Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/My%C5%A1%C3%A1k.jpg

Téma 1: „Ještě se uvidíme, Cullene!"

Autor: Snowie

Počet bodů: 35

Podvečerní slunce pronikalo skrz záclonku do pokoje. Líně jsem pozorovala vířící se prach a naprosto apaticky ležela na posteli. Kdyby mě tu teď někdo našel, s klidem by si mohl myslet, že jsem mrtvá. Už si ani nepamatuji, kdy jsem se naposledy pohnula. Nicméně můj mozek se hýbe až moc. K čertu s Edwardem Cullenem! K čertu se všemi chlapy! Ač jsem si to přiznávala nerada, máma měla pravdu – s chlapy to nejde, ale bez nich už teprve ne. Potichu jsem se uchichtla. Kdyby mě teď máma viděla, rozhodně by mě nepochválila. Šedá myš Bella Swanová se paktuje s dost zajímavou sebrankou. Vlkodlak a upír. Pomalu jsem si začínala myslet, že jsem nějaký magnet, který přitahuje nadpřirozené bytosti. Toho, že jsem jiná, si všímali všichni už ve Phoenixu, ale že jsem až tak jiná, to nikdo nečekal.

Pomalu protahovala nohy, které byly jako z olova. Nehezky mi zakřupalo v koleni, když v tom jsem zaslechla kroky na schodech. Že by mě šel Charlie zkontrolovat? Než jsem stihla myšlenku více rozvinout, už klepal na dveře. „Je otevřeno!“ řekla jsem poněkud ochraptěle. No jo, když člověk leží několik hodin bez pohnutí i beze slova, podepíše se to nejen na kolenou, ale i na hlasivkách. Do pokoje vešel Charlie a tvářil se poněkud popuzeně, i když to u něj nebylo zase nic tak neobvyklého:

„Volal Jacob. Prý se ti nemůže dovolat na mobil, máš mu hned zavolat zpět.“ Jacob? On už je zpátky? Měl přijet až zítra! Šátrala jsem po mobilu, u kterého jsem si ztlumila zvuk – 10 nepřijatých hovorů a všechny od Jacoba. Osten zklamání se mi zabodl do žaludku. Ani jeden hovor od Edwarda. Ve svém rozlítostněném stavu jsem si všimla, že Charlie stále stojí ve dveřích a zkoumavě si mně prohlížel.

„Hned mu zavolám. Ještě něco, tati?“ usmála jsem se na něj. Váhavě zavrtěl hlavou a pomalu vypochodoval ze dveří. Počkala jsem, než uslyším kroky na schodech, a pak vytočila Jakovo číslo. Dva hluboké nádechy, jedno pípnutí a z druhé strany se ozval naštvaný hlas:

„Bello, kde ksakru vězíš?“ aneb jak nejlépe uvítat přítelkyni po dvoutýdenním odloučení.

„Ahoj Jacobe, taky tě ráda slyším. Ne, nestýskalo se mi, díky za optání.“ Ale než jsem stačila říct další sarkastickou poznámku, přerušilo mě další naštvané prskání

„Nech si ty řeči, buď tak laskavá. Máš už dvacet minut zpoždění. Kde jsi? Máme kmenovou poradu!“ Silné mentální plácnutí do čela mě vrátilo do reality. Sakra, zapomněla jsem!

„Promiň, Jaku, už jsem na cestě. Za čtvrt hodiny jsem tam.“ Neobtěžovala jsem se čekat na odpověď a rovnou jsem zavěsila. Seskočila jsem z postele, až mě samotnou překvapilo, jak lehce. Popadla jsem bundu, klíčky od svého náklaďáčku a vyrazila jsem triskem po schodech dolů. Charlie se jako vždy díval na zápas, tak jsem mu jen rychlostně sdělila, že jedu do rezervace za Jacobem. Podivně se uculil, ale neměla jsem čas se tím zaobírat.

Znám cestu do rezervace jako své boty a nejspíš bych to zvládla i po slepu s jednou rukou za zády. Normálním autem bych tam byla za deset minut, ale můj oldy už má něco za sebou. Mohla jsem šlapat na plyn, jak jsem chtěla, ale víc než padesátkou prostě nepojede. Když jsem zastavila u Jakova domu, už byla skoro tma. Slunce už se schovalo za mraky a vypadalo to, že bude brzo pršet. Skvělé! Naštvaný přítel a k tomu déšť, co víc si přát? V garáži za domem se svítilo, a tak jsem se vydala rovnou tam. Svým příchodem jsem přerušila Jacobovu řeč. Sjel mě poněkud povýšeneckým pohledem a hlavou kývnul na židli přímo před ním. Občas mám chuť nakopat ho do zadku za to jeho vůdcovské chování. Che Guevarra s Castrem by se od tohohle vlčáka mohli učit. Poslušně jsem si sedla na rezervovanou židli. Po pravé ruce jsem měla Setha, který se na mě povzbudivě usmál. Po levé ruce pro změnu Leah, která se rozhodně nesmála. Spíš se šklebila. Bože, může být tenhle den ještě horší?

„Jak jsem tedy říkal, situace s těmi krvežíznivci Cullenovými by měla být co nejdříve vyřešena.“

Ano, tak tenhle den může být bezesporu ještě mnohem horší. Na kmenová zasedání chodím už nějaký ten pátek, takže vím, že Quileutší vlkodlaci tu jsou proto, aby nás chránili před upíry. Ale jak mi Edward dnes dopoledne řekl, existuje určitá smlouva sepsána před mnoha lety, která upravuje vztahy mezi Cullenovými a Quileuty. Ze zadní části se ozvalo hluboké zakašlání. Byl to Billy.

„Jacobe, jak ti jistě nemusím připomínat, máme tady smlouvu. Dokud ji sami Cullenovi neporuší, musíme je nechat být,“ řekl autoritativním hlasem Billy a zpříma se zadíval svému synovi do očí. Jacob se nebezpečně zamračil, tak jak to dělal vždycky, když s něčím bytostně nesouhlasil:

„Je to jen otázkou času. Ty pijavice to nevydrží a brzo se nakrmí. A my budeme připraveni. Do té doby platí pro všechny naprostý zákaz jakéhokoliv kontaktu s nimi. Rozdělíme si hlídky a až do odvolání budeme hlídat lesy kolem Forks i rezervace. Až smlouvu poruší, a oni ji poruší, my to budeme vědět jako první a skoncujeme s tou krvežíznivou pakáží.“ Jacob se rozhlédl po celé místnosti a mně zatuhla krev v žilách. Edward mi říkal, že se jeho rodina na lidech nekrmí. Nevím proč, ale věřila jsem mu. A Jacobovo odhodlání mě naprosto děsilo. Nemohla jsem mu říct o tom, že se mnou Edward i Alice Cullenovi chodí do jedné třídy. Rozhodně ne dnes večer.

Z myšlenek mě vytrhnul zvuk šoupajících židlí a Jacobovo tělo, které mi zabránilo výhledu před sebe. Vzhlédla jsem do jeho temných očí. Děsilo mě, že už jsem v nich nenacházela tu jiskru. Od dob, co se stal vůdcem smečky, se změnil k nepoznání. Už jsem v něm neviděla toho laskavého a vysmátého kluka z rezervace, co mě okouzlil před pár lety, když jsem se nastěhovala do Forks. Jacob uměl tohle nudné deštivé místo prozářit. Byl jako nikdy nezapadající slunce. Ale to už bylo dávno pryč.

A když se objevil Edward, byly mé pochybnosti ještě větší.

„Bello, můžeš na slovíčko?“ nečekal na moji odpověď, vzal mě za ruku a táhl ven z garáže. Zastavili jsme se u velkého smrku, kde byl dostatečný klid, ale ještě tam dosahovalo světlo z pouliční lampy opodál. „To, co se stalo dnes, se už nebude opakovat. Jako moje přítelkyně máš povinnosti vůči našemu kmenu. Vzali jsme tě mezi nás, i když nepatříš ke Quileutům. Nedochvilností úctu rozhodně neprojevíš,“ sdělil mi příkrým hlasem. Chvíli jsem si prohlížela jeho tvář. Vypadala jako vytesaná do kamene. Ani stopa po radosti, že mě vidí. Ani stopa po smutku z toho, že jsme se dva týdny neviděli. V očích mu jen plál ten bojovný oheň.

„Promiň, Jaku, mrzí mě to. Myslela jsem si, že se vracíte až zítra,“ omluvně jsem sklopila oči a čekala, jak se velký vůdce zachová. Když se dlouho nic nedělo, vzhlédla jsem. Jacobova tvář nepatrně povolila a jistá smířlivost se dotkla i jeho očí.

„Zůstaneš tu? Musím ještě se smečkou domluvit hlídky a nevím, jak dlouho to bude trvat.“ Z jeho hlasu bylo patrné, že dnes večer o společnost nestojí. A popravdě, ani já jsem nestála o to, abych tu dnes večer zůstala. Ráno jsem měla školu a až moc jsem se těšila na Edwarda. Jen jsem zavrtěla hlavou v odmítavém gestu, políbila Jaka na tvář a popřála mu dobrou noc.

Cesta domů uběhla poměrně rychle. Charlie se stále díval na televizi a byl překvapen, že jsem doma tak brzy. Bylo teprve deset. Vymluvila jsem se na složitý test z angličtiny a odporoučela se do svého pokoje. Za zavřenými dveřmi své útulné ložnice jsem si konečně mohla oddychnout. Vztah s Jacobem se stával více a více nesnesitelným. Mohla jsem si namlouvat, že za to může Edward, ale faktem bylo, že to mezi námi skřípalo už pěknou chvilku.

Vytáhla jsem z kapsy mobil. Stále žádný hovor. Ani zpráva, prostě nic. Panika mi začínala sžírat žaludek. Co když si to rozmyslel a všechno, co mi dnes řekl, chce vzít zpět? Už tak jsem se cítila špatně vůči Jacobovi. A teď k tomu tohle! Co jsem komu udělala?! V tu chvíli telefon oživl.

„Ahoj,“ špitla jsem potichu a hlas, který ze mě vyšel, se tomu mému podobal jen vzdáleně.

„Ahoj. Jen jsem se chtěl zeptat, jestli jsi v pořádku,“ Edwardův sametový hlas pohladil můj ušní bubínek. Jak jsem záviděla svému ušnímu bubínku!

„Jsem v pohodě, proč se ptáš?“

„Alice tě chvilku neviděla. Předpokládám, že jsi jela do rezervace.“ Jeho hlas nabral zvláštní barvu. Žárlivost? Jeden žárlivec už mi stačil. Jacob se sice nezdál, ale jak někdo sahal na to, co bylo jeho, neměl slitování.

„No jo, Jacob a smečka se vrátili už dnes večer. Neměla bych to sice dělat, ale dejte si pozor. Je přesvědčen, že brzo porušíte smlouvu. Posílil hlídky kolem Forks i rezervace,“ vysypala jsem ze sebe. Cítila jsem hrozně, ale nechtěla jsem, aby někomu z Cullenových bylo ublíženo. Edward chvilku mlčel.

„Nemyslím si, že by se to stalo. Ale všichni ti děkujeme. Vím, že jsi ve složité pozici a velice mě to mrzí. Ale platí vše, co jsem dnes řekl. Volba je na tobě a cokoliv si vybereš, to budu akceptovat.“

Bylo těžké si představit život bez Jacoba a smečky. Byl to to jediné, co jsem od příjezdu do Forks znala. Ale za ty dva týdny, co se Cullenovi objevili, jsem si zvykla i na ně. A Edward… Byl jiný než Jacob. A já měla pocit, že jsem se zamilovala.

„Já vím, Edwarde. Uvidíme se zítra ve škole?“

„Jistě.“ I jeho hlas zrcadlil ten smutek, který se dobýval do mého hrudníku. Dva hluboké nádechy:

„Skvělé, budu se na tebe těšit. Dobrou noc.“ Zavěsila jsem. Už po druhé bez čekání na odpověď. Budu se těšit? Bože, kolik mi je? Patnáct? Někdy by moje pusa mohla komunikovat s mozkem. Svalila jsem se na postel a skopla boty. Tohle bude dlouhá noc.

Budík zazvonil přesně v sedm. V tu chvíli bych ho nejraději poslala do středověké mučírny. Jak jsem předpokládala, noc byla plná karamelově hnědých očí a vlčího vytí. Jak děsivá kombinace!

Po dlouhé době jsem zase stála před šatníkem a přemýšlela, co si vezmu na sebe. Nakonec to vyhrály nejlepší džíny a tmavě zelené triko. Hm, jako bývaly Edwardovy oči. Mentální plesk opět přistál na mém čele. Vzpamatuj se! Rychle jsem si prohrábla vlasy hřebenem, sbalila pár knih a zamířila do kuchyně. Charlie už byl dávno v práci. Nechápu, že mu to ranní vstávání nevadí. Samou nervozitou jsem měla sevřený žaludek, takže sandwich na potom naprosto postačil.

Dopolední matematika, na kterou s Edwardem nechodím, byla nudná. Pan Robbinson vykládal něco o něčem, co mi vůbec nedávalo smysl, a tak jsem jen tupě zírala z okna a odpočítávala minuty. Venku bylo zataženo, ale nepršelo, což naprosto vybízelo k venkovnímu obědvání. Než jsem si stačila všechno promyslet, už jsem měla v ruce mobil:

*Oběd venku?* Odeslala jsem zprávu Edwardovi. Ani ne za minutu přišla odpověď.

*Zadní stolky u parkoviště*

Myslím si, že změřit si teď tlak, budou na ošetřovně potřebovat nový tlakoměr. Schovala jsem mobil do kapsy a vrátila se k nudné matematické látce. Když zazvonilo na polední pauzu, už jsem měla sbaleno a ze třídy v podstatě běžela. Vážně jsem si připadala jako puberťačka a nechápala jsem, co to se mnou ten Edward dělá. Jeden projekt do školy, jedna procházka po lese… no dobře, jedno vyznání lásky a já byla úplně na měkko.

Edward už seděl u stolu a čekal na mě. Když se otočil a obdařil mě svým úsměvem, čistá radost mi začala proudit žilami. Jestli to nebude láska? No to teda bude!

„Ahoj,“ řekla jsem přiškrceně a sedla si naproti němu. Úsměv z jeho tváře nezmizel a zdálo se, že mě opravdu rád vidí. Jaká úleva! Edward nejedl, ale moje nervozita už polevila, takže žaludek zel prázdnotou. Vytáhla jsem svůj sandwich a dala se do jídla i příjemné konverzace s mým upírem.

Označení „můj“ se mi docela zamlouvalo. Z tlachání a pubertálních myšlenek mě vyrušil podivně známý zvuk. Než jsem si uvědomila, co to bylo, už bylo pozdě. Na školní dvůr vjely tři motorky – Jacob, Paul a Sam. Okamžitě jsem se zvedla a Edward byl během nanosekundy vedle mě. Jacob sesedl z motorky a nevraživost z něj přímo odkapávala. Pevným krokem vyrazil k nám.

Podívala jsem se na Edwarda, jehož čelist nápadně ztuhla. Tohle není dobré místo na konflikt dvou mystických příšer.

Udělala jsem dva kroky směrem k Jacobovi, který už byl jen pár metrů od nás. Kývla jsem na Edwarda, že je to v pořádku, ale cítila jsem, že se mu to vůbec nezamlouvá.

„Co si sakra myslíš, že děláš? Dal jsem snad jasné instrukce!“ Z Jacobových očí čišel vztek, zloba a nenávist. Na chvíli mě síla těch emocí odzbrojila. Rychle jsem se vzpamatovala:

„Jaku, tohle není dobré místo. Jeď domů. Já za tebou po škole přijedu.“ Ale on nevypadal, že by se někam chystal. Nikdy bych to nepřiznala, ale v tu chvíli jsem byla šťastná, že se za rohem objevil ředitel Hyde. Jeho mroží knír mu divoce poskakoval pod nosem a vráska na jeho čele nabyla rozměru Mariánského příkopu.

„Můžete mi vysvětlit, co se to tady děje? Pane Cullene? Slečno Swanová? A co vy tři děláte na pozemcích školy? Okamžitě odsud zmizte, než zavolám policii.“ Jacob si jen posměšně odfrkl, ale couvl o pár kroků ke svým kamarádům. Nespustil ze mě oči, dokud nenasedl na motorku. Věnoval mi poslední varovný pohled, nakopl stroj a odjel. Otočila jsem na Edwarda. Jeho výraz byl naprosto nečitelný.

„Nejsem si jistý, jestli tě nechám odpoledne jet do rezervace. Upřímně, Jacob nevypadal moc přátelsky,“ přistoupil ke mně starostlivě a chytil mě za ruku. A i když byla jeho kůže studená, neuvěřitelně mě to zahřálo u srdce.

„Musím tam jet. Dlužím mu to.“ S povzbudivým úsměvem jsem vzala svůj batoh a šla na odpolední vyučování.

Cesta do rezervace byla nezvykle dlouhá. Od oběda jsem přemýšlela, co vlastně Jakovi řeknu. Verze o bláznivém zamilování do upíra nepřidala v úvahu. Jeho chování mi vadilo už nějakou dobu, ale ten dnešní výstup byl poslední kapka. Když jsem přijela, seděl už na schodech u domu a tvářil se jako bůh pomsty. No nazdar, tohle nebude příjemný rozhovor. Při výstupu z auta jsem dvakrát zakopla. Jak typické!

„Jaku, ten dnešní výstup byl naprosto zbytečný! Já a Cullen máme společný projekt do školy a…“

„Ale já jsem jasně řekl, že s těma pijevicema nepřijde nikdo do styku! Co jsi na tom nepochopila?! Nějaký školní projekt mě naprosto nezajímá!“

„Ale já nejsem žádný tvůj majetek, tak se tak ke mně přestaň chovat! Vím moc dobře, co jsou Cullenovi zač, tak ze mě nedělej neschopnou chudinku!“ Tón téhle konverzace se mi vůbec nelíbil. Jacob byl vážně hodně naštvaný a začínala jsem se ho trochu bát.

„Chodíš s vůdcem smečky! Máš nějaké postavení!“

„Ne, Jaku, to nemám.“ Můj hlas byl tichý. Jakův obličej byl zelený, fialový a nakonec rudý:

„Co jsi to řekla?!“

„Že už nejsem tvoje holka. Už ne. Mám toho dost! Dost toho tvého poroučení, dost toho tvého majetnického chování. Končím.“

„To kvůli Cullenovi? Děláš si snad legraci?“ než jsem se stačilo vzpamatovat, už mi svíral ruku. A to celkem dost! „Au, Jacobe, pusť mě. To bolí!“

„Ty jsi moje. Nemůžeš odsud odejít jen tak. To ti nedovolím. Vzali jsme tě mezi nás. Patříš do našeho kmene. Jestli si myslíš, že se to všechno dá jen tak vzít zpátky, tak to se šeredně mýlíš!“

Moje ruka byla v jednom ohni. Snažila jsem se mu vycuknout, ale nepomohlo to. Aby taky jo, snažila jsem se prát s vlkodlakem! Čím víc jsem se snažila uniknout, tím víc zesiloval stisk. A nejednou… křup. Jedna z kostí to nevydržela. Ohromující bolest mi vystřelila do paže. V tu samou chvíli mě Jacob pustil. V jeho očích se mísilo překvapení, vzdor a možná i strach. Využila jsem jeho chvilkového zaváhání. Nasedla do auta a okamžitě odjela. Potřebovala jsem se dostat pryč z rezervace.

Věděla jsem, že za hranicemi na mě bude čekat Edward. Nechtěl mě pustit samotnou a nejspíš věděl proč. Snažila jsem se sešlapovat plyn, co to šlo, ale náklaďáček nejel ani o kilometr rychleji. Za sebou jsem už slyšela vlčí vytí. Tohle nedopadne dobře, tohle nedopadne dobře!

K hranicím rezervace mi zbývala asi míle. Ve zpětném zrcátku jsem zahlédla černého a ryzatého vlka, kteří se nebezpečně přibližovali. Nevěděla jsem, co Jacob udělá, ale jedna zlomená kost mi naprosto stačila. Ve chvíli, kdy jsem přejela hranici quiuletské rezervace, mi do auta něco narazilo. Snažila jsem se vyrovnat řízení, ale během sekundy jsem kolem sebe cítila pevné sevření a pak už jsem stála pevnýma nohama na zemi. Edward stál vedle mě. Jeho čelist byla pevná, rysy ostré, tělo napnuté.

„Au,“ zaskuhrala jsem, jak mě jeho pevné objetí zabolelo tam, kde jsem měla zlomenou kost. Okamžitě povolil své sevření.

„Carlisle se ti na to potom podívá. Teď musíme vyřešit tohle,“ hodil hlavou k pětici vlků, kteří se zastavili přesně na hranici. Zaslechla jsem vedle sebe šum a otočila se. Všichni Cullenovi stáli po mé levici – Carlisle, Esmé, Alice, Jasper, Emmett i Rosalie.  Zpoza pětice vlků se objevil Jacob. Temné oči plné nenávisti a zloby se zapichovaly do mě a do Edwarda. Carlisle vykročil směrem k Jacobovi:

„Jak víš, Jacobe, váže váš kmen i naši rodinu pradávná smlouva. Nejsme obyčejní, takže ani tato smlouva není obyčejná. Chceš přinést svému kmenu krveprolití? Moje rodina slíbila před mnoha lety, že nikdy nikomu neublíží. A tak se i stane. Nemáš důvod s námi bojovat. Avšak pokud tak učiníš, bude to tvoje smečka, kdo nepřežije.“ Carlislův hlas byl naprosto pevný bez jediné známky zaváhání. Jacob ho mlčky probodával pohledem.

„Dnes na vás nezaútočíme. Ale věřte, že ten den jednou přijde a my budeme v právu! Bella ovšem půjde s námi. Je to člověk a my nedovolíme, abyste si ji odvedli.“ Edward se postavil přede mne a udělal ze svého těla zátarasu.

„Bella si půjde tam, kam sama bude chtít a ty jí nebudeš poroučet, pse!“ Celá smečka jako jeden zavrčela. Bella Swanová strůjce upírsko-vlkodlačí apokalypsy!

„Jacobe, už jsem ti jednou řekla, že už si nemáme co říct. Jdi domů.“ Snažila jsem se o co nejsmířlivější tón, ale špetka zloby tam přeci jen byla. Nikdy jsem nevěřila, že by mi právě Jacob Black byl schopen ublížit. Bohužel, moje zlomená kost na to měla jiný názor. Otočila jsem se k odchodu a už jsem Jakovi nevěnovala ani jeden jediný pohled.

Bolelo mě, že jsem ho takto zradila. Edward byl hned vedle mě. Dal mi ruku kolem pasu a políbil mě do vlasů. No vida, upír gentleman. Třeba jsem si nakonec nevybrala tak špatně. Moji úlevu však narušila Jakova poslední věta:

„Ještě se uvidíme, Cullene!“

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Lenka326

6)  Lenka326 (13.05.2013 07:51)

Jacob nám nějak přitvrdil! Ale asi si ho dokážu takto představit.
Gratuluju.

HMR

5)  HMR (12.05.2013 13:09)

jo, takhle by to taky mohlo být...

4)  hela (11.05.2013 21:53)

SestraTwilly

3)  SestraTwilly (10.05.2013 15:26)

Veľmi mi to pripomenulo Zatmenie. Inač je to pekné.

Yasmini

2)  Yasmini (10.05.2013 14:12)

miamam

1)  miamam (09.05.2013 08:30)

Páni, Jake tu byl fakt... (nemám tušení, proč mě napadají samý anglický nadávky, ale ani tak je sem nechci psát ) Dosud jsem nevěděla, kdo vlastně by tu poslední větu mohl říct, ale z úst Jakea a v takové situaci mi to přijde dost přesný.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward+Bella