Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/My%C5%A1%C3%A1k.jpg

Téma 2: Zítra vstanu a opařím se čajem (čsfd)

Autor: HANETKA

Počet bodů: 47

Zítra vstanu a opařím se čajem

Tohle byl totální den blbec. Od samého rána. Nejdřív mi nezvonil budík. Bůhví, proč se ten krám rozhodl stávkovat, ale odešel do věčných lovišť zrovna v den, kdy jsem to potřebovala nejmíň. Škola začínala už v osm místo v devět, protože si Banner vymyslel nějaký blbý laborky navíc, a ještě jsem chtěla stihnout odvézt babičce do nemocnice včera upečený koláč. Jablečný měla nejradši a dokonce se stávalo, že když ho jedla, na malou chvilku jí připomněl, kdo je. Kým byla. A kdo jsem já.

Říkala jsem vám už, že babička byla jediná, komu jsem potom, co se na nás máma zvysoka vykašlala, mohla vylézt na klín, a kdo mi pofoukal moje věčně rozbitý kolena? Říkala mi ‚ty moje malý vohráblo‘, ale vždycky mě utěšila a já ji milovala. Táta na tohle nebyl – byl stydlivější než já, ale u babičky jsem vždycky našla to, co jsem potřebovala. A teď mě ani nepoznává…

Jenže budík nezvonil a to znamenalo, že za babičkou budu muset až odpoledne. A to jsem chtěla do La Push. Jacob včera něco plácal o tom, že se brzy objeví vlci – byl jako v horečce a já musela zjistit, jestli to bylo jenom přechodné pominutí smyslů z nachlazení, nebo trvalá újma. Aby nakonec neskončil na vedlejším pokoji vedle bábi – naše zdejší Forkská nemocnice byla tak mrňavá, že blázny dávali na stejné oddělení jako pacienty s Alzheimerem. Nějakou výhodu by to mělo – alespoň bych je mohla navštěvovat oba najednou. Ale dost černého humoru – že si ze mě tropí tyhle šoufky život, ještě neznamená, že já musím být stejná potvora. A o Jakea jsem měla vážně starost.

Po rychle odbyté hygieně jsem seběhla (spíš tedy jako obvykle jsem se skutálela, protože se mi zase podařilo minout schod) dolů do kuchyně a honem jsem začala chystat snídani. Charlieho jsem slyšela harašit nahoře v koupelně, bude dole za chvilku a taky bude spěchat do práce. Nenechám ho jít hladového… zase by nic nejedl celý den, protože na oběd pokaždý zapomínal, a z kafe na policejní stanici, kterou šéfoval, už má akorát tak žaludeční vředy.

Zrovna jsem nalejvala čaj, když se z koupelny ozvala rána jak z děla, já se lekla a zlila si celou ruku. Vyjekla jsem, konev letěla i se zbytkem čaje na podlahu, a já, aniž bych si všímala svý opařený, celý rudý a cukající pracky, jsem sprintovala nahoru po schodech. Co to bylo? Ta rána, to táta určitě upadl, prokristapána, co budu dělat, jestli dostal infarkt? Tady ve Forks záchranka fungovala jen na čestný slovo, do Chevyho ho sama seshora nedostanu, a  jestli je v bezvědomí… Ale to už se dveře koupelny otevřely a Charlie vyrazil ven. Tak se mi ulevilo, že jsem si nejdřív ani nevšimla, že má na čele bouli jak holubí vejce a mračí se jak obloha nad Forks.

„Kolikrát ti mám říkat, Bello, že když nacákáš na podlahu, máš si to po sobě utřít? Ujely mi nohy a teď budu po veřejnosti chodit jak jednorožec. Koukej ta boule!“

„O co to bylo?“ zajímala jsem se a strategicky pominula tu zmínku o vytírání.

„O vanu,“ zabručel. „A není to poprvý.“

„Promiň. Odvetou ti budiž moje opařená ruka, koukej,“ nastavila jsem mu svoji ploutev a on soucitně zasykl. Málem na ní naskakovaly puchejře.

„Jsme to parta nemehel, co?“ teď už se usmál.

„Jo, Banner říká, že genetika je mrcha,“ souhlasila jsem. Ale zmínka o našem biologáři mi připomněla, abych se mrkla na hodinky. Zasténala jsem. Snídani ani obklad na tu pracku nestíhám a už i tak přijdu pozdě.

Honem jsem tátu líbla na knír, popadla brašnu a pelášila ven. Snad budu mít štěstí a Chevy naskočí na první dobrou.

Nenaskočil. A tak jsem do třídy k Bannerovi vlítla se čtvrthodinovým zpožděním, v ruce mi cukalo, a když jsem se hnala ke katedře omluvit, jen na mě mávl, ať jdu do lavice, protože už moje pozdní příchody znal jako svoje letitý křápy. Vyrazila jsem ke své léta prázdné lavici, protože spolužáci se záhy poučili, že laborky ve dvojici se Swanovou znamenají přinejlepším zničené oblečení a výlet na pohotovost, v případě nejhorším pak pobyt na místním hřbitově, což žádný z nich nehodlal riskovat.

Ale dneska lavice prázdná nebyla. Seděl v ní kluk. Co říkám, kluk – sen všech dívčích srdcí! Vypadal, jako by vypadl z Bravíčka z rubriky „Jak si představuji Pana dokonalého“ – až na to zrzavý roští na hlavě teda, ale dokonce i to mu slušelo. Už už se mi podlamovala kolena, když jsem si všimla, že se na mě ten idol dívčích srdcí familiérně cení jak měsíček na hnoji, jeden koutek vejš než druhej. No co si to dovoluje? Vždyť se ani neznáme!

Došla jsem k lavici, praštila batohem na zem a sesula se na židli vedle té jeho. Jen jsem si ji poodstrčila dál – byla nějak moc blízko. „Seš sjetej?“ zeptala jsem se místo pozdravu.

„Cože?“ podivil se a povytáhl obočí.

„Že se tak culíš. V životě jsme se neviděli a ty vypadáš, jako by ses mě nemohl dočkat. Tak co to je, tráva, houbičky nebo éčko?“

„Neznám ani trávu, ani houbičky a éčko taky ne. Zato znám tebe, Bello.“

„Ts,“ zvedla jsem oči v sloup. No jasně že o mně věděl, všechny nováčky přede mnou většinou varovali hned první den. „Už k tobě dolehly místní drby, jaký jsem nemehlo? A že sis teda troufl si sednout vedle mě?“

„Já se nemám čeho bát,“ řekl záhadně. „A sedávám tu už půl roku.“

Teď jsem vyvalila oči jak tenisáky. Dělá si srandu nebo schválně lže? „Že jsem si tě nevšimla? Takovej kus by mi nejspíš neunikl,“ ujelo mi.

Znovu se uculil. Že jsem radši nedržela pusu! „Koukám, že jsme zase na začátku,“ utrousil tajemně. „Fajn, po škole dáme další kolo.“

„Jaký kolo? Čeho?“ zpanikařila jsem. Chce mě snad zatáhnout do nějakýho drogovýho doupěte a zneužít mý panenský tělo, nebo co?

„Vysvětlování,“ špitl a kývl bradou ke katedře. „A ticho, Banner už po nás kouká. Zatím mi jen podej ruku.“

Co? Ruku? Na co? Proč? Ucukla jsem před jeho nastavenou pravicí, ale on to zjevně čekal. Bleskově se po mně natáhl, popadl mě za ruku a vyhrnul mi rukáv. A pak… ááááááááách, ta úleva. Ruce měl jako led, ale na tu moji opařenou kůži to bylo jako hojivej balzám. A jak se ke mně nakláněl, ovanula mě vůně, po který nejspíš budu sjetá i bez trávy. Každá moje buňka ječela, že chce víc. Nebude on návykovej?

Ruku jsem mu nechala. Fakt to pomohlo, na konci hodiny už nebyla ani zarudlá. Ale na nějaký vysvětlování bůhvíčeho po škole jsem nebyla zvědavá. Musím domů pro koláč, pak za bábi a k Jakeovi, tak tu s ním přece nebudu utrácet svůj drahocennej čas! I když… někde v koutku mysli mi blesklo, že by to možná nebylo tak špatný. Že bych mu možná pár minut obětovat mohla. Ale co, zejtra je taky den, mávla jsem rukou a myslela si, že po škole mu lehce ujedu.

Jenže on s tím počítal. Čekal u Chevyho, opřenej o dvířka u řidiče, a zase se už culil.

„Co chceš?“ optala jsem se nevrle. „Pospíchám, musím do nemocnice,“ zkusila jsem ho odstrčit. Ani se nehnul, byl jako skála. Málem jsem si udělala modřinu.

„Nemusíš,“ zavrtěl hlavou.

„Co ty o tom víš? Musím za babičkou,“ tvrdohlavě jsem se dobejvala do svýho auta.

„Bello, pojď si někam sednout. Za babičkou nemusíš, babička před půl rokem umřela,“ podíval se na mě soucitně.

„Zešílel jsi? Ráno jsem si s těma drogama dělala srandu, ale teď to vypadá, že jsi vážně zhulenej. A já tu s tebou ztrácím čas.“

Rezignovaně pokrčil rameny. „Tak si tam jeď, ale strčí tě do blázince, když se tam každý den budeš dobývat znovu a znovu.“

Najednou jako by mi probleskla hlavou vzpomínka. „Babička v noci zemřela, Bello,“ zazněl mi v hlavě hlas jejího doktora, a pak se mi v hlavě míhaly vzpomínky jak prostřihy v akčním filmu. Brečím, utíkám, ulice se míhá kolem, pak zeleň, nějaký park... padám na lavičku a vzlykám… Zvedla jsem hlavu, v očích slzy. „Jak ty o tom víš?“

„Od tebe. Pojď, já ti to vysvětlím.“

Odvedl mě do parku a já jsem poznala tu lavičku ze vzpomínek. Sedli jsme si a on začal vyprávět. Jak se před půl rokem přistěhovali a on si v biologii sedl na jediné volné místo, tudíž vedle mě. Jak jsem přišla pozdě, s opařenou rukou. Jak na mě celý den musel koukat, protože jsem mu připadala zvláštní, jiná – že se ve mně nevyznal, nedokázal poznat, na co myslím. Že se chystal se se mnou seznámit blíž, a tak šel odpoledne za mnou, ale nechtěl mě otravovat v nemocnici. Že jsem z ní vyběhla jako střela, s brekem, a pelášila městem až sem do parku, a že… Tady se odmlčel.

„Co dál?“ zašeptala jsem. Ten kluk už se mi nezdál jako cvok, na to uváděl moc podrobností, a z celé té jeho řeči mi připadalo, jako by mě vážně znal. Jako by měl o mě starost. Jako by mě… měl rád.

„Dál… Bello, možná že teprve teď ti začnu připadat jako blázen. Já sám jsem si tak ze začátku připadal. Věříš na pohádky?“

„Ne,“ usmála jsem se.

„Taky jsem nevěřil. Ale tehdy, když jsem tě tu viděl plakat, sbíral jsem odvahu za tebou jít a nějak ti pomoci, ale ta ženská mě předběhla.“

„Ženská?“

„Jo. Najednou se tu zjevila, ani nevím jak – a že já o náhlých příchodech něco vím – seděla vedle tebe na lavičce, hladila tě po vlasech a něco jste si špitaly. Měla na sobě takové dost divné oblečení – staromódní šaty a přes ně nějakou pelerínu. A pak…“

„Počkej,“ vzpomněla jsem si. Jako by se mi roztáhla opona – najednou jsem si na ten den vzpomínala, jako by to bylo včera. „Už vím. Brečela jsem kvůli babičce a nadávala na stárnutí – to stáří mohlo za to, že ztratila paměť a všechno, co uměla, že ztratila mládí i krásu a nakonec umřela. A přála jsem si ze všech sil, abych nikdy nemusela zestárnout ani o den. Ptala se mě, jestli to opravdu chci, a abych si prý dala pozor na přání, že někdy se můžou nečekaně splnit.“ Při té vzpomínce mi znovu vyhrkly slzy – vážně to už je půl roku? Vždyť jsem měla pocit, že jsem s babičkou ještě včera byla. Ale smutek mi zahnala jeho další věta.

„No, tak se ti to splnilo. Škoda, že jsi pár dní nepočkala – mohli jsme to vyřešit i jinak.“

„Cože?“ podívala jsem se na něj vytřeštěně.

„Bello, nevím, kdo ta ženská byla – jestli kouzelná kmotřička, nebo E.T. v převleku. Ale od toho dne se s tebou všechno opakuje – prožíváš stejný den znovu a znovu. Jsi jako v časové smyčce. Sice jsi nezestárla ani o den, ale každý den mě neznáš, každý den ti chladím opařenou ruku, každý den ti vysvětluju, jak to bylo. A každý den jsem zoufalejší a zoufalejší, že se zase nedostanu dál.“

„Ty se chceš dostat dál?“ zamračila jsem se nechápavě. „A kam?“

„Já…“ zadíval se rozpačitě na zem, oči sklopené a rozpačitě si skousl ret. A najednou jako by v něm něco prasklo. Podíval se na mě, oči odhodlané, a vyhrkl: „Už půl roku sbírám odvahu. A mám toho po krk. A stejně si to zítra nebudeš pamatovat… tak co.“ A už nevím, jak se to zašmodrchalo, ale najednou jsem ho objímala kolem krku, ruce v jeho vlasech, on mě tiskl k sobě, div mi nezlomil žebra, a ta pusa! Pááááni, málem jsem se rozpustila jak nanuk na sluníčku. Když mě konečně pustil, byla jsem bez dechu a kolena se mi třásla jak sulc.

„Zlobíš se?“ pokukoval po mně najednou zase nesměle, a když jsem zavrtěla hlavou, rozzářil se a políbil mě znovu. Jako terapie na bolavou duši, že už nemám babičku, to fungovalo skvěle.

Ten den se mi sice opakoval už půl roku, ale zažila jsem v něm spoustu poprvé. Poprvé jsem dostala pusu, poprvé jsem ji někomu vrátila a poprvé jsem se – zamilovala.

A taky jsem se dozvěděla o upírech. Po té kouzelné kmotřičce se smyslem pro černý humor mi to už ani nepřipadalo jako nic zvláštního. Zvlášť, když mi Edward – tak se totiž jmenoval – osvětlil, že jeho rodina je celá nesmrtelná, a že bych třeba eventuálně časem mohla být taky. I bez kouzel.

Ale to se uvidí – času máme dost. Nestárnu a on taky ne. Uvidíme, jestli si ho ráno budu pamatovat. Věřila jsem, že po té puse už ano. Na tu se zapomenout nedalo.

A na zítřek jsem se těšila jak na lízátko. I když ráno vstanu a opařím se čajem.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

kajka

14)  kajka (24.07.2014 15:08)

Hanetko, ty jsi romantička až do morku kostí!!!
Skvělá povídka.

Rowana

13)  Rowana (12.06.2013 18:37)

Teda, přiznávám, že do čtení se mi moc nechtělo. Odkládám tuto povídku už pár týdnů. Ten film totiž FAKT nemusím. Ani trochu. Ale motiv v tvém podání je, Hanetko, úžasný.

leelee

12)  leelee (14.05.2013 00:01)

není opařit se čajem, jako opařit se čajem
Q

HMR

11)  HMR (12.05.2013 11:55)

úžasná jizda jen ten konec... je lehce depresivní... alespoň pro mne:)

Yasmini

10)  Yasmini (11.05.2013 10:24)

Hanetko, krásná povídka. Chudák Charli jeslti se takhle mlátí do hlavy už půl roku :), a bude si ten polibek pamatovat?
Povedlo se ti to.

Bye

9)  Bye (09.05.2013 22:12)

Musím se přiznat, že jsem předlohu nikdy nedokoukala - nějak mi tenhle film nesedl :-)
Ale to vůbec nevadí, protože tahle povídka funguje i bez předlohy.
Dobrá práce!

Hanetka

8)  Hanetka (09.05.2013 18:24)

Děvčata, všem vám moc děkuju a hluboce se klaním. Nebýt ambry a jejího nakopávacího umu, nebylo by tu ode mě nic, takže i jí budiž nesmrtelný dík.

miamam

7)  miamam (09.05.2013 13:04)

Tak z tohohle mám totálně rozporuplný pocity, asi jako u filmu Padesátkrát a stále poprvé... (B) ) Na jednu stranu to je fajn pohádka, konečně milý a nevyhladovělý Edward při prvním (no dobře, "prvním";) setkání a tak, na stranu druhou mě neskutečně mrazí z toho, že si Bella nic nepamatuje...půl roku! Uf... A ty tvoje slovní obraty... Ty fakt miluju Jednorožec Charlie... He

Anna43474

6)  Anna43474 (08.05.2013 21:57)

„Zlobíš se?“

SestraTwilly

5)  SestraTwilly (08.05.2013 21:52)

Hanetka,paráda. To by sa páčilo aj mne,zažívať niektoré dni dokola. Ale len niektoré! Gratulujem.

Ivana

4)  Ivana (08.05.2013 21:10)

Júúú krásne. Ja si asi tiež skočím nešikovne zaliať čaj. Edward za to predsa stojí.

ambra

3)  ambra (08.05.2013 21:06)

Tak já se bez mučení přiznám, že mi ty filmy s časovou smyčkou vždycky trochu lezly na nervy (i když jsou minimálně ty tři, co zmiňuje Marvi, skvělé), ale tady jsem vyměkla, páč dát se každý den znovu a znovu od Edwarda C. přesvědčovat, že mě miluje, a každý den znovu a znovu prožívat to chvění toho prvního pocitu a to první okouzlení... Mohu poprosit o kontakt na tu kouzelnou osobu? Skvělá práce, Bella svou nešikovnost dotáhla k dokonalosti

Marvi

2)  Marvi (08.05.2013 20:54)

No teda to bylo něco Zítra vstanu a opařím se čajem, to ale nebyl jediný film, viděla bych to i na Hromnice o den více či 50x a stále poprvé, no opravdu skvělý počin, který je právem na bedně!!! Moc se mi to líbilo

1)   (08.05.2013 20:28)

Hanetko - jsi kouzelnice ,bavila jsem se skvěle a ty tvoje nápady , jen aby ji časem stále totéž neomrzelo

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still