Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/My%C5%A1%C3%A1k.jpg

Téma 2: Už zase skáču přes kaluže (čsfd)

Autor: Kamikadze

Počet bodů: 35

Už zase skáču přes kaluže

„Anno, tak to přece zkus, ten vozejk není špatný řešení, a je jen dočasný,“ houkl na mě táta. Jo, jo, jasně. Dočasný. To mu ten doktor asi řekl něco úplně jiného, než mě. Slyšela jsem, jak říkal, že bych měla být ráda, že žiju. Ale to ne, Kirková musí fňukat, že nemůže chodit. Vážně, tu srnu mi byl čert dlužný. Vběhla do cesty zrovna, když jsem jela ze školy.

„Už se řítím,“ zavolala jsem na něj veselým hlasem. Buď jsem já tak dobrý herec, anebo se on snaží to nevnímat, protože faleš z toho doslova kapala.

No vidíš, jde ti to. A brzo budeš zase chodit,“ usmál se. Málem jsem čekala, že mě poplácá po hlavě, jako šikovného psa. Tvářil se tak. Chvilku.

„Hele, na vaření teď asi moc nebudeš, co,“ uvědomil si. Vytřeštila jsem na něj oči. Taky mi teprve došlo, že nedosáhnu na sporák. Jsem odkázána na vajíčka a jídlo z bistra. Skvělý. Tak to budu nejen chromá, ale i tlustá.

Na večeři byly smažené ryby Clearwatera. Šla jsem spát o hladu. A do školy jela druhý den bez snídaně.

„Anno! Tak si konečně tady!“ hulákala Jess, sotva mě uviděla. Za ní vykoukl ze třídy Mike. A pak Angela. A Tyler. A už nikdo.

Vítali mě, jako bych se vrátila z druhého konce světa, což bylo vlastně fajn. Vážně, v rehabilitačním centru mi chyběli, občas, trochu. Ale jo, chyběli.

„Jo, Kirková hlásí návrat ve vší parádě a se čtyřma kolečkama navíc,“ zasalutovala jsem. U příchozího učitele to vyvolalo pobavení.

„Jsme rádi, že jste opět mezi námi, slečno Kirková. A živá. Snad zůstanete i po dnešních laborkách. Přiřadil jsem vám nového partnera, tak doufejme, že to přežijete, je trochu nemotorný,“ usmál se na mě, mírně omluvně. Střelila jsem pohledem ke svému místu a šla do mrákot. Seděl tam hromotluk jak z filmu Rambo, kdoví kolikátý díl, a zubil se na mě. No, to potěš koště. Jasně, že bude nemotorný, vždyť má dlaně jako já hlavu, to se mu pinzety musí držet sakra blbě.

„Jsem Emmett,“ představil se a natáhl ke mně pravačku. Nedůvěřivě jsem se na tu tlapu zadívala a pak na svou maličkou dlaň. Ale podala jsem mu ji.

„Já Anna. Zkus mi tu ruku nerozmačkat, pak se možná dobereme k úspěšnému konci týhle hodiny,“ upozornila jsem ho. Rozřehtal se na celou třídu. Učitel zvedl hlavu od stolu.

„Tak se na to vrhneme. Dnešní hodinou nás provedou žabí mozky. Každý máte jednu, prosím, pitvat,“ zavelel profesor a třídou se nesly znechucený poznámky. Chápala jsem, proč žáby. Už jsme je sice jednou pitvali, ale vcelku zůstaly mozky jen dva. Můj a Angely. Jessica dokonce odběhla zvracet.

„Žabičky, skvělý,“ uculil se Emmett a hned pro jednu odběhl. Já dojela ke skříni pro rukavice, skalpel, pinzety a další věci. Pro sebe.

„Ty se koukej a mlč, já chci za jedna,“ upozornila jsem příchozího a sebrala mu žabku.

„Jasně, budu potichu, jako tahle mrtvolka,“ slíbil a zvedl dva prsty k přísaze. Definitivně není normální.

„Pro mě za mě, hlavně na nic nesahej,“ ucedila jsem a chopila se skalpelu.

Na konci hodiny bylo o dva mozky víc, než posledně a Jess na tom záchodě pro jistotu zůstala. A Emmett se culil.

„To bychom měli. Slečno Kirková, prosím, příště nechte svého kolegu taky na něco sáhnout, ať nemá tu výbornou zadarmo,“ upozornil mě Banner a ukončil tak hodinu.

„Asi ne, to bych totiž taky na konci roku mohla z bioly rupnout,“ zabrblala jsem a Emmett se culil.

„Tak ať aspoň drží nástroje,“ poradil mi profesor tiše, když jsem kolem něj projížděla. Jo, to by možná mohl.

„Snad neohne skalpel,“ houkla jsem zpátky a vyvolala tak profesorův úsměv.

„Ty, Anno, jak se ti to vlastně stalo?“ zeptal se Emmett zničehonic. Seděli jsme na další společné hodině. Pro změnu trigonometrie.

„Nějakej oprsklej, ne? Slovo takt ti nic neříká?“ ucedila jsem naštvaně. Já dávala pozor, tohle byl těžký předmět a spoustu hodin jsem zameškala. A hlavně, proč se tak strašně zajímá?

„Promiň. Jen, že se všichni chovají, jako bys byla strašně postižená. Přitom jen nemůžeš chodit,“ zamumlal. Jen? Jen?!

„Nejsi tak trochu padlý na hlavu? Jen? Zkus si sednout na vozík a snažit se někam dostat. A nemoct se postavit, nebo cokoli jinýho, dosáhnout na polici, která je víc, než metr a půl nad zemí!“ To už jsem regulérně řvala a pak zdrhla ze ztichlé třídy.

Utekla jsem ven. Jenže tam pršelo, tak jsem se schovala kousek od vchodu, ještě pořád pod střechou. A koukala na kapky vody, zatímco stírala ty na své tváři.

„Tady jsi, hledala jsem tě někde vevnitř,“ ozvala se za mnou Angela. Skoro jsem v tom vozíku nadskočila.

„Docela tě vytočil, co,“ domyslela si. Odfrkla jsem si, ale nijak to nekomentovala. V tomhle byla Angela fajn. Pokud jste nechtěli mluvit, prostě s vámi mlčela. Občas je to příjemný, mlčet ve dvou.

„Tenhle Emmett tady není dlouho, přistěhovali se možná tak měsíc po té tvé nehodě. Rodina Cullenova. Otec doktor, matka bytová designerka, děti studují. A všichni jsou adoptovaní,“ začala zničehonic. Aha, tak dneska na mlčení nehrajeme.

„Celkem je jich pět, Emmett, toho znáš, pak Edward, byl na laborkách taky. Pak Alice a Jasper, ti pro změnu chodí spolu, a nakonec Rosalie, Jasperovo dvojče a Emmettova holka,“ pokračovala dál. Ježíši, to jako spolu vyrůstali a zůstali ve stejných postýlkách? Že to těm starouškům, co je vychovávaj, nepřijde divný. Volná láska už nefrčí.

„Není to divný? Jsou přece sourozenci, ne? I když adoptivní,“ zamumlala jsem. Angela si sedla vedle mě, na zem, a usmála se.

„Asi jo, ale těžko je můžeme soudit. Nikdo z nás mezi ně nevidí. A počkej, až je u oběda uvidíš všechny spolu, to, jak se na sebe dívají, chovají se k sobě, občas to vidím u svých rodičů,“ pronesla a opřela se o vozík.

„Oběd, hm, že by taky něco poživatelného? Nesnídala jsem,“ změnila jsem téma. Vážně, školní jídelna byla lepší, než ryby. Nebo bistro.

„Patrick nevařil?“ vykulila na mě Angi oči.

„On? Neumí to, kdybych tam nebydlela, umře hlady nebo na vysokou hodnotu cholesterolu v krvi. Což nás nejspíš čeká tak jako tak. Na vozejku se vařit nedá,“ uchechtla jsem se. Angelu to rozesmálo.

„Budu ti vozit oběd v kastrůlku,“ ujistila mě s úsměvem na tváři.

„Fajn, ale teď do jídelny, dokud ještě hlady nešilhám,“ zavelela jsem a opětovala jí úsměv.

„A chceš tam dostrkat, nebo pojedeš sama?“ nabídla.

„Prosím, do jídelny, Alfréde,“ požádala jsem a složila si ruce v klíně. Angela se smíchem zatlačila do káry.

Jídelna byla plná do posledního místa. Mike s Tylerem se trochu šoupli, abych mohla zaparkovat i já a Jessica sundala batoh z židle, aby se mohla posadit Ang.

„Tak co tam máme dobrýho?“ zajímala jsem se.

„Co chceš? Zajdu pro to,“ nabídl se Tyler. Zlatý kluk.

„Nemusíš, ale děkuju,“ usmála jsem se a zamířila k pultu. Paní Maltonová za ním, koukala trochu divně.

„Zdravím, co dneska máme?“ zeptala jsem se s úsměvem.

„Ahoj, Anno. Dneska guláš, kuřecí polívku, nebo bagetu,“ usmála se zpátky, mnohem víc uvolněná.

„A je ten guláš aspoň srnčí?“ zajímala jsem se marnou nadějí. Pomsta je krásná věc. Paní Maltonovou to však rozesmálo.

„Nepotěším tě. Hovězí,“ prozradila mi. Tak nic, no.

„Takže polívka a bageta,“ rozhodla jsem se. Dojet zpátky ke stolu a nerozlít tu polívku byla docela fuška, ale podobný věci nás v rehabilitačním centru učili. Prostě, jak přežít mezi chodícími a nezbláznit se.

Rozhovor mezi spolužáky jsem poslouchala jen na půl ucha a po očku sledovala Culleny. Byli zvláštní. V jídle se porýpali, nevzít si guláš nakonec byl dobrý nápad, podle jejich nakrčených nosánků.

Jessica si všimla, že po nich koukám.

„Taky tě uchvátila tahle dokonalá rodinka?“ zeptala se s ironií v hlase. Ale.

„Ta blondýna je Rosalie, Emmettova přítelkyně, černovláska vedle ní Alice, chodí s dvojčetem Rose, Jasperem, ten blonďák. A pak Edward, zrzek, tenhle to táhne s dcerou šerifa, přistěhovala se tak před měsícem, sotva přijela, už si nabrnkla nejhezčího kluka ze školy,“ ucedila. A jeje, tady si někdo dělal zálusk

„Hm, myslím, že tvůj vkus nesdílím, mě se víc líbí Jasper,“ poznamenala jsem. V tu chvíli se Edward nakřivo usmál a koukl se na mě. Ne, pořád se mi víc líbil zamračený Jasper. Ale měl holku, smůla, uhánět ho nebudu. Jako bych snad já, ve svém stavu mohla někoho uhánět.

„Lidičky, myslím, že se rozloučím, na tělák teď asi nepůjdu,“ houkla jsem směrem k ostatním.

„Tak ahoj zítra,“ zavolala na mě Jess. Mávla jsem jim a vyjela z jídelny. Táta by měl čekat před školou.

A tak to šlo dál, po měsíci se táta konečně dozvěděl ortel všech lékařů. Byl zamračený a odsekával, ale já si to nevztahovala na sebe, chápala jsem ho. Jeho jediné dítě je mrzák.

Byla jsem zrovna na cestě ze školy, dorazilo mi totiž speciálně upravené auto pro takové, jako jsem já, takže jsem mohla jezdit sama a nemuset se spoléhat na nikoho jiného. Skoro jsem měla pocit deja vu, jen to tentokrát nebyla srna, ale člověk. Taky mi vběhl do cesty, jenže se zastavil a otočil směrem ke mně. S výkřikem jsem strhla volant a stočila to do příkopu. Airbag vyjel okamžitě a přerazil mi nos. Počkala jsem, až splaskne a zadívala se k cestě. Nikdo tam nestál. V tom momentně něco vyrvalo dveře auta a smýklo se mnou ven, ani jsem nestihla zaječet. Jako omámená jsem koukala do tváře chlápka, co mi stál v cestě.

„Taková hezká, taková voňavá. A brzy mrtvá,“ zazněl jeho hlas zpěvavě, a než jsem stačila zařvat, zakousl se mi do krku. Omdlela jsem.

Bolest. Velká bolest. Zatraceně velká bolest. Jako by mi žilami projížděl sám oheň, nebo láva, nebo cokoli vroucího. A řvala jsem. Bolestí, hněvem, frustrací z toho, že netuším, kde to jsem a co se děje.

Po nekonečně dlouhé době jsem si uvědomila, že se něco změnilo. Chladly mi konečky prstů, na rukou i na nohou. Za to se vše stahovalo do hlavy a do hrudníku.

Někde nad námi letěl vrtulník, a slyšela jsem něco, co připomínalo tlukot lidského srdce, jen to mělo trochu jiný rytmus. A nebylo to jen jedno srdce, ale spousta. Taky jsem slyšela vítr v korunách stromů, a tekoucí řeku a spoustu dalších věcí.

Začala jsem ječet. Všechna bolest se zničehonic stáhla do srdce. Bilo jako by chtělo prorazit žebra a utéct, ale nedivila jsem se mu.

„Dva a půl dne? To je rychlá přeměna,“ zaznělo odněkud. Moje srdce škobrtlo a utichlo. Dlouze jsem vydechla, všechna bolest byla pryč. Otevřela jsem oči a nevycházela z úžasu. Viděla jsem každé jednotlivé zrnko prachu, každou prasklinku v malbě, dokonce jednotlivé tahy štětcem.

„Vítej, Anno,“ ozvalo se za mnou. V momentě jsem stála v rohu pokoje a vrčela. Vrčela? Zvuk utichl a já se chytila za pusu. A pak si uvědomila, že stojím. Podívala jsem se na svoje nohy a pak na lidi okolo. Jasper? Edward? Culleni?

„Co se mi to stalo?“ zeptala jsem se opatrně, nebyla jsem si vůbec jistá hlasem. Který najednou zněl úplně jinak.

„Asi mi to nebudeš věřit, ale kousl tě upír, tedy, skoro tě vypil,“ uchechtl se Edward. Jasper po něm škaredě kouknul.

„Je úplně klidná a nechce útočit, čtu ji,“ zamumlal směrem k němu. Jasper se přesto neuklidnil. Ty jizvy, co jsem najednou tak zatraceně dobře viděla, musely zatraceně bolet. Bolest. Sakra. Bolel mě krk.

„Budeš muset na lov,“ prozradil mi Edward. To mi jako četl myšlenky? Kývl. Kurva. A ještě jednou kurva.

„Náhodou, po myšlenkách Jessicy a ostatních to byla příjemná změna, dozvědět se, co špatného na nás je,“ zazubil se.

„Počkej, upír. Lov. To jako krev? Lidská krev?“ vyjekla jsem najednou. Moje hlava najednou zvládala mnohem víc věcí, než obvykle. Ten třetí z nich zavrtěl hlavou.

„My se živíme zvířecí, ale nikdo tě k tomu nebude nutit. Lidská krev je přirozená. Mimochodem, jmenuji se Carlisle, “ prozradil mi.

„Já, asi bych zkusila tu zvířecí,“ zamumlala jsem nejistě a strašně se snažila nemyslet na to, co mi to tady vykládají. Upíři a krev, to přece patří do filmu a knih, ne reality.

„Půjde s námi Emmett, je z nás nejsilnější, a navíc, to on tě přinesl,“ ozval se Jasper.

„Proč to udělal? Proč mě tam nenechal, nebo třeba nezabil?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Protože jako volně pobíhající novorozená, mohla bys vyvraždit celé město, než by ti došlo, co se vlastně děje, a to nechce nikdo z nás,“ vysvětlil mi ten Carlisle.

„A nezabil jsem tě proto, že jsi moje příbuzná, vzdálená, ale příbuzná. Ten první den ve škole, měl jsem pocit, že vidím svou sestru, tak jsem trochu pátral. Byla to tvoje pra-pra-pra-prababička. Ale vypadáš jako ona. Nemohl jsem tě tam prostě zabít,“ promluvil za mnou Emmett zničehonic. Lekla jsem se ho a vmžiku byla v rohu za Carlisleem. Až moc rychle.

„Na to si zvykneš, jsme rychlejší a silnější, než normální lidé, ale teď musíš na lov. A pak se s Emmettem přesunete do jednoho srubu v horách, Rose je na něj teď naštvaná, takže má spoustu času na to, aby ti všechno ukázal,“ uchechtl se Edward s pohledem upřeným na Emmetta. Ten už se nesmál, spíš vypadal vystrašeně. Tady je někdo pěkně pod pantoflem.

„A jak,“ přisvědčil mi čtenář myšlenek.

„Tak půjdeme, ne?“ zeptal se Jasper netrpělivě. Kývla jsem a opatrně vykročila ke dveřím. Bylo to zvláštní, chodit zase, po tak dlouhý době.

Vyšli jsme před dům a já šlápla do louže. Skvělý. Aspoň, že se mi voda nedostala do bot. Přes tu další jsem přeskočila, zvyk z dětství, A pak jsem si to uvědomila. Můj život je vlastně zpátky v normálu, i s touhle upíří věcí. Je v normálu, protože zase chodím. Už zase skáču přes kaluže.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

leelee

4)  leelee (14.05.2013 23:03)

vůbec nevim proč ale připomňelo mi to vtip se zázračným potokem "Kluci, kluci já mám nový gumy

SestraTwilly

3)  SestraTwilly (12.05.2013 00:16)

Takže ďaľšia upírka pribudla ku Cullenovcom.Tiež si myslím,že by to malo mať pokračovanie.Pekná a zaujímavá poviedka.

miamam

2)  miamam (09.05.2013 12:05)

Tak tohle by si taky zasloužilo kapitolovku. Dobře se to četlo a plynulo to samo

Ivana

1)  Ivana (08.05.2013 19:36)

Krásny príbeh. Takmer celý čas som sa usmievala a niekoľkokrát aj z chuti zasmiala. Podala si to naozaj perfektne.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek