Sekce

Galerie

/gallery/duse-a-kridla-tmb.jpg

Přináším Vám jednu ze svých jednorázovek. Doufám, že se Vám bude líbit. Je to ze soutěže na téma smrt Edwarda a Belly. Pro slabší povahy, říkám předem, možná se Vám bude hodit nějaký kapesník. Doufám, že mi tu necháte nějaký koment, jak se Vám to líbilo. Příjemnou zábavu, Vaše SarkaS :)

P.S.: Kdyby někdo chtěl, tak k tomu doporučuji pouštět písničku Someday od Nickelback. Má inspirace... ;)

Krajinou se rozlehl srdcervoucí výkřik drobné dívky. Bylo v něm tolik smutku, že by ho neunesla žádná živoucí bytost. Ano, žádná živoucí bytost, ale ona už byla mrtvá. Nebo si alespoň v tuhle chvíli přála být.

„Ne! Né!“ vzlykala a bila malými pěstičkami do země okolo sebe. Všude kam dopadly nechávaly za sebou rýhy a díry. „Ne, Edwardee-e,“ vzlykala a křičela najednou. Na ramena jí dopadly ruce jejího milého, ale nemohly pomoci. On sám se topil v žalu své drahé ženy a ještě větším, protože ho násobil i žal zbytku jejich rodiny. Oni všichni stáli s různé vzdálenosti od středu, který tvořila drobná dívka. Vypadali jako sochy, pokud by ovšem sochy mohly plakat. Jejich těly otřásaly mohutné vzlyky, ale chyběly jim slzy. Každý plakal pro něco jiného, ale přitom všichni za to samé. Malá dívka padla na zem. Ne vysílením, pouze zoufalstvím. Třásla se smutkem. Její manžel ji objal. Chtěl se své ženy na něco zeptat, ale ta už odpovídala. Pouze zakroutila hlavou.

„Nemohli. Je pozdě…“

V tu samou dobu ve Forks:

Konečně se probudila. Po tom nepovedeném skoku, se cítila hrozně. Všichni o ni měli strach a to jenom kvůli její hlouposti. Měla počkat na Jakoba, s ním by se jí nemuselo nic stát. Bella zatřásla hlavou a posadila se. Nevšimla si osoby sedící v houpacím křesle, v rohu pokoje. Sundala nohy z postele a protáhla se. Celé tělo ji bolelo, ale dalo se to vydržet.

Tolik jsem se bál…

„Hloupé útesy,“ zamručela. Teprve teď si všimla, že v pokoji není sama. V křesle seděl a spal její otec. Náčelník policie, Charlie Swan. Vypadal strhaně a ustaraně. Bella měla chuť si nafackovat. Jako by toho neměl dost s Harryho pohřbem, ona do toho ještě musela zkoušet adrenalinové sporty. Povzdechla si a stáhla deku z postele. Došla až k otci, který stále spal, a přikryla ho. Po rtech jí přeběhl úsměv. Jeden z mála od doby kdy ji opustil. Jediné úsměvy od té doby zažívala s Jakobem, ale ani s ním jich nebylo moc. Sklonila se a políbila otce do vlasů.

„Mám tě ráda, tati,“ zašeptala, když se narovnala. Otočila se a odešla do koupelny. Zalezla do sprchy a nechala na sebe téct teplou vodu. Přišlo jí, že únava a bolest odplouvají spolu s nočním potem. Něco se změnilo. Cítila tu změnu. Nedokázala určit její důvod ani co jí to přinese do života, ale jasně tu změnu cítila. Natáhla se a otočila kohoutkem. Osuškou pečlivě setřela všechny kapky vody na své kůži.

Nádherná…

Oblékla se a sešla do kuchyně, kde se pustila do vaření dobré snídaně. Po nějaké době se na schodech objevil i náčelník Swan. Chvilku ji pozoroval, jak se točí kolem plotny, a pak se usmál. Ne, nebude ji kárat. Už jednou si to od něj vyslechla a on věří, že znovu to neudělá. Řekl jí, že neví co by si bez ní počal. Že ji nechce ztratit, když se mu konečně vrátila. Plakala. Ani on se nedokázal ubránit pár slzám. Byl to zvláštní pocit. Už dlouho nebrečel. Dlouhých sedmnáct let. Od doby kdy mu Bella s René poprvé zmizely ze života. Zatřepal hlavou, aby zaplašil staré vzpomínky a posadil se ke stolu.

„Ahoj, tati,“ usmála se na něj Bella a podávala mu talíř plný vajec a slaniny, spolu s hrnkem horké, čerstvé kávy.

„Díky, zlato,“ zabručel a pustil se do jídla. Ani jeden už se k předchozím událostem nevraceli. Strávili dopoledne tím, že Bella uklízela v domě a Charlie okolo. Až kolem druhé hodiny zastavilo před domem auto a dovnitř vpadl nový host.

„Ahoj, Jakeu,“ usmála se na něj Bella z obýváku. Zarazil se ve své cestě po schodech do patra.

„Bello? Bello! Ahoj, jak ti je? Už se cítíš lépe?“ chrlil na ni slova jako kulomet. Čelo mu zdobila starostlivá vráska. Bella pocítila touhu mu ji vyrovnat.

„Už je mi fajn,“ odbyla odpověď. Jakob se uvolněně zasmál a sedl si vedle ní na pohovku. Bella se k němu přimáčkla a položila mu hlavu na rameno. Najednou jí to všechno přišlo tak přirozené. Jake ji objal rukou a přitiskl ke svému hřejícímu tělu.

„Už to nikdy nedělej, ano? Hrozně jsem se o tebe bál,“ přiznal tiše. Zvedl dívce hlavu a díval se jí do očí, ve kterých, jak doufal, uvidí slib poslušnosti. Usmála se a kývla.

Buď šťastná…

„Neboj, znovu už to zkoušet nebudu. Alespoň ne sama,“ slíbila. „Nepůjdeme se projít?“ zeptala se. Přikývl. Oblékli se a vydali se po silnici kolem lesa. Povídali si a smáli se. Doopravdy se smáli. Pro něj by to nebylo tak zvláštní, ale pro Bellu to bylo něco nezvyklého. Chodili dlouho, než se ozvalo táhlé vytí nesoucí se lesem. Jake se na Bellu smutně podíval.

„Promiň, volají mě. Musím jít,“ omlouval se. Usmála se.

„Já vím, to nevadí běž. Třeba ji už konečně chytíte, já domů ten kousek dojdu,“ řekla s úsměvem, stoupla si na špičky a uštědřila mu malé zobnutí na tvář. Někdo by snad řekl, že šlo o pusu mezi kamarády, ale oni oba dobře věděli, že to bylo něco jiného a mnohem podstatnějšího. Jakob se usmál a rozeběhl se za voláním. Než se na druhé straně vnořil do lesa usmál se na Bellu. Ta mu úsměv vrátila a sledovala, jak jeho záda mizí v lese. Když ji Jake opustil, nezdál se jí les už tak jasný a veselý. Naopak, byl ponurý, ponořený do ticha a smutku. Povzdechla si a vydala se zpět. Neušla však ani dvacet metrů, když jí pohled dopadl na něčí tvář. S trhnutím se zastavila a zamrkala. Nevěděla jestli je to přelud nebo sen. Byla si jen jistá, že to nemůže být skutečnost. Ovšem, ať mrkala jakkoliv, tvář nemizela. Odhodlala se tedy promluvit.

Alice? Co tu děláš?

„Alice?“ zaskuhrala překvapeně. Když svůj hlas slyšela, odkašlala si. Čekala odpověď, ale nic se nedělo. Zkusila to tedy znovu. „Jsi to ty?“ zeptala se. Dívka konečně vystoupila zpoza stromů. Ovšem nevypadala jako dřív. Ne. Něco se změnilo, něco bylo špatně. Bella to viděla, ale netušila co by to mohlo být.

„Jak to, že žiješ?“ zeptala se najednou Alice. Bella na ni pouze vytřeštila zrak.

„Proč bych neměla?“ vrátila jí otázku.

„Viděla jsem to. Viděla jsem tě umřít. Skočila jsi ze skály…“ šeptala skoro neslyšně a jakoby napůl pro sebe.

„Ano, skočila, ale neumřela. Jakob mě vytáhl, než jsem se mohla utopit,“ přiznala Bella trochu stydlivě, protože si uvědomila, jak se musela Alice bát, když ji uviděla skočit. Ale pak ji hned napadlo, proč by ji to vlastně mělo zajímat. To oni přece odešli. Vzhlédla a její pohled ztvrdnul. „Proč jsi tady, Alice. Netvrď, že to bylo strachem o můj život, protože to ti neuvěřím. To vy jste odešli. Opustili mě, bez rozloučení, bez jakékoliv zprávy, bez ničeho…“ Ke konci už dívka jen zmučeně šeptala. Vrátily se jí všechny vzpomínky na období po jeho odchodu. Snažila se zatlačit slzy a docela se jí to dařilo. Alice se na ni lítostivě zadívala.

„Tolik mě to mrzí, ale donutil nás. Kdybych se mu tenkrát dokázala vzepřít, kdybych ho neposlechla, mohl tu ještě… Mohl…“ nedokázala dokončit větu. Přešla do srdcervoucích vzlyků. Bella na ni pouze vyjeveně koukala.

Neříkej jí to.

„Alice, co se stalo? Proč pláčeš? Já vám to odpustím, nebreč, prosím tě,“ navrhovala rychle a pohladila malou upírku po rameni. Pak jí ovšem došlo, co to Alice říkala.

„Alice? Co se stalo? Co jsi myslela tím, že ještě mohl?“ ptala se a děsila se její odpovědi. Doufala, že má pouze bujnou fantazii, že nic takového se nestalo. Alice zvedla bolestí zkřivený obličejík.

Neříkej jí to!

„Myslel, že jsi mrtvá. Nedokázali jsme… Chtěli jsme ho zastavit. Ale nebyli jsme dost… Přišli jsme pozdě. Je mrtvý!“ vzlykala Alice a její třesoucí se tělo dopadlo na silnici. Bella tomu nemohla uvěřit. Byla v šoku. Jediné, co jí ztuhlé tělo dovolilo bylo kroutit hlavou v odmítavém gestu.

„Ne. To ne. Nemůže být mrtvý, on ne,“ šeptala zděšeně. Pohlédla na zhroucenou nejlepší přítelkyni. Sestru její životní lásky. První vzlyk se jí prodral skrze rty. Za ním druhý. A třetí. Dopadla na silnici vedle Alice. Nehleděla na štěrk, který se jí zarýval do kolen. „Alice, proč?“ zeptala se zoufalým hlasem.

Neplač, má lásko. Prosím tě, neplač…

„Miloval tě, nechtěl žít bez tebe. Myslel si, že jsi mrtvá, to ta moje hloupá vize!“ vztekala se její přítelkyně a bušila se pěstmi do hlavy. Jako by snad mohla ty protivné obrázky dostat ze své mysli pryč. Bella k ní natáhla ruce a zkoušela jí v tom bránit.

„Alice. Alice! To není tvoje vina. Jenom moje! Jenom moje, Alice. To já skočila z toho útesu. Já, moje vina…“ Její naléhání se změnilo v tichý sebeobviňující šepot. Byla to její vina. Ona zabila svou lásku. Tiše se zvedla na nohy. „Jdi domů, Alice. Jdi domů... Máš tam Jaspera. Máš tam rodinu. Jdi domů,“ zamumlala a vydala se ke svému domovu. Malá upírka si jejího odchodu nevšimla. Její vzlyky stále otřásaly jejím drobným kamenným tělem. Až po několika minutách zvedla hlavu a zjistila, že je sama.

Bella mezitím došla domů. Tupě se rozhlédla po domě a zjistila, že se jí zdá úplně cizí. Už to není její domov. Stáhla z věšáku klíčky od auta. Musí pryč. Musí tam, kde je teď její domov. Musí do La Push. Nasedla do náklaďáčku, který s rachotem naskočil. Chvilku v něm jen seděla, ale pak prudce sešlápla plynový pedál vyjela. Doufala, že ji Alice nebude následovat. Že neuvidí… Poprvé proklínala pomalost svého náklaďáčku. Konečně se pro něco rozhodla a teď to chtěla co nejdříve uskutečnit. Pocity bolesti a viny zaplavovaly její nitro a rvaly ji na kousky. Bolest tisíckrát horší, než ta po jeho odchodu. Nemohla se soustředit na nic jiného. Byla to její vina. Její hloupý nápad. Mohl žít. Mohl se vrátit. Mohli být spolu. Slzy jí kanuly po lících a vzlyky plnily kabinu auta.

Nedělej to! Bello, to nesmíš!

Přejela hranici oddělující La Push od Forks. Už nechtěla nic jiného než dojet na to místo a skončit se vším tím smutkem. Viděl ji padat z útesu a zemřít. Proto si vzal život. Miloval ji. Nemůže pro něj udělat víc, než o čem už ví. Skočit z útesu a zemřít. Pro něho. Pro svou lásku. Její nový domov je tam, kde je on. Sešlápla plyn až k podlaze a vřítila se do zatáčky. Podcenila ovšem neustálé mokro forkských silniček. Náklaďáček se začat na silnici zmítat a Bella úplně ztratila kontrolu nad řízením. Ne, ještě ne. Takhle to být nemělo, to jsem si nevybrala! Myšlenky jí letěly hlavou a pak už viděla jen přibližující se kraj srázu.

Nééé! Ne, Bello, prosím! To né!

V okamžik, kdy staré auto vyletělo ze silnice, se z lesa vyřítilo několik vlků. Zahlédli jen rezavou kapotu mizící za okrajem silnice. Rudohnědý vlk se vrhnul ke srázu, ale jiný, černý, na něj skočil a přišpendlil ho k silnici. Další dva přiskočili a pomohli zmítající ho se kamaráda držet. Věděl, že je to marné, ale nevzdával to, pral se s nimi. Pak se lesem rozlehl výbuch. Všichni ztuhli a z jeho tlamy se ozvalo srdceryvné vytí. Najednou už tam neležel vlk, ale nahý chlapec. Vytí se proměnilo v nářek.

„Nééé, Bello, néé…“ naříkal a snažil se dostat ze sevření svých přátel, kteří už také nebyli vlky. Všem kanuli po tvářích slzy, ale nepustili ho.

O něco dál se mezi stromy postavila dívka. Lehce si oprášila šaty, jakoby snad na nich mohla ulpět nějaká špína. Dotkla se kůry stromu, ale její prsty prošly skrz. Nevypadala udiveně, spíš potěšeně. Lehce se usmála a pak se otočila k příchozímu, kterého cítila. Její pohled se rozzářil štěstím. Natáhla k němu ruce. On se rozeběhl. Padl před ní na kolena a hlavu jí schoval do měkkého náručí. Ona se sklonila a tvář zabořila do záplavy jeho krásných, bronzových vlasů.

„Lásko, tolik mě to mrzí… Nikdy jsem neměl odejít,“ naříkal tiše. Vdechoval její nádhernou vůni a plakal. Slzy mu stékaly po tvářích a kapaly na zem.

„Už je to dobré. Už je to dobré,“ šeptala, „už jsme spolu. Navždy už budeme spolu, má lásko.“ Prsty ho hladila ve vlasech a dívala se mu do krásných zelených očí, které si vždy tak přála vidět. Postavil se a sevřel její tvář v dlaních a sklonil se, aby ji mohl políbit. Jen pár milimetrů od jejích úst se zastavil.

„Miluji tě,“ zašeptal.

„A já tebe,“ hlesla, než jejich ústa spojil. Jejich siluety se vpily jedna a do druhé a ani nejlepší pozorovatel by nedokázal určit, kde jeden končí a druhý začíná. Lesem se prohnal závan horského větru a jejich spojená těla odehnal do náruče věčnosti.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

kajka

14)  kajka (21.03.2012 18:15)

Vzhledem k tématu jsem věděla, že budu smutná, ale netušila jsem, že až tak moc.:'-( Jeden kapesník mi rozhodně stačit nebude. Tvoje povídka je moc krásná. Ta část, kdy je Bella na procházce s Jakem a pak se objeví Alice, ten zlom, změna nálady, úplně mě mrazilo. Nádhera! Děkuju

Krystof

13)  Krystof (23.11.2011 00:56)

Už jsem viděl Bellu s Jacobem šťastnou a pak tohle? Navíc co Alice jak se asi musela cítit a co teprv Jacob?? Bože dostalo mě to :'-( :'-( ...

SarkaS

12)  SarkaS (15.07.2011 16:18)

Lipinko, já tě nějak rozbrečela se mi zdá. Měla bych asi napsat raději něco vtipného nebo ode mě zachvíli nebudeš chtít nic číst

HMR

11)  HMR (14.07.2011 20:39)

Děsivé a tak hezky to začalo:) :) :)

Lipi4

10)  Lipi4 (14.07.2011 17:08)

Sestřičko , tohle ani nejde okomentovat, jelikož neexistují ta pravá slova, která by dokázala vypovědět to jaká je tato povídka

. . . Ty mě znáš, takže kapička ukápla :'-( :'-( :'-( a v cca půlce jsem si myslela, že to bude mít šťastnej konec a Bella bude s Jacobem (to víš moje vlčí část si to moc přála )....

jeanine

9)  jeanine (12.07.2011 11:18)

Páni, to byl mazec!!! Nevím, co říct, ten konec mě úplně rozsekal.

SarkaS

8)  SarkaS (24.09.2010 07:12)

Moc děkuji za komenty, dělají mi neuvěřitelnou radost. Jsem ráda, že se Vám povídka líbila.

Rose, Amorek už je k mání, ale to že Andílek spinká se mi vůbec nelíbí:'-( Nechceš ho vzbudit?

krista81

7)  krista81 (23.09.2010 23:41)

Nádhera, tak smutný, ale jsou spolu

milica

6)  milica (23.09.2010 22:12)

Jé, tak takhle jsem si uz dlouho nezaplakala:'-( :'-( :'-( .
Opravdová nádhera

Rosalie7

5)  Rosalie7 (23.09.2010 16:27)

Skipi, už když mi to Anii na konci měsíce posílala, bulela jsem jak želva. Nic se nezměnilo. Ty Edwardovi myšlenky jsou vždycky jak rána do břicha, ale přesto je to překrásný a originální oživení
P.S.: Amorka, prosím! Andílek ted spinká...

RoseLilian

4)  RoseLilian (23.09.2010 16:05)

Moc krásná jednorázovka. Povedlo se ti to. Velice. :-)

ambra

3)  ambra (23.09.2010 15:40)

Neměla jsem dost kapesníků (mám do toho ještě rýmu... ).

SarkaS

2)  SarkaS (23.09.2010 15:29)

Pročpak, Ambři? Něco špatně?

ambra

1)  ambra (23.09.2010 15:26)

Já tě zabiju... Promiň... :'-( :'-( :'-( :'-(

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek