Sekce

Galerie

/gallery/Myšák.jpg

Téma: První setkání

Autor: KacenQaCullen

Počet bodů: 36

Zdání klame

Seděl jsem u pelesti postele a křečovitě svíral její ruku. Přál jsem si, aby otevřela své čokoládové oči a promluvila na mě svým sopránkem. Moje Bella tu teď leží bez duše, bez tlukoucího srdce a jen tak se mění v zrůdu. Až znovu otevře oči, bude lačnit jen po jednom… po krvi.

Už od naší svatební cesty jsem apeloval na Bellu, ať se toho netvora zbaví. Ať ho pošle do horoucích pekel, a pokud touží po malém uzlíčku, nechám ji jít. Měla volnou cestu, nedržel bych ji. Miluji ji natolik, že bych neměl to srdce držet ji mermomocí u sebe. Vidět její velká kukadla, která se vždy rozzáří, kdyby spatřila maminky, jak si hrají se svými drobátky venku.

Ne, ona je paličatá a má svou hlavu. Nemohl jsem jí domlouvat, vůbec se mnou nechtěla o tom mluvit. Raděj mě vyhnala ven a sdílela poslední minuty jako člověk s Rosalie. ‚Člověkem‘, kterého nemohla vystát. Pamatuji si na jejich ostré konverzace, jak se k sobě měly. Jejich jedovaté odpovědi odsekávané zlobou.

Ruka, kterou jsem držel a doufal, že Bellu tak přiměji zpět k životu, mi začala v ruce kamenět. Pomalu mizel tep a já nebyl schopen cítit to horko, které mě tak vzrušovalo, když jsem jí byl na blízku. Miloval jsem její ruměnec na tváři, její horké tělo a to vše mi sebralo to děcko.

Podle myšlenek mé rodiny je mi nadmíru podobné. Nechtěl jsem ji spatřit, ani pochovat. Neměl jsem ji rád, ba víc, já ji nenáviděl. Kvůli ní jsem Bellu musel zbavit lidského života.

Snažil jsem se nabourat Alice do myšlenek, vidět její podobu, ale nic jsem nezahlédl. Pozorně si své myšlenky hlídala, ač to bylo těžké. I když mě ze vnitř sžírala touha vidět Renesmé, tak jsem se nezvedl a neodkráčel na verandu za mou rodinou.

Byli sobečtí. Nestarali se o Bellu, kvůli mně, nebo jejich lásce k ní, ale kvůli tomu prokletému tvorovi, které jim přirostlo k srdci. Co na ní viděli? Co bylo tak okouzlujícího? Dokonce i Jacob mě zradil. Jen tak odplul na čerstvý vzduch a zůstal u Renesmé, už se nevrátil.

Bál jsem se jedné věci. Pokud bych odešel, byť jen na okamžik spatřil její tvář, už bych se nevrátil. Očarovala by mě a nenechala odejít. Je možné, že bych díky ní zapomněl na Bellu?

 

„Edwarde, měl by ses na ni jít podívat,“ nabádala mě Esmé. Jediná ona snad soucítila se mnou, ale také se nechala lapit kouzlem zvané Renesmé.

„Co bych tam jako měl vidět?“ Byl jsem rozzuřený. Jejich dotěrné narážky a myšlenky mě znervózňovaly.

„Je to tvoje dcera, měl bys ji poznat, tvůj výtvor, tvoji radost.“ Na tváři se jí rašil úsměv a zasněně hleděla do druhého kouta místnosti. Sakra, byl jsem nadmíru zvědavý, po kom se podědila. Esmé poznala moje zaváhání, přeci jenom se byla to moje ‚matka‘.

„Pokud máš nutkání poznat ji, neváhej. Edwarde, přísahám ti, že lepší rozhodnutí, než nechat si Renesmé, jste udělat nemohli. Ona je tak kouzelná, je celá Bella, můžeš to…“

„Ne,“ vyřkl jsem s hněvem, „to už nikdy neříkej. Nestvůra, která je v ní, mě přiměla, abych Bellu zbavil života, nemůže vypadat jako ona, ne!“

Povzdychla si. Posadila se vedle mě a chlácholivě mě pohladila po zádech. „Jsi panovačný, víš to? Přemýšlel jsi někdy nad tím, proč si Bella nechala Renesmé? Docvaklo ti to?“ Abych pravdu řekl, nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Ani jsem nechtěl.

„Bella si Renesmé nenechala jen proto, že je to poslední možnost mít dítě. Mohla mít tucet dětí. Ale ani jedno by nemělo to co Renesmé. Nebyla by ti podobná, neměla by to nejlepší z obou rodičů. Odháněla tě jen kvůli jedné věci… Nikdy by se nesnížila k tomu, aby měla jiné dítě, než s tebou. Ona tě miluje, vím to, láska z ní čiší na míle daleko, a proto se nechá dobrovolně proměnit na zrůdu, jako jsme my. Kdyby nepřežila, její poslední přání by bylo, aby ses o Renesmé postaral. Abyste spolu vycházeli, ale pokud se k ní budeš chovat jako k psovi, tak bys selhal. Nezapomínej na jedno, ona za své narození nemůže,“ políbila mě na čelo a odešla.

Nechala mě tu samotného s mou nekončící láskou a nevysvětlenou hádanku. Nasadila mi brouka do hlavy. Možná bych jen na malý okamžik měl nahlédnout od kolébky a pokochat se její krásou. To počká, pomyslel jsem si.

Odsunul jsem zvědavost do zdánlivého kouta mysli a slepě hleděl na Bellu. Ještě skoro celé tři dny, celé tři dny čekat a strachovat se, jestli přeměna proběhne v pořádku či naopak. Alice o její budoucnosti nic nevěděla, ona byla pouze zaslepená do té malé potvory a nic ji nezajímalo.

„Budu tu pro tebe, Bello, navždy,“ zašeptal se a sklonil se, abych ji mohl políbit na čelo.

***

„Edwarde Cullene,“ zněla ozvěna už od vstupních dveří. Kdyby Bella spala, už bych Alice hnal sviňským krokem, ať se ztiší, nebo s ní vytřu podlahu.

„Sakra, Alice, hoří nebo co?“

„Ano, ale to už celé dva dny a ty sis toho ani nevšiml! Hned se zvedni a pojď za Renesmé.“ Z autoritativního hlasu přešla ho ublíženou, až vytasila prosík.

„Nemůže to počkat? Co kdybych počkal na Bellu, pak se spolu můžeme kouknout,“ namítl jsem, ale v duchu jsem věděl, že to se nikdy nestane.

„Ne! Ty se teď seber, a vypadni do předsíně, čeká tam Rosalie, měl bys jako tatínek jít se svou dcerou na procházku,“ potutelně se usmívala.

„Ať se snažíte, o co chcete, nevyjde to,“ ukázal jsem na ni prstem. Otočil jsem se na Bellu a spatřil nepříjemný výraz. Přísahal bych, že jsem doposud neviděl takovou grimasu na jejím obličeji, že by nás už okrajově vnímala? Možná. Pro ni udělám cokoliv. Políbil jsem ji na rty a zašeptal do úst.

„Jsem během chvíle zpět, počkej na mě, boubelko.“ S těmito slovy jsem Bellu opustil a vydal se do předsíně, spatřit krásu okouzlující Renesmé. Na tváři Alice hrál vítězný úsměv, ale takovou radost jsem z toho já rozhodně neměl. Nejraději bych si nafackoval za to, že jsem se odhodlal odejít z pokoje od Belly, jsem naivní blbec.

Pomalým krokem jsem sešel schodiště, můj zrak spočinul na Emmettovi, který se mazlil s malou kuličkou, zabalenou do bílé přikrývky. Vypadal roztomile, za poslední tři měsíce, jsem neviděl na jeho tváři hezčího úsměvu, že by opravu byla Renesmé tak krásná?

Rosalie se k nim tiskla a dělala legrační grimasy na účet malého pokladu Cullenovic rodinky.

„Zlatíčko, koukej, kdo nám to vyšel z ulity, tatínek,“ podával mi ji, ale odmítl jsem. Ukázal jsem na kočárek, který byl vystlán bílými krajkami a všelijakými dečkami. Rosalie po mě šlehla pohledem ‚Uděláš nějakou blbost a zarazím tě do země’, Emmett se k ní mile rád přidal. Připadal jsem si odstrčeně, jako bych tu byl páté kolo u vozu.

Popadl jsem kočárek, ani jsem se neobtěžoval pozdravit a vydal se vstříc rodinné procházce, háček byl v tom, že nebyla úplná. Když jsem jednou nohou šlápl na zmrzlou půdu, usoudil jsem, že by mohla být Renesmé zima, ale když jsem viděl, kolik vrstev na ni naskládali, moje obavy se rozplynuly.

Šel jsem lesní cestičkou, kočárkem houpal jako zběsilý, hlavně, že to škvrně bylo ticho a nemusel jsem s ním být v žádném kontaktu. Nejraději bych se na patě otočil a pádil zpět k Belle, ale už jen Emmettův pohled mi říkal, že bych za to draze zaplatil – tentokrát nežertoval.

Chodíc bezmyšlenkovitě po lese, jsem dorazil na louku, kde květiny upadaly v zimní spánek. Jejich barvy, vůně se ztrácely v zimní atmosféře. Nechal jsem Renesmé s kočárkem na kraji louky a vydal se doprostřed toho magického kruhu. Připadalo mi, jako by mě někdo chytil za ruku a vydal se tam se mnou. Imaginární Bella, pomyslel jsem si.

Rozhlížel jsem se a zkoušel tu najít nějakou vzpomínku na Bellu. Vyrušil mě brekot dítěte. Otočil jsem se a zastavilo se mi už tak mrtvé srdce. Nad kočárkem se skláněli Jane a Alec. Jejich škodolibý úsměv ve mně vyburcoval pud sebezáchovy.

„Co tu děláte?“ vysoukal jsem ze sebe.

„Jen se kocháme pohledem na nového člena gardy, milý Edwarde,“ pronesla až přesladkým hlasem Jane.

„Na to rychle zapomeň, Renesmé je moje.“ Ta slova mi nešla přes pysky, ale byla to nutná volba. Volba mezi dítětem, nebo volností. Ač jsem k ní choval sebevětší nenávist, nedokázal bych ji dát do spárů Volterry, to bych nikdy nedopustil!

„Jděte od ní pryč,“ procedil jsem skrz zaťaté zuby.

„Neříkej, že by se v tobě probudil otcovský pud? Edwarde, sám víš, že ji nenávidíš, dej nám ji, a budeš šťastný jen s Bellou, bez závazků, bez ničeho.“ Byla to dosti lákavá nabídka, dokonce jsem na zlomek vteřiny uvažoval, že bych jim ji dal, ale pak se ozvala Renesmé.

Světu jsi možná jednou osobou, ale jedné osobě můžeš být světem! Tatínku, prosím, přijď si pro mě, neodluč mě od vás. Překvapilo mě, že slyším její myšlenky, je pravda, že jsem se na to nikdy nezaměřil.

„Jane, vážím si vaší ‚velkorysé‘ nabídky, ale laskavě odtud vypadněte, nechte mě a mou rodinu na pokoji, včetně Renesmé,“ dodal jsem.

„Hm,“ pohrávala si se stéblem zmrzlé trávy, „myslela jsem, že to půjde po dobrém. Nesouhlasíš, tak to půjde po zlém,“ zvedla svůj karmínový pohled a zahleděla se mi do očí. Čekal jsem bolest od její moci, ale nic nepřišlo, ani ťuk. Začala se rozhlížet, jestli tu někdo není, kdo by bránil útoku, ale nebyl tu ani živáček.

„Kdo tu je?“ zeptala se do prázdna. Nikde nic. Až po pár sekundách jsem zahlédl siluetu známé postavy. Její oči se na mě usmály, i když nebyly té barvy, kterou jsem tak miloval, pořád v nich byla láska, která mě nikdy neomrzí, nikdy! Zářivě se na mě usmála. Neměl jsem daleko k tomu, abych sebou sekl o zem, ale držel jsem se.

„Jane, vypadni odtud, než tě roztrhám jako hada a po kouskách tě pošlu Arovi,“ ozval se její přenádherný hlas.

„Kdo to je? Kdo se opovažuje mě urážet a zpochybňovat mojí moc.“ V jejích očích se zračil strach. To bych nečekal.

„Chceš opravdu vědět, kdo jsem?“ Z malých houštin vylezla hvězda navlečená v tyrkysových šatech. Její dlouhé vlasy splývaly po paži a krásné oči uhranuly Jane s Alecem.

„Zmiz odtud, jinak za sebe neručím,“ zavrčela.

Jane se zasmála. „Tebe se mám bát? Proboha, vždyť jsi novorozená, nedělej ze sebe důležitou. Vezmi si svého upírka a táhněte za rodinnou pohodou ke krbu,“ odplivla si na zem.

„Jsem novorozená, to je jeden z prvních důvodů, proč bys mě měla poslechnout,“ škodolibě se usmála a jediným ladným pohybem skočila Jane po krku. Měl jsem tendenci Bellu bránit, bál jsem se, že skončí na zemi v hromadě popelu, ale po chvíli jsem si byl jist, že to moje beruška potřebovat nebude. Z jedné strany přiletěla hlava, z druhé trup. Nohy jsem raději nesledoval. Alec se na Bellu vyděšeně podíval, neobtěžoval se pomstít Jane, sebral jen její ostatky a utekl.

Bella si párkrát tleskla radostí pro sebe a koukla na mou osobu. Její rozzářený úsměv mě utvrdil v tom, že jsem pěkný idiot.

„Už jsi viděl Renesmé?“ zeptala se. Nechtěl jsem jí lhát, zakroutil jsem záporně hlavou.

„Tak bych ti to radila, jinak se budeš po zemi válet jako Jane,“ usmívala se. Nebral jsem její výhružku vážně. Překonal jsem vzdálenost mezi námi a vroucně se zmocnil jejich rtů. Nebránila se, se zaujetím se připojila. Ale na levé straně jsem cítil nátlak. Věděl jsem, oč kráčí.

Popošel jsem ke kočárku a pomalu nakláněl hlavu, abych mě lepší výhled na… andělíčka. Můj pohled spočinul na krásném pohledu. Abych viděl lépe, vzal jsem Renesmé do náruče a lpěl pohledem jen na ní. Krásné zelené oči, vypalujíc mi díru do obličeje, krásné rty, které bych poznal všude. Její vlasy, bronzového odlesku. Vůně a ta podoba…

Teď jsem toho hluboce litoval. Nenáviděl jsem se, jak jsem mohl odvrhnout dítě, naše dítě, které mi do mého nic neříkajícího života přineslo štěstí? Jsem hlupák a plně jsem si to uvědomoval. Teď už jsem se nedivil, že si dokázala získat všechny členy rodiny. Nedivil bych se, kdyby mi před domem stáli nápadníci a prosili o její ruku. Měla z obou to nejlepší. Nepřekonatelnou krásu po Belle a bystrost po mně.

Mám tě ráda, tati. Pronesla v myšlenkách a já se samým blahem mohl rozpustit jako šuměnka. Láskyplně jsem ji objal, houpal s ní a kochal se krásou. Nikdy jsem nevěřil v Bohy, ale teď vím, že kousek Afrodity se snesl a utkvěl v té kráse, kterou držím v ruce. V mé Renesmé.

„Naší Renesmé,“ opravila mě Bella a objala nás. Byl jsem zmatený, řekl jsem to nahlas? Ať už to bylo jakkoli, nebádal jsem potom.

Z nebe se začaly snášet vločky velké jako mince. Hustě chumelilo. Svou lehkostí dopadly na hromadu bílé peřiny. Cítil jsem se svobodně, zamilovaně a hlavně šťastně. Měl jsem svou lásku, dceru, rodinu… Měl jsem vše, co by si každý muž, upír mohl přát.

Objal jsem moje štěstěny, políbil Renesmé na čelo a Bellu na rty. Šimral mě sníh na nose. Když jsem vzhlédl, nemohl odtrhnout oči od jinovatky, která zdobila Bellin účes, byla kouzelná. Renesmé se pohnula v mé náruči a jako kočka zapředla spokojeností. Jen jsme se tomu s Bellou usmáli a opět spojili naše rty.

Byla to okouzlující atmosféra, dokud se nepřiřítila moje rodina a nezakřičela. „Veselé Vánoce, hrdličky“

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Alda

5)  Alda (22.01.2011 13:34)

KacenQo,tahle povídka byla hezoučká .Edward mě na začátku přišel nějak bezcitný ke své dceři.Jak já bych ho zatloukla do země. Děkuju.

4)   (22.01.2011 12:18)

Holky, moc vám děkuju! Je to čest! Není za co děkovat... to já bych měla

Hanetka

3)  Hanetka (22.01.2011 11:55)

Docela novátorský pohled na věc. Edward, který neklade vinu sobě, ale dítěti, to tu ještě nebylo.

2)  Tru (22.01.2011 09:34)

Janeba

1)  Janeba (21.01.2011 23:14)

KacenQo, bezvadný nápad, docela jsem se bála, že Edward zůstane sám!
Děkuji!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse promo