Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/grey-wolf.jpg

Zdál se mi sen.... A Steph by z toho možná neměla radost. Varuji předem.

Co se může stát sedmnáctiletému chlapci horšího než akné?

Moje matka vždycky říkávala, že sněhové vločky při dopadu vydávají lehký cinkavý zvuk…
Jako malý kluk jsem se ho vždycky snažil zachytit. Dívala se na mě s nadějí v očích a já to nedokázal. Připadal jsem si jako ignorant. Usmívala se na mě i přesto, jak moc zklamaná musela být.
Byla to legenda. Každý chlapec, který při prvním sněžení slyší onen zvuk, se, až dospěje, stane něčím víc, než obyčejným mužem. Nechápal jsem, co to znamená. A ani proč na tom záleželo.
Rostl jsem v přesvědčení, že všechno, co dělám, a ať to dělám sebelíp, prostě nestačí. Naštěstí jsem kolem sebe měl dost lidí, kteří na tom byli obdobně. Došli jsme k závěru, že nám hloupá pověra může vlézt na záda.
Rád jsem jezdíval na moře lovit ryby, nebo do lesa na lov.
Nic mi nechybělo.
Byl jsem spokojený.
Až do jednoho listopadového rána. Venku bylo ještě šero. Matka stála u okna a zbožně hleděla ven. Věděl jsem, co to znamená. První sníh. Pořád doufala a já to nenáviděl.
Bylo mi sedmnáct a nezáleželo mi na tom, co si myslí, nebo na co čeká. Jenom mě tím neskutečně vytáčela.
Stála tam, dlaněmi opřená o parapet otevřeného okna, jako by jí nevadila ta zima, která proudila dovnitř. Jako by jí ruce nekřehly. Stála jako socha. A pak to přišlo. Poznal jsem to podle toho, jak napnula ramena. Celá strnula a po dopadu prvních z těch bílých přemrzlých kapek vody se ke mně otočila. Měl jsem pocit, že musím puknout. Rozskočit se na milion drobných kousků. To by potom slyšela zvuk, jako bych dopadal všude kolem.
Zírala mi přímo do očí a… čekala. Chtěl jsem na ni zakřičet, že neslyším nic kromě dutí větru a šumu záclon, ale nedokázal jsem otevřít ústa.
Celé moje tělo bylo v ohni. Dopálené do běla. Tolik let se to pořád opakovalo. Znovu a znovu. A já už prostě nemohl. Cítil jsem, jak mi v žilách vře vlastní krev, a na čele mi dutě tepala žíla. Její oči se rozšířily a tvářila se, jako by mě viděla prvně. Nebo jako by se mě bála. Zachvátila mě panika, ale nedokázal jsem se uklidnit. Celé tělo se mi chvělo. Panikařil jsem a snažil se dojít si k ní pro útěchu. Ale ona se zděšeně namáčkla na rám okna, až hrozilo, že vypadne ven. Zavrávoral jsem a pak si uvědomil, že se v jednom okamžiku něco změnilo. Všechno vypadalo jinak. Já jsem byl jiný.
Matka vykřikla a ztratila vědomí. Svezla se podél zdi a já k ní chtěl přiskočit a zjistit, co se stalo.
Než jsem se na cokoli zmohl, ležel jsem na zemi a nedařilo se mi vstát.
Nechápal jsem, dokud se mi před obličejem nemihla chlupatá tlapa. Vyděsilo mě to k smrti, začal jsem se mrskat, ale čím rychleji jsem se pokoušel najít protivníka, tím plíživěji mi docházelo, že tu nikdo není. Jenom já a moje čtyři tlapy. Zůstal jsem ležet bez hnutí a pomalu si kdysi levou ruku strčil před obličej. Nešťastně jsem zavřel oči. Je to pravda. Legendy nelhaly.
Opatrně jsem se pokusil se postavit, ale zkoordinovat tolik nohou není žádná legrace. Připadal jsem si jako zrovna narozené tele. Vlastně to ani nebylo tak daleko od pravdy.
Žaludek mi sevřela ocelová pěst. Pocit tak intenzivní, že se mi chtělo ronit slzy. Byl to hlad. Ukrutný a naléhavý. Zavětřil jsem. Cítil jsem to každým pórem svého těla. Krev a čerstvé maso. Díval jsem se po zdroji, a než jsem dokázal zastavit, držel jsem mírně svraskalou ruku v tlamě s jediným úmyslem. Sežrat a zaplnit tu díru, co tak zoufale bolela. Z tlamy mi kapaly sliny a… já si ve své hrůze uvědomil, koho jsem se to rozhodl pozřít. Zděšeně jsem ji vyplivl. Musím se odtud co nejrychleji dostat. Chtěl jsem proběhnout dveřmi, ale moje tělo se do nich nevešlo. Zoufalé zavytí bylo jediné, na co jsem se zmohl. Můj žaludek zajásal. Bude se napřed krmit. Ale já nechtěl, bojoval jsem a tvrdě se snažil zachránit jedinou rodinu, která mi zbyla. Šel jsem znovu k ní, proti své vůli, jako by to vlčí tělo mělo vlastní. Vzpíral jsem se. Bojoval a nakonec vymyslel řešení. Proskočil jsem tím otevřeným oknem ven na mráz. Čelist mi naprázdno klapla. Dovolil jsem si poslední otočení a zjistil, že jsem vyrval půl stěny, ale matka ležela v pořádku uvnitř. Doufal jsem, že brzo někdo přijde a pomůže jí.
Zavrčel jsem. Ten hlad by mě dokázal srazit na kolena, kdybych ještě nějaká měl. Rozběhl jsem se po čerstvě zasněženém trávníku. Nestudilo to. Bylo to jako běžet peřím. A pak se to stalo. Běžel jsem jako s větrem o závod, do ucha mi narazila vločka a pak další na čumák a další. A já to slyšel. Bylo to jako dopadání malých drobných zvonečků. Na moment mě to uchvátilo. Cítil jsem, jak ve mně všechno polevuje, ten vztek, hanba a hlad. Běžel jsem, co mi síly stačily, a chtěl se smát. Osudu přímo do tváře. A byl to přesně on, kdo mě donutil zakopnout a vrátit se z růžového obláčku zpět na tvrdou zem. Můj nos to cítil dřív než já a moje nohy se otočily tím směrem bez vědomého příkazu. Stoupal jsem do kopce vysoko nad rodnou vesnici. Přikrčený a uši výhružně sklopené k hlavě. A pak… Stál tam. Zády a vlastně ani nevím, jak vypadal. Z toho momentu si pamatuju jenom to, že flanelová košile dobře nechutná, ale to co bylo pod ní… Nikdy jsem nic podobného neochutnal. A bylo toho málo. Nestihl jsem ani domyslet, co jsem provedl, a už jsem byl znovu na tlapách. Větřil jsem další kořist. Už jsem ale tolik nepospíchal. Věděl jsem, že mi nemůže uniknout. Začínal jsem si to užívat. A tak jsem došel k závěru, že ani péřová bunda není oblíbené jídlo…
Už se začínalo smrákat, když jsem konečně měl pocit plnosti. Lehl jsem si pod borovici a čistil si srst. Tam mě dohnaly. Obklíčily a tlačily k zemi. Sevřely a rvaly na kusy. Pomalu tříštily a rozhazovaly všude kolem.
Výčitky svědomí.
A já najednou viděl tváře. Vyděšené, mrtvé, napůl sežrané. Obrátil se mi žaludek, ale v hrůze, co bych mohl vidět, jsem až hystericky polykal.
Zachvátila mě panika a nezvladatelný třas. Na moment mě napadlo, v co se proměním teď, ale byl to pouze prchavý okamžik.
Zavřel jsem oči a snažil se dýchat, jako člověku by mi to pomohlo. Jenomže jako lidská bytost bych nespořádal šest dřevorubců a tři turisty.
Znovu jsem viděl ty tváře. Může se zvíře zbláznit?
Zaryl jsem čumák do země a chtěl se do ní propadnout. Co se to ze mě stalo? Na tohle matka čekala tolik let? Proto jsem se cítil méněcenný? Proto jsem o sobě tolikrát pochyboval???
Je ze mě vrah…
Chtěl jsem domů. Jako malý raněný kluk se stočit mámě na klín, nechat se konejšit. Možná by mi mohla zpívat…
Věděl jsem ale, že tohle se už nestane. Nikdy. Nemám domov. Zrůdy přece nemají teplý krb a mámu, která by se o ně starala. Mámu, kterou chtějí samy sežrat…
Zvedl jsem oči s sledoval měsíc, který se právě vyhoupl na oblohu. Byl kulatý a stříbrně zářil. Čekal jsem, kdy to přijde. Dokonce jsem zvedl hlavu v očekávání, ale nic se nestalo. Nebyl tam žádný tah, který by mě nutil pronikavě zavýt do noci. Takže ke všem těm dnešním hrůzám jsem ještě rozbitý. Vlkodlaci – bolelo mě na to slovo i jenom myslet – přece hynou touhou výt. Vytyčit si prostor a loviště. Dostihla mě únava. Vrátil se třas, ale mnohem lehčí než předtím. Padl jsem na břicho do měkkého jehličí a sledoval, jak se mi mlží obzor. Stočený do klubíčka jsem usnul.
Ráno mě probudila mokrá studená kapka přímo na čumák. Zatřásl jsem hlavou, protože mi ji podařilo vdechnout. Opatrně jsem otevřel jedno oko. Ale krom úsvitu se nic nezměnilo. Pořád jsem byl v lese. Protáhl jsem se a přemýšlel, co s tím. Nechtěl jsem zůstat vlkem nadosmrti. Přece po úplňku bych se měl probudit doma, ne? Nebo alespoň jako člověk. Kdekoli.
Vyděsilo mě, že mám zase hlad. Rozhodl jsem se, že zkusím najít lesní zvěř a vyhnout se lidem.
Vyplížil jsem se ze svého úkrytu, odhodlaný zaútočit jenom na zvíře. Obezřetný.
„Paule!“
Zavrčel jsem. Z části proto, že mě to překvapilo, a taky proto, že jsem nikoho neviděl ani necítil.
„Zůstaň na místě, už k tobě běžím.“
Jo, jo, to jistě. Rozběhl jsem se, co mi síly stačily. Nechtěl jsem si to přiznat, ale měl jsem strach. Nevěřil jsem ničemu a nikomu. Nejmíň sobě. Slíbil jsem si přece, že už nikomu neublížím. Zarýval jsem drápy do sněhu a utíkal o život.
„No tak, nebuď kretén a stůj, mně neublížíš.“ Ozvalo se to znovu, jako by ten dotyčný stál přímo vedle mě. Otočil jsem hlavu a málem sejmul smrk před sebou. Ale nikdo tam nebyl, ani na druhé straně.
„Fajn, jestli chceš běžet až do Kanady…“ Znělo to výsměšně. Nenáviděl jsem, když se mi někdo smál. Prudce jsem zastavil a otočil směrem, odkud jsem předpokládal útok. Zadržel jsem dech. Připravený na cokoli.
„Už jsem skoro u tebe, tak nedělej blbosti a stůj.“
A já stál. V křoví přede mnou prasklo několik větví a chvojí se zatřáslo. Potlačil jsem touhu zmizet, protože to, co se blížilo, bylo větší než já. Nejdřív jsem viděl ty oči. Byly obrovské a pozorně si mě měřily. Srst toho zvířete byla to nejčernější, co jsem kdy viděl. Přesto, že jsem se považoval za monstrum, tohle mě trumflo několikrát.
„To ti teda pěkně děkuju.“ Ozvalo se dotčeně – v mé hlavě. Kdybych měl ruce, chytil bych se za ni a snažil se to z ní vytřást. Ale já byl vlk a přede mnou stál další obrovskej vlk.
„No, tvoje myšlenky jsou čím dál tím víc inteligentní. Takže já ti nehodlám ublížit a byl bych ti vděčnej, kdybys ani ty neútočil. A kdyby sis laskavě vyndal mozek ze zadku a začal přemýšlet, došlo by ti, kdo jsem.“
Pochybovačně jsem se na něj podíval. Překonal nutkání ho kousnout a zkusit změřit síly…
Sam Uley.
To jméno mi vyplulo samo, jako by mi ho tam někdo nastrčil. Ale jak?
„Fajn, co kdyby ses uklidnil, a já se tě pokusím dostat z těch chlupů.“
Přešlápl jsem. A on na mě zíral. Vyvolávalo to ve mně touhu zavrčet, ale postupně se to změnilo. Chtěl jsem se mu schoulit u nohou a dovolit mu, aby mě klidně zabil.
Celé tělo se mi roztřáslo a bolela mě každá kost v těle. Chtěl jsem řvát a najednou to šlo. Křičel jsem z plných plic a nevšímal si, že z okolních stromů pobouřeně prchají ptáci. Neviděl jsem, že jsem nahý ve sněhu, protože zima mi nebyla pořád. Cítil jsem jenom, kolik lidí jsem zabil. Ve svém nitru jsem znovu a znovu umíral. S každým z nich. Trhal jsem svoje podvědomí na kusy. Trpěl.
Všiml jsem si ho, až když mi položil dlaň na rameno.
Zvedl jsem k němu uslzené oči a tolik se styděl.
„Já je zabil, já je zabil všechny…“ Opakoval jsem dokola. Sevřel mě v náručí a nechal brečet.
„Tvoje máma je v pořádku a než se vrátíme, bude mít uvařenou spoustu jídla.“
Jako bych ani nic neřekl, jako by se ho moje trápení nedotklo.
„Slyšíš mě?“ Zeptal jsem se, protože jsem dostal strach, že možná je jenom moje halucinace a tohle peklo prostě nemá konce.
„Slyším,“ potvrdil mi, ale dál se tvářil, jako bych se nepřiznal k vraždě tolika lidí.
Když viděl, že chci nějakou reakci, že mě prostě nemůže jenom tak odbýt, povzdechl si.
„Žije tu hodně medvědů, to přece víš. Dobře jsi po sobě uklidil, nikdo nic nezjistí.“
Nechápavě jsem zamrkal. Určitě mají rodiny a děti.
Jako by mi zase mohl číst myšlenky, zavrtěl hlavou.
„Byli to cizinci z Evropy, nikdo je nebude hledat. Musím se ti omluvit, že jsem tu s tebou nebyl. Jinak by se to nestalo, jestli potřebuješ někoho vinit…“ řekl a plácl se do hrudi. Najednou jsem si uvědomil absurditu té situace - dva nazí muži v objetí. Zčervenal jsem. Sam se usmál a vytáhl odněkud kalhoty - jedny pro mě a jedny pro sebe.
„Pojď, je na čase vrátit se domů. Musím tě toho hodně naučit.“

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Jalle

18)  Jalle (07.08.2013 09:21)

Už len srnky, Jacob!

tamias01

17)  tamias01 (05.12.2012 15:34)

Dokonalé moc se mi to líbilo sece v první chvíli to byl hrozný šok a nechtěla jsem pak pokračovat, ale dokázala jsem se po dvou dnech dostat na konec.

maryblack

16)  maryblack (04.12.2012 21:01)

Ani jsem nedýchla, když jsem začala číst a myslela jsem, že už se ani nerozdýchám:D Takhle jsem o vlčácích nikdy nepřemýšlela
Moc povedený, díky

Amisha

15)  Amisha (04.12.2012 20:08)

Děkuju všem :)
Aničko: Jsem, ale nikomu to neříkej :)

MisaBells

14)  MisaBells (04.12.2012 19:50)

Jsem na tebe pyšná!

Fanny

13)  Fanny (04.12.2012 18:38)

Jé! Lidožraví vlci? :D Ne, že bych je neměla ráda, mám a moc, ale tohle byla moc příjemná změna :D :D :D

Kamci

12)  Kamci (04.12.2012 18:34)

trochu mě to rozhodilo, ale četlo se to skvěle

11)  Anna43474 (04.12.2012 16:47)

Ale vždyť oni mají lidi chránit....
Amisho, ty zvíře

Marvi

10)  Marvi (04.12.2012 15:40)

Tahle vlčí stránka mě vůbec nenapadla, je to zajímavě podáno, moc pěkné!

Bosorka

9)  Bosorka (04.12.2012 11:23)

Boosrka má většinou pravdu

Empress

8)  Empress (04.12.2012 11:07)

Bolo to skvelé
Bosorka má v podstate pravdu, keď sa nad tým tak človek "logicky" zamyslí... Nikdy som nad ich druhou stránkou takto nepremýšľala, ale je možné, žeby to bolo podobne

Amisha

7)  Amisha (04.12.2012 10:47)

Holky děkuju, že jste toto dílko tak velkoryse přijaly. A já se ani trošku nebojím muhehe

Bosorka

6)  Bosorka (04.12.2012 10:29)

Ivuš...třeba se náv vlkomilek všichni tak báli, že jim to prostě strach nedovolil. A to jsme tak milé a přítulné!

sfinga

5)  sfinga (04.12.2012 09:41)

Konečně se někdo odvážil šáhnout na charakter vlkodlaků S upíry si každý dělal co chtěl, ba i s Bellou, ale vlci museli být vždycky podle kánonu. A ejhle nemusí Amishko, moc se ti to povedlo

Marcelle

4)  Marcelle (04.12.2012 09:32)

Zajímavé, ten začátek mě dost vyděsil, ale vysvětlení na konci mě uklidnilo Vlastně si říkám, proč ne? Já vlkem nikdy nebyla , takže možný je všechno.

Bosorka

3)  Bosorka (04.12.2012 06:55)

Já věděla, že má nějaké temné tajemství! Ale tohle...
OVšem, když to vezmu logicky (ano, u FF na TW :-D ), tak oni jsou neskutečně hladoví i v hominidní formě. A v okamžiku přeměny naroste jejich tělesný objem min. 5x, tudíž ten energetický výdej musí být neskutečný. A někdy ty kalorie prostě sebrat musí... Já občas taky hlady nevidím! ;)
Ale Same fuj! Jako turisti se můžou žrát?!

2)  hela (03.12.2012 22:46)

jo tak to byl vlkodlak s upířím příměsem :D :D :D :D :D parádní

Kitsune

1)  Kitsune (03.12.2012 22:16)

Zajímavé pojetí vlčího hladu, nikdy mě ani nenapadlo, že by měniči mohli mít chuť i na něco jiného než pořádnej stejk a sem tam nějaká ta srnka :) Krása, tleskám!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek