Sekce

Galerie

/gallery/Myšák.jpg

Téma: Letos neslavím

Autor: KalamityJane

Počet bodů: 29

Zase vánoce. Ušklíbnul se a nakrčil nos, když nasál vůni cukroví z pootevřeného okna přízemního domku. Rychle proběhl stínem, který nebylo v tuhle večerní hodinu problém najít, za dům a zamířil potemnělou ulicí dál od centra toho malého městečka. Před sedmi lety o vánocích opustil Carlisla a vydal se žít na vlastní pěst. Měl toho jeho věčného moralizování plné zuby. Posledních pár měsíců se ale občas na chvilku zamyslel nad tím, jak se asi Carlisle má. Uvažoval, že by ho šel navštívit, ale stále váhal. Nepokládal to za vhodné po tom, co mu řekl, když se viděli naposled. Aby zaplašil myšlenky na svého stvořitele, zrychlil a zaměstnával co nejvíce svůj mozek. Pročesával vůně i myšlenky okolí a konečně narazil na to, co hledal. Zarazil se a prudce změnil směr. Nabral ještě větší rychlost a po pár vteřinách se odrazil k mohutnému skoku přes menší mostek, který se líně klenul nad špinavým potokem. Nehlučně dopadl a pokračoval. Slova mysli, na kterou se teď soustředil ze všeho nejvíc, jakoby zesilovala s tím, jak se přibližoval. Zbývalo posledních pár metrů. Zastavil a prudce nasál vůni. Vůně krve, která ho hnala dopředu, se mísila s alkoholem, doutníky a potem. Na chvilku se nad tou odpornou směskou pohoršeně otřásl, pak ale temně zavrčel a jeho cíl, zády k němu, se zarazil uprostřed pohybu. Tlukot jeho srdce zesiloval a i přes značně podroušený stav bylo jeho tělo schopné reagovat instinktivně a dostavil se strach. Postarší muž se najednou prudce otočil a stanul tak tváří tvář mladíkovi, na jehož levou tvář dopadalo slabé světlo z pouličního osvětlení. Mladík měl ostře řezané rysy a nepřístupný výraz ve tváři. Když muž viděl, že mladík nebude ještě ani plnoletý, zasmál se a odvážně vykřikl: „Co čumíš, zelenáči?“

Mrknul a mladík tam už nestál. Zmateně se rozhlížel a rytmus jeho srdce opět nabral na otáčkách. Otočil se a chtěl se vrátit ke své původní práci, ale k jeho nepříjemnému překvapení právě tam stál ten kluk. Muž se rozklepal a nevěřícně zíral před sebe. Jeho dech byl velmi mělký a rychlý. Mladík s rukama zatnutýma v pěst propaloval muže pohledem. Pak udělal jeden malý krok, který je ještě dělil a chytil muže pevně pod krkem.

„Tohle je za tu malou holku, co si křivě obvinil z krádeže v obchodě, za tvého syna, kterého si vyhnal z domu, za znásilnění vlastní manželky, za zbití několika lidí, za otravu sousedova psa a za krádeže v obchodě, když sis myslel, že to nikdo nevidí.“ Bylo neuvěřitelné, že lidé, co se báli o svůj život, vždy přemítali nad svými nejtěžšími hříchy a dávali mu tak nelítostnou zbraň. Ano, choval se hnusně a zbaběle, ale oni si nic lepšího nezasloužili, nezasloužili si soucit, nebo falešné naděje a utěšování. Zasloužili si trpět. Vyvolával ve svých obětech pocit viny a poté, co jim převyprávěl jejich největší prohřešky proti lidskosti, sledoval jejich narůstající překvapení a strach, a když byl jejich strach na nejvyšší hladině, zakousl se nelítostně do hrdla své oběti. Často se ho ptali, proč, nebo co je zač, nebo jako to všechno ví, a on se jen smál nebo prostě mlčel. Nehodlal jim dopřát žádné potěšení, ani utišit jejich zvědavost nebo rozbouřenou mysl.

Pak už se jen nechal unášet tou opojnou tekutinou. I přes pach a hnusnou chuť alkoholu to bylo pořád lepší než chuť krve zvířat, na kterou se ho snažil navyknout právě Carlisle.

Další hajzl z krku, pomyslel si, když ho zahrabal mezi odpadky. Vybíral si vrahy, hajzly a zloděje, kteří neměli pro společnost žádný význam. Nezdržoval se na jednom místě, ale neustále cestoval a hledal. Ani pořádně nevěděl co. Smysl života? Spíš smysl existence? Bloudil světem a neměl žádný pevný bod, ale takhle žijí upíři. Jako nomádi. On ale věděl, že to jde i jinak a možná proto se myslí občas toulal u svého stvořitele, který se snažil žít lidský život. Jediné, co na tom dokázal ocenit, bylo místo, kam by se mohl vracet. S podobnými myšlenkami bloudil městem, a když se dostal na jeho okraj, zamířil po zasněžené cestě do dalšího města. Občas si spontánně vzpomněl na Krysaře a v duchu se s ním srovnával. Krysař zbavoval města krys, on je zbavuje těch lidských krys. Bral to jako své poslání. Měl tu možnost, tak proč ji nevyužít? Díky svému daru, kterým bylo čtení myšlenek, dokázal velmi dobře poznat lidi a mohl se tak zabývat skutečnými grázly.

Druhý den před úsvitem se dostal do nějaké malé zapadlé vesnice. Když to zjistil, protočil oči, protože netušil, co by měl mezi těmi pár chalupami dělat, a změnil směr víc na sever. První větší obec potkal zase až po několika hodinách, a to byla při jeho vysoké rychlosti pořádná dálka. Nebe bylo pochmurně zatažené a na město padala mlha, v několika příštích hodinách, možná dnech, nehrozilo, že by vysvitlo slunko, což by mu značně zkomplikovalo jeho počínání. Pomalu procházel vánočně naladěným městem a bylo mu z toho zle. Proč by taky měl mít rád vánoce? Čas přetvářky a falešných přání. Ironicky a znechuceně sledoval zdravící se lidi. Kdo si ho všiml, se zarazil, nebo rychle stočil pohled jinam. Lidé se mu instinktivně vyhýbali. Neměli z něj, jak sami říkali, dobrý pocit. Zamířil do omlácených dveří, nad nimiž se houpala cedule s oprýskaným a zrezivělým nápisem Hostinec. Když vešel dovnitř, pochopil, že do hostince to má daleko. Putyka by byla přesnější výraz. Zamířil k něčemu, co nejspíš původně měl být bar a po několika minutách čekání si nechal nalít dvojitou skotskou whisky. Nezvedl přitom obličej od barového pultu a znuděně přemítal. V hostincích, hospodách a podobných pochybných podnicích si obvykle vybíral své budoucí oběti. Vždy se koncentrovali na takovýchto místech. Z řečí okolních lidí pochopil, že ve městě mnoho mužů po odvodech nezůstalo. Ačkoliv stín války byl cítit ze všech měst, kterými poslední dobou procházel, nechával ho chladným. Lidské válčení mu v jeho nové existenci připadalo směšné. A ještě směšnější mu připadala jeho snaha dostat se do velké války za každou cenu. Nad vlastní naivitou sotva znatelně zakroutil hlavou a dvěma dlouhými hlty do sebe kopl whisky. Nic to s ním samozřejmě nedělalo, ale nemohl tam sedět jen tak a nic si neobjednat.

Po několika hodinách a několika skleničkách whisky ho přece jen zaujal jeden z nově příchozích. Simulant a zbabělec schovávající se za vizáž drsňáka. Ještě chvíli poslouchal jeho mysl i hlasitý hovor a měl jasno. Večeře pro dnešní noc byla vybrána. Zaplatil, samozřejmě že nevydělával, jen občas narazil na staré domy, kde se sem tam našla nějaká zapomenutá dědictví, nebo prostě lidé zemřeli a neměli žádné příbuzné, kteří by se o dům postarali. Obvykle tedy posbíral pár tretek a ty prodal lichvářům nebo překupníkům. Některé z nich pak taky povečeřel a vydělal na prodeji dvakrát…

Vylezl z toho pajzlu a usadil se na stráni nad domem, aby měl mysl toho šmejda neustále nablízku. Po pár desítkách minut skutečně vyšel ven a zamířil jednou, teď už noční, ulicí, co vedly od náměstí. Tiše ho pronásledoval, a když procházeli kolem malé slepé uličky, zatáhl ho tam. Chlap sebou mlátil a oháněl se pěstí kolem sebe, neměl ale šanci. Upír byl silnější a jeho marnou snahou se jen dobře bavil. Když se chystal na svou oblíbenou část, kdy mu měl vyjmenovat všechny jeho prohřešky, uslyšel zvláštní mysl. Vlastně dvě. O pár ulic dál. Myšlenky mladého kluka, zpitého pod obraz a dívky. Tedy nejspíš dívky. Nebyl si jistý. Chtěl jí ublížit a ona… Něco tam nehrálo. Neměla strach, ani vztek. Prostě nic. Na nic nemyslela. Pustil toho hajzla a bezmyšlenkovitě se rozběhl za nimi. Už pochopil, co se dělo.  Znali se. Přesto ji ten kluk chtěl znásilnit. Poslední roh, a byl u nich. Když se za tu továrnu dostal, viděl ji sedět schoulenou na zemi a jeho, jak se nad ní tyčí a zrovna si rozepínal kalhoty. Spontánně zavrčel a prudce se rozběhl, narazil do něj, až ho vlastní zuřivost překvapila. Byl jako v agónii. Soustředil se na jediný cíl. Zabít ho. Narazil ho na plot, který obklopoval továrnu a propaloval ho černým nenávistným pohledem. Mohli být stejně staří, napadlo ho ve stejný okamžik, jako mu zlomil vaz. Snažil se odolat volání té rudé tekutiny, ale bylo to silnější než jeho vnímání. Příčilo se mu pít z toho hajzla, ale nemohl se odtrhnout. Až když v něm nezbyla ani kapka krve, zavrčel a odhodil vysáté tělo daleko do křovin.

Otočil se. Děvče tam pořád sedělo a zíralo před sebe. Dvěma nádechy se zklidnil a pomalu se za ní vydal. Nevnímala ho, nevnímala svět kolem sebe. Pochopil, že vůbec nevěděla, co se tu teď stalo. Trochu si oddechnul, příčilo se mu pomyšlení, že by ji musel zabít, protože znala jeho pravou tvář.

„Co tady děláš?“ zeptal se jí opatrně a potichu. Nereagovala. Předpokládal to, přesto ho to někde hluboko uvnitř zklamalo.

„Jsi v pořádku? Odvedu tě domů.“ Odhadoval, že je mladší než on, ale ne o moc. Tak rok, možná ani ne.

„Já jsem doma,“ hlesla monotónně bez jediného pohledu.

Zmateně se rozhlédl a pak si ji prohlédl pozorněji. A pochopil. „Ty nemáš domov,“ hlesl sotva slyšitelně a jednou částí mozku neustále uvažoval, proč neslyší její myšlenky.

„Já vlastně taky ne,“ dodal potom, ani nevěděl, proč jí to říká. Sesunul se vedle ní.

„Nemáš nikoho, ke komu jít na Štědrý večer?“

Nepatrné zachvění jejích plných rtů mu dalo odpověď.

„Jsem Edward,“ natáhl ruku směrem k ní.

„Bella,“ pronesla stejným monotónním hlasem jako prve, ale pozvedla oči směrem k němu. Jeho napřaženou ruku však nechala viset ve vzduchu bez povšimnutí.

„Proč nemáš domov?“ zašeptala.

„Utekl jsem. Nemám rodiče, jen… jak to jen říct, člověka, který mě vychovává, ale jeho způsob života se mi nezamlouval. Rozčilovalo mě každé jeho slovo. Chtěl jsem žít svobodně a bez omezování, jestli mě chápeš.“

„Ne, to tedy nechápu.“ Konečně se změnil tón jejího hlasu. Zlobila se. A konečně začala myslet. Vzpomínat. Její vzpomínky ho bolely. Už pochopil, jak hloupě se zachoval a ona pokračovala.

„Nechápu, jak se někdo může dobrovolně vzdát rodiny. Já o ně přišla, aniž bych to chtěla, shořel nám dům a já byla zrovna ve městě. Nemohla jsem nic dělat. Vůbec nic. Strašně jsem si přála uhořet s nimi. S rodiči i s bratry.“ V její řeči se mísila neskutečná bolest i vztek. Nevěděl, co by měl v tu chvíli říct. Ona však pokračovala ještě dál.

„Zabil jsi Nicholase, zabij mě taky.“ Propíchla ho pohledem. Pohledem plným bolesti a odhodlání. Byl překvapený, myslel si, že nevnímala. Věděla tedy, co je zač.

„To neudělám,“ řekl pevně, ačkoliv věděl, že by ji měl zabít. Podle zákona svého světa ji musel zabít.

„Ale uděláš.“ Pronesla s ironickým úšklebkem a odněkud vytáhla střep. Než stihl pochopit, co chce udělat, zaryla jednu hranu do svého předloktí, ze kterého okamžitě začala vytékat sladce vonící krev.

Zavrčel a vrhnul se na ni. Přisál se k ráně a hltal. Nic lepšího v posledních letech nepil. Její krev nebyla zředěná alkoholem ani ničím jiným. Ale jakoby do něj uhodil blesk, se zarazil. Nemohl ji zabít. Ničím se neprovinila. Přestal. Odtrhl se od ní, a i když byla na pokraji smrti, dokázal přestat včas. Možná proto, že v sobě měl dost krve z toho kluka, Nicholase. Nezabil ji. Zrychleně dýchal a přemýšlel, co by měl udělat. Začala se měnit. Po pár dnech bude upírkou. V první řadě ji odtáhl daleko od lidí, aby neslyšeli její křik. A pak už jen čekal. A čekal.

Po dvou dnech a několika hodinách byla její přeměna u konce. Probrala se, otevřela oči a velice rychle pochopila, co se stalo. Křičela a zkoušela brečet, obviňovala ho a nadávala mu, několikrát jím mrštila o strom a pak se mu zhroutila do náručí a bez slz mu vzlykala do svetru. Prosila ho o smrt. V jednu chvíli dokonce uvažoval, že její přání splní. Pak jej ale opět něco zarazilo. A věděl, že by bez ní nebyl úplný. Něco, a to něco bylo moc silné, ho k ní poutalo a přísahal si, že se o ni postará a stejnou přísahu jí i řekl nahlas. Hystericky se rozesmála a znovu se rozbrečela. Po několika dnech, když se uklidnila, jí začal vysvětlovat pravidla jejich světa. Pozorně poslouchala, ale v mnoha ohledech s ním nesouhlasila. Ukázala mu, že ti lidé, které zabíjel, mohli mít rodiny a on je rozbíjel, neměl žádné právo je soudit. Ukázala mu, že si musí vážit místa, kam se může vracet, dokud to jen jde. A on pochopil. A na oplátku jí ukázal, že to jde i jinak. Že společně to mohou zvládnout a naučit se zase žít.

Po dvou letech

„Nejsem si jistý, že to zvládnu.“

„Určitě ano, zkoušeli jsme to. Uvidíš, že to bude v pořádku,“ uklidňovala ho zlatavým pohledem.

Kývnul a přidal do kroku. Najednou stál u dveří, kde měl podle místních sídlit doktor Cullen. Nesměle zaklepal a čekal.

Ve zlomku vteřiny se dveře otevřely.

„Edwarde,“ hlesl překvapený upír.

„Carlisle, přišel jsem se omluvit za své chování a vše, co jsem ti řekl posledně. Mrzí mě to.“

„Pojďte dál,“ pokynul okamžitě do domu oběma upírům, kteří tím našli místo, kam se příštích padesát let mohli vracet. A nebylo důležité, že se mnohokrát stěhovali, ani že se rozrostli o několik členů. Pořád jsou rodina a mají jeden druhého.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Astrid

7)  Astrid (03.01.2012 03:10)

Moc pekne napísané

6)  hela (01.01.2012 16:30)

krásné

Bye

5)  Bye (31.12.2011 20:24)

Á, Twilight v kostce a zase trochu jinak.

Kamci

4)  Kamci (31.12.2011 18:41)

:) :) :) :)

Marvi

3)  Marvi (31.12.2011 13:38)

Krásné

Nosska

2)  Nosska (30.12.2011 22:51)

Že ho musí Bella pořád tahat z průšvihů...

Janeba

1)  Janeba (30.12.2011 22:10)

shocked* KalamityJane, skvělý nápad a Edward měl Bellinku hned z první ruky!!!! A vrátil se domů!!!!
Děkuji!!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek