03.11.2010 [21:36], Anna43474, Povídky jednorázové, komentováno 16×, zobrazeno 699×

Když si to štěně Jasper přitáhl domů, nevěřili jsme vlastním očím. S námi mělo bydlet něco živého?! Proboha...

Naše oblíbené páry si vyměnily místo. No... chudák Edward. :o)

Smysl pro módu

Nikdo z nás by nevěřil, jak moc nás ten zakrslý skřet dokáže změnit.

Když si to štěně Jasper přitáhl domů, nevěřili jsme vlastním očím. S námi mělo bydlet něco živého?! Proboha… Tenkrát se všichni křižovali. Vážně. I vždy tak sofistikovaný Carlisle si potichu mumlal otčenáš, když si myslel, že ho neslyšíme. Ale my slyšeli.

Nikdo se mu nemohl divit.

Navíc to byla holka. No prostě… Chraň nás pámbů.

Jak to vlastně tenkrát bylo?

„Alice!“ Ta mrňavá potvora si prostě nedala pokoj. Od chvíle, kdy sem přitáhla, se tu chovala jako doma. A všechny nás terorizovala. Tomu se říká domácí násilí.

Když chtěla, dokázala vypadat nevinně roztomile. Jako zrovna teď. „Ano?“ Bohužel (pro mě) už zjistila, co umím, a tak mi nezbývalo než se nechat tyranizovat i vnitřně. Uřvanějšího člověka svět nezažil – i mě, stoletého upíra, z ní už tři dny v kuse bolela hlava. A pak že je to fyziologicky nemožné.

„Zavři ten klavír, nebo poznáš, co to znamená naštvaný upír.“ Předpokládal jsem, že tichá výhrůžka bude výstižnější než záchvat vzteku. Omyl.

Nafoukla tváře jako křeček a s uraženým „pchá!“ třískla do kláves, až to zadunělo. Vážně jsem měl v ten moment chuť urvat jí ruce, aby už nikdy nemohla s ničím třískat. Zvláště pak ne s mou klaviaturou.

Nebýt Jaspera, snad by se mi to i podařilo.

Jakmile ten cvok zachytil vlnu mé nálady, přiřítil se k nám a jal se situaci uklidňovat. Tedy především mě. S obranně zdviženýma rukama se postavil mezi mě a Alici a začal mi vyhrožovat, že jestli nepřestanu dělat blbosti, poznám naštvaného upíra já. Ona se za jeho zády provokativně šklebila a dělala na mě obličeje.

Mrcha.

Ve chvíli, kdy už to vážně začínalo být na nože, přidružila se k nám moje Bell a odvedla si mě do pokoje, kde se postarala o to, abych aspoň pro tu chvíli zapomněl na všechny Alice světa. Když jsme ovšem o něco později leželi jen tak vedle sebe, znovu se mi ta malá potvora vkradla do hlavy. Ne že bych nad ní přemýšlel – možná tak ve zlém –, ale její hlasité myšlenky mi prostě nechtěly dát pokoj. Kdyby tak Jasper věděl… To, že našel u silnice zbitou holku, která navíc zdrhla z domova, pro něj znamenalo víc, než si všichni mysleli a on připouštěl. Věděl jsem to ovšem jen já.

I Alice projevovala jistý… zájem. Vlastně víc než to. Pořád ho pokradmu sledovala a v hlavě si malovala vzdušné zámky. Kdykoliv byl v místnosti s ní, chovala se jako svatoušek a kolikrát ani nemukla. Všichni přinejmenším tušili, jak to s těmi dvěma je, a já se tiše pochechtával v koutku. Kdyby Jasper nebyl tak zpátečnický, dávno mohli být spolu.

A právě v tu chvíli se náš milovaný (samou láskou bych ji sežral) domácí mazlík rozplýval nad Jasperovým úchvatným pozadím. Ta holka mi to fakt dělala naschvál.

Moje nažhavené egoistické já dostalo pořádnou ledovou sprchu, když se Jasper zvedl od hromady dvdček, u kterých se doteď rozvaloval, a zachytil pohled objektu svých vášní, jak se div neroztéká nad zadními partiemi jeho těla.

To už bylo vážně moc. Vyletěl jsem z ložnice a v momentě stál v obýváku. Než stihli ti dva zaregistrovat mou přítomnost, spustil jsem pekelně naštvaným tónem: „Nemůžete si ty svoje fantazie nechat pro sebe?!“

Zprudka se ke mně otočili a oba zároveň mě sjeli pohledem. Alice na mě nevěřícně zírala a pak se ke mně se zrudlým obličejem obrátila zády. Její spoluviník se naopak začal chechtat – nejprve potichu, ale postupně nabíral na intenzitě, až se po chvíli musel opřít o gauč, aby si nedal rande s podlahou. Tvářil se při tom jako regulérní blb.

Vcelku inteligentně mě napadlo podívat se na sebe. Jo, a pak že upíři sklerózou netrpí. Stál jsem uprostřed místnosti, jak mě pánbůh stvořil, a… ehm. Jasper to neustál a v záchvatu smíchu se zhroutil na zem. Nikdy nezapomenu na jeho škodolibý výraz, když mi později radil, že v zimě bych se vážně měl teple oblékat.

Láska mého života sešla dolů a s taktním úsměvem mi vrazila do náručí kraťasy a košili. Už jsem říkal, že ji miluju?

O něco později jsme se handrkovali u Dostihů a sázek. Do té doby jsem nevěřil, že Alice dokáže dohnat k pláči i upíra. Po té nervy drásající půlhodince jsem ovšem začínal propadat dojmu, že u ní je možné všechno.

Vzkypěl ve mně vztek, když se jí začal zastávat i Jasper – snad poznám, když někdo podvádí, ne? Prý jsem neměl žádný důkaz. Pche, jako bych ho potřeboval. Její myšlenky mluvily za vše.

Vyletěl jsem do lesa jako neřízená střela a omylem s sebou vzal i pár menších javorů. Ve skrytu mysli jsem doufal, že se Esme nebude moc zlobit.

Zastavil jsem se uprostřed liduprázdné (i zvěře-prázdné) mýtiny a zavětřil. S tím podivným vzteklým vzezřením jsem musel vypadat jako ohař, ale bylo mi to docela jedno. Vlahý letní vánek donesl k mým čichovým buňkám přesládlý medvědí pach a já jen protočil oči v sloup. Však Emmovi trocha disciplíny neuškodí.

Vydal jsem se po stopě odéru, který mě dovedl až ke skalnímu masívu a jedné z menších jeskyněk. A medvědi tam opravdu byli. Ehm, akorát byli jaksi… v choulostivé situaci. Zabývali se tím, čím mě před pár hodinami uklidňovala Bella.

Chvíli jsem na ně konsternovaně zíral a čekal, jestli si všimnou, že tam taky jsem, ale oni nic. Tedy, něco ano, ale ne to, co bych potřeboval. Vtom se vedle mě odnikud zjevil Emmett a pár dalších minut zíral spolu se mnou.

„Teda, tohle se jen tak nevidí,“ brblal si pod vousy. Pomyslně.

Otočil jsem k němu hlavu. „Ty nemáš co říkat.“

Záludně se usmál a v hlavě mu šrotovala všechna možná i nemožná kolečka. Nakonec dostal geniální plán, o který se se mnou dle svého mínění rozhodně musel podělit, ačkoliv já už ho dávno znal. „Co takhle vzít sem Jaspera? Třeba by se něčemu přiučil.“

Vidina zbavení se našeho otravného skřeta mě doslova oslnila. „Hm, to stojí za zamyšlení…“

V dalším momentě to ovšem zazdil myšlenkou, že bych se mohl něco málo přiučit i já. Ohnal jsem se po něm a ten srab uhnul. S vrčením jsem se za ním vydal, ale on se nedal. Šíleně se řehtal, až jsem si myslel, že to napálí do prvního stromu. Nakonec z toho nevyšel jen každý druhý.

Najednou se zastavil. „No hele,“ nadhodil a já protočil oči v sloup. Jeho ,no hele‘ obvykle nekončívala dobře. Vlastně co si pamatuji – nikdy nekončívala dobře. „Mohli bychom jim trochu pomoct, co říkáš?“

Nevěřícně jsem zavrtěl hlavou. „A jak, prosím tě? Chceš jim vysvětlovat, jak to dělají motýlci?“ Když jeho hlavou bleskla myšlenka, že to není tak špatný nápad, málem jsem ho praštil. „Jsi normální?!“ Ne, očividně.

Představil jsem si, jak by to asi vypadalo, kdyby Emmovi jeho plán prošel – holky sedící v „poučném“ kroužku uprostřed obýváku a my dva (Carlisle by se z toho určitě nějak vykecal) táhnoucí Jazze k medvědům. Jo, fakt chytré. Až na to, že by nám utrhl hlavy, popřípadě jiné orgány. Už jenom myslet na něco takového bolelo.

„Jsi blázen,“ prohlásil jsem nevěřícně a rozeběhl se na opačnou stranu, abych se posilnil nějakou tou pumou. Všechno lepší než… medvědi.

Edí? pronikla ke mně myšlenka. Zafňukal jsem něco ve smyslu „proč já?!“ a vytáhnul hlavu zpod polštáře, kde jsem se snažil schovat. Neúspěšně.

„No tak Edwarde!“ křikla tentokrát už nahlas a já se s utýraným povzdychem vydal šouravou lidskou chůzí do patra, snažíc se tu jámu lvovou oddálit co nejvíce.

Éd-wár-dé! zaječela v myšlenkách, až mi zapískalo v bubínku. Jak jen to ta holka dělá?!

„Už jdu, pořád,“ mrmlal jsem si pro sebe a pokoušel se ignorovat fakt, že mě Jasperovy zraky podezřívavě sjíždí od hlavy po paty. Že by se nám přeorientoval…? Ztěžka jsem polkl a raději trochu přidal na rychlosti, div jsem nenabral futra Alicina pokoje.

No konečně! zatleskala si pro sebe a vítězoslavně se na mě usmála. Pomůžeš mi? Spíš než prosba to byl příkaz, a tak jsem se musel, leč nedobrovolně, podvolit. Znovu jsem přehodnotil svůj názor ohledně jejího blízkého setkání třetího druhu.

„Mám na výběr?“

Ne!

Fajn, kdo chce válku, má ji mít. Ďábelsky jsem se usmál a poté se spolu s ní ponořil do záplavy všemožných i nemožných oblečků z jejího šatníku. Ta holka byla fakt blázen.

O několik hodin později jsem musel pracně vzpomínat, co mě přimělo tam vstoupit – vlastní iniciativu jsem vyloučil okamžitě.

„Co teda?“ otázala se nebezpečně sladce a zamávala mi před obličejem dvěma kousky látky, co se jen těžko daly považovat za víc než pár dohromady svázaných nití. Aniž bych vzhlédl, ukázal jsem doprava a ona se zaradovala.

„Díky, už můžeš jít,“ pronesla ta kouzelná slova a já odtamtud vystřelil, až se mi za patami prášilo. Za dveřmi mě ovšem odchytil stále podezřívavý Jasper a odmítl mě pustit, dokud jsem nepřísahal na všechno, co mi bylo svaté, že jsem se nedopustil ničeho nekalého ani protiprávního či antifeministického.

„Co jste tam dělali?!“ zamračil se, když jsem si upravoval klopy saka, za které mě držel. Vážně, neměl by koukat na tolik historických filmů.

„To bys chtěl vědět, co?“ ušklíbl jsem se a s pískáním ho obešel. „Připrav se na překvápko, bratře. Jsem s tebou.“ Jo, až ho trefí šlak, kdo ho asi bude křísit…

Vydal jsem se do pokoje za Bell, přemýšlejíc, že by si mohla od Alice půjčit nějaké ty módní výstřelky – jakmile jsem si ji představil v něčem z toho, co jsem viděl, oči mi okamžitě zčernaly. No, raději ne. Skřet by mě zabil.

Před očima se mi promítly poslední hodiny mého utrpení a já se vážně musel přemáhat, abych se nevrátil za Alicí – i když Jazzovi by to asi zrovna v tu chvíli nebylo právě po chuti. A navíc… hlavní problém tkvěl v tom, že měla příliš mnoho zastánců. Ano, všichni byli proti mně a moje manželka, dcera, sestra i matka ji bezmezně zbožňovaly.

Uchechtl jsem se, když jsem zachytil Jasperovy myšlenky – podle vytřeštěných očí (větší periferní záběr než obvykle) už vešel do tygřího doupěte. Radši jsem si pospíšil za Bellou a s již úplně černýma očima se na ni okamžitě vrhl. Chudák počítač můj nálet bohužel nepřežil.

Poslední myšlenka, kterou jsem zachytil z vedlejšího pokoje, patřila Alici: Já měla vždycky smysl pro módu…

„Idiot!“ zařval jsem jako tur, až má láska poskočila a zůstala na mě zděšeně zírat, jako bych se snad zbláznil. „On ji kousnul,“ dodal jsem na vysvětlenou a s tragickým výrazem se zhroutil na podlahu.

Brzy nám měly nastat krušné časy – shopaholik totiž nikdy nespí.

Jak jsem poznal tvoji matku • Shrnutí

Přidat komentář

Autor:

Text:

Opište tento text:

Komentáře

1

16)  kajka (27.03.2012 16:15)

Tahle Alice opravdu stojí za to! Chudinka Edward!

13)  semiska (03.02.2011 18:40)

Hmmm, tak tuhle Alici jsem až doteďka neznala... Nádhera

12)  ScRiBbLe (23.11.2010 18:45)

No tak to bylo naprosto úžasný .
Skřet, Edward, Emmett, Jasper !
Mám dost .
L U X U S N Í ! .

10)  Carlie (05.11.2010 17:41)

Omg, Ann, to bylo skvělýýý!!!
Nápadité, vtipné a máš úžasnou slovní zásobu a lehký úsměvvzbuzující styl , dokonalý příběh se super pointou

9)  eMuska (05.11.2010 10:51)

Úžasné! A posledný odstavec... Ešte stále sa priblbo pochechtávam... EJ to skvelé!

8)  Janeba (05.11.2010 10:25)

Báječně jsem se pobavila, po tomhle mi určitě půjde všechno líp! Díky!

7)  Linfe (04.11.2010 23:37)

Tak posledni dve vety byli naprosto ale naprosto dokonale a pozvedly tu povidku do zcela novych vysin

6)  semiska (04.11.2010 22:53)

Boží

4)  Amisha (04.11.2010 07:07)

3)  krista81 (03.11.2010 23:30)

chtěla jsem napsat nějaký hezký a smysluplný komentář, ale nejde to
paráda chudák Edward

2)  julie (03.11.2010 22:07)

jsem mrtvá...nejdřív ty fotky, teď tohle....

1)  sfinga (03.11.2010 21:45)

Anní a po tomhle mám jít jako spát jo?
Když tady tluču hlavou o stůl a snažím se, abych si nedala rande s podlahou (cituju klasika)
Lidi bacha, při tomhle nejíst, nepít a předem se dojděte vyčůrat !!!
Panebože, to byl ale nářez

1