Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/My%C5%A1%C3%A1k.jpg

Téma 2: Je to i můj život (čsfd)

Autor: Sundance

Počet bodů: 21,5

Je to i můj život

„Rose, Rose. Rose!“ volal někdo mé jméno. Slyšela jsem ho jakoby z dálky, v mlze. Co se vůbec stalo? Oči mě neposlouchaly.

Ležela jsem na něčem měkkém, pokrytém jemnou látkou, s polštářem pod hlavou a přes sebe hozenou tenkou přikrývku. Nemocnice. Ach, ano, už zase. Když jsem byla malá, přišlo mi normální, že jsem každou chvíli ve špitálu a doktoři mi berou všechno, co se dá.

Pupečníkovou krev, kostní dřeň… Prostě jsem si myslela, že všechno tohle to, co mi do narození dělají, je dobré, že tím vlastně pomáhám své sestře, ale já ji tím jen udržuju naživu o něco déle. Bella, má starší sestra, má leukémii ve velmi vážném a pokročilém stádiu. Ona je smířená s tím, že zemře. Ona to dokonce ví, ale naše nevlastní mamka Esmé o tom nechce ani slyšet. Je upír, takže vlastní děti mít nemůže, a tak se snaží udržet naživu jedno z jejích pěti adoptovaných puberťáků.

„Zlatíčko, otevři oči,“ promluvil na mě taťka Carlisle. On byl také můj nevlastní otec, ale já ho tak nebrala. Stejně, jako nejsem příbuzná ani s jedním z mých sourozenců, přesto jsou pro mě rodina. Kdyby mi někdo někdy řekl, že někdy budu mít tak velkou rodinu, asi bych mu řekla, že potřebuje papíry na hlavu.

Soustředila jsem na oční víčka. Nejdřív jsem je ani necítila, ale pak jsem je našla a veškerou svou sílu vložila do jejich otevření.

„Jak se cítíš, drahoušku?“ zeptala se mě mamka, když jsem na ni zaostřila. Takhle to bylo vždycky. Po operaci vždycky ťuťu ňuňu, ale o pár týdnů později zase byla hlavní Bella. Ano, chápu, je hodně nemocná a umírá, ale když za mnou po krátké době přijdou, že opět potřebují nějakou část mého těla, rychle na to zapomenu.

„Jako vždycky, když do mě necháte kuchat. Všechno je při starým,“ odfrkla jsem si slabým hlasem a oči zase zavřela.

„Rose!“ okřikla mě mamka. „Kolikrát ti mám říkat, že tím pomáháš své sestře?!“ Jo, jenže ty nevíš to, co vím já. O co mě ona sama požádala… Oči jsem opět otevřela.

„Fajn, tohle budeme řešit, až budu mít sílu a čas se s tebou hádat – teď nemám ani jedno, takže když dovolíte, chtěla bych spát,“ zamumlala jsem znuděně a rozespale a ještě se rozhlédla kolem postele. „Není tu Emmett?“

Táta se jen zakřenil. „Ne, Rose, musí taky chodit d školy,“ oznámil mi pobaveným hlasem. Byl upír stejně jako mamka, ale uměl se lépe ovládat. Vždycky jsem ho za to obdivovala.

Jen jsem pokývala hlavou a přitáhla si peřinu až pod bradu. Snažila jsem se zívnutí zadržet, ale prohrála jsem jako už po několikáté za patnáct let mého života.

„No, my už půjdeme za Bellou, abychom tě nerušili,“ řekla až moc ochotně mamka, dala mi pusu na tvář a vyrazila ke dveřím. Už brala za kliku, když si všimla, že za ní táta nejde.

Díval se mi zamyšleně do očí, ale nevypadal, že by se někam chystal. „Určitě ti nevadí, že jdeme pryč?“ zeptal se mě se zamračeným výrazem ve tváři.

„Ne, tati, jde v pohodě,“ pousmála jsem se na něj a mávla rukou v gestu, že klidně může jít. Udělal to, i když se po mně cestou ke dveřím ještě několikrát ohlédl…

V nemocnici jsem strávila ještě týden, pak mě propustili do domácího léčení. No, samozřejmě se o mě staral jen Emm s tátou – ostatní obskakovali Bellu. Kdyby jen věděli, co po mně chce, co si myslí, že i vyjde, aby rodiče konečně pochopili, že takhle to být nemá. Nikomu jsem o tom neřekla – ani Emmettovi ne, ale netuším, jak dlouho si myslí, že to bude moct skrývat. Alice to pozná, vždycky to pozná.

V plánu bylo, že až naši přijdou s další operací, odmítnu ji. No, hodně štěstí, Rose, pomyslela jsem si kysele.

„Rosalie, můžu s tebou mluvit?“ nakoukla do mého pokoje Bella. Už jsem byla úplně zdravá, ale stejně jsem se nejraději zašívala k sobě. Měla jsem tu soukromí a nikdo mi nemohl říkat, že Bells potřebuje tohle, pak tohle, později tohle.

„Jasně, pojď dál,“ vzhlédla jsem od časopisu a posadila se na posteli, abych jí udělala místo.

Sedla si. „Víš, já… já…“ Nedopověděla to, protože se rychle odvrátila a dál jsem slyšela jen dávivé zvuky. Nejdřív jsem nechápala, ale potom…

…zpanikařila jsem. „Rose! Proboha, mami, tati!“ křičela jsem všude kolem a hladila mou sestru po zádech. „Bude to dobrý,“ konejšila jsem ji.

Do pokoje vlítla Esmé jako splašený kůň a bez mrknutí oka, které by směřovalo na mě, se hnala k dívce s leukémií a za ní se hned v závěsu držel taťka se strejdou Jasperem. Mamka vůbec nezaváhala, vzala svou adoptivní dceru do náruče a už s ní upíří rychlostí běželi pryč. Ti dva jen ztuhle stáli mezi dveřmi a beze slova hleděli na místo, kde ještě před chvílí seděla má starší sestra.

Neuvědomila jsem si, že se celá klepu, dokud ke mně nepřiběhl Emmett a neobjal mě. V tu chvíli se mezi dveřmi objevili i ostatní. Docela jim to trvalo.

Nedokázala jsem se ani pohnout. Byla jsem jako dokonalá socha – nehybná, bez dechu, koukala do prázdna a bílá jako křída.

„Rose, uklidni se. Byl to jen další záchvat, určitě –“

„jen další záchvat?“ Hlas mi z rozčílení vyletěl o oktávu výš. „Bože, ona umírá! To jsem to ještě nepochopili? Za těch devatenáct let? Všichni víme, že jí zrovna selhala ledvina, ale to nikdo z vás vidět nechce – a nejmíň máma. Ty,“ prstem jsem ukázala na Carlislea a rychle se vymanila z Emmova náručí, „nikoho z nás nechceš přeměnit, ale naopak Esmé nás nenechá zemřít. Vidíte, co dělá se mnou, nechá do mě řezat tak dlouho, dokud už nebude co, ale s tím jsem skončila. Odteď si vyhrazuju právo na sebe. Na. Mé. Vlastní. Tělo.“ Každé slovo jsem odsekávala možná až moc důrazně, ale třeba to z toho lépe pochopí.

Odstrčila jsem Emmetta a mezi dveřmi se ještě ohlédla. „Vím, co se stane, když jí ledvinu nedám, ale už to stačilo.“ S tím jsem odešla. Cítila jsem se strašně, ale zároveň skvěle, protože se mi tak nesmírně ulevilo. Udělala jsem to!

Ukázalo se, že Belle doopravdy selhala ledvina. Všichni z toho byli na prášky a moc jim nepomáhal ani můj proslov, ale já si za ním stála. Jen tu byl další problém, který budu muset co nejrychleji řešit – oznámit to Esmé.

Netrvalo dlouho a ten správný okamžik přišel. Mamka si zrovna pod vousy plánovala, kdy půjdu na operaci a kdy mou ledvinu voperují mé sestře, ale já ji zarazila. „Mami, ale já se už odmítám nechat rozřezávat. Dala jsem jí snad všechno, co šlo, ale moc dobře víš, že i když dám ještě víc, tak to stačit nebude. Umře a ty tomu nezabráníš. Všichni to víte stejně jako já, tak už mě nechte.“

Koukala se na mě zpočátku nechápavě, ale pak přešla na zrazený výraz. „Víš, co se jí stane? Jaké to bude mít následky?“

Přikývla jsem. „Jsem si toho plně vědoma,“ potvrdila jsem pevným hlasem.

„A přesto to uděláš?“ zeptala se mě.

Otočila jsem se k ní zády. „Už se o tom nehodlám bavit,“ řekla jsem rezolutně a děkovala bohu, že nemůže vidět, jak se mi nahrnuly slzy do očí. Měla jsem chuť běžet do nemocnice a tu ledvinu si sama vyndat, ale slib je slib. A ten já držím, i když je to sebevíc těžké.

„Jak to můžeš říct? Je to tvá sestra, vážně tušíš, jak to dopadne?“ ptala se mě dál zlomeným hlasem. Užuž jsem otvírala pusu, abych jít to prozradila, ale zase jsem ji zavřela. Uvědomila jsem si, že to pro Bells bude nejlepší.

„Je to i můj život,“ zašeptala jsem těsně před tím, než jsem se bez ohlédnutí vypařila z místnosti. Je to těžké! Jak dlouho si myslí, že to budeme moct tajit. Jednou to praskne, a až se tak stane, nikdo to nerozdýchá.

Další den jsme všichni společně navštívili Bellu v nemocnici. Vypadala strašně. Měla ochablé svaly, byla hubená jako vyžle a to, že jí po chemoterapii vypadaly všechny vlasy jí moc nepřidávalo. Oči měla prázdné, unavené a už skoro zavřené.

„Bells, jak ti je?“ ptal se jí Edward hned, jak jsme se nahrnuli do pokoje. Byl to její nejlepší kamarád, to jemu všechno říkala. Já a ona jsme si nikdy nebyly moc blízké. Možná proto, že já jsem se narodila jen, abych jí zachránila život – dítě ze zkumavky.

„Ahoj lidi, vy jste přišli,“ pronesla tichým hlasem a slabě se usmála. Byla vysílená, ale i když to mamka viděla, přesto začala mluvit:

„Srdíčko, víš, tvá sestra se rozhodla…“ Zhluboka se nadechla. „…Že ti tu ledvinu nechce dát. Sama se jí zeptej, proč to dělá. My půjdeme na chviličku ven a vy si to tu vyříkejte.“

To snad ne. Mami, copak ti už doslova přeskočilo? To bylo to jediné, co mi proběhlo v tu chvíli hlavou.

Všichni vyklidili místnost a my tam zůstaly samy. Podívala jsem se Belle do očí a zeptala se: „Co jsi mi chtěla říct, než jsi… než jsi…“ Prostě jsem nemohla – nemohla jsem to doříct.

„Než jsem dostala záchvat?“ zeptala se mě slabým, ale klidným hlasem.

Přikývla jsem.

„No, myslela jsem si, že by ses s tím svým slibem víc vyrovnala, kdyby o tom věděl ještě někdo, takže jsem to řekla Edovi. Doufám, že ti to nevadí a neboj, on to nikomu neřekne,“ mrkla na mě a zívla. Koukala jsem na ni jako husa z vlašky, jako člověk bez špetky rozumu – prostě jako blázen.

Bez rozmyslu jsem přikývla a dodala: „Řeknu ostatním, že si potřebuješ odpočinout.“

Jen rty naznačila ,děkuju‘ a ještě než jsem vyšla z pokoje, už spala.

 

***

 

Týden jsme bez nějakých velkých zvratů vedli normální život, který jsme žili před posledním sestřiným záchvatem. Chodili do školy, práce, dělali úkoly, křičeli na sebe v sourozeneckých hádkách a odmlouvali rodičům. Po tomhle všem ale nastal další zlom. Ten všechno změnil.

Volali z nemocnice, že Bella už moc dlouho nevydrží. Prý už to nebude trvat dlouho a… budeme žít bez ní. Všichni jsme se okamžitě spakovali a rychlostí světla spěchali do nemocnice.

Jen co jsme vlítli do jejího pokoje, všichni se nahrnuli k její posteli a začali na ni konejšivě mluvit. Kdybych měla jen otevřít pusu, asi bych to ze sebe všechno vysypala, takže jsem se opřela o zeď u dveří a sledovala dění kolem.

Všichni poskakovali kolem postele, naklepávali jí polštář a uklidňovali. Ano, taky bych jí nejraději skočila kolem krku a už nepustila, ale musela jsem si zachovat chladnou hlavu, abych dál mohla odmítat operaci.

„Musíme jim to říct,“ ozval se vedle mě Edwardův hlas. Ležérně se opíral o zeď a smutně pozoroval Bells.

„Ne, slíbila jsem jí, že se to nikdy nedozví. Nikdy,“ odmítla jsem to a přitom vrtěla hlavou.

„Ale když jim to neřekneme, budeš do konce života ty za tu špatnou,“ namítl a podíval se na mě. V očích měl odhodlání. „Když to neuděláš ty, tak já.“

Rychle jsem vrtěla hlavou. „Nikdo to nikomu nepoví!“

Asi jsem zakřičela hlasitěji, než jsem původně chtěla, protože se na mě a Eda všichni otočili. „Co kdo nepoví?“ ptala se zmateně mamka.

„Nic,“ vyhrkla jsem rychle, ale tím jsem dopálila mého bratra.

„Sakra, tak jim to řekni!“ rozkřičel se na celý pokoj. Když vybuchl, tak to doopravdy stálo za to. Nebyl výbušné povahy, ale tímhle už asi přetekl pohárek jeho trpělivosti.

„Drž hubu!“ okřikla jsem ho zpátky a založila si ruce na prsou.

„Chce umřít!“ zakřičel na celou nemocnici. Všechny to umlčelo. Jen vyjeveně koukali.

„Jsi kretén,“ zamumlala jsem a vyšla z místnosti. Tak dlouho jsem se to snažila tajit a pak to můj „inteligentní“ bratr podělal. Jde poznat, že nejsme příbuzní.

Všechno se nakonec nějak vyřešilo, i když mamka málem dostala infarkt – a to je upír. Každý z nás to musel nějakou překousnout, ale když si Bella a Esmé chtěli promluvit o samotě, každý se bál, co vymyslí. Co by je mohlo napadnout?

Sestru jsem už nikdy od mého odchodu z nemocničního pokoje neviděla – v ten večer umřela. Moc bych si přála, abych mohla říct, že se nějakým zázrakem uzdravila, že by třeba mou ledvinu přijmula, ale nic z toho se nestalo. Prostě přestala dýchat. Už ani na to neměla sílu. Roky jsme se na to připravovali a stejně nás to zasáhlo tak, že jsme se museli odstěhovat. Dál už to prostě nešlo.

Všechno v tom domě – pokoje, schody, skříně, podlaha, náčiní, to všechno nám ji připomínalo. Nikdo z nás nechtěl zapomenout, ale taky jsme si ji nechtěli pamatovat jako slabou, unavenou a bezmocnou dívku, která se ani nesnažila bojovat. Bojovala. Bojovala celých těch devatenáct let, ale i přes neúprosný boj prohrála. Ani má ledvina by ji nezachránila.

Ale každý rok na Belliny narozeniny jezdíme zpět do Forks k jejímu hrobu, kde společně vzpomínáme na ty šťastné chvilky prožité z ní, s mou starší sestrou – nejstatečnějším člověkem na světě. 

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

matysekmj

3)  matysekmj (11.05.2013 07:03)

Nečekala jsem, že hned v první povidce co budu číst pohřbíme Bellu. :(
Smutné, ale líbí :);

SestraTwilly

2)  SestraTwilly (10.05.2013 18:21)

Smutné,ale páčilo sa mi to.

1)   (08.05.2013 20:09)

odvaha ti nechybí

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek