Sekce

Galerie

/gallery/sochadavida.jpg

Za ten pohled stojí zemřít...

Žádná z nich nemohla odolat pohledu na něj. O to, aby ho mohly omývat, oprašovat a všechno, co bylo nutné kolem něj momentálně dělat, se málem popraly. Nakonec jim Mike vytvořil směny a každá z nich měla příležitost tu červenou z krásného mramoru po rašelině dostávat dolu. Práce to byla náročná, ale za možnost se ho jakkoli dotknout, to stálo. A tak se konečně dostalo taky na Jessicu. Sice dostala odpolední směnu, ale nelitovala. Pomalu se začínalo stmívat a ona tam s ním byla sama. Už dávno měla být pryč. Všichni odešli se připravovat na další den.

Rozhodla se, že udělá to, co chtěla udělat od první chvíle. Dotknout se rty těch jeho. Sice jí z počátku odrazovala myšlena, že je to vlastně mrtvý člověk, a že může od něj chytit nějakou nemoc, ale nakonec usoudila, že jedna pusa ji prostě nezabije. Hlavně když si to nechá pro sebe.

Několikrát po sobě přejela houbičkou přes jeho rty, jako by se snažila ujistit o tom, že doopravdy žádnou nemoc nedostane z jednoho polibku. Potom po těch mramorových rtech přejela polštářky prstů, až se nakonec odvážila. Nadechla se a přitiskla s lehkým výdechem své rty na jeho. Jenže vůbec netušila, co provedla.

Ten jeden jediný výdech se dostal do jeho nitra a rozpálil oheň, který dřímal a čekal už několik desetiletí na něco podobného. A on jej ovládat nedokázal. Nikdy to neuměl a teď to bylo o to horší. Byl vyhladovělý.

Aniž by to stihla Jessica zaznamenat, socha otevřela oči a v rychlosti si prohlídla svou kořist. Odtrhla Jessicu od svých rtů, otočila ji pod sebe a zakousla se do jejího krku. A on sál a sál. Nedokázal se ovládat. Skončil, až když už nebylo, co sát. Až pak se začala drát na povrch jeho lidská stránka a uvědomovat si, co provedl. Hystericky se stulil do klubíčka, a kdyby mohl plakat, pláče. Nevěděl, jak a co se přesně stalo. Něco mu přikazovalo, aby dotyčnou věc prostě udělal a on si nemohl pomoci. Nebyl to on. Ale to nejhorší na tom bylo, že se stal vrahem. Přesně důvod, proč se uložil ke spánku na věčnost. Něco ho probudilo, ale proč?

Netušil, jak dlouho tam byl, ale najednou za svými zády uslyšel výkřik. Ohlédl se a spatřil skupinu lidí. Jenže se instinktivně nadechl a zvíře v něm se zase stalo neovladatelným. Dlouhý spánek bez krve jeho tělo vyhladovělo a on se nebyl schopný ovládat. Jejich osud byl zpečetěn.

Bella měla zpoždění jako vždy. S jejím neustálým zakopáváním o věci se prostě rychle za Jessicou, jestli v pořádku vypravit nemohla. Tušila, že ostatní ze strachu o Jessicu, která nepřišla ani na večeři, se za ní vydají a nebudou na ni čekat. Proto se vyklopýtala na cestu sama a rozhodla se, že všechny potká, až na místě. Ale připravená na to, co uvidí, nebyla.

Její přátelé, spolužáci kolegové byli mrtví a rozházení po celém place a zrovna nad Mikem se nyní tyčil černý anděl v podobě jejich sochy. Jejich oživlé sochy. Zůstala zkoprněle stát. Její mozek postupně zpracovával každou informaci, a i když se snažila si přikázat, aby utekla, nebyla schopná. Nevěděla, co dřív. Jedna její část žasla nad tím, že ten krásný muž je živý a ta druhá část měla strach. Měla strach, že i když se rozhodne utéct, nepodaří se jí to. A něco jí říkalo, že má pravdu. Protože jakmile se nadechla, socha se akorát zvedla mrtvoly Mika a zamířila k ní. Ani neviděla, jak se k ní dostal. Prostě najednou byl u ní a s tichým „Promiň“ se k ní začal naklánět. Jenže ona se nehodlala vzdát.

„Nezabíjej mě. Pomůžu ti,“ zavřískla urychleně, aby ho zastavila. Nezastavilo ho to, že ho prosí o to, aby jí nezabíjel, ale to, že mu chce pomoci. Jak? Dokáže ho zabít? Nebo z něj udělá znova člověka? A pak mu všechno docvaklo. Byl schopný přemýšlet. Uvažovat. Ale jak? Odpověděl si během dalších pár milisetin minuty. Byl už plný. Nasycen lidskou krví. Hnusil se sám sobě.

„A jak by si mi pomohla? Zavrčel na ni mezi slovy a jí se se podle něj strachem rozeběhlo srdce. Ne, mýlil se.

„Všechno ti ukážu. Byl jsi několik desetiletí mimo civilizaci. Spousta se toho změnila.“

„Ale já nechci žít. Zabil jsem a zasloužím si jenom smrt.“ Netušila proč, ale při těch jeho slovech ji zabolelo u srdce.

„Najdeme možnost. Můžeme se o to aspoň pokusit. Tak jako tak mě to asi bude stát život.“ Podíval se na ni a promyslel si všechny možnosti. Měla pravdu. Bude ji tohle setkání stát život. Ale on potřeboval pomoc a o nějakou tu hodinu, než zase bude hladový a nedokáže se ovládat, jí život prodloužit může. Zabít ji stejně bude muset, všechno viděla a tušila a to se nesmělo. První věc, o které ho jeho stvořitel informoval.

„Dobře. Je ti jasné, že mně neutečeš,“ upozorňoval jí. A ona tuto skutečnost chápalo až moc. Nebyl člověk a podle všeho byl neskutečně rychlý a určitě měl i jiné nadlidské schopnosti. Měla z něj strach, ale jedna její část se snažila ho ignorovat. Hledala cestu, jak se z celé patálie dostat. Nyní získala aspoň několik hodin a hodlala je jakkoli zužitkovat, proto se ujala vedení.

„Super. Takže nejprve ti seženeme sprchu a nové oblečení. Potom začneme řešit něco dalšího.“ Pak se rozhlédla po okolí a dodala: „No, ale jestli nechceš, aby nás do dvou hodin začali pronásledovat policajti, kteří zavolají dělníci od těžby rašeliny, doporučila bych ti, abys ty těla tady trochu pouklidil.“ On na ni koukal, jak z Marsu, proto mu dala nápovědu: „Prostě ty těla odnes trochu dál do rašeliniště. Myslím, že s tvojí rychlostí, budeš hotový během několika minut.“

Poslechl ji. Bez toho, aby ho vůbec napadlo, že by mohla odejít a snažit se utéct, se začal starat o to, aby tam bylo uklizeno. Bella mezitím přemýšlela nad tím, kde sežene čisté oblečení, a odpověď byla jednoduchá -  u ostatních ve stanu. Musela se nejprve oprostit od skutečnosti, že dělá něco špatného, a jakmile se jí to podařilo, přesně tušila, co dál.

On se mezitím vrátil a zastavil kousek od ní. Sledoval ji, jak přemýšlí a dělá se jí vráska mezi očima. Když její čokoládové oči ho zaznamenaly, usmála se. Vůbec ji nechápal, možná ji zbývalo jen pár hodin, on má být její vrah a ona se na něj usmívá. Ta holka musí být blázen.

„A co teď?“

„Jdeme z tebe udělat člověka.“ Vykulil na ni oči, čímž si uvědomila, co řekla. „Nemyslela jsem to doslovně. Spíš tě jen umyjeme a najdeme nové oblečení. Pojď.“ Přikázala mu. A vedla ho ke stanům. Automaticky zamířila ke stanu Mika a začala se mu přehrabovat ve věcech. Jak předpokládala, našla mýdlo, šampón dokonce s kondicionérem a tááák, ale usoudila, že jí bude stačit, když se vysprchuje a oblékne do nového oblečení. Vylezla ven ze stanu a podala mu všechny věci:

„Na. Tam je rybník.“ Ukázala mu. „Dostaň tu špínu ze sebe.“ A on neváhal. Vydal se k rybníku. Položil věci na nedalekou lavičku a doslova ze sebe ztrhal své staré oblečení. Vzal do ruky dvě lahvičky a postavil je na břeh rybníka.

Bella se z dáli přesvědčovala, že je všechno v pořádku, dokud si nesundal svršky. To začala slintat a nakonec spodky. To ji málem kleplo. Ale nehodlala se slušně otočit, protože věděla, že aspoň něco chce mít z toho, že má umřít v rukou tohohle boha. Jeho bílý zadek svítil uprostřed všeho a černá voda rybníku od rašeliny jeho tvary, jak do ní vstupoval, podtrhovala rysy těla. Byl to pro ni ten nejkrásnější pohled v její krátké existenci. Za tohle opravdu stálo zemřít.

1. část 3. část

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Marcelle

1)  Marcelle (02.09.2012 17:49)

Ještě zajímavější a ten zadek bych taky chtěla vidět

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek