Sekce

Galerie

/gallery/Myšák.jpg

Téma: V rytmu čtyř tlap

Autor: blotik

Počet bodů: 35

„Co budeme dneska dělat?“ zavolal jsem do domu Emily. V poslední době jsem se strašně nudil. Nic mě nebavilo, všechny věci jsem měl vyzkoušené, všechno jsem objevil, všechno viděl… Neměl jsem co dělat.

Ale nikdo se mi neozýval. To je divné. Většinou se to tady hemží vlky a lidmi. Někdy i poloupírkou, ale teď… Jako kdyby tady nikdy nikdo nebyl. Zavolal jsem znovu, tentokrát hlasitěji, a čekal. Nakonec se přece jenom někdo ozval. Leah.

„Co tak křičíš, bratříčku?“ ptala se posměvačně.

„Co by? Nudím se, chtěl jsem někoho někam vytáhnout. Tady to už všechno znám.“ Jak by ne, když už tady jako vlk běhám skoro pět let. A to je hodně času.

„A mě bys nevzal?“ zeptala se posměšně.

„Hele, ségra, přestaň. Ty bys se mnou nikam nejela. A kde vůbec všichni jsou?“ ptal jsem se zmateně a na důkaz se rozhlížel kolem sebe. Normálně to tady žije, Emily vaří, Paul někoho popichuje, Jacob se vymlouvá, že musí něco udělat a přitom jde za Nessie a Sam potají sleduje Emily. I když to potají není, protože o tom každý ví, i Emily.

„Tak nějak všude,“ pokrčila rameny.

„Můžeš to specifikovat?“ protočil jsem oči.

„Kluci jsou většinou se svými drahými polovičkami. A Embry si zašel do Port Angeles. Nevím přesně,“ řekla nezaujatě a začala si házet s jablkem. Po chvíli si vzala další dvě a začala žonglovat.

„Díky. A nepředváděj se moc, jinak ti podám přihlášku do cirkusu,“ zasmál jsem se a raději běžel ven z domu, abych ještě neschytal. Leah byla občas výbušná. A já byl nejblíže po ruce, takže jsem raději utíkal z jejího dosahu.

Když jsem byl už dál od domu a neslyšel její nadávky na to, jak jsem blbý, zpomalil jsem. Procházel jsem se po kraji lesa a přemýšlel, co teda budu dělat. Nuda se nedá jen tak zahnat, pokud jste už skoro všechno, co jste mohli dělat v tomhle malém, upršeném a nezajímavém městečku. Jediné, co tady bylo zajímavé, byli upíři. Jedině ti tady byli něčím extra. A samozřejmě my, vlkodlaci. Na ty bych nemohl zapomenout, když jsem jedním z nich. Ale i upíry jsem už znal a s některýma, hlavně s Edwardem, Carlislem, Esme a Bellou, se dalo docela dobře povídat. Občas jsem tam zaběhnul a popovídal si. Ale už jsme si povídali téměř o všem. Nebyly žádné novinky, o které bych se mohl podělit.

Byl jsem už hlouběji v lese, tak jsem se přeměnil. Jakmile jsem se přeměnil, žádné vědomí jsem nesdílel s tím mým. Leah měla pravdu. Museli být všichni se svými polovičkami. A Embry ve městě, kde se jen tak nemůže přeměnit. Co by na to řekli lidé? A Leah mě nechávala samotného, zatím. Jsem zvědavý, jak dlouho jí to vydrží. Už dlouho se s nikým nehádala. Možná to je její potřeba, a jestli budu první, kdo to schytá, schytám první vlnu. To bude bolet, pomyslel jsem si posměšně.

Rozběhl jsem se hlouběji do lesa a snažil se najít tu část, ve které jsem ještě nebyl. Třeba tam bude poklad a já, jako správný pirát, ho uloupím.

Měl jsem nějak moc dobrou náladu. Možná to bude tím, že mě něco čeká. Něco moc dobrého, u čeho se rozhodně nudit nebudu.

Běhal jsem si po lese a dělal blbosti. Chvíli jsem nechal vystrčený jazyk z tlamy a vypadal jako štěně. Aspoň jsem si to myslel.

Potom jsem něco zaslechl. Smích. Ale jaký smích. Byl překrásný, melodický… A rozhodně lepší než od upírů, což je co říct.

Ta dívka, podle hlasu, se smála pořád. Šel jsem pomalu, abych ji nevystrašil. Nevím, jestli by bylo dobré se před ní zjevit jako obrovský vlk. Pochybuju, že by na to reagovala nějak dobře.

Přeměnil jsem se zpátky na člověka a dále pokračoval už v této podobě. Stále jsem slyšel ten nádherný smích a ptal se sám sebe, proč se takové nádherné stvoření směje. Jak vypadá? A proč mě tak přitahuje?

Byl jsem velice blízko, cítil jsem to a hlavně slyšel. Nakoukl jsem zpoza stromu na louku, která se přede mnou rozprostírala, a oněměl úžasem. Byla tam nějaká nádherná dívka, která tančila a smála se při tom překrásným hlasem. Pod jejími nožkami vždy rozkvetly kytky nádherných barev a tvarů a poté, co se její noha odlepila od trávy, znovu zmizely. Bylo to nádherné. Byla to má víla. Asi jsem se otisknul.

Nechtěl jsem ji vystrašit, ale jak jsem na sebe měl upozornit, aniž bych ji tím vystrašil a přiměl k útěku. Věřím, že víly dokážou utíkat velice rychle. Pokud teda nezmizí jako pára nad hrncem.

Ale ta víla se přestala smát a otočila se mým směrem. Ještě více jsem se přikrčil, aby mě nemohla spatřit, ale pochyboval jsem, že jí, jakožto lesní víle, něco unikne. A když zamžourala a uviděla mě, polekala se.

„Ne!“ stačil jsem jenom zakřičet a potom zmizela a spolu s ní i střed mého vesmíru. Můj život. Moje láska. Můj otisk.

Byl jsem zklamaný, že jsem ji nějakým způsobem vyrušil z její činnosti, z jejího tance, který se mi líbil čím dál víc. Který jsem už teď miloval, protože se při něm smála, činil ji šťastnou. A já mohl být šťastný spolu s ní.

Vešel jsem doprostřed louky a rozhlédnul se kolem. Žádné kvítí, které by vyrostlo její rukou, tady nebylo. Sakra! Vždyť ani nevím, jak se jmenuje, pokud mohou mít lesní víly jméno. Ale jedno vím jistě. Byla tady, je skutečná, protože jsem cítil její vůni a sílu otisku, který by se nemohl splést. Pokud je ovšem otisk neomylný.

„Dneska je den blbec,“ postěžoval jsem si nahlas. To se vážně musí všechno stavět proti mně? Smrdím, že je každý raději mimo můj dosah, nebo co?

Otočil jsem se a šel zpátky. Vlastně ne, ještě jsem se proběhl po lese, abych aspoň trochu přišel na nějaké myšlenky. Nemusel jsem si pořád připomínat, že můj otisk někde zmizel beze stopy a navíc to není člověk, ale lesní víla. Stejně by mě zajímalo, že mě neslyšela přicházet a neotočila se, nebo že tuhle louku vůbec neznám. A to mám tento les proběhaný dokonale.

Vrátil jsem se zpátky domů a tentokrát jsem nenašel ani Leah. Hm, že by všichni zmizeli? Zase jsem se nudil, protože jsem nevěděl, co s časem, ale navíc jsem ještě smutnil po té víle. Má víla.

Jak krásně to zní, má víla. I když neznám její jméno.

„Čau, Sethe,“ pozdravila mě Emily v závěsu se Samem. Neslyšel jsem je, protože jsem byl zahloubaný. Proto jsem poskočil a Emily se mi začala smát.

„To není vtipné,“ zabručel jsem naštvaně. Byl jsem rozladěný, znuděný a smutný. Věřte, nechtěli byste se se mnou setkat.

„Co ti přelítlo přes nos? Zakopl jsi jako vlk?“ zeptal se Sam se smíchem. Stejný jako Emily.

„Ne, to ne. Potkal jsem lesní vílu,“ zasnil jsem se, ale schytal jsem jenom další vlnu smíchu. Emily ke mně přišla a zeptala se: „Sethe, nemáš horečku? Božínku,“ vykřikla, jakmile mi sáhla na čelo, „ty celý hoříš,“ rozesmála se zase.

„Jestli sis nevšimla, jsem vlkodlak, takže mám vysokou tělesnou teplotu,“ zamručel jsem, „a nevymýšlím si. Opravdu jsem ji viděl, ale potom mi zmizel. Viděl jsem ji, slyšel, viděl jsem, jak tančila a co dokázala. A…“ odmlčel jsem se. Myslím, že Sam si toho všimnul.

„Sethe?“ zeptal se s jistou mírou zvědavosti. Neodpověděl jsem, jenom přikývnul.

„No to si děláš srandu?“ zeptal se nahlas Sam.

„A proč bych měl? Až budeme mít hlídku, sám to uvidíš,“ řekl jsem smutně. Viděl jsem ji dohromady jednu minutu, slyšel její smích a už se mi stýská.

„Tak na to se těším. Lesní vílu, pokud sis ji opravdu nevymyslel, jsem ještě neviděl,“ pokýval uznale hlavou.

„Nevymyslel,“ zavrčel jsem. Copak mi nikdo nevěří? To je to tak strašné, že si myslí, že jim lžu?

Najednou práskly dveře a přišel Embry.

„Ahoj, všichni!“ zahulákal a vešel k nám. Všichni jsme mu kývli na pozdrav. Embry jenom prohodil něco v tom smyslu, že je tady jako na pohřbu ticho. Jenom jsem protočil oči, ale Sam se ujal vysvětlování. Když skončil, Embry se začal smát. Prý nikdy nic tak pitomého neslyšel.

„Ale já se do ní otiskl. A už mě nebaví, že mi nevěříte. Co je na tom divného, že víly existují?“ zeptal jsem se podrážděně. Měl bych se začít kontrolovat, jinak tady vybuchnu. A to bych v Emiline domečku nechtěl.

„Nic, jen že víly jsou z pohádek. Neexistují,“ odpověděl a zadržoval další nával smíchu. Já jsem se zvedl a mířil ke dveřím. Za pochodu jsem se Embryho naštvaně zeptal: „Tak co tady děláš? Vlkodlaci a upíři jsou taky jenom v pohádkách.“

Vyběhl jsem před dům, tam do lesa a proměnil se. Chtěl jsem zkusit, jestli náhodou zase nebude v lese na té louce, kterou jsem objevil. Probíhal jsem celý les, ale nikde jsem tu louku nenašel. Tak jsem na to šel logicky. Přece jsem musel zanechat nějaký pach, když jsem z toho místa odcházel. Vrátil jsem se tedy poblíž domu a snažil se zachytit svůj pach. Stejně mi bylo divné, že se za celou tu dobu, co tady bloudím, nikdo nepřeměnil a nesdílel tak se mnou zoufalé myšlenky.

Nakonec jsem zachytil svůj pach a rozběhl se za jeho stopou. Naštěstí jsem tu louku našel. Ale neozýval se z ní žádný veselý smích. Nakoukl jsem zpoza stromů na louku a uprostřed seděla ta víla. Byl jsem tak šťastný, že je tady. Měl jsem obrovské štěstí. Možná si myslela, že se tady už neobjevím, když mi tady jednou zmizela. Přeměnil jsem se rychle zpátky, abych nic nezmeškal, a potom šel potichu za ní.

„Neutíkej, prosím,“ zašeptal jsem k ní, když jsem byl už docela blízko. Tak jeden velký krok a jsem u ní.

„Co tady děláš?“ vylekala se a postavila se na nohy. Jak krásný měla hlas. Byl hebký jako satén, lehký jako letní vánek a příjemný jako ukolébavka. Musel jsem zavřít oči, a kdybych byl kocour, a ne vlk, začal bych příst.

„Co tady děláš?“ zeptala se znova, ale víc nejistým hlasem.

„Promiň,“ omluvil jsem se za své zasnění a potom pokračoval, „ale nechci, abys mi utíkala. Já… Asi bych se měl představit,“ usmál jsem se nejistě. Kdo kdy potkal lesní vílu? Nevím o nikom. A teď tady přede mnou jedna stojí, já ji miluju (a neznám přitom ani její jméno), ona se mě bojí a já nevím co říct, abych ji uklidnil a nezmizela mi, jako před nevím jakou dobou. Zdálo se mi to totiž jako věčnost.

„Jsem Seth,“ představil jsem se nakonec.

„Já… jsem Paige.“ Bylo tak krásné, když nevěděla, jestli má utíkat nebo zůstat a povídat si se mnou.

„Neutečeš mi?“ zeptal jsem se znovu. Jenom zakroutila hlavou a dívala se mi do očí. Ty její byly tak nádherné. Měla je barevné jako květy, které kolem ní rostly, jelikož stála na místě. Zase mě udivovalo, jaké tvary a barvy květů existují. A její vlasy byly světle zelené. Stejné, jako barva trávy této louky.

Jenže teď jsem nevěděl, co říct. Myslím, že kdybych na ni vysypal, že ji miluju, utekla by mi a já bych už nemusel mít to štěstí, že bych ji zase potkal tady. Tohle byla jenom náhoda, ale překrásná náhoda.

„Jsi lesní víla?“ ujišťoval jsem se, i když to byl hloupé. Pokývala hlavou jako náznak souhlasu.

„Já to věděl. Já… jsem… Nejsem pravý vlkodlak, jenom se měním na vlka, ale kdykoli chci,“ snažil jsem rychle vysvětlit, aby se nelekla. Bylo hloupé jí hned tady říkat, co jsem zač, ale nechtěl jsem, aby se to dozvěděla později. Pokud tedy nějaké později bude.

„Neposadíme se?“ zeptal jsem se zase. Trošku mě mrzelo, že jsem veškerou konverzaci obstarával já, protože jsem tak moc toužil slyšet její hlas. Ale i její přítomnost se mnou hodně mávala. Zase přikývla a já se posadil do tureckého sedu. Ona se taky posadila, naproti mně, a udělala úplně to stejné jako já.

Ze začátku byla naše komunikace omezená jenom na její přikývnutí a mé otázky, ale když se začalo stmívat, pomalu se začala rozpovídávat. Nakonec jsme se dohodli, že se tady sejdeme další den v tento čas. Perfektně se mi s ní povídalo a odcházel jsem se přiblblým úsměvem na tváři. Prostě zamilovaný. To jsem ale ještě neřekl.

Při odchodu mi ještě zamávala.

Já jsem šel dál od tohoto místa, aby ho nikdo neviděl, kdyby byl přeměněný a já s ním musel sdílet jedno vědomí, při kterém bych se dozajista neudržel a ukázal mu celý rozhovor s Paige. Tak krásné jméno měla. A perfektně se na ni hodilo.

„Sethe, kdes‘ byl?“ zakřičela na mě Leah, jakmile jsem vklouzl do podoby vlka.

„Ahoj, sestřičko,“ nereagoval jsem na její křik.

„Neignoruj mě a odpověz,“ vztekala se.

„Nemůžeme to probrat, až se vrátím?“ zeptal jsem se a úporně se snažil nemyslet na to, co jsem dneska dělal. I když mi to dělalo veliký problém.

„Ne, proberem to hned!“

„Tys‘ taky odešla, když jsem se vrátil a nevyčítal jsem ti to,“ odfrknul jsem si.

„Ale to je něco jinýho. Kluci říkali, žes‘ odešel naštvaný víc jak před 5 hodinami!“ křičela stále. Tak 5 hodin? No, tak to bych teda vážně nehádal. Když mně se sPaige tak krásně povídalo, že jsem zapomněl na čas. I když jsem se většinu času rozplýval nad jejím nádherným hlasem.

„Kdo je Paige?“ zeptala se stále naštvaně, ale nyní už trochu zvědavě Leah.

„Do toho ti nic není. Vyřešíme to doma, ahoj,“ řekl jsem jí a přeměnil se zpátky dřív, než mě mohla zase seřvat jako malého haranta. Co to s nimi dneska je? Někteří mi nevěří a ti druzí mě seřvou za to, co jsem neudělal. Dneska je opravdu den blbec.

Doběhl jsem domů a psychicky se připravoval na to, jaký výprask dostanu od Leah. Tenhle bude asi největší, protože jsem byl drzý a schválně se přeměnil, abych jí nemusel nic ukazovat.

„Tak mi to už konečně vysvětlíš?“ začala hned zostra Leah, jak jsem předpokládal.

„Kluci ti nic neřekli? Otiskl jsem se. Do Paige,“ řekl jsem a na tváři mi tohle jméno vykouzlilo úsměv blbečka. Vzpomínal jsem na ni samotnou, jak dokonalá je. Na naši konverzaci. Až teď jsem byl pořádně rád, že jsem nemusel zůstat jako vlk a ukazovat tak Leah všechno, co jsem zažil.

„Ty ses otiskl?“ zeptala se překvapeně a trochu mírněji Leah. Tak jo, to nejhorší mám asi za sebou.

„Jo, otiskl. Do lesní víly,“ zašeptal jsem ten konec a doufal, že by mě třeba nemusela slyšet. Jak říkám, dnes je všechno proti mně, takže to samozřejmě slyšela. Takže všechno to vyptávání začalo nanovo. A kluci se samozřejmě přidali.

Zase mi pokládali otázky, ze kterých mi šla hlava kolem a dal bych nevím co, aby s tím přestali. Odpovídal jsem jim poctivě na všechny otázky… Vlastně poctivě ne, něco jsem vynechal, protože jsem nemohl prozradit její tajemství. Ztratil bych tak velice křehkou důvěru, která mezi námi vznikla za těch pár hodin, co se známe. A to jsem opravdu nechtěl dopustit.

„Jdu spát,“ utnul jsem příval dalších otázek, když jsem toho měl opravdu plné kecky. Za dnešek se přihodilo tolik věcí, že i já, vlkodlak, jsem měl malý problém to všechno strávit.

Lehl jsem si na postel a díval se do stropu. Na tváři se mi opět objevil přiblblý úsměv, který jsem měl jen díky Paige. Přemýšlel jsem o všem, co se dneska stalo a tak jsem usnul. Mé sny doprovázel její smích, její ladné pohyby při tanci a vše, co jsem s ní zatím zažil.

Ráno jsem se probudil celý nadšený a celý den jenom běhal všude po domě jako radioaktivní rybička.

„Sethe, uklidni se,“ zavolal na mě Sam, který už toho začínal mít dost. Když já se nemohl dočkat. A jakmile se přiblížila třetí hodina, vyběhl jsem z domu rovnou do lesa. Chvíli jsem běžel jako člověk, ale nakonec jsem usoudil, že takhle to bude opravdu pomalé. Přeměnil jsem se a doběhl na místo setkání po čtyřech.

Rychle jsem se přeměnil zpátky a ten kousek, který byl hlavní a nechtěl jsem, aby ho někdo v mých myšlenkách viděl, jsem doběhl po dvou. Embry a Paul měli hlídky. Včera si vzali volno pro sebe a své polovičky, takže to dneska odpracovávají. Myšlenkami mě ještě trošku škádlili, ale to se mi z hlavy vypařilo s tím, jak jsem se pomalu blížil k naší louce.

„Paige?“ zavolal jsem přes louku, abych se ujistil, jestli tady je nebo ne. Neviděl jsem ji. Najednou na mě vybafla zprava.

„Tohle mi nedělej,“ zasmál jsem se. Sice mě vylekala, ale mé srdce bilo z úplně jiného důvodu, než z leknutí.

„Náhodou to je sranda,“ zasmála se zase a já jen stěží zadržel úsměv idiota. Zamilovaného idiota.

„Jak pro koho,“ zamumlal jsem si pro sebe.

„A jak ses měla?“ zeptal jsem se zvědavě.

„Děkuju za optání,“ začal mile, „a měla jsem hodně práce. Musela jsem projít celý les. To bys nevěřil, co všechno tady lidé nevyhodí,“ začala smutně. Navrhnul jsem jí, že bych s kluky uspořádal nějakou akci, kde bychom chodili po lese a sbírali všechny odpadky. To byl perfektní pohled, když jsem si to představil.

Ona na to neodpovídala. Tak jsem se zeptal.

„Víš, už tak, když víš, že existuju, budu mít problémy. A kdyby mě ještě znali tví kamarádi…“ posmutněla. To jsem nechtěl. Já nechci, aby byla smutná. Vždyť já ji miluju.

Pomalu se otočila a došla doprostřed louky, tak jako včera. Sedla si do tureckého sedu a poklepala na místo před sebe. To byl pro mě jasný signál, abych šel za ní.

„Já… Omlouvám se. Nechci ti způsobovat potíže,“ omluvil jsem se jí.

„Ale ne, tak to není. Jsem ráda, že si s tebou můžu povídat,“ snažila se zakrýt svůj smutek. I když vlastně ani nevím, z čeho pořádně byl. Jestli z toho, že jsem ji objevil a teď už jí nezbývá nic jiného, než si se mnou povídat, abych to někde nevykecal, nebo z toho, že nemůže dělat to, co chce. A to je poznávat nové lidi. Vlastně já nejsem tak úplně člověk, ale to sem nepatří.

„Tak obraťme list,“ usmála se zase falešným úsměvem. „Co jsi dělal ty?“ zeptala se zvědavě. Hm, co jí na to mám říct? Že jsem celou dobu myslel na to, že ji miluju a že se nemůžu dočkat, až se s ní tady setkám? Že jsem od rána pobíhal po domě a nemohl se dočkat, až uběhne určitá doba a já sem budu moct přijít?

„Já? Nic zvláštního,“ vykrucoval jsem se.

„Sethe,“ řekla tak mile, až mi poskočilo srdíčko od radosti. Mé jméno znělo úplně jinak, hedvábně, z jejích úst. „Mně nemusíš lhát,“ pokračovala. Jak to, že mě má po jednom dni tak dokonale přečteného?

„A jak mě můžeš tak dokonale znát po jednom dni?“ zeptal jsem se. Z části, abych odvedl pozornost a z části, abych nemusel přímo odpovídat a přiznávat, že jsem jí opravdu lhal. Lži kazí důvěru. Sakra.

„My, jako lesní víly, na to máme čich,“ ukázala prstem na nos. „Tak… Co mi nechceš říct?“ zeptala se.

„Je na to brzy. Nechtěj to vědět,“ zašeptal jsem. Já jí řeknu, že ji miluju, že bych pro ni udělal cokoli na světě a ona raději uteče. To tak.

„Sethe,“ zaprosila a podívala se mi do očí. Já se v těch jejích topil, a kdybych neuměl plavat, utopil bych se nadobro. Byly tak nádherné a já na chvíli zapomněl na okolní svět. Měl jsem chuť dívat se do jejích očí snad celou věčnost. Potom se usmála a já zase začal hypnotizovat její rty. Jak asi můžou chutnat? Chutnají po lesní trávě? Ne, že by mi tráva chutnala. Její plné, světle růžové rty se zvlnily ještě do většího úsměvu a já měl co dělat, abych se na ni tady a teď nevrhnul.

„Ehm-hm,“ odkašlala si a já se tak dostal z transu, do kterého mě dostala její krása. Její laskavost. Ona sama.

„Tak dobře, ale nejdříve bych ti asi měl říct něco o našem kmeni, abys to pochopila.“ Byl jsem rád, že to chce slyšet, ale zároveň se bál její reakce. Co když to chtěla slyšet, ale nemyslela si, že by to byly zrovna ty dvě slovíčka. Miluju tě.

Jenom přikývla a ruce si dala za sebe. O ně se opřela a viděla tak na mě ze záklonu, ale zároveň na oblou a mohla se při tom vyhřívat.

Začal jsem líčit legendy našeho kmene. Některé nedůležité pro tuto situaci jsem vynechal a vybral pouze ty, které by se hodily k pochopení toho, jak otisk funguje. Nakonec se to zúžilo jen na dvě legendy.

„Tak, teď už víš, co je otisk,“ řekl jsem a čekal, jestli jí to dojde. Chvíli se na mě dívala, jakože neví, co po ní chci. Vypadala, jako bych ji žádal, aby poručila vodopádu nechat padat vodu nahoru, ale postupně jí to všechno zapadalo do sebe a vodopád už zase padal směrem dolů.

„Sethe?“ zeptala se otázkou. Jenom jsem sklopil zrak a přikývl. Ani nevím, proč jsem se tak bál. Paige je hodná. A i kdyby mé city neopětovala (což bych asi nepřežil), nepřestala by se se mnou přátelit. Vždyť je to lesní víla. Ty jsou hodné, laskavé, přívětivé, přátelské… Aspoň v pohádkách. Ale Paige byla důkazem toho, že i v reálném životě je to pravda.

„Miluju tě,“ zašeptal jsem. Snažil jsem se dát do toho všechny emoce, které jsem právě prožíval. Strach, lásku, oddanost, touhu, nejistotu, smíření…

Najednou jsem ucítil na tváři její ruku. Zvedl jsem hlavu a podíval se jí zase do očí. Tentokrát mě nezhypnotizovaly, protože tentokrát jsem propadl jejím slovům.

„Ani ty mi nejsi lhostejný. Nevím přesně, jaký je to cit milovat, ale tak, jak já miluju les, kvítí, keře, trávu a všechno kolem, zdvojnásob to a vyjde ti to, co k tobě cítím. Od první chvíle ses mi líbil,“ usmála se na mě a já byl v sedmém nebi. Ona mi vyznala velkou lásku. Lesní víla, která nemiluje les, neexistuje. Takže to, co řekla, musí znamenat, že les miluje nadevše, ale stejně jsem na prvním místě já. Stejně jsem všechno předčil.

Usmál jsem se nazpátek a potom se naše rty začaly přibližovat. Její rty voněly po ní samotné jako les. Jak jinak, že? Lesní vzduch, kůra stromů, jarní tráva, smůla… Všechny tyto vůně se míchaly do té nejkrásnější, kterou voněla Paige. Moje vyvolená. Mé srdce se nemohlo dočkat, až tuhle malou mezeru mezi mými a jejími rty ukončím a těšilo se na to, až konečně ochutnám její rty. Nevěděl jsem, jestli budou jemné, teplé, studené… Víla je něco unikátního a já jsem nemohl uvěřit, že zrovna mě to potkalo.

Ale když nám zbýval poslední kousíček k překonání, abychom konečně spojily naše rty, ozval se vlčí poplach. Vlčí zavytí se neslo lesem velice silně a já jsem strnul. To znamená jedině jedno. Náhlá návštěva neznámého upíra. Byl jsem velice nerad, že tohle musím udělat, ale odtáhl jsem se od Paige a omluvně ji pohladil po tváři.

„Musím jít.“ Můj hlas zněl smutně a já se začal zvedat. Když se postavila taky, a já byl už na odchodu, otočil jsem se a doběhl k ní. Vím, že tohle byla jen malá náhražka za to, co se mohlo stát, ale políbil jsem ji na tvář. Její kůže byla hladká a studená. Perfektním protikladem té mé.

„Zítra o tomto čase,“ usmála se zase a zamávala mi. Já jsem zase doběhl nějaký kousek od louky a rychle se přeměnil.

„Co se děje?“ zeptal jsem se rychle, jakmile jsem vklouznul do podoby vlka.

„Ach, Sethe, jsi v pořádku,“ oddychla si Leah. Někdy se nezdála, ale byla opravdu starostlivá. Jako pravá starší sestra. A co, že byla občas jako vosa, která v jednom kuse ubližuje svými slovy jako žihadlo. Měl jsem ji rád a měla i své světlé stránky.

„Jsem. Tak jaká je situace?“ zeptal jsem se znova.

„Jsou tady tři upíři, nomádi. Cullenovy jsme informovali, jestli nám někdo z nich nepřijde na pomoc. Prý přijde Edward, Emmett a Jasper, ať je to rychle za námi. Od nás jde pouze Leah, já, ty Embry a Paul. Zbytek je někde… pryč,“ ujal se slova Sam.

„Dobře,“ souhlasil jsem.

Setkali jsme se s Paulem a Embrym někde uprostřed cesty a kluci nám běželi naproti. Sam rozebíral rychle taktiku, aby nám neutekli, Edward tlumočil, Jasper radil s taktikou a Emmett se jenom těšil.

Nakonec se to všechno obešlo bez našich ztrát či poranění, protože ti tři nomádi byli nezkušení. Tvořili jsme jenom planý poplach a Emmett si stěžoval, že si skoro nic neužil. Jenom jsme se tomu všichni zasmáli, poděkovali jsme za rychlou pomoc a odešli zase zpátky.

A já jsem byl zase nervózní a proklínal jsem ty tři nomády, protože jsem se nemohl dočkat zítřejšího „rande“ na naší louce s Paige a litoval toho nedokončeného polibku. Kdyby to šlo, oživil bych ty tři pijavice a znovu je zabil.

Ráno, když jsem se probudil, už raději všichni odešli. Nikdo už nebyl doma, to asi, aby se zase nemuseli stresovat za mě („zlatíčka“), a já zase nevěděl, co mám dělat. Teda věděl jsem, co budu dělat odpoledne, ale co budu dělat do té doby, mi bylo zatajeno osudem.

Zabavoval jsem se, kde se dalo. Nejdřív jsem se koukal na televizi, ale tam toho moc zábavného nebylo. Aspoň ne pro mě v tuto dobu. Teď by mě nerozptýlila asi ani komedie Ledově ostří. (Pozn. Aut.: Omlouvám se za ten film, ale je boží.)

Po chvíli jsem se rozhodl nechat té televize a raději jsem šel ven. Rozhlédl jsem se kolem, ale nic, co by mi napovědělo, co budu dělat ještě tak tři hodiny, tady nebylo. Potom jsem zavadil očima o zahrádku Emily. No, snad se nebude zlobit, když…

Přišel jsem k zahrádce, rozhlédl se jako lupič a utrhl několik květů. No, snad se to bude Paige líbit. I když je lesní víla, měla by mít ráda květiny, ne? No, možná by to bylo lepší živé než utrhnuté. Taktně jsem těch pár utrhnutých květin schoval mezi ostatní, už trošku povadlejší, do vázy a doufal, že si toho nikdo nevšimne. Usmál jsem se jako andílek a doufal, že to všichni uvidí.

Vzal jsem do ruky nějakou misku, vím, není to jako náhrada za květináč zrovna nejlepší, ale komu bude chybět jedna miska, že? Snad jen Emily. Šel jsem s ní na zahradu a vyhrabal jednu z nejhezčích květin i s hlínou. Tu jsem pak dal do misky, kde jsem přilil trochu vody. Ale když jsem se podíval na zahrádku, nebylo to dobré. Co teď? Doběhl jsem do lesa a tam nabral nějakou trávu, kterou jsem potom zakryl tu vzniklou díru po mém činu. Snad to nebude do očí bijící a tak dokazující, co jsem udělal.

Až po hodině, kdy jsem se zase nudil (nebo se spíš nemohl dočkat), jsem si uvědomil, že s tou kytkou nemůžu běžet v tlamě. Radostí jsem vyskočil skoro až do stropu a už jsem vybíhal z domu. Když nemůžu po čtyřech, musím po dvou. To je jasné. Takže mi cesta zabere víc času a já musím vyrazit dříve. A nemusím tak dlouho dřepět doma a čekat, až se ta blbá ručička na hodinách posune kupředu. Marně bych ji žádal, uplácel (i když nevím čím) a vyhrožoval jí.

Za nějakou dobu jsem konečně doběhl na místo, odkud už louka není daleko. Bylo to místo, které bylo schované v hustém porostu keřů, které se zdálo být neprůchodné. Naštěstí pro mě jsem si na to nevzpomínat. Teda nevzpomínal jsem si na to, že bych tímto procházel, jinak bych to asi taky obešel, jako už mnoho lidí přede mnou.

Na louku jsem se dostal a mé srdce bilo nedočkavostí. Tušil jsem, že tady už někde je, protože její vůně byla přítomná a i mé srdce se zrychlovalo.

Rozhlédl jsem se pořádně kolem sebe, ale neviděl jsem ji. Ale k jednomu místu mě to táhlo. Došel jsem tam, ale nic tam nebylo. Zavolal jsem její jméno a ona se přede mnou objevila. Přesně tam, kde mě to tolik táhlo.

„Takže dokážeš být i neviditelná,“ usmál jsem se místo pozdravu.

„Dokážu splynout s lesem. Vždyť jsem lesní víla,“ zasmála se a mé srdce poskočilo.

„Co to bylo včera za poplach?“ zeptala se zvědavě. Jenom jsem mávl rukou.

„Tři upíři. Nomádi. Potulovali se tady a mysleli jsme, že budou dělat potíže. Ale nebyli vůbec vycvičení. Sam, to je náš vůdce, mě potřeboval, protože zůstalo jen málo lidí, zbytek si někde zašel,“ řekl jsem ve zkratce.

„Sethe, víš,“ začala, ale její hlas nezněl moc nadšeně. Já jsem jí položil prst na ústa a ona se zasekla. Zachvěla se a podívala se mi do očí. Ty, jakoby vysílaly vlny klidu, lásky, nádherné vůně a to všechno mě k ní přitahovalo, hypnotizovalo mě to.

„Paige, vím, že je to troufalé, ale… Co takhle navázat tam, kde jsme včera skončili?“ zeptal jsem se a nepřestal se dívat do jejích očí. Potřeboval jsem vědět, co si o tom myslí doopravdy a její oči by mi hodně napověděly. Jenom se usmála i s mým prstem na ústech a já se k ní zase začal přibližovat.

To, že nám včera nevyšel první polibek, teď to čekání na něho dělalo ještě napínavějším. Byl jsem nedočkavý a chtěl bych se na ni vrhnout hned, ale stále jsem jí dával na výběr, kdyby si to náhodou rozmyslela. Slyšel jsem své zrychlené dýchání, ale její ne. Ona asi nepotřebovala dýchat. Ale nad tím se teď nebudu zamýšlet.

To napětí, to jiskření mezi námi, by klidně mohlo někoho zasáhnout. Byli jsme jako dva magnety, které k sobě přitahuje obrovská síla, se kterou nedokážou bojovat. Až se to stalo.

Mé rty se dotkly těch jejích a já přestal vnímat svět. Mé srdce poskočilo radostí a já byl v tu chvíli neobyčejně šťastný. Jednu svou ruku jsem dal na její tvář a hladil ji. Ústy jsem ochutnával ty její, které, jak jsem předpokládal, chutnaly po lese. Ale nebylo to, jako bych měl okusovat stromy nebo strkat nos do hlíny, tohle byla chuť, která neměla obdoby.

Chvíli jsme se oťukávali, ale nakonec má touha povolila a já se opřel do polibku naplno. Její ústa se při polibku usmála a dala mi tak jasný signál, že se jí to líbí. Usměvavá za každé okolnosti. Byl jsem šťastný.

Po chvíli jsme se odtrhli a já si opřel čelo o to její. Otevřel jsem oči a lekl se. Přede mnou nebyla. Byl tam les. Ale já se jí dotýkal.

„Kams‘ mi zmizela?“ zeptal jsem se potutelně. Věděl jsem, že to mizení s něčím, co se stalo při polibku, souvisí.

„Nikam,“ objevila se mi před očima s úsměvem na tváři. Potom jsme mlčeli. Já nevěděl, co na to říct a ona asi taky ne. Jenom jsme si hleděli do očí a mlčeli. Ptáci zpívali, kobylky cvrlikaly, vrány krákaly, les šuměl… Všechno kolem nás žilo, ale pro mě žila pouze Paige. Pouze ona byla jedinou věcí, které jsem si chtěl všímat. A kterou jsem mohl vidět.

Po nevím jaké době, ale její oči posmutněly. Nechápal jsem to, udělal jsem něco špatně? Chytil jsem ji nějak špatně? Ale vždyť jsme se nehýbali.

„Sethe,“ zašeptala mé jméno, protože nahlas mluvit nemusela. Byli jsme blízko sebe.

„Ano, lásko?“ optal jsem se s úsměvem. Chtěl jsem zahnat její smutek a mou nejistotu, která se mi díky její momentální náladě vytvořila. Něco mi říkalo, že něco není v pořádku. Že se něco děje.

„Tohle se nemělo stát, Sethe. Já jsem ti přišla říct, že se nemůžeme stýkat. Já nemůžu. Jsem víla a nepatřím do tvého života. Nesmím tam patřit,“ usmála se chlácholivě. Tak moment, to jsem nepochopila. Ona čekala do prvního polibku, aby mi mohla říct, že se po pár dnech už nemůže stýkat?

„Jak… jak to myslíš?“ zeptal jsem se rozechvělým hlasem.

„Tak, jak to říkám. Prostě spolu nemůžeme být. Miluju tě, Sethe. Ty víš, jak moc. Ale nemůžeme být spolu. Jsem víla.“

„Ale pokud mě miluješ… A budeš šťastná?“ zeptal jsem se, protože jestli se mnou nebude, tak už jediné, na čem mi záleží, je, že ona bude šťastná. Jedině tak se zbavím aspoň trochy bolesti, která se mi v srdci usadí, když ode mne odejde. Vždyť je to láska mého života. Můj otisk.

„Pokusím se, Sethe. Vím, že otisk… Povídal jsi mi o něm a já ho plně chápu, opravdu, ale ty musíš zase chápat naše pravidla. Vílí pravidla. Říkala jsem ti to už na začátku, že se nebudeme moct stýkat. Víly už na to přišly, když jsem včera přišla na naši obvyklou schůzi celá rozjařená,“ posmutněla.

„Dobře,“ sklopil jsem hlavu a mé srdce pukalo. Tak, jak před chvílí bylo nejšťastnější, že může patřit té nejhezčí a nejjemnější bytosti na světě, tak teď strádalo, i když vlastně ještě byla u mě. Strádalo, protože vědělo, co vychází z jejích úst. Vědělo, co to znamená. Už nikdy neuvidím Paige.

„Buď šťastná,“ usmál jsem se a odcházel. Na chvíli jsem se zastavil a doběhl na kraj louky, kde jsem si odložil „květináč“ s kytkou. Zvedl jsem ho, pohladil květ, jako by to měla být poslední vzpomínka, kterou na mě bude mít. A taky asi byla. Otočil jsem se a doběhl jsem ještě k ní.

„Tady máš. Chtěl jsem ti to dát hned, ale když potom… Prostě tohle je pro tebe a doufám, že na mě budeš vzpomínat.“ Vyndal jsem kytku i s hlínou z misky a podal ji do jejích rukou. Bylo to, jako bych se loučil s rodiči, jakoby umřeli. Jako kdybych ztrácel vše, pro co jsem chtěl žít.

„Děkuju,“ zašeptala a políbila mě na čelo. „Nikdy nezapomenu,“ posmutněla.

Otočil jsem se a odcházel. Tak takhle skončila jedna veliká láska, posílená otiskem, a tak brzy, pomyslel jsem si cestou z lesa.

Domů jsem se vrátil až někdy v noci a jenom jsem kolem sebe viděl Leah, která kolem mě poskakovala a něco na mě křičela. Nevnímal jsem její slova a došel do svého pokoje. Zabouchl jsem dveře. Znovu jsem si ve vzpomínkách rekapituloval své vzpomínky na Paige, které sahaly pouze dva dny zpátky. Jenom dva pouhopouhé dny stačily na to, abych Paige poznal, zamiloval se a naše schůzky skončily. Byly pouze v začátcích. Proč nemohly trvat déle? Proč k nám musel být osud krutý?

„Sethe, musíš něco jíst,“ zoufala si Leah v doprovodu Emily, která jenom přikyvovala. Bylo to už několik dní, co mi řekla své sbohem. Sam mi raději nechával prostor se s tím smířit, i když věděl, že se s tím nesmířím. Se ztrátou otisku se nesmíří nikdo. Neměl jsem hlídky. Nechtěl jsem les ani vidět. Měl jsem zatažené záclony, které jsem musel vyměnit, protože na nich byly květiny, které mi zase připomínaly Paige. Viděl jsem ji na každém rohu a mé srdce krvácelo.

„Hm,“ zamručel jsem se a konečně se zvednul. Měl jsem hlad a byl jsem zesláblý, ale bolest srdce to nemohlo předčit.

„Skvělé,“ zaradovaly se holky a už mi pomáhaly ze schodů. Dole to perfektně vonělo a já tak aspoň na chvíli mohl přestat myslet na Paige a myslet na jídlo, které bych po celkem dlouhé době pozřel.

„Tady máš,“ nandala mi na talíř bleskově Emily a Leah si sedla naproti mně. Emily mi nanosila jídlo na celý stůl. Nakonec jsem všechno spořádala a chtěl jsem něco udělat, když se se mnou holky tak trápily. A ne jenom holky.

„Já to umyju,“ pokusil jsem se o falešný úsměv, který asi nezabral. Jenom přikývly a já jsem odnesl všechno nádobí do dřezu. Ani mi to nepřipadalo. Kluci přece nemají rádi umývání nádobí. No mně to bylo v tuto chvíli jedno.

„Ahoj,“ pozdravil Samův hluboký hlas Emily. Potom se zasekl a podíval se na mě. Viděl jsem jeho odraz v okně nad dřezem.

„Ahoj, Same,“ pozdravil jsem ho a on se usmál. Vypadal šťastně, když mě viděl stát na vlastních nohou a dělat konečně něco jiného, než jen ležet v posteli.

Nakonec se odebrali do obýváku a nechali mi trochu soukromí.

Když jsem s tím už skoro končil, ozvalo se znovu otevírání dveří.  Nezvedl jsem hlavu, abych se podíval, kdo to je. Najednou se vedle mě na desce objevila hlína a v ní květina, kterou jsem daroval Paige. Bylo to divné. Co tady dělala.

„Už nejsem víla. Teď spolu můžeme zůstat navždy,“ ozvalo se za mnou. Byl to překrásný Paigin hlas, tentokrát nezměněný její vílí podstatou. Mé srdce zaplesalo a já se na ni otočil s úsměvem a plno otázkami.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

6)  ..llllll (11.02.2011 08:37)

5)  witmy (23.01.2011 15:19)

nádhera moc pěkná povídka

Alda

4)  Alda (22.01.2011 12:38)

blotik,tato povídka byla fantastická četla bych ji stále dokola,protože je tak úchvatná a zamilovaná .Máš můj obdiv v délce.Moc a moc hezké . Děkuju.

Hanetka

3)  Hanetka (22.01.2011 09:35)

Nápad se mi moc líbil, a taky obdivuju tu délku. Na jednorázovku je to úžasně dlouhé! A víla ve Forks? Navrhuju zřídit skanzen nadpřirozených bytostí!

2)  Tru (22.01.2011 09:21)

*clap

Janeba

1)  Janeba (21.01.2011 22:52)

blotiku, díky za odvahu a tvou krásnou povídku! Taky bych byla někdy moc ráda skoroneviditelnou vílou!!!
Děkuji!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek