Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/alexjaercullen-%20profile%20photo.jpg

V téhle kapitole se dozvíte, jak prožíjí Edward s Jasperem zbytek školního dne.

Šli jsme, na další hodinu ve, které se Jasper, začínal trochu vzpamatovávat.

Někteří nás stále rentgenovali pohledem. Byl jsem neuvěřitelně zvědavý, co si myslí Bella. A tak jsem hledal přes myšlenky spolužáků, kde teď je. Po pár vteřinách hledání, jsem ji objevil v učebně chemie. Zase byla s Alice.

Připravil jsem se, že probořím zeď a dostanu se, do jejich myšlenek. Začal jsem se, na ni plně soustředit a pak… au! Už zase! Ucukl jsem a chytl se, za hlavu. Měl jsem pevně, semknutá víčka a čekal, až bolest přejde. Tentokrát trvala déle než předtím.

Když jsem byl schopen otevřít oči, bolest ještě doznívala a Jasper se na mě díval nechápavě. Podíval jsem se na učitele a, když jsem se ujistil, že nehrozí, že mě uvidí, napsal jsem na kousek papírku, že to Jasperovi vysvětlím doma.

Hodina probíhala nudně a pomalu. Hypnotizoval jsem hodiny a zdálo se mi, že ta ručička podvádí a posouvá se moc pomalu. Když se ocitla po čtyřicáté-páté na dvanáctce, zazvonilo a začal jsem se, balit tak, jako ostatní.

Šli jsme na oběd. Zařadili jsme se do fronty a čekali, kdy se na nás dostane řada.

Vzal jsem si několik kousků něčeho, co jsem fakt nedokázal pojmenovat a šel jsem si sednout k volnému stolu do rohu. Začal jsem se nimrat v jídle a překopával jsem brambory a pak do nich zahrabával kousky masa. Jasper drolil housku a rentgenoval očima jídelnu. Hledal Wolfovou. Ach jo. A to jsem si myslel, jak klidný život to bude a jak budu trávit odpoledne v domě. Ale vypadá to, že asi budu chodit ven.

Po chvíli se napjal a já bez sebemenšího zájmu, dál studoval salát zatímco Jasper, se mohl rozplynout nad chůzí Wolfové. Já jsem také projevil svůj zájem, ale skryl jsem ho před Jasperem. Přes ostatní myšlenky jsem pozoroval Bellu a dál nepřítomně lil vodu do brambor.

Wolfovy si vzaly neidentifikovatelné jídlo a mířili si to ke stolu za Jasperem, který byl stejně, jako náš přisunutý na doraz ke stěně. Zatím, co já jsem viděl Bellu, Jasper, k nim byl otočený zády a neviděl ani jednu z nich. Zabodával jsem pohled do jídla a zdálo se mi, jako by se v té misce se salátem něco pohlo, ale po chvíli jsem to nevydržel a vzhlédl.

Bella nejedla, ale kreslila si. Sem tam uždibla kousek masa, ale byla ponořena plně do kresby. Když si vytahovala z pouzdra pastelku, všimla si mého pohledu a podívala se na mě. Dívali jsme se sami sobě do očí a já najednou nevnímal vůbec svět, kolem mě. Oči Belly mě hypnotizovaly. Když jsem se ji díval do očí, prohlédl jsem si její barvu očí, poznal jsem přesný odstín. Měla je tmavě hnědé skoro, by se dalo říct, až černé. Její kamenná maska byla jako oheň a já ho hasil. Její tváří, totiž začala prostupovat uvolněnost. V jejích očích jsem viděl úlevu, strach, a spoustu dalších pocitů, které jsem nedokázal popsat a byly úplně jiné, než její chování. Najednou odvrátila svůj pohled. Neměla už ten tvrdý výraz. Teď vypadala krásněji než předtím. Její svaly na tváři nebyly napnuté.

Její sestra s ní mluvila a to ji nejspíš vytrhlo z našeho očního kontaktu. Pak si, asi něco uvědomila a nasadila opět tu tvrdou masku. Její tvář najednou vypadala, jako dychtící po pýše. Vypadala arogantně a schopná pohledem zabíjet. Ale její oči říkaly úplně něco jiného. Proč to dělá? Proč se snaží, aby se ji všichni báli. Uchechtnul jsem se. A proč to děláme my? Taková ironie. Ale ony nejsou nestvůry. Nejsou upíři a na vlkodlačice vypadají a voní, asi stejně, jako, kdyby byly upírky. Myšleno ironicky. Takže nejsou žádné monstra.

Edwarde, jdeme? Optal se mě Jasper v myšlenkách hlasitěji, než jeho normální proudy, čímž mě probral z myšlenek a já se něho podíval. Nevypadal, že by si něčeho všiml. Byl dost zabraný do vlastních myšlenek než, aby mě sledoval. Vstal a vzal si tác do rukou a já ho následoval ke koši, kde jsem vyhodil jídlo. Neopovážil jsem se věnovat pohled Belle a tak jsem se podíval přes myšlenky ostatních.

Oči Belly, byly zabodnuté do dveří odkud jsem před pár vteřinami vyšel. Že, by mě sledovala? Proč zrovna mě? Nikoho jiného, teda z myšlenek, jsem neslyšel ani neviděl, že by je někdy sledovala nebo spíš, se na někoho dívala. Nechal jsem to radši být a zamířil na další hodinu, kterou jsem měl tentokrát bez Jaspera. Doufám, že bude volná lavice. Povzdychl jsem si. Opravdu nestojím o to, aby se na mě někdo v hodině, v jednom kuse díval.

Ovšem to jsem si myslel, že to bude v pohodě. Když jsem dorazil pár vteřin před zvoněním do třídy, přišel jsem málem pozdě, jelikož jsem myšlenkami byl úplně někde jinde, málem jsem začal litovat, že jsem na tuhle hodinu vůbec chodil. Jedno jediné a poslední místo bylo vedle Belly. No skvělé. Povzdychl jsem si. Určitě si o mě myslí, že jsem nějaký blbeček, když jsem na ni tak čuměl na obědě. Zamířil jsem k lavici. Nechtěl jsem se podívat do jejích očí, jelikož, bych si připadal trapně, ale na druhou stanu jsem chtěl, opět vidět tu temnou barvu, která ve mně vzbuzovala, něco nepoznaného. Zastavil jsem se u lavice a promluvil.

„Můžu si tady sednout. Nikde jinde už není volné místo,“ řekl jsem a ona vzhlédla od nějakého obrázku, který malovala tužkou. Pravděpodobně byl jiný než, který kreslila na obědě, jelikož tenhle neměl náznak barvy. Nejdřív, jen asi 2 vteřiny nevěděla, co říct a když se poohlédla po třídě, aby se ujistila, že skutečně není nikde jinde volné místo, kývla hlavou k tomu, že si můžu sednout. Ani jsem neměl odvahu k ní promluvit. Ona se věnovala své činnosti. Periferním viděním jsem zahlédl, jak ji tužka jezdí po bílém papíře na, kterém jsem po chvíli poznal bílého tygra. Byl vykreslen do přesných detailů a když začala stínovat, měl jsem dojem, jako, kdyby měl každou chvílí, vylézt z obrázku. Stál na všech čtyřech tlapách a nevypadal jako tygr v zoo, kde jsou tygři líní a unudění k smrti v klecích, ale jako šelma dychtící po kořisti.

V myšlenkách jsem se usmál, mému šiblému myšlení a radši se věnoval učiteli, který vstoupil do třídy a začal rozebírat látku. Myslel jsem si, že to bude klidná hodina a já budu moct po pětačtyřiceti minutách vypadnout, ale to jsem se mýlil. Rozdal písemky a vůbec na mě, nebral ohled. No, co, ale mě to vlastně mohlo být úplně jedno. Učitel byl v domnění, že dá alespoň pár pětek, ale to se hluboce mýlí. Nejsem žádný jasnovidec, ale dostanu plný počet bodů, i kdyby tam měli být jakékoli zákeřné otázky, které zná jen on. Do pěti minut jsem měl test napsaný a začal jsem se, opět nudit. Bella hleděla nechápavě na otázky. Měla vyvalené oči a pročítala test. Pak jen protočila oči a odfrkla si. Otočila papír a vyplnila poslední otázku. Jméno a příjmení. Taky, bych to udělal, ale nechtěl jsem, aby si na mě učitel zasednul. Učitel se ve předu, stále v duchu smál nad odpověďmi z testů, které nám rozdal, ale vyplnila před námi jiná třída. Tohohle učitele budu nejvíc nenávidět. Ani si nevšiml, že jsem já svou práci dokončil. Když zazvonilo, všichni své testy, s bručením odevzdávali a měli v hlavě sprosté myšlenky a posílali učitele někam… Já jim to, ale nezazlíval. Dělal jsem úplně to samé.

Konečně jsem vyšel vstříc svému autu. Tenhle den, byl obzvlášť dlouhý. Připadalo mi, že do téhle školy už chodím snad měsíc a ne teprve jeden den. Nastoupil jsem do auta a počkal jsem na Jaspera. Narážel jsem do myšlenek lidí jako nějaký míček a odrážel se od myslí a pak najednou… Au! Už zase! Tentokrát jsem, i sykl bolestí nahlas a chytl jsem se za hlavu. Přísahám, že kdybych neseděl možná, bych omdlel. Měl jsem dokonce slabý dojem, že jsem uviděl mžitky před očima, ale to všechno přebila bolest hlavy, která byla jako na tisíc kousků a nesnesitelně bolela. Myslel jsem, že to nikdy nepřestane bolet a, že už tu snad sedím celé hodiny.

Když bolest pomalu začala odeznívat, podíval jsem se na palubní hodiny. Byl jsem mimo jen pár minut, ale, i přesto. Jestli si nebudu dávat pozor, tak z toho zešílím! Sakryš. Musím si dávat větší pozor a nebo budu opatrně přecházet jen do myslí, u , kterých budu znát jejich původ. Mé myšlenkové pochody ukončil Jasper, nastupující do auta.

Bál jsem se proniknout i do jeho mysli a tak jsem se radši věnoval řízení a nechal myšlenky jen jako bzukot včel, někde v pozadí a nesnažil se na ně zaměřit a zaostřit tak na, co myslí. Dojeli jsme před dům a já zaparkoval v naší velké garáži. Jen, co jsem vystoupil prosmýkl jsem se kolem aut a vyběhl na lov. Nejdřív jsem běžel jen tak klusem, pomalu, ale pak jsem ucítil kořist a vydal jsem se po ní.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  Tru (29.11.2010 21:03)

Odkud pak slečny Wolfovi asi jsou:)

4)  elie_darrem (26.09.2010 06:36)

skvělý, zajímavý, že Edwarda bolí hlava

3)  hellokitty (26.09.2010 00:17)

2)  eElis (25.09.2010 22:42)

nádherná kapitolka

1)  WendY (25.09.2010 21:24)

určitě pokračuj, už se těším na další

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek