Sekce

Galerie

/gallery/+.jpg

Odpuštění

 

Dámy, tohle je předposlední dílek. :)

Edward

Její slova mi stačila. Věděl jsem, že měla pravdu. Moje srdce bylo už dávno mrtvé, lidskost mi nic neříkala, protože jsem nebyl člověkem, ale i přes to jsem miloval jen ji, Bellu. Zdrceně jsem se otočil a odešel za Alicí. Když jsem byl jen krůček od ní, tak jsem si všiml jejího zastřeného pohledu.

„Alice,” promluvil jsem opatrně. Vzhlédla ke mně a v jejích očích se zračil strach. Její pohled mě vyděsil.

„Co jsi…” Nestihl jsem dodat víc, jelikož mě přerušila.

„B-Lili,” vypískla. Zmocnila se mě hrůza, mělo se stát něco hrozného, vyčetl jsem to z její tváře. Mohl bych si přečíst její myšlenky a dozvědět se vše hned, ale byl jsem zaskočený, že jsem se nedokázal soustředit na nic jiného, než na Lili.

„Je ve smrtelném nebezpečí,” vydechla po chvíli. Na nic jsem už nečekal a hnal se ven s Alicí v patách. Cestu u dveří nám zastoupila ohromná postava nějakého muže.

„A platit bude kdo?” zeptal se s rukama založenýma na hrudi. Neměl jsem čas, a tak jsem do něj zuřivě strčil. Zavrávoral a já se hnal dál, ale on mě chytil za rukáv a přitáhl si mě k sobě.

„Co si to dovoluješ, ty floutku? Všechno zaplatíš do posledního centu!” zařval a zacloumal se mnou. Vztekle jsem se mu vyškubl z pevného sevření.

„Postarám se o to,” zašeptala Alice a já vyběhl ven.

Rozhlédl jsem se po okolí, ale můj upíří zrak nespatřil to, co jsem hledal. Do plic jsem vtáhl studený vzduch. Zaplavila mě vlna různých vůní. Vůně pryskyřice, trávy, na kterou se začala snášet stříbrná ranní rosa. Ale tohle vše přebyla ta opojná a omamná vůně, která patřila Belle a teď Lili. Rozeběhl jsem se tím směrem, odkud přicházela. Nedbal jsem na pomalý lidský běh. Bylo mi jedno, jestli mě někdo uvidí. Během vteřiny jsem se ocitl u místa, kde byla. Ležela na zemi, její srdce slabě tlouklo a nad jejím hrdlem se někdo krčil. Prudce jsem onoho upíra odhodil na nejbližší strom, který se pod tíhou nárazu zlomil a spolu s ním spadl na zem. On se hned napřímil a vykročil směrem ke mně. Rychle jsem mu zastoupil cestu k Lili. Pohlédl jsem mu do tváře a ztuhl.

„Demetri?” zakoktal jsem překvapeně.

„Edwarde, tak se znovu potkáváme,” řekl s mírným úšklebkem.

„Co tady děláš?” zeptal jsem se.

„Přijel jsem navštívit staré známe,” pousmál se. V jeho hlase zaznívala nutná dávka ironie. Zamračil jsem se a všiml jsem si, že upíral dychtivý zrak na Lili.

„Už se jí ani nedotkneš,” zavrčel jsem výhružně.

„Ale no tak, Edwarde, tohle mi nemůžeš odepřít, víš jakou má chutnou krev? A ta její vůně, téhle kombinaci se nedá odolat!” zasmál se výsměšně. Náhle jsem si uvědomil, že Lili ležela v stále se rozšiřující kaluži krve. V ústech se mi začal hromadit jed. Chtěl jsem ji ochutnat, chtěl jsem to víc než cokoli jiného. Ochromila mě touha napít se. Jen krůček mě dělil od její krve. Stačilo se jen sehnout.

Pomalu jsem se začal ohýbat, ale z mého částečného pomatení smyslů mě probudil Demetriho pobavený smích. Trhl jsem sebou a odstoupil pár kroků od jejího těla.

„Proč se nenapiješ? Lidská krev je lepší, než zvířecí. Ještě nikdy jsem neochutnal něco tak úžasného jako je její krev,” pobízel mě. Znovu jsem se na ni podíval, tedy ne na ni, ale na rudou a horkou tekutinu. Proudila ji v žilách, ale byla i všude kolem ní. Jen kapičku. Nabádal mě v hlavě sladký hlas. Jen ochutnáš, stačí trochu. Naléhal dál, předl slaďounce, byl tak přesvědčivý, že jsem mu nechtěl odporovat. Ani nevím jak, ale náhle jsem klečel nad jejím tělem. Jen kousek mě dělil od jejího bílého krku, když v tom jsem zaslechl známý pronikavý hlas.

„Edwarde, ne!” Neposlouchal jsem Alicin hlas a dál se přibližoval svými rty k její tepně, která se mírně pohybovala pod slabým srdečním tepem

„Je to Bella!” vykřikla zoufale. Pohlédl jsem Lili do tváře. Bella, moje Bella? Láska, bez které jsem nemohl žít? Vždyť zemřela! Nemohl jsem tomu věřit. Zíral jsem stále na ni. Na její ústa, nos, oči, které měla zavřené. Vypadala jako ona, ale mátly mě ty blond vlasy.

„Věř mi, říkám ti pravdu, je to ona,“ vzlykla potichu a já jsem ucítil jemný stisk na mém rameni. Myšlenka přemohla tonoucí smysly. Ustoupil jsem od ní, až jsem se zarazil o ten zlomený strom a neustále jsem na Lili, tedy Bellu, upíral zrak. Její tělo se začalo zmítat. Divoce se propínala v křečích. Začala se měnit na to, čím jsem byl já. Alice ke mně vzhlédla.

„Byl to Demetri, viděla jsem dobře?” vyhrkla třasavým hlasem. Mírně jsem kývl hlavou na souhlas a došlo mi, že zmizel. Sklopila oči a zadívala se opět na Bellu.

„Chceš, aby se změnila?” zašeptala. Nechtěl jsem, aby se z ní stalo monstrum, zrůda. Nemohl jsem ji zbavit jejího lidství. Byla tak nevinná. Ne, to jsem nemohl dopustit.

„Musíme za Carlislem!” vykřikl jsem, když se Bella prohnula v další křeči.

„Edwarde, to nestihneme, musíš to udělat ty,” řekla potichu. Vyděšeně jsem na ni poulil oči.

„Já? Ne, Alice, nezvládnu to, před chvílí jsem se z ní chtěl napít!” oponoval jsem a pomalu ustupoval.

„Zvládneš, miluješ ji,” špitla a natáhla ke mně ruku. Opatrně jsem se přiblížil. Klekl si k Bellině tělu, které se třáslo. Alice propletla své prsty s mými a naznačila, abych začal.

„Miluji tě,” zašeptal jsem potichu a ochutnal její krev.


Bella

Jemný vánek mě hladil po tváři. Pomalu jsem otevřela oči. Místnost, kde jsem ležela byla ponořená do kalného šedého světla. Nevěděla jsem, jestli začíná nový den, anebo končí ten starý. Hlavu jsem měla prázdnou. Náhle jsem si vzpomněla na sen, který se mi zdál. Trochu jsem se zachvěla a rychle si sáhla na krk, abych se ujistila, že to byl opravdu jen sen, ale ztuhla jsem. Okolo krku jsem měla něco omotaného. Byl to obvaz, takže to, že mi nějaký člověk prorval tepnu a poté ze mě pil, se mi nezdálo. Přidušeně jsem vykřikla.

„Bello?” Uslyšela jsem známý hlas.

„Edwarde?” vyslovila jsem jeho jméno a zatrnulo mi. Věděl to, Alice mu to jistě prozradila. Zaplavila mě zloba. Slibovala mi, že to nikomu neřekne!

„Jak se cítíš?” přerušil moje rozbouřené myšlenky.

„Nevím,” odpověděla jsem po pravdě, protože jsem dosud nic necítila. Bylo mi tak nějak divně. Pohlédla jsem mu do tváře. Ustaraně si mě prohlížel, nadechl se a chtěl mi něco říct, ale v tom se otevřely dveře. V nich stál nějaký vysoký muž. Nikdy jsem ho neviděla. Přešel k mé posteli a opatrně mi začal prohmatávat krk.

„Bolí to?” zeptal se.

„Ne,” zalhala jsem. Jeho doteky byly jemné, ale i přes to mi způsobovaly bolest.

„Jmenuji se Carlisle a jsem Edwardův otec,” představil se.

„Bella,” hlesla jsem. Vlídně se na mě usmál.

„Pamatujete, jak se vám to stalo?” pronesl klidně. Věděla jsem, jak se mi to stalo, ale nevěděla jsem, zda jim to smím říct. Jak by na to zareagovali? Mysleli by si, že jsem blázen.

„Ano,” vydralo se z mého hrdla slovo, které jsem nechtěla vyslovit. Vyměnili si podivné pohledy. Carlisle se se mnou rozloučil a odešel. Zůstala jsem v pokoji sama s Edwardem.

„Bello,” vyslovil mé jméno, jako by to bylo to nejcennější a nekřehčí na světě. Mlčky jsem se mu podívala do očí, ve kterých měl smutek.

„Asi ti to přijde jako nesmysl, ale to, co tě včera napadlo byl upír,” řekl opatrně. Zavrtěla jsem se na posteli.

„Já a moje rodina jsme jimi také,” dodal po chvíli. Vyděšeně jsem na něho hleděla. Vzhlédla jsem ke dveřím. Vzdálenost mezi nimi a místem, kde jsem ležela, nebyla daleká. Jistě bych zvládla utéct, ale teď zajisté ne. Byla jsem příliš unavená na to, abych se jen posadila, natož utíkala. Pevně jsem semkla oči a čekala, až mi protne tepnu ostrými zuby a na bolest, která se však nedostavila. Mé ruky se dotklo něco ledového. Cukla jsem sebou.

„Já ti nechci ublížit, my nepijeme lidskou krev, ale zvířecí,” vydechl zkroušeně. Pomalu jsem otevřela oči, do kterých mě bodly sluneční paprsky, jenž začaly proudit do místnosti otevřeným oknem. Edwardova kůže zářila, jako by byla z diamantů. Nic krásnějšího jsem v životě neviděla. Užasle jsem vydechla. Naše oči se setkaly. Pohled, jakým se na mě díval, mi dával jistotu, že mi neublíží. Stále nebyla schopná vstřebat to, co mi před chvílí řekl. Edward a celá jeho rodina jsou upíři. Vždy na nich bylo něco divného. Nikdy jsem je neviděla nic sníst a ani pít. Jejich doteky byly ledové. Jejich oči stejné, i přes to, že nebyli sourozenci. Náhle se zvedl a přistoupil těsně ke mně. Pohladil mou tvář.

„Miluji tě a už o tebe nechci nikdy přijít,” zašeptal. Vše ve mně se stáhlo. Dech se mi zastavil. Naklonil se k mému obličeji s úmyslem mě políbit, ale já jsem od něj odvrátila tvář.


Edward


Seděl jsem u Belly. Stále byla člověkem. Zvládl jsem to, i když její krev byla tak úžasná, jak mi Demetri říkal. Zvířecí krev mě nikdy tak neuspokojila jako ta její. Moje myšlenky přetrhl její výkřik.

„Bello?”

„Edwarde?” vyslovila mé jméno.

„Jak se cítíš?” zeptal jsem se. Tvář měla pobledlou víc, než kdy jindy. Pod očima tmavé kruhy.

„Nevím,” odpověděla. Náhle se otevřely dveře a vešel Carlisle. Prohmatával Belle krk a na něco se jí ptal. Slyšel jsem jen útržky z jejich rozhovoru. Díval jsem se na ni a byl jsem šťastný, že je tu se mnou a naživu.

„Pamatujete si, jak se vám to stalo?” Zeptal se Carlisle. Bella se na chvíli odmlčela a poté vydechla: „Ano.” Carlisle se na mě podíval a já pochopil, že je na mě, abych jí vše vysvětlil.

Řekl jsem jí vše i o nás. Vypadala vystrašeně. Všiml jsem si, že si měřila vzdálenost mezi dveřmi a její postelí. Nebylo to daleko, ale zajisté musela být unavená. Asi myšlenky na útěk vzdala a zavřela oči, jako by čekala, až jí ublížím.

„Já ti nechci ublížit, my nepijeme lidskou krev, ale zvířecí,” řekl jsem, abych ji uklidnil. Bála se mě, a to mě ničilo. Nedokázal bych jí zkřivit ani jediný vlas. Pomalu otevřela oči. Slunce vystoupalo nad šedé mraky, jeho paprsky proměnily moji kůži na diamanty. Užasle na mě hleděla. Mlčky jsme se dívali jeden na druhého.
Po nějaké době jsem vstal a přistoupil k ní.

„Miluji tě a už o tebe nechci nikdy přijít,” zašeptal jsem jí do tváře a chtěl tuhle chvíli stvrdit polibkem, ale ona se ode mě odvrátila. Překvapeně jsem zamrkal a zvedl jsem hlavu.

„Ty mě nechceš?” promluvil jsem potichu, abych zakryl bolest v mém hlase. Nepatrně přikývla se slzami v očích, které se jí leskly ve světle přicházejícím sem z okna. Ten nepatrný pohyb ve mně způsobil obrovskou bolest. Teď, když jsem ji znovu nalezl, jsem ji opět ztratil. Už mě nechtěla a já se jí ani nedivil, ale i přes to jsem byl zničený. Můj život právě ztratil význam.

„Nechám tě tedy na pokoji, bude to, jako bych nikdy neexistoval, slibuji,” řekl jsem a odešel.


Bella

Ještě týž den jsem odjela od Cullenů. Před naším domem jsem uviděla stát známé auto. Udělala jsem pár kroků kupředu a zpoza rohu vykoukla Jessica.

„Ahoj Lili, přišla jsem ti jen říct, aby sis nedělala nějaké nároky na Edwarda, protože je jen můj,” řekla povzneseně. Mlčky jsem ji pozorovala a poté jsem vykročila směrem domů.

„Abys nedopadla stejně jako Bella,” vykřikla výsměšně a poslední slovo, mé jméno, vyplivla s nenávistí. S trhnutím jsem se zastavila. Všimla si mé reakce a pokračovala dál.

„Chudinka, v jednu chvíli mi jí bylo docela líto,” pronesla ironicky. Náhle jsem ucítila, jak ve mně zvedal vztek. Vztek, který se úzce pojí s pocitem beznaděje.

„Neopovažuj se o ní ještě někdy zmínit!” vyštěkla jsem a vykročila k ní. Jessica vypadala překvapeně, ale zasmála se.

„Budu o ní mluvit, kdy se mi zachce!” zasyčela. Přitáhla jsem si ji k sobě a zacloumala jsem s ní.

„Nebudeš!” Znovu jsem slyšela smích vycházející z jejích úst.

„Ona ho milovala,” smála se. Už jsem se neudržela. Pěst mi vylétla ani nevím jak. Dopadla na stranu jejího obličeje. Jessica odlétla a spadla na zem. Na rtech měla kapičku rudé krve. Zhluboka jsem oddechovala a opřela se o její auto.

„Nenávidím tě!” procedila jsem skrz ztuhlé rty. Jessica měla pravdu. Milovala jsem ho stále. Láska k němu mě mučila a já jsem věděla, že jestli mi nebude opětována, tak mě zabije. Už jsem nechtěla žít bez něj. Náhle mi v kapse začal zvonit telefon. Vytáhla jsem ho.

„Ano?” vyhrkla jsem přerývavě v naději, že se z druhého konce ozve Edwardův hlas.

„Bello, tady Alice,” ozvalo se. Cítila jsem v sobě zklamání.

„Alice, děje se něco?” zeptala jsem se.

„Víš, Bello, všechno je jinak. Edward tě opravdu miluje a já nechci, aby jste se trápili oba dva, protože vím, že i ty ho stále miluješ. Nechci tě však nutit do něčeho, co nebudeš chtít,”

„Kde je?” přerušila jsem ji.

Alice mi popsala cestu k místu, kam se měl Edward vydat. Nechala jsem Jessicu ležet na zemi a rozeběhla jsem se za Edwardem.

Běžela jsem skrz les a zanedlouho se objevila na místě, které bylo dokonalé. Louka, mezi lesy, pokrytá zelenou trávou hebkou jako hedvábí a sytě modrými květy. Vypadalo to jako ráj. Rozhlédla jsem se a uviděla ho. Nohy mi poklesly, srdce se rozbušilo.

„Edwarde!” vykřikla jsem zlomeně.


Edward


Bella mě nemilovala a já jsem už neměl sebemenší důvod zůstávat ve Forks, proto jsem se rozhodl odjet. Chtěl jsem zmizet co nejdál, abych neviděl, až si najde někoho jiného, bude s ním šťastná. Ale ještě jsem se chtěl naposledy podívat na místo, kam jsem chodíval. Vykradl jsem se z domu a doběhl na mou louku. Všude kolem se rozprostírala zelená tráva. Nebyla vysoká. Vítr mi foukal do vlasů, tráva se před ním vznešeně ukláněla. Vykukovaly z ní malé modré kvítky, které toto místo provoněly.

V ruce jsem tiskl Bellin náramek, který ji roztrhl Demetri. Otevřel jsem dlaň a jemně obkroužil jeho linie. Zatavil jsem se na malém křišťálovém srdci. Do očí se mi tlačily slzy a já si tolik přál umět plakat. Nechat tím ze sebe odplout alespoň trochu mé bolesti, která mě rvala na kusy a nedávala mi možnost volně dýchat. Vzhlédl jsem ke slunci, které se prodíralo skrz černé mraky. Jeho paprsky mě na chvíli oslepily. Zavřel jsem oči a viděl její tvář.

„Edwarde!” Donesl se do mých uší Bellin tenoučký hlásek. Usmál jsem se. Jak dokonalá iluze. Už nikdy jsem nechtěl otevřít oči, protože jsem věděl, že bych navždy ztratil její tvář.

„Edwarde! Prosím!” Znovu ten hlas, ale tentokrát byl silnější a naléhavější. Plný bolesti. Natočil jsem hlavu na stranu a pootevřel oči. Kus ode mě stála Bella. Prudce jsem zamrkal, jestli mě nešálil zrak. Ale nerozplynula se, stále tam byla, krásná a skutečná. Z očí jí sršela upřímná bolest, tváře měla zrůžovělé během, vlasy mírně rozevláté větrem. Rozeběhla se ke mně, ale o něco zakopla a spadla na zem pod mohutný strom. Neváhal jsem a vydal se k ní.

„Bello!” vykřikl jsem a byl jsem u ní. Vzal jsem její horké ruce pevně do svých studených.

„Nestalo se ti nic?” zeptal jsem se něžně. Její oči zjihly.

„Ne,” zašeptala a pohladila mě po tváři.

„Ty dny bez tebe byly nesnesitelné a bolestivé jako otevřená rána. Své srdce jsem musela pobízet, aby tlouklo, když jsi nebyl u mě a nepoháněl ho tvou přítomností. Musela jsem se nutit, abych dýchala,” řekla s takovou něhou, až se mi bolestivě stáhlo hrdlo. Bezmocně jsem zalapal po dechu.

„Bello, jen ty jsi důvod mé existence, pro tebe stále ještě dýchám, bez tebe nejsem nic. Můj život byl je prázdná a temná díra. A pak jsi se objevila ty - jasná hvězdy, která rozzářila tu temnotu a dala mi lásku. Naučila jsi mě milovat a cítit,” vydechl jsem. Její oči se zalily slzami. Zvedl jsem ruku k jejím očím a otřel z nich tu bolest, ten nejkrásnější smutek.

„V tvých očích bych našel smysl života,” zašeptal jsem jí do rtů. Přiblížila se ke mně a její rty se jemně dotkly těch mých. V momentech, kdy se na okamžik vzdálila svými rty od mých, tak šeptala moje jméno a slova, které pro mě znamenala úplně vše - „Miluji tě!“

„Slib mi, že zůstaneme spolu, už na věky,” zaprosila a v očích se jí objevil znovu smutek.

„Slibuji,” řekl jsem potichu. Byl to neskutečný čas, neskutečný svět. Ve vzduch byl cítit déšť. Mraky se nad námi stáhly. Boulily se. Byly, tak blízko země, že se zdálo, že stačí jen natáhnout ruku a dosáhli bychom na ně. Na zem se volně začaly snášet první kapky deště. Přibývalo jich, až kolem nás vytvořily neprostupnou vodní stěnu. Byli jsme odříznuti od světa, teď jsme byli jen my.

„Vidím, že ji miluješ, Edwarde,” prořízl tu chvíli Demetriho hlas. Bella se zachvěla při pohledu na něj. Rychle jsem ji za sebe schoval.

„Odejdi, Demetri,” zavrčel jsem vztekle.

„Odejdu, neboj se, ale vše, co jsem tu viděl řeknu Arovi, bude mít radost a věřím, že se zanedlouho uvidíme,” zasmál se a zmizel.

„Neboj, vše bude v pořádku,” šeptal jsem jí do vlasů, i když jsem věděl, že to není pravda. Právě přišla chvíle, abych krutě zaplatil za vše, co jsem v minulosti napáchal.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

ambra

4)  ambra (19.07.2010 10:09)

Já mám taky technickou - opravdu to má končit uprostřed věty?
A je to krátké! Já chci víc! A je to úžasné! Zase! Jinak se Ti možná při příští povídce vtěrknu jako korektor:D .
Scri, doufám, že dnes těmi emocemi, co jsi do mě zase napumpovala, někoho nesejmu:D .
Předposlední... Vůbec nedokážu odhadnout, jak to vlastně dopadne :)

Rosalie7

3)  Rosalie7 (19.07.2010 09:43)

Páni, to je sranda? Předposlední kapitolka? Né, to přeci není pravda!
Popravdě jsem nečekala někoho z Volterry, ale jsem ráda, že to tak dopadlo a Bella to přežila, protože Edward nám málem tak trochu ujel... prosím další, i když bude poslední...

2)  hellokitty (19.07.2010 08:44)

Evelyn

1)  Evelyn (18.07.2010 23:01)

Tak Demetriho jsem nečekala. Zajímavý zvrat
Vážně je tahle kapitola předposlední? Trošku mě totiž děsí ten konec...

Malá technická - doplň si prosím perex obrázek

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still