Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Sn%C4%9Bn%C3%AD.jpg

Jak se asi Jake popere se svým smutkem? A kdo je Edwin?

Dnes výjimečně bez zásahu betareadera, doufám že se vám to bude líbit i tak.

EDIT:

Teď už s pořádným zásahem mého betareadera. Linfe, slibuju, že příště vydržím ;-)

 

9. Bez Eve

Není.

Čtyři písmena a kolik je v nich beznaděje. Moje Eve už není. Od týhle chvíle jsem přestal věřit na osud, spravedlnost, boha. Vždyť kdyby nějaká spravedlnost byla, nezemřela by nevinná dívka, kterou každej miloval.

Uběhlo pár týdnů od pohřbu a já to uzavřel v sobě. Navenek jsem normálně fungoval, pracoval, a tak. Jenže jen navenek. Jakmile za mnou zaklaply dveře bytu, ve kterým jsem prožil s Eve tolik dobrýho, stávala se ze mě troska k politování. Nemohl jsem spát, celý noci jsem čuměl do stropu, protože když jsem na chvíli usnul, promítal se mi v hlavě film. Eve stojí na ostrůvku, řítí se na ni to auto, já se rozeběhnu, ve skoku se proměním a tlapama ji srazím do bezpečí. Eve mě objímá a když už už cítím její sladkej dech… pokaždé jsem se probudil. Zalitej potem, rozklepanej a ubrečenej.

V práci jsem byl pak jak mátoha. Když kolegové viděli, v jakým jsem stavu, radili mi  panáka před spaním, ale já se bál, že bych do toho zase vlítnul, jako před čtyřma rokama. A tak jsem si našel jinou pomoc. Zjistil jsem, že když svý tělo utahám a vlezu do postele doslova po čtyřech, tak dokážu usnout tak tvrdě, že se mi prostě nic nezdá. Problém byl v tom, že mýmu trénovanýmu tělu nestačil půhodinovej běh, nebo hodinka v posilovně. Takže sotva jsem dorazil z práce a něco zbaštil, převlíknul jsem se do běžeckýho, narval si špunty iPodu do uší, pořádně osolil hlasitost a hned před barákem nasadil smrtící tempo. A běžel a běžel. Na nic nemyslel, jen jsem občas zastavil, abych se napil a zase běžel dál. Jednu… dvě… tři hodiny. Deset… pětadvacet… čtyřicet kiláků. To byla moje obvyklá norma. Doma jsem zalezl pod sprchu, propocený hadry nacpal do pračky a zapadl do postele.

Stala se z toho rutina. Spánek, práce, maraton. Jen o víkendu se tenhle stereotyp rozpadal. V sobotu jsem většinou nakoupil, uklidil byt a odpoledne nasedl do Rabbita. Na předměstí Seattlu, v jedné z chudinských čtvrtí, stavěli dobrovolníci domy pro sociálně slabé. Byl jsem jedním z nich. Nějakou tesařinu jsem pochytil už doma v rezervaci, takže jsem byl vítán. Našel jsem tam partu báječných lidí. Většinou pocházeli z nižší vrstvy a nahoru se sami vypracovali. A tímhle všichni spláceli dluh společnosti. Jo, bylo tam pár zazobanejch lidí, ale to byly jen bílý vrány. Jak je známo, boháče potkáte na charitativních večírcích, kde cvakají blesky fotoaparátů, ale ne tady. Jednou z těch bílých vran byl Edwin Spencer. Můj šéf ve firmě North American Bus Industries.

Zprvu jsem nevěděl, kdo Edwin je, já znal jen svýho přímýho nadřízenýho na oddělení a tenhle chlap pocházel z nejužšího vedení. A přesto chodil makat rukama jako obyčejnej dělník, za kterýho jsem ho zprvu považoval. A když spolu děláte skoro každej víkend po dobu několika měsíců, dozvíte se ledacos. On o mým dosavadním životě a smrti Eve, já o rodinné černé ovci, která sice vystudovala Harward, ale nechce život zbůhdarma utrácet na večírcích mezi zlatou mládeží a tak si dala slib, že minimálně rok věnuje svůj volný čas veřejně prospěšným projektům. Húúú, teda fakt bílá vrána.

Dělili jsme se o sendviče, vodu a nářadí. A taky o svý myšlenky. Kdybych nevěděl, že je ekonom, fakt bych si myslel, že je psychiatr. Dokonale mě totiž rozebíral. Ze začátku mi to bylo pěkně proti srsti, ale po nějakým čase jsem s údivem zjistil, že se na ty naše pokecy těším. Edwin mi strašně pomáhal.

„Víš, Jacobe, tys udělal tu chybu, žes to v sobě zazdil. Kdyby sis po její smrti s někým popovídal o tom, jak ti je a jak se cítíš, pomohlo by ti to. Ne nadarmo se říká, že sdílená bolest, poloviční bolest,“ řekl mi jednou, jen tak mezi dvěma sousty.

„To jsem měl jít za cvokařem?“

„Třeba za ním, kdyby ti pomohl. Nebo za svou sestrou, kamarády, prostě někým. Jenže jak jsem tě poznal, jsi vlk samotář a ti se o své pocity nedělí.“

Měl pravdu. Ve smečce jsme měli propojenou mysl a nemuseli se sáhodlouze vykecávat. Jeden o druhým jsme věděli takový intimnosti, až nám to nebylo milý. A hergot, kde jsem se měl vlastně naučit svěřovat se? Vždyť ani Eve jsem nemohl říct všechno. Vlčí období bylo tabu a říct Edwinovi, že se jeho parťák měnil ve vlka a bojoval s upíry? Asi by mi vážně sehnal cvokaře a s ním i útulnou polstrovanou cimru.

„Koukej, život máš ve svých rukách a rozhodně nevěř na osud. Je jen na tobě, jak těch pár desítek let strávíš. Já se narodil se zlatou lžičkou a klidně jsem nemusel vůbec pracovat. Čekalo mě teplé místečko v rodinné nadaci, kde bych pracoval jen formálně, užíval si svůj tučný svěřenecký fond a neměl žádné povinnosti. Jenže mně to vyhovuje takhle. Jasně, že se mi líbí být finančně zajištěný, komu by se to nelíbilo. Ale do téhle firmy jsem dělal konkurs jako každý jiný a nahoru se musel vydrápat díky svým schopnostem. Proto taky bydlím v Seattlu a ne na Floridě, jako zbytek mé rodiny."

Ostatně ty na sebe můžeš být také pyšný. Dostat se z rezervace, kde je velká nezaměstnanost, až sem a za tak krátkou dobu… klobouk dolů, Jakeu. Nemysli si, sleduju tvoje kroky u nás a každý na tebe pěje jenom chválu. Spolehlivý, pracovitý a chytrý. Nechci se mýlit, ale myslím, že tě čeká tě zářná kariéra. Tak se seber a přestaň proklínat osud. Co se stalo, stalo se. Je to smutný, že ti zemřela dívka opravdu, ale je to už půl roku, tak se vzchop. Musíš si najít nějaký cíl, ke kterému upřeš všechny své síly. Uč se nový jazyk, zapiš se do nějakého kurzu, nebo třeba štrikuj, ale hlavně něco dělej!“

Jo, tak tohle se mnou zatřáslo, Edwin byl jen o pár let starší než já, ale rozhodně věděl, o čem mluví a měl pravdu, ve všem. Teda skoro ve všem. Já totiž na osud věřit nepřestal, ne po událostech, který po tomhle rozhovoru následovaly. V pondělí jsem v práci zapnul počítač a ve firemním mailu našel nabídku na výuku arabštiny. Bylo to logické, firma expandovala do arabských zemí a většina našich zahraničních zákazníků mluvila arabsky. Vzpomněl jsem si na Edwinovu radu a vyplnil přihlášku.

Ne, nezměnil jsem svý myšlení ze dne na den, ještě dlouho jsem se v noci budil zalitej potem a ztuhlej hrůzou, ale pomalu se můj život vyvrácenej z kořenů, začínal podobat životu Jacoba Blacka. Takovýmu, jakej si pro mě přáli Eve, Billy a Bella.

***

Uplynul rok od smrti Eve. Ten den jsem celej strávil venku mezi lidma. Už jsem se odmítal zavírat mezi čtyři stěny. Tak trochu jsem byl rád, že tohle smutný výročí připadlo zrovna na volnej den. Brzo ráno jsem zašel na hřbitov a postál nad jejím hrobem. Na nic jsem nemyslel, nic neříkal, jen jsem koukal na zasněžený kus kamene s jejím jménem a definitivně se s ní loučil. Smrt patří k životu a nezáleží na nás, jestli přijde v osmdesáti nebo ve třiadvaceti. Pak už jsem musel z toho smutnýho místa pryč, kamkoliv ale hlavně mezi lidi.

Posnídal jsem u McDonalda, prošel se po Seattlu a jen tak koukal po davu kolem mě. Kolik z nich si prožilo stejnou tragédii jako já? A přece žijou dál a dokážou se radovat z obyčejných věcí, z každýho rána, hrnku teplýho kafe, večeře s přáteli nebo polibku svého potomka. Život je krásnej i ve svý nedokonalosti, teď už to vím…

V pondělí, sotva jsem přišel do práce, obrátila se na mě moje kolegyně Joan.

„Máš jít k šéfovi, Jacobe.“

O – ou, takhle po ránu? To nevěstilo nic dobrýho. Zaklepal jsem na dveře, vešel k sekretářce a než jsem stačil pozdravit, ukázala mi gestem na pootevřené dveře kanceláře.

Tohle fakt není dobrý!

„Dobrý den, pane, přál jste si se mnou mluvit?“

Šéf mi pokynul, abych si sedl.

„Blacku, mám tu na stole návrh, abych vás uvolnil ze svého oddělení.“

Rána dopadla. Vyhazov! Ale proč? Vždyť přece Edwin nic neříkal a to jsem s ním naposledy mluvil předevčírem.

„Mohu vědět důvod, pane?“ zeptal jsem se, když jsem si konečně vzpomněl na to, jak se používají hlasivky.

Pokusil se o úsměv, ale byl to spíš úšklebek.

„Důvod mi nebyl sdělen, jen to, že se máte v deset dostavit na ředitelství.“

Víc mi neřekl a elegantně mě vykopl z kanceláře.

Co.

Jsem.

Provedl?

Proboha, proč mě zvou na ředitelství? Kvůli výpovědi? Tu mi mohl dát i můj šéf. Proč kruci, honilo se mi hlavou, když jsem krátce před desátou stál ve výtahu jedoucím do nejvyššího patra. To, co tam na mě čekalo, to by mě teda nenapadlo ani ve snu.

Asistentka mě dovedla do zasedací místnosti, kde seděli tři vážní muži v oblecích. Jeden z nich byl… Edwin. Cejtil jsem, jak se mi nahrnula krev do obličeje. Mocný Taha – Aki, co se tu ksakru děje?

O dvě hodiny později jsem se naprosto vyždímanej vypotácel ven. Vypadlo to, že jsem právě absolvoval konkurz a přijímací pohovor. A já tím prošel vítězně. Ušmudlanej Jacob Black, bosej indián z rezervace, byl právě ve svých čtyřiadvaceti letech jmenován vedoucím konstrukčního a zkušebního oddělení v novém závodě, který se v současné době dokončuje v Egyptě. A odjede tam hned, jak se vyřídí víza, pracovní povolení a další nezbytnosti.

Ještěrko, tvůj Jake bude pracovat v zemi, kterou jsi tak toužila vidět.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

16)  Jalle (26.05.2013 20:38)

nádherne si to vymyslela, takéto dojemné riadky ma vždy dostanú:'-(

15)  Veru (13.11.2012 18:10)

Hojka, to je naprosto supéééér kapitolka :) :) :) :) :) už se nemužu dočkat další ... nechtěla bys třeba udělat nějakou kapitolku z pohledu Belly ??? :) :) :) :) :) :) :) :) :) :)

14)  Nika248 (18.07.2012 18:54)

Je to úžasné. Píšeš naozaj krásne, to ako to vieš opísať, je super. :) :) :) :) :) :) :) veľmi sa teším na ďaľšiu kapitolu. a neviem prečo no mám pocit, že tam stretne Cullenovcov, no možno som úplne vedľa. to je jedno,hlavne čo najskôr pridaj ďalšiu. Dúfam, že bude aspoň zo štvrtiny také dobré ako toto.

Linfe

13)  Linfe (15.07.2012 20:52)

Dočetla jsem Ale až budeš mít chvíli ozvi se mi jo?

12)  marcela (14.07.2012 05:53)

Je mi ho tak moc líto.Nádhera.

GinaB

11)  GinaB (13.07.2012 23:30)

Snění o Sfinze přestává být jen snění...?? Jsem zvědavá, co nebo kdo ho tam čeká. Moc pěkná kapitola.

tamias01

10)  tamias01 (13.07.2012 13:27)

Moc pěkná kapitola. Jsem zvědavá co ho potká v Egyptě.

Marvi

9)  Marvi (13.07.2012 10:16)

Pěkná kapitolka, teď by se Jakeovi hodila nějaká kamarádka, Bella by ho určitě vyslechla, jenomže ta je někde kdo ví kde... Možná blíž než my čtenáři tušíme. Já jsem zvědavá co ho v tom Egyptě čeká, že by s ním sfinga začala promlouvat???

8)  ada1987 (13.07.2012 10:03)

uzasné, oplatilo sa čakat! vedela som, ze Jakea povýšia, ved je sikula. ale teraz sup 10, nech na nu tak dlho necakam.

Kamikadze

7)  Kamikadze (13.07.2012 01:40)

Ivuš, já nestačím zírat, chtěla jsem jít spát, ale mám takovej dojem, že místo spánku budu přemýšlet, co ho v tom Egyptě vlastně všechno čeká, i když tak trochu vím, pořád je to velká neznámá

maryblack

6)  maryblack (12.07.2012 23:16)

Ivuško, bylo to skvělý a já se nemůžu dočkat dalších písmenek Tak šup, šup chci Jakea v Egyptě co nejdřív :D

Lenka326

5)  Lenka326 (12.07.2012 22:11)

Chudák Jacob. Ano, smrt patří k životu, ale ne ve třiadvaceti. Takže jsme o rok dál? A konečně se přiblížíme ke Sfinze? Co ho tam čeká??? Jsem zvědavá, snad už bude vyrovnaný se smrtí Eve a bude moct začít znovu naplno žít.

Kamci

4)  Kamci (12.07.2012 22:04)

Jakea Evena smrt vážně rozhodila a není se co divit, měli úžasný vztah. Ale je to silnej chlap a dal se dohromady a teď ho čeká nová etapa života, tak doufejme, že veselejší

Pilly

3)  Pilly (12.07.2012 21:58)

Chudák Jacob, nemal to ľahké, to rozhodne nie :'-( :'-( :'-( Ale ved šťastie by sa aj na neho mohlo trochu usmiať, nie?

SarkaS

2)  SarkaS (12.07.2012 21:51)

Tak, že by jsme se blížili té sfinze? Copak tam asi na Jakea čeká, kromě tvrdé dřiny? Bezvadné, Sfinuško!

Empress

1)  Empress (12.07.2012 21:50)

Aaaaach Ivuška to bolo tak dojímavé, tak krásne Plakala a trpela som spolu s ním:'-( :'-( :'-( a strašne mu držím peste nech už je konečne šťastný

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek