Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/My%C5%A1%C3%A1k.jpg

Téma 1: „Ještě se uvidíme, Cullene!"

Autor: semiska

Počet bodů: 26

Jako každé ráno přijel svým černým Mercedesem S55 AMG na parkoviště určené speciálně jen pro zaměstnance zdravotního zařízení. Jeho velmi dobře stavěná střední postava vystoupila z vozu, otočila se a sehnula se pro lékařskou brašnu na sedadle spolujezdce, kterou si s sebou do práce vždy bral. Dálkovým ovládáním zamknul auto a vydal se k hlavnímu vchodu malé obdélníkové budovy, před kterou stála bílá cedule s modrým nápisem OBECNÍ NEMOCNICE FORKS. U vstupu dovnitř ho pozdravil vrátný Hobbs, postarší pán důchodového věku s bekovkou na hlavě a úsměvem na rtech. Stejně jako každý den si s ním potřásl pravou rukou s mozoly z každodenní práce v dílně.

„Dobré ráno, pan doktór,“ pozdravil mě Hobbs z prosklené kukaně vrátnice. „Měl byste chvilku?“

„Zdravím vás, pane Hobbsi. Jistě, co máte na srdci?“

„Móh bych se u vás po konci směny zastavit? Včera jsem dobral poslední prášek na tu moji revmatickou artritidu.“

Přikývl jsem. „Určitě. Napíšu vám k tomu ještě nějaké vitamíny a něco na doplnění imunity.“

„To budete zlatej člověk, pan doktór.“

Nad pojmenováním člověk jsem se v mysli pousmál.

„Přeji příjemnou směnu,“ rozloučil jsem se a zamířil recepci.

Zde mi jedna z recepčních podala docházkovou knihu, kam se všechen personál zapisoval při příchodu na svoji službu. Jen co jsem se otočil, odchytla mě celá udýchaná vrchní sestra Geri.

„Pomoc – sedmička – epileptik,“ vyhrkla. Neváhal jsem. Nejpřirozenějším co možná nejrychlejším lidským během jsem se vydal do lůžkové části našeho areálu, kde už jsem z dálky jasně viděl signalizující červený alarm nad pokojem označeným písmenem G.

Málem jsem vytrhl dveře z pantů při vstupu do místnosti, když mi do nosu zavanul charakteristický zápach moči. To nebylo dobré. Pacient s sebou škubal v křečích, nekontrolovatelně bušil hlavou do polštářů, které tvořily ochrannou bariéru před ránou o kovovou konstrukci postele. Takže grand mal, pomyslel jsem si.

Otočil jsem se na sestru – mladou slečnu - co stála nejblíže. „Jak dlouho už záchvat trvá?“

Ozval se hlas za mnou. „Deset minut. Stačily jsme akorát zabránit úrazu a sebepoškození.“

„Dejte mu čípky proti bolesti. Může diazepam?“

Slečna po pravé ruce přikývla, odběhla a po chvilce s ostatními svými kolegyněmi opatrně manipulovaly s epileptikem, pootočily ho a ona mu zavedla do konečníku přípravek.

Uběhla půl hodina a pacient se začal uvolňovat, křečovitě stažené svaly pomalu ochabovaly, až se nakonec vrátily do normálu. Otevřel oči, rozhlédl se kolem a jeho bulvy těkaly kolem sebe, když spatřil tolik lidí.

„Co se stalo?“ zeptal se zmateně.

Přišel jsem k němu blíž a snažil se ho svým pohledem uklidnit. Edward mi několikrát řekl, že mám v sobě něco, co dokáže lidi uvolnit. Když mě pozoroval při práci s pacienty, vždy ho to nesmírně fascinovalo.

„Měl jste velký epileptický záchvat,“ vysvětlil jsem mu. „Ale už je to za vámi.“

„Děkuju,“ zašeptal, zavřel oční víčka a uchyloval se ke spánku. Hruď se mu začala pravidelně zvedat a následně se ozvalo tiché pochrupování.

Hlavou jsem kývnul doprava směrem ke dveřím. Do jednoho jsme opustili pokoj.

„Až se probere, dejte mu ještě diazepam v tabletách, pět miligramů by mělo stačit podle toho, co jsem si přečetl na kartě.“

„Jsme vám moc vděčné,“ srdečně mi poděkovala sestra Geri. „Nevím, co bychom si bez vás počali, kdybych vás nenašla.“

Geri byla brunetka okolo třiceti let, která zde pracovala už po tři roky jako vrchní sestra lůžkového.

„Jen plním svoji práci,“ usmál jsem se na ni, pokýval na rozloučenou sestrám a vydal se do své ordinace. Půjčený bílý plášť jsem vrátil na oddělení vrchní a vyzvedl si svoji brašnu.

 

Na zpáteční cestě jsem u automatu na kafe jsem potkal Paula, který mě poprosil, zda bych si s ním nemohl přehodit službu.

„Zavolám o polední pauze Esmé, a pak ti dám vědět,“ mluvil jsem k němu, zatímco jsem zmáčkl černý kulatý knoflík s volbou číslo pět – silná káva bez mléka a cukru.

„Děkuju, Carlisle, máš to u mě.“

Souhlasně jsem přikývl. Po třiceti metrech jsem nenápadně vylil obsah plastového kelímku k polouschlé zelené rostlině, co kdysi byla kvetoucí trvalkou. Po očku jsem se podíval, zda si někdo nevšiml mého manévru. Vůbec nikdo, fajn.

Po čtvrt hodině jsem došel na své pracoviště. Otevíral jsem dveře a –

Bum!

Něco se kolem vznášelo a létalo všude možně jako sněhová bouře. Instinkty mě nezklamaly, takže jsem stihl chytit Mary dřív, než spadla na zem. Moje pravá ruka, matka dvou dětí, usměvavá, sympatická a příjemná dáma s dlouhým zrzavým copem a zelenýma očima, kterou bych za jinou nevyměnil, mi spadla do náruče. Jenom v nemocnici, jasné? Vyjeveně na mě koukala, na tvářích se jí začal zbarvovat lehký ruměnec a po chvilce se začala drát pryč.

„Pane doktore, nezlobte se. Já jsem nechtěla, totiž chtěla jsem zabránit, vlastně nechtěla -“ pletl se té chudince jazyk.

Usmál jsem se na ni. „Mary, to je v pořádku. Nic se nestalo. Hlavně, že jste si neublížila.“

„Ale jděte, pane doktore, já něco ještě vydržím. Chtěla jsem udělat konečně trochu pořádek v kartotéce, ale šuplík mi vyjel z kolejničky a papíry sněžily na zem.“

Mary vypadala zkroušeně, zřejmě si vyčítala, že nám přidělala víc práce. „Netrapte se, nehody se stávají.“

Společně jsme narovnali všechny anály na hromádku.

„Běžte se převléknout, za chvíli přijde náš první pacient, tak ať jste jako ze škatulky,“ popoháněla mě Mary. Sama již měla svou uniformu – modrou halenu a bílé šaty na sobě. Přestože ordinuji až od devíti hodin, vždy jsme se tu s Mary scházeli hodinu předem, abychom zkonzultovali náplň dnešního dne. Přikývl jsem a vstoupil do pokoje, kde jsem přijímal své pacienty a klienty.

Dominantu celé místnosti tvořil velký půlkruhový stůl z olšového dřeva s vestavěnými šuplíky, u kterého stála židle na kolečkách a na druhé straně dvě menší černá křesílka pro návštěvy. Položil jsem si na něj svoji brašnu a vyndal z ní notebook značky Lenovo, kam jsem si zapisoval diagnózy svých pacientů. Přes židli jsem přehodil bílý plášť a v převlékárně jsem vyměnil svůj oblek za nemocniční stejnokroj. Lehátko na druhé straně místnosti bylo převléknuté a připravené na prvního návštěvníka.

Mrknul jsem se na hodinky, které ukazovaly za pět devět. Ještě jsem zkontroloval stažené žaluzie, když vcházela dovnitř Mary. Přistoupila ke mně a prsty pravé ruky mi urovnala rozházené blonďaté prameny. Všechna její gesta působila zábavně mateřsky.

„Vše v pořádku?“ zeptala se.

Usmál jsem se. „Ano. Můžeš zavolat prvního pacienta.“

 

Dnešní služba utíkala rychle. Vystřídalo se mi tu něco málo přes patnáct pacientů, z toho čtyři malé děti. Na nástěnce na zdi vedle převlékárny jsem se podíval na kalendář s rozpisem služeb, abych mohl Paulovi zavolat, jak jsem se rozhodl. Napravo jsem měl přišpendlený první umělecký výtvor Renesmee znázorňující abstraktní dílo složené z mnoha červených srdíček.

V tu chvíli mi zapípal můj Blackberry. Ano, moje vševidoucí dcera mi hlásí předpověď.

Službu vzít můžeš, bude zataženo. Alice

Neříkal jsem to? Na ni je vždy spolehnutí. Vytočil jsem číslo Paulovi ordinace. Sluchátko zvedla jeho sestra, které jsem předal vzkaz, a ona slíbila, že mu ho vyřídí.

Položil jsem mobil na stůl a všiml jsem si, že nad šuplíky je položená červená krabicová bonboniéra. Dárek od Mary na nervy. Dbala na mé zdraví, abych měl pěknou barvu a nebyl tak pobledlý. Svým dětem a manželovi toto ordinovala na všechny nešvary. Každý týden jsem z ní vyndal pět bonbonů, aby ze mě měla radost.

Ozvalo se nesmělé zaťukání. „Dále.“

Zavrzaly dveře a v nich se objevil pan Hobbs.

„Dóbrej den vinšuju, jsem rád, že jsem vás ještě zastihl. Myslel jsem, že jste už pryč, když je venku tak krásně.“

Krásně?  Otočil jsem hlavu a podíval se škvírou mezi žaluzie – opravdu, svítí slunce.

„Dnes sloužím až do večera, takže mě bohužel tahle krása mine,“ ušklíbl jsem se. „Chtěl bych vám ještě změřit tlak, než půjdete. Neměl byste se přepínat.“

Jeho hnědé vrásčité oči se podívaly do těch mých jantarových. „Manželka mi skóro nic nedovolí dělat, tak jsem rád za tu vrátnici.“ Chápu ho, ale měl by se šetřit.

Vyhrnul jsem mu rukáv, navlékl na něj pás tlakoměru, utáhl a začal pumpovat vzduch až na maximum. „Nedýchat.“

Hm, lehce zvýšený. „Berete prášky na tlak?“

„Jistě, každý ráno jeden.“

Zapsal jsem si to do notebooku. „Tady máte recepty na léky - na tu artritidu, vitamíny a ještě vám připíšu na ten tlak, abyste sem pro ně nemusel zvlášť.“

„Děkuju, pan doktór, to jste zlatej.“

Shrnul si rukáv, upravil mikinu s propálenou dírou na pravé kapse, vzal recepty, rozloučil se a odešel.

 

Hodiny na zdi ukazovaly něco po páté a slunce už stihlo zalézt za mrak. Rozhodl jsem se, že je čas protáhnout si nohy, jak to čas od času někdo z oddělení dělal, a tak jsem vyrazil přes ošetřovnu zeptat se Mary, jestli nechce něco přinést. Našel jsem ji tam zkroušenou na židli s očima plnýma slz. Vyvedlo mě to z míry.

„Mary, co se stalo? Proč jste tak smutná?“

Obrátila na mě svoje uplakaná kukadla. „Já jsem udělala něco strašného.“

„Uklidněte se, zhluboka se nadechněte a v klidu mi to všechno povězte.“

Dvakrát se nadechla a obličej se jí uvolnil. „Jak se mi vysypala ta kartotéka, tak se pomíchaly výsledky testů a ty dvě ženy dneska přišly. Oběma jsem jim sdělila diagnózy a …“

„Které pacientky?“ zeptala jsem se a konejšivě jsem jí hladil ruku.

„McGraveovy.“

McGraveovy, McGraveovy… V tu chvíli mi to došlo. Sestřenice se stejným příjmením. Jedna čekala na zprávu kvůli graviditě a druhá kvůli karcinomu prsu. Obě mají stejné počáteční písmeno jména: Erika a Ema.

„Máme na ně nějaké spojení?“

Mary záporně zakroutila hlavou. „Bylo uvedeno jen jedno číslo. Volala jsem na něho, ale ozvalo se, že linka je odpojena.“

„Dejte mi adresy, já tam zajedu osobně. Je čtvrt na šest, za chvíli se bude smrákat, tak běžte domů. Zvládnu to.“

„Jste hodný člověk, Carlisle, děkuju,“ usmála se, až se jí úleva odrážela v uplakaných očích. Slyšel jsem, jak se vedle převlékla, vypnula počítač, zaklapla dveře do čekárny a zamkla je.

Svou upíří rychlostí jsem vyměnil bílý mundůr za oblek, pročísl si vlasy a bafnul brašnu. Z vyšetřovny jsem na stolku sebral papírek se dvěma adresami a už jsem uháněl pryč. Po nemocnici jsem musel udržovat co nejlidštější tempo, aby nikdo nepojal žádné podezření, ale jen co jsem se ocitl na parkovišti, kde nikdo nebyl, o hodně jsem zrychlil. Nasedl jsem do auta, nastartoval, zadal do GPS adresu a vyrazil jsem.

Z brány jsem vyjel okolo kostela svaté Anny na East Street, kde jsem na křižovatce uhnul doleva na Forks Avenue. Za pár minut jsem parkoval vedle Collins Street, kde jsem spatřil domek číslo dvacetsedm.

Zazvonil jsem a čekal, než mi otevřela slečna Ema McGraveová. Měla zoufalství v očích, když kuňkla. „Co tu děláte, pane doktore?“

Vysvětlil jsem jí, že se dnes ve špitále stala nehoda a že se výsledky testů pomíchaly. „Nemáte karcinom prsu, což nemá ani vaše sestřenice, ale za osm a půl měsíce budete maminkou.“

Její přítel se za ní přišel podívat a zachytil ji, když klopýtla.

„Fredie, budeš táta,“ vychrlila a objímala ho.

„Nechci vás strašit, ale je to komplikovanější...“

„Cože? A jak?“ vyhrkl hnedka šťastný otec, jehož výraz se rychle změnil na vážný.

„Budou to dvojčata a vaše přítelkyně má rizikové těhotenství, takže bude muset být pod přísným dohledem a od třetího trimestru ležet u nás na pokoji.“

Překvapeně na mě koukal, ale pak se vzpamatoval. Oběma jsem se ještě jednou omluvil a odešel. Při odjezdu jsem v okně zahlédl, jak se ten pár líbá. Byl jsem rád poslem dobrých zpráv.

Najít Eriku McGraveovou byl docela oříšek, protože navigace hlásila, že daná ulice v našem městě neexistuje. Venku už byla tma a já jsem chtěl mít tento úkol již za sebou.  Zkusil jsem znovu zadat adresu, ale bezvýsledně. Nezbylo mi nic jiného, než zavolat na informační linku, aby mi pomohli. Po půl hodině mi operátorka sdělila novou adresu: King Lane padesát osm, na které byla dotyčná hlášená. Od rodiny jsem se lišil tím, že jsem se snažil i v soukromí chovat jako člověk.

Toto rozhodnutí pramenilo z mé minulosti. Kořenilo ve víře mého otce, anglického faráře, který pořádal hony na čarodějnice, vlkodlaky a upíry. Samozřejmě bez čarodějnic, vlkodlaků a upírů, jak se později ukázalo. A neztratit duši člověka bylo to málo, co jsem pro něj mohl udělat.

 

Šlápl jsem na to a překonal půlku města za rekordních pět minut. Charlie by nebyl nadšený, kdyby věděl, kolik předpisů jsem porušil. Já ze sebe také radost neměl.

Došel jsem ke starému zohyzděnému domku, ve kterém se svítilo. Vyběhl jsem  pět schodů a zazvonil na bzučák, který se rozdrnčel po celém obydlí. Dveře otevřela Erika McGraveová, dáma kolem třiceti let s trvalou – která tak nevypadala – ve vytahaném růžovém triku s Mickey Mousem a černých upnutých elasťákách.

Vykulila na mě oči. „Pane doktore, co vy tady?“

„Mohl bych s vámi mluvit? Stal se jeden velký omyl a já jsem vám ho přišel objasnit.“

Pootevřela dveře víc. „Pojďte dál, do předsíně.“

„Bohužel došlo nešťastnou náhodou k záměně testů v nemocnici, a tak jsem vám přišel říci, že nejste těhotná.“

„Pst, tišeji, pane doktore. Manžel si rád přihne, tak bych nerada, aby něco slyšel.“

Z obýváku se ozvalo. „Těhotná?“

Její muž rozrazil dveře s prázdnou láhví od piva a přeměřoval si mě. „Těhotná? Děláte si prdel?“ Byl to jeden z těch jednodušších pupkatých mužů s láhví v ruce a přerostlým strništěm na tváři.

„Gregu, proboha, uklidni se, ne, nejsem těhotná.“

„Tos jí udělal ty, panáku jeden?“ rozmáchl se lahví po mně.

Erika mu však chytla ruku dříve, než k manévru došlo. Oba je to překvapilo. „Běž se radši dívat na fotbal, jo? V ledničce máš ještě jednu flašku.“

Muž začal reptat, ale žhnoucí pohled ženy ho umlčel a on opustil místnost. Nadechl jsem se… „Ema, vaše sestřenice, je těhotná, budete teta. A také nemáte karcinom prsu, jak jste se mylně domnívala. Jedná se jen o tukovou bulku.“

„Děkuju vám. Měl byste ale už jít.“

Přikývl jsem, rozloučil se a mířil si to k autu, když jsem uslyšel za sebou rámus. Otočil jsem se a uviděl manžela paní Mcgraveové v okně.

Zařval z plných plic: „Ještě se uvidíme, Cullene!“

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

matysekmj

2)  matysekmj (12.05.2013 05:43)

Žárlivej manžel co si rád přihne. Tak to se ještě uvidíte Cullene

SestraTwilly

1)  SestraTwilly (10.05.2013 20:19)

Jeden deň z lekárskej praxe dr.Cullena.
Aj tak by sa poviedka mohla volať. Dobré.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek