Sekce

Galerie

/gallery/Myšák.jpg

Téma: První setkání

Autor: Lily

Počet bodů: 45

První pohled

To, co jsem cítil, se slovy popsat nedá. Byl to strach? Smutek? Děs? Myslím, že nejspíš všechno dohromady a rozhodně to nebylo vše. Byly to i veselejší pocity, mezi které patřila radost a vítězství. Moje milovaná Bella to dokázala. Donosila Renesmé dokud byla ještě člověk. Naši malou dcerku.

Ale co teď? Vůbec se nehýbe. Neudělal jsem něco špatně? Přeměna je neuvěřitelně bolestivá a ona se ani nezachvěla. Žije ještě vůbec? Ano, musí žít. Slyším přece její zrychlené srdce. V mé hlavě bylo tolik otázek a já neměl šanci na ně dostat odpověď.

„Ach, Bello, kdybys mě tak slyšela,“ řekl jsem tiše a schoulil obličej do dlaní. Naslouchal jsem tomu jejímu hlasitému buch, buch. Bylo to pro mě jako rajská hudba. Proti své vůli jsem cítil záchvěvy sobectví. Bude moje, navždy. Nic nás nerozdělí. Budeme rodina. Já, ona a Renesmé.

Renesmé... Od porodu jsem ji neviděl. Rose ji odnesla dolů, pryč od Belly, pryč ode mě. A já jsem tu pořád s ní. Chci ji vidět.

Na chvíli jsem se zaposlouchal do zvuků, které se nesly z přízemí domu. Kromě nahlas vyslovených slov jsem slyšel i myšlenky. Nikdo z mojí rodiny nedokázal přede mnou uchránit svoji mysl. Jedna myšlenka na mě přímo křičela. Ale nebyla nikoho z mojí rodiny, byla Jacoba.

„Cože?“ zařval jsem a vztek se ve mně vařil. „Alice, pojď na chvíli za Bellou!“ vyzval jsem svoji sestru, dokonce se ani nesnažila odmlouvat a přitančila na mé místo.

Rychle jsem seběhl dolů do jídelny. Byli tam všichni. Carlisle, Esmé, Emmett a Jasper stáli stranou. Rosalie a Jacob se skláněli nad tou nádhernou bytostí, ve které jsem poznal svoji dceru. Měla nádherné bronzové vlásky, měly stejnou barvu jako ty moje.

Ale něco bylo v nepořádku. Absolutně se mi nelíbilo, jak se nad ní skláněl Jacob. Co si o sobě kruci myslí? Ať táhne odkud přišel! Nechci ho tady!

Pořádně jsem se podíval na to miminko a s hrůzou zjistil, že je jiné. Větší, dospělejší. Byl jsem s Bellou jen pár hodin a Renesmé mezitím musela vyrůst o dobrých pět centimetrů. A rozhodně nevypadala jako novorozeně. Spíš jako miminko staré pár týdnů. Něco je v nepořádku, cítil jsem, jak se mi celé tělo napíná.

Upřela na mě svoje krásná očka. Měla úplně stejnou barvu jako ta Bellina. Cítil jsem ohromnou radost, že tahle část Belly se neztratila, pouze se přenesla na naši malou dcerušku.

Renesmé se podívala na Rosalie a vztáhla k ní ručku. Rose ji něžně chytila do své dlaně a přitiskla si ji na tvář. Najednou jsem v myšlenkách Rose viděl tu scénu s porodem, ale ne svýma očima. Viděl jsem ji očima malé Renesmé. Je to vůbec možné? Jak to ta malá dělá? Viděl jsem, jak vnímala mě, jak vnímala Bellu. V té myšlence bylo tolik lásky, že jsem nevěřil, že jí může být ta malá bytůstka vůbec schopná. Tolik něhy přece ještě nedokáže cítit. Viděl jsem Renesméninu žádost. Chtěla jít ke mně.

Nikdy jsem neměl žádnou velkou touhu být otcem. Byl jsem smířený se svojí samotou a zatracením. Ale tohle bylo neuvěřitelné. Fakt, že ta holčička je součástí mě a Belly, byl velmi uspokojující a hřál mě u mého mrtvého srdce. Na malý moment jsem uvěřil, že nemůžu být taková stvůra, když jsem mohl zplodit něco tak kouzelného.

Rosalie ke mně přistoupila, Jacob se jí držel v patách. To mi připomnělo tu odpudivou informaci.

„Otiskl jsi se do mojí dcery,“ řekl jsem chladně. Jacob se zašklebil.

„Neudělal jsem to schválně,“ ohradil se Jake. „Prostě se to stalo, nemůžu to ovlivnit.“

„Máš jediné štěstí, že díky čtení myšlenek chápu podstatu otisku. Neutrhnu ti hlavu. Tohle potěšení přenechám Belle,“ ďábelsky jsem se na něj usmál. Slyšel jsem, jak se mu zrychlilo srdce a Rose se tiše zachichotala.

„Tady máš svoji dceru Edwarde,“ řekla moje blonďatá sestra slavnostně a dala mi Renesmé do náručí. Periferním pohledem jsem viděl, jak se Esmé a Carlislem drží okolo pasu a oba mají ten samý úsměv.

Podíval jsem se na ten nádherný malý uzlíček ve svém náručí. Rosalie jí oblékla růžové dupačky a zabalila ji do peřinky. Zaposlouchal jsem se do jejího tlukotu srdce. Bylo to, jako když kolibřík třepetá křidélky. Ten zvuk byl rychlejší než lidské srdce, mnohem naléhavější.

Dívala se na mě, v očích až přehnanou moudrost na pár hodin staré dítě. Ale nešlo si ji nezamilovat. Miloval jsem ji od první chvíle, co jsem ji viděl a teď to byl ještě hlubší cit, když jsem ji houpal v náručí.

Jacob se na mě úzkostlivě díval.

„Neštvi mě, pse! Nebo nedám Belle příležitost tě zabít, protože to udělám dřív, než se probere,“ zabručel jsem a vydal se s očima upřenýma na svoji dceru k oknu. Renesmé ke mně natáhla ručičku a chtěla se mě dotknout stejně jako před tím Rose. Opatrně jsem ji stiskl ve své dlani a přitiskl si ji na tvář. Samozřejmě to bylo zbytečné, její myšlenky bych stejně přečetl. Ale proč tomu nádhernému stvoření kazit radost?

Renesmé mi přehrála scénu, která se před chvílí odehrála a byla v ní jasná úzkost. Nelíbilo se mi, jak reaguje na Jacoba. Ale co jsem zmohl proti otisku?

„Neboj se, zlatíčko, neublížím mu,“ zašeptal jsem a ona se na mě usmála. Tak oslnivý úsměv jsem ještě nikdy neviděl. Odhalila dokonalé zoubky, bílé a zářivé jako perličky.

„Má opravdu úžasnou schopnost,“ prohlásil Carlisle s úsměv.

„Ano, může se s námi dorozumět,“ přidala se Esmé.

„Je to velmi praktické,“ pokračoval Carlisle.

„Ale co její rychlé stárnutí? Vždyť za pouhých pár hodin o tolik vyrostla,“ zeptal jsem se úzkostlivě. Esmé ke mně přistoupila a objala mě okolo ramen.

„To ještě nevíme. Ale Carlisle na tom pracuje. Snaží se najít něco v knížkách. Bude to dobré, Edwarde,“ uklidňovala mě a pohladila Renesmé po kratičkých zrzavých kudrlinkách. Nijak mě neuklidnila. Vydal jsem se s Renesmé v náručí do Carlisleovy pracovny zpět za Bellou.

Renesmé ze mě nespouštěla oči. Když jsem byl u Belly, sedl jsem si na židli vedle jejího lůžka. Alice bez jediného slůvka odešla. Nechtěla naši malou rodinku rušit.

Ta malá holčička se krátce podívala na Bellu a já slyšel v jejích myšlenkách otázku.

„Ano, miláčku, tohle je maminka,“ usmál jsem je na ni. Ona mi úsměv opětovala a hned ke mně vztahovala svoji buclatou dlaničku.

„Probudí se za pár dnů a potom už budeme všichni spolu,“ odpovídal jsem oddaně na její otázky. Po pár minutách si pořádně zívla. Spí vůbec poloupířata? Odpovědi se mi dostalo za pár minut, kdy se jí začala klížit očka.

„Spinkej, Renesmé, zlatíčko,“ zašeptal jsem a začal jí zpívat Bellinu ukolébavku. Jemně jsem ji houpal v náručí a ona začala pravidelně oddechovat.

„Máme nádhernou dceru, Bello,“ zašeptal jsem a pohladil svoji manželku po paži.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

6)   (13.02.2011 13:21)

Heh, proč jsem si to dal až teď? Nádherné, moc dobře se mi to četlo

Hanetka

5)  Hanetka (22.01.2011 12:02)

Hezké. Edwardův pohled na tuhle část Rozbřesku je zajímavý. Ano, takhle nějak by nejspíš opravdu reagoval.

Lucie

4)  Lucie (22.01.2011 09:24)

eMuska

3)  eMuska (22.01.2011 00:30)

Júúú! Je to skvelé! Som úplne nadšená! &&krásne!

2)  witmy (22.01.2011 00:19)

nádhera

Janeba

1)  Janeba (21.01.2011 23:25)

Lily, bezvadně povedená povídka! Tuhle část s narozením Renesmé mám moc ráda!
Děkuji!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse