Sekce

Galerie

/gallery/Myšák.jpg

Téma: Vánoce v Paříži

Autor: MisaBells

Počet bodů: 27

„Alice nás zabije,“ vyřkla jsem tu větu, na kterou určitě myslel i Edward, ale neopovažoval se ji nahlas říct.

„Já vím,“ vzdychl a pohladil mě po délce paží. „Ale my to zvládneme,“ ujistil mě. Přikývla jsem, vsunula ruku do jeho a propletla své prsty s jeho. Rozeběhl se k vile Esme a Carlislea a já – s malou Renesmé vedle sebe – běžela po jeho boku. Tohle bude boj na život a na smrt. Spíš o Vánoce.

Ani jsme nedoběhli k domu, když nás uvítala rozzuřená upírka ve dveřích, vztekle dupající podpatkem od jakéhosi světového návrháře do podlahy. Ruce měla vztekle zkřížené na prsou a mračila se.

„To jako myslíte vážně?“ sykla místo běžného ahoj.

„Nech si to vysvětlit,“ prosila jsem a musela jsem se postavit na špičky, abych viděla přes Edwardova bránící ramena. Postavil se totiž mezi nás a výhružně na Alici vrčel. Ta ho ignorovala stejně jako já.

„Tak povídej, já mám čas. Vánoce jsou za týden, je hromada času na změnu rozhodnutí…“ sykla.

„My jej ale nezměníme, Alice.“

„Já vím!“ zavřeštěla hystericky a rozhodila ruce. Edward sebou cukl, ale neuhnul ani o píď.

„Možná bych se cítila víc jako hrdina, kdybys uhnul, zlato,“ pošeptala jsem svému obránci a lehce do něj šťouchla.

„Proč se teta zlobí?“ zajímala se Renesmé.

„Teta se nezlobí, miláčku,“ ujišťovala jsem ji.

„To si piš, že se zlobím,“ trvala na svém Alice.

„Proč se teta zlobí?“ opakovala dcera a plácla mi svou drobnou ručku na tvář, až to zamlaskalo. Přehrála mi náš rozhovor a Alicinu tvář.

„Protože chceme jet na vánoce do Paříže a teta ne,“ vysvětlil jí Edward a Renesmé se na něj otočila s nechápavým pohledem.

„Ani to neříkej,“ vyhrkl vyděšeně a několikrát zamrkal. Zajímalo by mě, co naši dceru napadlo.

„Měla jsem na letošní vánoce nachystané překvapení!“ vyčetla nám Alice.

„Určitě najdeš někoho, kdo tvé překvapení ocení, sestřičko,“ tišil ji Edward a zkusil okolo ní projít s námi v závěsu.

„Alice, chceme to jenom zkusit. Na Silvestra jsme zpět, slibujeme,“ uklidňovala jsem ji.

„Až?!“ zděsila se. Zaječela tak hlasitě, že to přimělo Jaspera, aby se šel na svou drahou polovičku kvapem podívat. Objal ji kolem pasu a začal ji lehce pohupovat do stran. Do ucha jí přitom mumlal dětské ššš.

„Ještě jednou na mě udělej ššš a pověsím tě místo vánoční hvězdy na stromeček. Hádej, kam ti ho narvu, abys tam držel,“ vrčela Alice a Jasper se zarazil. Spustil ruce a omluvně se pousmál.

„Kam teta strejdovi narve smrček, mami?“

„Nevím, zeptej se tatínka…“ přehrála jsem odpověď na Edwarda, který zkameněl jako tehdy, když jsme zjistili, že jsem těhotná.

„Tati?“ nedala se Renesmé.

„Teď není čas, srdíčko. Připomeň mi to později, ano?“ vyhrkl Edward.

„Kdy později?“

„Za dvacet let. Nejméně,“ vzdychl a propletl se mezi vánočními krabicemi v obýváku pryč.

„Bello, copak můžete tomu dítěti vzít Santu Clause?“ pokračovala Alice.

„My jí ho nebereme, Alice!“

„Berete mi Santu?“ zděsila se Nessie.

„Nebreme.“

„Berou!“ vyhrkla Alice ve stejnou chvíli, co já. „V Paříži totiž Santa Clause není, víš? Mají tam cosi jako Ježíška, nebo Dědu Mráze, nebo co já vím…“

„Nech toho,“ prosila jsem.

„No, vlastně tam mají Pére Noela, což je v podstatě Santa, ale to mi neva. Uvidím místo, odkud jsou Tři mušketýři a kardinál Richelieu s rudým pláštěm! Nepřipomíná vám taky Ara? Mami, proč Aro nenosí taky takový? Možná by pak vypadat věrohodněji. Hrozně se tam těším!“ jásala Renesmé. Představila jsem si Ara v rudé komži s tou spoustou knoflíčků vepředu a s šerpou uvázanou přes břicho a musela jsem se kousnout do tváře, abych se nerozesmála.

„Ladilo by mu to s očima, viď?“ odvětila jsem dceři ve snaze odvrátit pozornost od té naší hanebné cesty do Paříže.

„Zrádkyně. Obě dvě,“ zavrčela Alice a ignorovala Renesméin monolog o Dumasovi a podobnosti s Volterrou.

„Kdo mi pomůže zavěsit světýlka na okapy?“ ozvala se Esme z patra. Podezírala jsem ji z toho, že když to nevyšlo mně, zkouší to sama. Zlatá Esme!

„Já!“ pištěla Renesmé a sápala se z mé náruče pryč. Zapírala se přitom o mou hruď nohama, rukama, hlavou, jen abych ji pustila. Potom, co se na nás Alice tak děsivě šklebila, nechtěla jsem dítě pustit z dosahu. „Mamí, pusť!“ pištěla Renesmé a znovu zatlačila.

„Maminka nechce být sama, zlatíčko…“ mlžila jsem. Moje dítě trpělo nejspíš rozdvojenou osobností, protože v jednu chvíli byla na svůj věk nesmírně sečtělá a ve vteřině chtěla houpacího koně a panenky.

„No a? Mami, já chci věšet světýlka!“

„Pověsíme je pak doma…“ trvala jsem na svém. Mizera Edward… Že by mi pomohl?

„Emmetteee!“ ječela Renesmé. „Kam teta narve strejdovi ten smrček?“ Potvora mrňavá! Pustila jsem ji. Na tohle jsem neměla reakci. Kdesi v domě jsem zaslechla jen výhružné Edwardovo vrčení a jeho poměrně hlasitou výhrůžku, že ten smrček tam narve i on Emmettovi, jestli tomu dítěti poví pravdu. Nejspíš bych měla Renesmé dát na krk nějaký navigační systém, aby mi ji Alice někam neschovala a nezabalila ji pod stromeček s Jazzem místo hvězdy. Nebo Emmettem? Záleželo na tom, kdo z těch dvou vydrží déle. Spoléhala jsem na Jazze. Emmett byl hazardér a Nessie s ním byla neustále. Jen stačilo, abych si vzpomněla na loňské vánoce a jejich honbu za dárky a stačilo to.

„Posloucháš mě?“ mručela Alice a znovu začala vydávat onen staccato zvuk botou.

„Samozřejmě… Co jsi říkala?“

„Sakra, Bello. Nemůžete jet po svátcích?“ vzlykla. A sakra, třese se jí pysk. Fňukající Alice.

„Edwarde!“ zaječela jsem na pokraji sil.

„Jsem tam hned, vydrž…“ křikl zpět.

„Co je to hned?“ dožadovala jsem se bližšího časového údaje. „Už?“

„Tak za dvacet let!“ rozesmál se v patře Emmett a jeho smích následovalo tupé buch. Buď průvan zabouchl dveře, nebo ho Rosalie praštila dveřmi. Tak jako tak – chudáci dveře.

„Rose, neviděla jsi ty sněhové koberce na střechu?“ zajímala se Esme. Zamračila jsem se. Vzal tady vůbec někdo na vědomí, že stojím proti vánočnímu tyranovi absolutně sama?

„Jsou pod schody, Esme. Už jdu, jen potřebuju najít sněhuláka a soba před dům,“ ujistila ji Rosalie.

„Co takhle neřvat?! Jsou svátky, sakra!“ zahřměla dožraná Alice. Nad schody se objevila hlavy Rosalie, Emmetta a Carlislea, dole pak Esme s Edwardem. Všichni na drobnou Alici koukali dost překvapeně. Jen Renesmé s plnou pusou cukroví a tělíčkem schovaným za svým drahým otcem se tvářila pobaveně.

„Teta kleje?“ ujistila se, když spořádaně dojedla sousto v puse.

„Neee…“ vyvracela jí to celá rodina a Esme jí podala další kus perníku.

„Víte co? Dělejte si, co chcete. Ozdobte si dům třeba slámou, vy tři si jeďte do Paříže za Mušketýry a do Itálie změnit Arovi outfit – určitě vám poděkuje - a já s Jasperem už nehneme ani prstem,“ řekla Alice už poměrně v klidu. Demonstrativně si zkřížila ruce na prsou a nafoukla tváře. Povytáhla jsem pobaveně obočí.

„Jazzi, můžeš mi pomoct s tou zrůdností před dům?“ zašeptal Emmett a Jasper začal couvat dál od Alice. Ta se na něj nevěřícně otočila.

„Mám rád vánoce, promiň,“ Jazz jen omluvně pokrčil rameny a zmizel.

„Alice, budete mít nádherné vánoce i bez nás. Můžeme je oslavit třeba předem, nebo potom ještě jednou, jestli chceš,“ navrhla jsem. Upírka jen svěsila ramena a smutně přikývla. Pak vzhlédla s novým ohněm v očích.

„Jak to, že Esme nešílí? A ani Rose?“ O ou… Jak by mohly šílet, když si svou dávku vybraly před pár dny, když jsme jim to nastínili? Edward nastínil, opravila jsem se v duchu. Další nepopsatelná výhoda mít doma poloupíře a vlkodlaka.

„Nemám absolutní tušení!“ divila jsem se hraně a Alice se zakabonila ještě víc. „Edwarde? Nenechali jsme doma zapnutou žehličku?“ ječela jsem a pelášila od Alice co nejdál.

„A co Jacob, ha?“ udeřila znovu Alice. „Bez Renesmé mu bude smutno.“

„Jake bude s Billym, Alice. Má spoustu učení a prý bude denně volat,“ práskla Renesmé, když s plnou náručí perníčků vyrazila ke gauči v obýváku, aby si pustila vánoční pohádky.

„Jacob to chápe, zkus to taky pochopit, Alice,“ zašeptala jsem prosebně. Jenže chtějte po závislákovi, aby týden abstinoval. Nemyslitelné.

Když pak přišel den před Vánoci a já s Edwardem a Nessie jsme seděli v letadle do Paříže, tomu všemu jsme se už jen smáli.

„Nevěřím tomu, že jsme vyhráli,“ vzdychl Edward.

„Je mi Alice líto, po tom incidentu se vypařila jako pára nad hrncem. Ani nám nepřišla říct ahoj…“ Renesmé se zavrtěla v mojí náruči, ale neprobudila se. Usnula hned po vzlétnutí.

„Znáš ji, přeci, ne? Přejde ji to. Ještě dnes večer nám zavolá, uvidíš,“ tišil mě.

Jenže nezavolala a popravdě jsme na to ani jeden neměli myšlenky. Byli jsme v Paříži. V nádherném a jednom z nejromantičtějších míst na světě. Nabroušená Alice byla stovky mil daleko a nás čekalo pět dní ticha.

Renesmé se nadchla, když uviděla osvícenou vánoční Eiffelovu věž a Vítězný oblouk. Užívali jsme si procházky po obchůdcích a kupodivu se Renesmé na Štědrý večer nebránila, když jsme ji v půl desáté poslali spát a sami jsme si zalezli na balkon. Nikdo normální by tohle udělat nemohl, ale my ano. Všude byl sníh a zasněžené střechy, zbarvené do duhových odstínů od světel města… tomu se nedalo odolat.

„Není to nádhera?“ zašeptal s posvátnou úctou Edward ve chvíli, kdy začala v celém městě odbíjet půlnoc. „Veselé Vánoce, lásko…“ zavrněl a sehnul se, aby mě něžně políbil a dal mi jeden z tradičních dárků dospělých. Jeho ruka se zarazila těsně u okraje mé halenky.

Odtáhl se a zamračil směrem k balkonovým dveřím.

„Co se děje?“ vyhrkla jsem vyděšeně a první myšlenka patřila spící Nessie v pokoji.

„To snad ne,“ sykl a vstal. Následovala jsem ho až do malé předsíně našeho apartmánu.

„Edwarde, co…“ nedořekla jsem. V okamžiku, kdy otevřel dveře, vpadla dovnitř hromada krabic ve vánočním papíře a za ní Alice s čepicí Santa Clause na hlavě.

„Nessie si doma nechala Tři mušketýry,“ pípla s úsměvem. S Edwardem jsme si vyměnili zničený pohled. Jí prostě neutečeme. Za Alicí stál zbytek rodiny. Na vykuleného Edwarda Esme jen pokrčila omluvně rameny.

„Zkoušeli jsem ji zaraz-“
„Neříkej to slovo na z!“ zavyl zoufale Emmett a nenápadně si ometl jehličí z pozadí. „Neříkej to slovo! Už ho nikdy neříkej!“ opakoval vyděšeně neustále dokola a Alice jen omluvně nakrčila ramínka a andělsky se usmála.

„Veselé vánoce?“ zkusila to. Ale toho andílka jí nikdo nevěřil.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

SestraTwilly

16)  SestraTwilly (30.11.2013 17:24)

No Alice zvíťazi vždy,bojovať s ňou nemá zmysel :D
Pekná poviedka Miška.:)

15)  hela (01.01.2012 16:46)

Alice by mohla konkurovat Bin Ládinovi

Astrid

14)  Astrid (31.12.2011 22:34)

Rodinná idyla, tá Alice, ona asi iná nebude

Lenka326

13)  Lenka326 (31.12.2011 21:14)

Alice - rodinná teroristka. A když to nejde křikem, tak to jde po dobrém. Ale vyhraje vždycky.

Bye

12)  Bye (31.12.2011 20:11)

Míšo, vybrousilas všechny Aliciny špatné vlastnosti přímo k dokonalosti!
A navrch jsi ji nechala vyhrát. Tyranko ;)

Kamci

11)  Kamci (31.12.2011 18:27)

Marvi

10)  Marvi (31.12.2011 13:21)

Jo Alice naprostá Bomba

Alrobell

9)  Alrobell (30.12.2011 22:37)

Mě se třepe pysk! Ale smíchem... tohle byla super jízda, Míšo! opravdu jsem se skvěle bavila!!! Alice coby tyranka a diktátorka v jednom - já ji miluju!

8)  belko (30.12.2011 22:10)

Míšenko, v poslední době mi chybí tvé psaní. Za toto nádherné děkuji!!

Janeba

7)  Janeba (30.12.2011 21:59)

Mišutko , utéct Alici je takřka nemožné!!! Skvělý nápad!!! Myluju tě!!! ;)
Děkuji!!!
*fworks* *fworks* *fworks* *fworks* *fworks* *fworks* *fworks* *fworks* *fworks*

Dennniii

6)  Dennniii (30.12.2011 21:56)

Nádherná povídka*xmas* Konečně se někdo odvážil postavit Alici, ale ona se stejně nedala.

KalamityJane

5)  KalamityJane (30.12.2011 21:45)

A sakra! Fňukající Alice!! :D super!

Nosska

4)  Nosska (30.12.2011 21:44)

Chudáček Emmča

HMR

3)  HMR (30.12.2011 21:43)

Twilly

2)  Twilly (30.12.2011 21:41)

Mám tě moc ráda, Mišutko

LadySadness

1)  LadySadness (30.12.2011 21:39)

Alice, ó, Alice *xmas* *xmas* *xmas*

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek