Sekce

Galerie

/gallery/Myšák.jpg

Téma: Letos neslavím

Autor: anamor

Počet bodů: 34

Slyšela jsem řinkot skla, jak se sypalo z původního tvaru. Plech narazil do plechu a hlava se mi div nerozskočila bolestí od toho zvuku. Rychlý náraz do airbagu a zpět do opěrky hlavy.

„Sakra,“ dostala jsem ze sebe, jen co jsem se vzpamatovala. Tohle mi ještě chybělo. Jako bych nebyla celý den vystresovaná z tolika lidí okolo, co vesele poskakovali, zpívali, nakupovali, jako by to bylo to nejdůležitější na světě. Jako by ta pitomá silnice nebyla namrzlá a já nechtěla jet domů! Ještě mi do cesty muselo vjet to blbý Volvo a já měla auto na odpis!

„Jste v pořádku?“

„Já jo, auto ne,“ zabručela jsem nespokojeně a vystoupila z toho, co zbylo z mého autíčka. Nešťastně jsem si povzdechla a konečně se podívala na toho, kdo mi vjel do cesty.  Znovu jsem zakňučela, vážně jsem měla smůlu. Proč on?! To, že byl opravdu pěkný, se přehlédnout nedalo, ani jeho medové oči, co si mě zvláštně prohlížely. Jindy bych byla celá vedle z toho, že to byl on, kdo zapříčinil tu zkázu, ale ta hrozná Santova čepice mě opravdu iritovala.

„Opravdu se vám nic nestalo? Byl to silný náraz,“ nedal pokoj. Zamračila jsem se na něj a podívala se na své auto v lampě.

„Nemám se jak dostat domů, jinak v pohodě,“ povzdechla jsem si a začala vyndávat telefon.

„Co děláte?“

„Co asi? Volám si pro taxi a policii.“ Byla jsem opravdu nepříjemná a sama jsem nevěděla, co za to může víc, jestli rozmlácené auto nebo ta čepice!

„Škody uhradím, to není problém. Vy byste ale měla jet do nemocnice.“

„Jsem v pohodě,“ mávla jsem rukou a přiložila si telefon k uchu. Jenže mi z ruky zmizel a já se jen zmateně dívala po tom chlápkovi. „Hej.“

„Pojedete do nemocnice se mnou. Nehodlám vás mít na svědomí, když je dnes Štědrý den.“ Překvapeně jsem zamrkala, jak odhodlaně to říkal. Došel ke svému stříbrnému autu a otevřel dveře spolujezdce. Chvíli jsme se na sebe mlčky dívali a čekali.

„Stejně vás tam dostanu,“ trochu se na mě usmál.

„Fajn, ale sundejte si to z hlavy, s klauny zásadně v jednom autě nejezdím,“ vydala jsem se pomalým krokem k němu. Zacukaly mu koutky, ale poslechl a tu pitomost sundal.

Stejně jsme seděli v autě, než přijela odtahovka, aby mohli moje autíčko odklidit do servisu. Nesměla jsem vystoupit a pro jistotu mě zamknul jako nějakého zloducha. Jen co to s nimi vyřídil, vezl mě do slíbené nemocnice.

£££

„Cokoliv budeš potřebovat, řekni,“ postával u dveří.

„Edwarde, jsem v pořádku a vážně můžu jít k sobě domů,“ nedala jsem si pokoj a stále odporovala tomu, co dělal, ale bylo to velmi těžké, byl snad tvrdohlavější než já.

„Slyšela jsi doktora, máš být v klidu. A když jsi sama, nikdo se o tebe nepostará. Navíc, na Vánoce nemá být nikdo sám.“ Zase začínal s těmi Vánoci.

„Jsem vždy sama, nevadí mi to. Neslavím Vánoce.“

„To už jsem slyšel. Jdu dolů pomoct.“ Zavřel dveře dřív, než jsem mu stačila cokoliv odseknout. Připlácla jsem si ruku na čelo a pak zasyčela bolestí, zapomněla jsem na to rozseknuté čelo.

Tohle mi byl čert dlužný. Jen já jsem v tento nenáviděný den mohla mít tolik smůly a dostat se do šílené rodiny, co zbožňuje Vánoce.

Trest.

Seděla jsem v pokoji a odmítala vyjít a vidět něco z té hrůzy, co se dělo v domě. Zdobení, vaření a jiné šílenosti, které byly zvykem. Naposledy jsem opravdové Vánoce měla před sedmi lety. Od té doby jsem se to pokoušela vždy nějak dodržet, ale nebylo to ono. A letos jsem to vzdala úplně a začala to vše okolo nenávidět.

Reklamy na Vánoce o měsíc dřív než normálně. Už tohle muselo dětem kazit to kouzlo okolo. Obchody plné hysterických lidí, když dojde nějaké zboží, co oni strašně moc chtějí pro známého. Ještě větší šílenství, když jsou nějaké slevy, i když ve skutečnosti nejsou, jen to prodejci rádi tvrdí, protož vědí, že lidi budou jako šílení a pohrnou se pro to.

„Jingle bells, Jingle bells.“

„Bože, co jsem provedla?“ zasténala jsem a svalila se do postele.

„ Smím dál?“ ptal se opatrně Edward, když trochu pootevřel dveře.

„Jo.“

„Nechceš se připojit?“ zajímal se opatrně a raději jen nakoukl do pokoje. Asi se bál, že po něm mrsku polštář. Chuť jsem na to měla a ne malou.

„Ne, potřebuju na vzduch.“ Vyskočila jsem z postele a nedbala na malé zatočení hlavy.  Minula jsem ho ve dveřích a mířila si to po schodech a bez jediného pohledu do obýváku ke dveřím, kde jsem se oblékla.

„Půjdu taky, neměla bys být sama s tou hlavou.“ Nedal se odbýt, byl připraven ještě dřív než já. Mlčela jsem, odmítala jsem se s ním hádat, bylo by to, jako házet hrách na zeď.

Nevšímala jsem si ho a vydala se cestou do lesa, sice jsem původně chtěla někam k hlavní silnici, kde bych si stopla nějaké auto, aby mě odvezlo domů, pryč od těch šťastných zpívajících vánočních radovánek. Sníh praskal jen pod mými kroky, on na rozdíl od mé maličkosti nebyl slyšet.

„Co tenhle?“

„Co?“ otočila jsem se za ním a nechápala, na co se to vlastně ptal. Koukal se mezi stromy a na jeden menší ukazoval.

„Stromeček, na zdobení, znáš, ne?“ ověřoval si.

„Koště by stačilo,“ odsekla jsem a otočila se zase pryč.

„Jsi nepříjemná.“

„Všímavej.“

„Hej.“

„Nech mě,“ zavrčela jsem už dopáleně a otočila se na něj. To jsem neměla dělat, protože mi na obličeji přistála sněhová koule. Edward se začal smát, až se pár ptáku v okolí polekalo. Naštvaně jsem si ho měřila, ale on si mě přes smích nevšímal.

Rychle jsem se skrčila pro sníh a taky mu poslala jednu kouli. Trefa do černého, přesněji do jeho černé bundy.

Rozeběhnul se za mnou. A já začala utíkat. Cítila jsem, jak mě ještě pár tref zasáhlo do nohou a zad. Schovala jsem se za jeden strom a sehnala si munici, kterou jsem použila jen, co se přiblížil.

Válela jsem se v kupě sněhu a na zádech mě těžkal Edward, který mě k zemi strhnul.

„V pořádku?“

„Koukám, že rád bouráš,“ zamručela jsem a otočila se na záda.

„Já nikdy neměl nehodu, to ty,“ bránil se a tak jsem mu to oplatila šklebem.

„Mohl jsi za to.“ Rozhodla jsem se s ním hádat a bylo mi úplně jedno, že se válím ve sněhu a on se sklání nade mnou.

„Ne, nemohl.“

„Tvrdohlavče,“ nařkla jsem ho a v tu chvíli se rozesmál, donutilo to i mě se usmát. Zvláštně se na mě zadíval a oči se mu zaleskly.

„Máš co říkat. Proč jsi pořád tak napružená?“ Podívala jsem se okolo a nehodlala odpovídat, jenže on dál vyčkával.

„Prostě mě Vánoce nebaví. Ta komerce, vše okolo, už mi to leze krkem. Nehodlám se už snažit. Prostě to je normální den. A stala se mi autonehoda.“

„Snažit?“

„Jo, když jsi na Vánoce sám, je to nuda a přestane to bavit.“ Chtěla jsem ho odstrčit, ale nedal se a nepohnul ani o píď.

„Zkus to. U nás doma. Je nás tam plno a to vše okolo tě musí nějak nakazit.“

„Nechci.“ Pořádně jsem do něj drcla. Tentokrát se pohnul a odtáhl se, abych se mohla posadit. „Je to tvoje rodina a já tam ani nemám co dělat. Chci už domů.“

„Dobře.“

Zmateně jsem zírala. Celou dobu dělal vše opačně, než jsem chtěla, a teď souhlasil. Pomohl mi se postavit a vydal se zpět. Bylo ticho, jako když jsme šli sem, a ta chvilka klidu a štěstí, když jsme se koulovali, byla pryč.

„Odvezu Bellu domů, vypadá už v pořádku,“ zavolal do domu. Alice přicupitala k nám, objala mě a popřála krásné Vánoce. Musela jsem se přemáhat, abych jí to mohla oplatit. Takhle se u mě vystřídali všichni. Oni opravdu měli z dnešního dne radost a já cítila, že bych se mohla nakazit. To samé jsem cítila, už když jsem sem přijela, a to byly jen tři hodiny zpět. Dostrkala jsem Edwarda co nejrychleji k jeho autu, že vážně musím domů.

„Stačí, když mě vysadíš tady. Chtěla bych se ještě projít.“ Poslechl a zajel ke krajnici. „Ahoj.“ Rychle jsem se loučila, abych už mohla zmizet.

„Ještě se uvidíme, kvůli tvému autu, zatím ahoj,“ usmál se, když jsem zabouchla dveře.

Dívala jsem se, jak jeho auto odjíždí, a když mi zmizelo z dohledu musela jsem si povzdechnout. Zase jsem byla sama. Ale tohle bylo rozhodně lepší než kazit jeho rodině Vánoce. Sama sobě jsem byla protivná.

Už se stmívalo. Za chvíli to vše začne a všechny rodiny budou vesele slavit.

Rozešla jsem se směr můj byt, i když to bylo pomalu přes půl města. Mohla jsem si provětrat hlavu. Moc lidí se už venku nepotulovalo, občas nějaká rodina na procházce. Začala padat další nadílka sněhu a město se halilo do tmy, osvětlené jen lampami a barevnými světélky z ozdob.

K bytu jsem se dostala až z úplné tmy. Ze zvyku jsem se podívala po celém domě, kde jen v mém okně byla tma. Nikdo na mě nečekal, jak jinak? Vyšlapala jsem schody a už se těšila na teplo, horkou čokoládu, pletené ponožky a postel.

Už když jsem vešla do předsíně, měla jsem zvláštní pocit. Dávala jsem za vinu jen dnešní den, bylo to vše moc zvláštní. Zastavila jsem se až v obýváku, kde rozhodně bylo něco navíc než ráno.

Ozdobený stromeček a celý pokoj. Cítila jsem vůni skořice a vanilky a do toho čokoládu. A hlavně jsem viděla sedm osob, které postávali před stromkem.

„Šťastné a veselé Vánoce Bello!“ zvolali sborově. Cítila jsem, jak mě začaly pálit oči, a musela jsem se kousnout do rtu. Čekaly mě opravdové Vánoce.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

SestraTwilly

9)  SestraTwilly (15.12.2013 08:26)

Edward ako správny upír sa nedal. A to je dobre...na Vianoce by nikto nemal byť sám.
Pekná poviedka.:)

Astrid

8)  Astrid (03.01.2012 19:56)

Pekné stretnutie a napokon to Edward spravil po svojom
S Bellou vo vela veciach ohladne Vianoc súhlasím

7)  hela (01.01.2012 16:00)

Bye

6)  Bye (31.12.2011 21:05)

Edward se jen tak nedal, koukám. Alice to asi "viděla" jinak, než Bella. ;)
Četlo se to jedna radost!

Kamci

5)  Kamci (31.12.2011 19:02)

:)

Marvi

4)  Marvi (31.12.2011 14:04)

Krásné

leelee

3)  leelee (30.12.2011 23:53)

Nosska

2)  Nosska (30.12.2011 23:08)

Správně, na Vánoce by nikdo neměl být sám

Janeba

1)  Janeba (30.12.2011 22:54)

anamor, skvělá povídka, gratuluji!!! Nejdeli hora k Mohamedovi, musí jít Mohamed k hoře!!!
Děkuji!!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still - Edward & Bella