Sekce

Galerie

/gallery/Myšák.jpg

Téma: V rytmu čtyř tlap

Autor: Michal7

Počet bodů: 40

„Jaku, stávej, volal Sam,“ pronikl mi do snu nějaký hlas. Byl jsem moc otupělý, abych ho poznal.

 

„Hmm,“ zamručel jsem a přetočil se na druhý bok. Potom mi došla ty slova. Sice mi nedocvaklo, kdo je říkal, ale… Sam…

 

„Uááá.“ Spadl jsem z postele a snažil se vstát, ale deka se mi zamotala do noh. Budu muset Billymu říct – no jo, Billy! Ten hlas! Táta.

 

Postavil jsem se, ale znovu mi podjela noha. Vztekle jsem zavrčel a drápl rukou. V tu chvíli z deky zbyly jen cáry. Billyho vozík stál uprostřed dveří.

„Co je, co říkal? Nemám službu… Lea to nezvládla…?“

 

„O Leu nejde, Sam vyhlásil pohotovost. Říkal něco o šesti upírech. To by nebylo tak hrozné, ale… byla tam Lea a Seth a ten je ještě mladý…“

„Jo, jo, už jdu,“ vyhrkl jsem a protáhl jsem se kolem něj. Slyšel jsem jeho kola vrzat za mnou.

 

„A… volala i Bella,“ vydechl. Proč to sem teď ta… Zastavil jsem. Slyšel jsem povzdechnutí.

„Já věděl, že ti to nemám říkat.“ Ještě jednou si vzdychl a odjel do kuchyňky. Usoudil jsem, že to není důležité – i když to šlo těžce - a vyběhl jsem do mrazivé temnoty.

 

Když jsem byl mezi stromy, sundal jsem si ty zbytky, co na mne zůstaly a proměnil jsem se.

„No kde jsi? Pořádně si protáhni nohy, bude to nářez!“

„Sethe, zklidni!“ zchladil ho Sam, ale i tak měl svou poznámku.

 

„Volali jsme k vám před deseti minutami, kde jsi byl?“ Jeho hlas byl klidný. Uměl se ovládat.

„Nemoh jsem se vzbudit…“ moje ospalé kvákání mé slova jen potvrdila.

„Zvládli bychom to,“ zavrčela Leah a zaryla drápy hluboko do hlíny.

 

„Teď na to není čas, je jich pět. Colline, Sethe, Leo, jděte domů a pošlete sem Paula.“

„Vy jste ho ještě nezavolali?“ zeptal jsem se a hned jsem byl čilejší.

„Ne, nebyl čas. Tebe jsme zavolali jen proto, že Jared byl zrovna u telefonu…“

 

„Hmmm.“

„Já nechci. Už jsem dost - “ Seth si chtěl vést svou, jenže jeho sestra…

„Bez řečí. Když jdu já, jdeš i ty!“ zpražila ho Leah a za chvíli jejich mysl vyhasla.

 

„Dobře, usídlili se na západ od té staré hájenky. Podle našich informací, je to pět mužů a jedna žena. Ale ta žena je prý dost mladá. Nebude jí více než šestnáct.“

 

„Doufám, že na to nebudeme brát nějaký ohledy!“ Quil se otřásl, ale nebylo to zimou nebo odporem.

 

Zrovna proběhl pod vodopádem. Když se oklepal, upřel svoje tmavé oči na Sama.

 

„Ne, nebudeme,“ uklidnil ho Sam a zastavil se. Všichni se rozestavili kolem něj. Bylo ticho.

„Změnili zaměření. Směr sever severovýchod!“ Samův hlas se nám v hlavě ozval jako výbuch z děla.

 

 

Všichni vyrazili, každý jinak rychle, každý z jiného směru, každý měl jinou strategii.

„Máte jediný úkol: Zabít co nejvíce upírů! Když nebudete stíhat, ten, kdo bude mít nejméně práce vám pomůže!“

„A co když budou mít všichni plné ruce práce a nebude čas pomoct nějakému bratrovi?!“

 

Sam po krátké odmlce odpověděl na Embryho otázku:

„To se nestane!“ A už nebyl na nic čas. Každý ze smečky doběhl ke svému cílu. Každý trhal, lámal až na mne.

 

Rozhlédl jsem se. Neměl jsem nic na práci, což nebylo dobré znamení, a tak jsem se podíval, jestli někdo nepotřebuje pomoct. A uviděl jsem to.

 

Paul právě dorazil. Pral se. Dravě. Ale přesto jsem viděl, že nemá šanci. Tak proč jsem tam kruci ještě stál.

 

S hlasitým vitím jsem si razil cestu až k Paulovi. Když jsem mu jednoho smetl ze zad, už to šlo lehce. Sam nám řekl, ať je všechny hned pálíme. Prý by se dali zase dohromady… brr!

 

„Díky, brácho,“ drcl do mne čumákem Paul a už běžel někam do prčič. Povzdechl jsem si a taky se rozběhl. Když jsem obíhal už asi páté kolečko, praštila mě do nosu čarokrásná vůně. Tohle sem prostě nepatřilo! Takhle nemohl vonět nějaký upír. Možná by to patřilo o několik kiláků dál, kde je dokonalá louka… ale tady?

 

Vonělo to jako nejsladší víno – i když jsem ho nikdy nepil, ani „nečuchal“ – jako nejsladší dort, jako… upírka!

 

Pravda do mne vrazila jako šíleně jedoucí auto. No jasně! To je ta upírka. Ale bylo pozdě. Myslím, že o tohle jim šlo. Byl jsem naprosto uchvácený její vůni, že jsem neměl čas o ničem přemýšlet…

 

Do boku mě něco praštilo devastující silou. Odhodilo mě to na strom, až se přelomil v půli. Někde blízko sebe jsem slyšel vrčení. Nedokázal jsem zaostřit. Až pak jsem rozeznal hlas. Hlas, který zněl jako pohlazení. Působil mým velkým uším útěchu…

 

„Nechte ho!“ Cítil jsem neuvěřitelně příjemný dotek na zadní tlapě.

„Zbláznila ses?! Doteď jsem ti byl dobrý, když jsem ti chránil záda, ale teď, když víš, že tenhle… tohle… že tě to už nezabije, klidně mě odkopneš, co?“

 

„Říkám ti, ať ho necháš!“ vysoký hlásek výhružně zavrčel. Pak ty nepříjemně silné ruce zmizely a nahradil je ten nejpříjemnější dotek pod sluncem.

 

„Už je dobře,“ donesl se ke mně hlas anděla. Jen jsem něco zamručel. Pak se ale začalo ozýval více hlasů, ale to se mi nelíbilo. Neslyšel jsem hlas anděla.

 

„Dej vod něj ty packy pryč!“ zavrčel Sam a téměř jsem viděl, jak štítí svým tělem zbytek těla.

„To je dobrý, nechte ji…“ můj hlas slábl.

„Co jsi mu, u všech ušatých, udělala?“ Teď to byl Embry, kdo zavřeštěl.

 

 

„Napadl ho Mark…“

„Tak Mark, jo? A nenapadla´s ho, čistě náhodou, ty?!“

 

„Ne!“ ohradil se můj andílek a já už to nemohl poslouchat. Pomalu jsem rozevřel víčka a setkal jsem se pohledem s párem nádherných, černých očí.

„Ahoj,“ pousmála se Kráska. Věděl jsem, že je to ona. Můj anděl.

 

„Ty na něj ještě mluvíš?!“ zařval Sam a chtěl se na ni vrhnout.

 

Viděl jsem rudě. Zavrčel jsem, ale nějak… lidsky. A do pr…!

 

Já jsem byl člověk. Přeměnil jsem se a teď jsem tam stál…

 

Celým lesem se ozval můj řev. Jasně, nevadilo by mi to, ale teď když tam byla i ona.

„Mimochodem, jmenuji se Melanie.” Napřáhla ke mně ruku a usmála se. Užuž jsem se ji chtěl chytnout, ale zarazila mě silná, teplá ruka.

 

“To ti přeskočilo?!” Sam se na mě nenávistně díval.

“Ne!” Vytrhl jsem mu mojí ruku a propaloval jsem ho pohledem.

„Otiskl jsem se.“ Všem zmrznul na tváři stejný škleb, který tam byl před vteřinou a nezměnil se.

 

„Do ní?!“ vykřikl po nějaké odmlce zhnuseně Quil.

„Jo!“ vyštěkl jsem a otočil se na ni.

„Já jsem Jacob,“ představil jsem se a pak si jen užíval náš společný dotek.

 

„Víš co? Pojď se proběhnout,“ navrhl jsem a proměnil jsem se. Nemohl jsem více zůstat v lidské podobě.

 

Ještě jsem stihl zaznamenat na její tváři úsměv, než mi zmizela do lesa. Rozběhl jsem se za ní.

 

„Dáme si závody!“ vykřikla a já nějak intuitivně věděl, že teď už bude všechno tak, jak by mělo být.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Hanetka

5)  Hanetka (22.01.2011 12:00)

Vlk otisknutý do upíra? To je teda překvápko! A Forks vypadá jako oblíbená turistická upírská destinace... Kde se jich tam tolik bere?
To se povedlo!

4)  Tru (22.01.2011 09:35)

Yasmini

3)  Yasmini (21.01.2011 23:53)

Krásná povídka

Janeba

2)  Janeba (21.01.2011 23:20)

Michale, tak Melanie, wau, to si dám říct! Skvělá povídka a gratuluji!!
Děkuji!!

Soutez

1)  Soutez (21.01.2011 22:21)

Velká omluva... Ree lehce spletla povídky Už jsem to opravila a ještě jednou se omlouvám.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek