravy mobil, na kterým bych si ze všeho nejraději četla o Cullenech a jejich blýskavém světě. Státnicové otázky bohužel vyhrály a já se do nich nakonec začetla tak intenzivně, že jsem málem ve své stanici zapomněla vystoupit.

 

oOo

 

Sál se zdál být chladný, neosobný. Vzduch i nálada těžkly každou minutou, kterou jsem v něm strávila. Nenápadně jsem propátrávala prostor pohledem. Na vyvýšeném stupínku stála tři křesla, kterým se, jakoby z nějakého důvodu, pečlivě vyhýbaly sluneční paprsky.  Kdo ví, jestli sem slunce vůbec někdy zavítá?

Osoby, sedící v křeslech z  tmavého dřeva obloženými krvavě rudým čalouněním, vzbuzovaly stejně chladný pocit jako sál samotný. Domácí atmosféra? Ale kdeže! Zjevně jsem ani já na ně neudělala dojem. Mohla bych říct, že to bylo tak fifty-fifty. Ve tváři možná měly vepsaný netečný výraz, ale pohledy mě ostražitě probodávaly.  I malá Jane by se od nich měla co učit. Ve filmu by v téhle scéně zcela jistě hrály velice intenzivní dramatické smyčce.

Zatracená Volterra! Zatracení Volterrští!

Nedávat najevo svůj strach, to opravdu hraničilo s mými sílami. Z každé strany se na mě valily otázky - jedna přes druhou - jako lavina a celá ta tortura se nezdála být ani zdaleka u konce. Já přesto nehodlala ve svém tempu povolit. Cullenovi přece taky nepodlehli Volterrským!

Má houževnatost byla zcela jistě můj dar, kdybych byla jednou z NICH.

Místo odpovědi vedoucí zkušební komise, jsem se zcela seriózně zamyslela nad tím, jak bych asi vypadala „po upírsku“. Patrně jako hollywoodská stár po liftinku…

Jak se záhy ukázalo, nebyl to právě nejmoudřejší nápad. Komise moji chvilkovou Cullenovskou indispozici vyhodnotila jako drobnou skulinu, kterou se hodlaly dostat pomocí svých dotěrných dotazů tak hluboko, jak jim to mé štíty dovolí. Sakra! Ani Bella to přece nevzdala! A tak jsem bojovala dál…

Státnici jsem nakonec přežila ve zdraví a v indexu si hezky hovělo kulaťoučké Béčko se dvěma Áčky. Svět se zase jednou točil tím správným směrem a moje fantazie mohla svobodně vzlétnout až do Forks. Cestou domů mi stačilo jenom zavřít oči, opřít se o studené sklo a nechat se ukolébávat monotónním vrčením autobusu. Čekala mě víc jak půlhodina příjemného rozjímání, a já se opravdu těšila na volnost, co mě čekala. V mé mysli se mísila radost z úspěšných státnic s fragmenty mého dnešního snu.

To blýskavé tělíčko… hmmm…

Najednou někdo nemilosrdně přerušil mé sladké Twilightové snění svým… patrně loktem.  Na provinilce jsem hodlala seslat pohled, po kterém by se orosila i malá Jane. Když jsem vzhlédla směrem k narušiteli, zjistila jsem, že vedle mě v uličce stojí ohromný kolos. Byl to takový ten hodně udělaný kluk, frajírek jakých dnes lze potkat ve městě na každém kroku docela dost. I když jsem v podstatě nikdy to jejich funění v posilkách nepochopila, ale na druhou stranu, nač si stěžovat, když se je pak na co dívat, že?

V buse bylo v tuhle denní dobu opravdu narváno. Ten kluk tam stál v značně nestabilní poloze a chvíli to vypadalo, že si vykroutí krk, jak se snažil nazírat si přes rameno.

„Jé promiň, já nerad,“ zahřměl z té impozantní tělesné schránky docela příjemný baryton. Jeho hlas byl ještě plný předešlého veselého smíchu a já ani přes můj původní záměr najednou neměla ty „koule“ se na něj zlobit. V docela pohledné tváři měl totiž přikurtovaný široký úsměv a dokonce se mu smály i krásné, světle oříškové oči. Ať už bych tu představu vytěsňovala jakkoliv, TAKHLE a nijak jinak v mém obsazení vždycky vypadal Emmett Cullen. Netrvalo dlouho a já se bez zjevného důvodu křenila jako blázen.

„To je dobrý, jenom příště dávej pozor, jo? Máš docela ránu.“ Dlaní jsem si výmluvně mnula paži. V tu chvíli vypadal, že ho jeho nepozornost opravdu mrzí, ale jeho oči se smály dál. Ne škodolibě, prostě se jenom tak, šťastně, smál. Pořád ještě vykroucený v nemožné poloze se ten šašek počmáraný pokusil zasalutovat se slovy „Ano, madam!“, když se právě v té chvíli šofér rozhodl přibrzdit a fyzika zcela logicky udělala své. Jeho veliké, těžké tělo hnala setrvační síla vpřed, a já už v mysli viděla potoky krve, když se najednou odněkud vynořilo šlachovité předloktí další mužské ruky, které s naprostou neomylností Emmetta zachránilo před pádem. Sklouzla jsem pohledem výš, ke tváři majitele té ruky a teprve teď jsem měla pocit, že stoprocentně sním. Je tohle možný?!

ZÍRALA JSEM DO JANTAROVÝCH OČÍ EDWARDA CULLENA!

Že si větrám v puse, jsem zjistila až po nějaké chvíli. Okamžitě jsem čelist zase vrátila pěkně tam, kam patří a sílou vůle jsem se marně snažila ovládnout nepříjemné zrudnutí, které jsem taky nezapomněla přidat. S pohledem sklopeným kdesi na podlahu jsem se marně snažila vsáknout do sedadla, ale takové to velice okázalé odkašlání jednoho z těch kluků na mě působilo jako Pavlovův reflex. TY OČI!!! Ty jantarové tůňky! Ten kluk mě měl na háčku a ani o tom nevěděl… doufám.

„Hele, já tohle normálně nedělám. Neseznamuji se s holkami ve veřejné dopravě, ale já…“ Malinko zaváhal a pak plaše dodal: „… jsem nějaký Eda.“

Nevím, jak se mu vůbec povedlo nasadit tak dokonale stydlivý úsměv, ale málem mě tím dostal do kolen. Schválně říkám málem, protože když mi sepnulo, jaké jméno právě uvedl, ovládl mě vztek. Poslední, co bych si teď přála bylo, aby si ze mě můj vysněný princ dělal šoufky!

„Móc vtipné!“ zaškaredila jsem se a ve skrytu duše jsem se cítila tak nějak osudem podvedená. Ostentativně jsem ignorovala jeho přes kamaráda pracně nataženou ruku, kterou se mi snažil strčit až někam pod nos a málem se tím ošidil o svůj jediný stabilní bod, protože tou druhou ještě pořád pomáhal udržet v rovnováze vykrouceného „bouchače“, který teď na něm doslova visel.

Když pochopil, že u mě nepochodí, zase ruku stáhl. Jak se u toho tvářil, jsem ani raději nechtěla vědět. Bála jsem se, že jsem jim dvěma akorát tak pro smích, což se mi potvrdilo, když jsem zaslechla tichý provokativní smích. Stěží jsem zadržovala hořké slzy, které se najednou kdoví odkud zjevily. Rychle jsem se je snažila zahnat zpět zuřivým mrkáním.

„Čéče, kámo, tak se mi zdá, že ti tady naše krasavice nevěří!“ Vesele se bavil na náš účet hromotluk.

Edward si pohrdlivě odfrkl, a pak zuřivě zamumlal, jakoby jenom pro sebe: „Někdo měl tu blbou krávu odstřelit!“

Zmateně, nebo možná taky trochu vyděšeně, jsem k němu stočila pohled. Snad nemyslel mě?

„Ne tebe, proboha!“ vyhrkl vylekaně, jakoby přesně věděl na co myslím.

 

„Tu… ehm… Meyerovou. Víš, těmi svými blbými knížkami mi dělá z života peklo.“ Na jeho „panické“ zrudnutí jsem koukala jako na zjevení až do doby, kdy mě nevyrušilo teď už docela intenzivní pochechtávání jeho povedeného kamarádíčka.

„Řekni mu, že se jmenuješ Bellaaa, prosííím,“ natáhl schválně s prosíkem těsně před tím, než se opět rozesmál.

Teď, pro změnu, zrudl nejenom Eda, ale taky moje maličkost.

Můj vnitřní hlas mi velel nevzdávat se a zachovat si tvář za každých okolností, a tak jsem i přes své prvotní naštváni téměř bezmyšlenkovitě natáhla ruku k Edovi.

„Jo, tak tedy já jsem nějaká mladá Swanová, ale pro kámoše jsem Týna.“ Udělala jsem otrávený obličej, ale ve skutečnosti jsem byla radostí bez sebe, že se mi pro jednou hlas vůbec nechvěl, stejně jako moje ruka. Klidně by mohla patřit chirurgovi. Eda nabízenou mírovou ratolest přijal s plachým, přesto s oslňujícím úsměvem, od kterého se mi jenom těžko odtrhával pohled.

„No a já jsem Karel, kdyby to ještě někoho zajímalo,“ vecpal se do našeho tichého zírání hromotluk, nevšímaje si našich rozpaků.

Zbytek cesty jsme všichni tři setrvali v docela příjemném a paradoxně nečekaném rozhovoru – mluvili jsme o Stmívku. Zjistila jsem, že kluci, když se jim chce, umí být vtipní a opravdu fajn. A najednou jsem neřešila, že ty dvě třeštidla ve skutečnosti vůbec neznám, cítila jsem se s nimi opravdu moc dobře. Ten pocit byl, myslím, vzájemný, protože když jsem se zvedala k odchodu, vypadali oba kluci zklamaně. Dřív než jsem skutečně vystoupila, pozvali mě oba do kina – na společné „rande“.  Nemusím snad říkat, že mě ani nenapadlo odmítnout.

Dali jsme si spicha na náměstí pod hodinami, jako v New Moon. Musela jsem se smát nad vlastní pošetilostí. Možná za tohle všechno mohla jenom moje Stmíváním pokřivená představivost, ale já ty dva „Culleny“ opravdu musela opět vidět.

Jenom jsem tam tak stála s připitomělým úsměvem na tváři a očima jsem vyprovázela odjíždějící autobus. Dnešní den měl pro mě zvláštní příchuť. V brašně mě hřály výsledky úspěšných státnic a v hrudi úsměvy hned dvou Cullenů, se kterými mě dnes večer čekalo přátelské „rande“. Stačilo jen zavřít oči a já naprosto jasně viděla ten zlatavý jantar v jeho očích.

Kdyby tak Stephenie věděla…

S tichým povzdechem jsem se nakonec přidala do kroku a zamířila domů. Po pár krocích mi to nedalo, musela jsem se ještě naposled ohlídnout. Autobus zrovna nenávratně zmizel v ohybu zatáčky. Slunce mi svítilo do očí. A když mi došlo, že do večera je ještě daleko, přepadla chvilková nostalgie.  Ale dlouho to už trvat nebude. Dlouho ne, přemlouvala jsem svou netrpělivost. Už jen pár hodin a… zašeptala jsem si sama pro sebe: „Ještě se uvidíme, Cullene!“

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

kajka

19)  kajka (24.07.2014 13:06)

Twilloušku, děkuju.
Bezva povídka.
Taky mívám tyhle twajlajtí nálady. Hurááá, nejsem v tom sama! I když je to "jen" smyšlená postava, stejně to potěší.
Dřív jsem byla....ehm....zblbnutá...mnohem častěji. Lepší se to! Asi stárnu nebo střízlivím. Občas jsem si připadala jako blázen, když jsem na ulici potkala někoho jim podobnýho a měla tendence ho sledovat nebo očuchat.
A zrovinka včera jsem měla Bellachvilku.;)
Nemocná, naložená ve vlastní šťávě, s těžkou taškou přes rameno a ještě těžším batohem na zádech jsem šla z nákupu po rozpálenejch ulicích lehce smrdutýho města, v hlavě nepříjemnou vidinu rozbordelenýho domova, juchající maminky, čekajícího synátora a nepřipravený večeře a já se chtěla rozbrečet (vzteky) nebo někam utéct. V tu chvíli mi došlo, že Bella by to určitě nevzdala, tak já taky ne!
Někdy se bejt trošku cvok docela hodí.

Twilly

18)  Twilly (17.11.2013 10:41)

Kujuuuuu

Kate

17)  Kate (17.11.2013 10:23)

Potlésk!!!

MisaBells

16)  MisaBells (17.05.2013 12:43)

To teda mám!

Twilly

15)  Twilly (16.05.2013 21:30)

Kuju, Ančí

Anna43474

14)  Anna43474 (16.05.2013 21:27)

Twilly

13)  Twilly (16.05.2013 18:29)

Nemáš

MisaBells

12)  MisaBells (16.05.2013 07:50)

HA! A máš to! A já mám důkaz a teď se stav na hlavu! Ty víš, viď?

Lenka326

11)  Lenka326 (13.05.2013 07:40)

Taky mě přepadla chvilková nostalgie. Ne z tvé povídky, Twilly, ale z dob, kdy Twilight patřilo k našemu každodennímu životu. No, jsem ráda, že si to můžeme připomenout tady na Stmívku.
Díky za povídku a gratuluji.

HMR

10)  HMR (12.05.2013 13:17)

"Twilly", překvapilas mě a na druhé straně zase ani moc ne. Prostě VÍM, že ty JSI dobrá. Hodně moc dobrá, tak proč se taky divit, že????
... půjčka za oplátku, drahoušku
ale jinak

Twilly

9)  Twilly (09.05.2013 17:32)

Díky moc, holky

Emiku, vidělo to jen betu, nikoliv řádného korektora. A ani jsem to přes něj nechtěla hnát. Takhle alespoň vím v čem mám mezery.

julie

8)  julie (09.05.2013 12:49)

Líbí!!!!

miamam

7)  miamam (09.05.2013 08:05)

Super! Teda nepřestane mě fascinovat, že dokážeš psát česky TAK dobře. Bylo tam sice pár pidichybiček, ale to vem čert, fakt se mi to líbilo.

6)  DarkMoon (08.05.2013 23:29)

Gratuluju k takovému umístění. A tedy, super povídka. Tohle by mě nenapadlo :D Trochu jsem se v tom i viděla Docela bych brala podobnou odměnu

Empress

5)  Empress (08.05.2013 23:02)

Gratulujem Nikuš

Marvi

4)  Marvi (08.05.2013 20:12)

Nejdřív jsem si myslela, že vypravěčem bude Stephenie, ale pěkně jsi mě převezla. Jako tvoje hrdinka i já mám podobné trable se školou, takže přesně vím co prožívala na začátku a ten konec no pěkná odměna za úspěšné státnice. Moc pěkná povídka!!!

SestraTwilly

3)  SestraTwilly (08.05.2013 20:04)

Dobre že Terka ide študovať tu kniharčinu. Bude
ti viazať knihy keď budeš slávna.

Twilly

2)  Twilly (08.05.2013 19:56)

Dík, tiež zíram

SestraTwilly

1)  SestraTwilly (08.05.2013 19:42)

No segro,dobré,gratulujem.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek