Sekce

Galerie

/gallery/Padlý anděl.jpg

Bella není dítě štěstěny. Čekají ji problémy, ledová sprcha a zase problémy.

Celé tělo mě mrazilo, když jsem si uvědomila, že tahle realita je podobná mému dnešnímu snu.

„Možná je to jenom náhoda,“ řekla jsem s nadějí  v hlase, ale Edwardův obličej mě utvrdil v tom, že když se stalo tohle, stane se i poslední věc.

„Kdy se to mělo stát?“ zeptal se a v jeho hlase byla starost.

„Ehm…“ přemýšlela jsem rychle, „před obědem,“ odpověděla jsem. Přikývl.

„Teď bychom už ale měli jít,“ řekl a společně jsme se vydali do vedlejší budovy.

 

Tělocvik, poslední hodina před obědem. Rychle jsem si sbalila věci, abych do jídelny došla společně se zástupem lidí. Když jsem ale vycházela ze šatny, vzpomněla jsem si, že jsem v tělocvičně nechala mikinu. V rychlosti jsem si pro ni zaběhla. Naštěstí bylo odemčeno. Popadla jsem ji a rychle běžela zpátky. Chodby už byly prázdné. S každým krokem, kterým jsem se blížila k jídelně, jsem byla více a více uvolněnější. Pár metrů před dveřmi jsem ale ztuhla na místě.

„Uvidíme se na obědě,“ ozvala se za mnou ta nepříjemně známá věta.

„Tak zatím, Taylore.“ Vzpamatovala jsem se a zrychlila krok. Nestihla jsem to.

„Kampak, krásko?“ ozvalo se vedle mě a něčí ruka mě popadla za paži.

„Nech mě,“ řekla jsem, oči zavřené a zuby semknuté k sobě.

„Ale, chtěli jsme si užít, copak si nevzpomínáš?“ zeptal se s nehutným smíchem.

„Já nechci,“ procedila jsem skrz zuby a snažila se mu vytrhnout. Marně. Držel mě moc pevně.

„Hmmm…tady to nepůjde. Tak pojď,“ řekl a táhnul mě za sebou. Přesně jsem věděla kam jdeme. Tu cestu jsem znala ze svého snu. Nepřekvapilo mě, když se před námi objevily dveře pánských záchodků.

Stejně jako v tom snu, mě přitlačil na zeď kabinky a začal mě líbat. Tohle ale byla realita. Realita, kterou mi určil osud. Ze začátku jsem se bránila, ale síly opouštěly moje tělo. Když mi začal svlékat triko, ani jsem se nebránila. Jenom jsem stála s rukama podél těla a vzlykala studem a bezmocí. Najednou jeho ruce opustily moje tělo.

„Dej od ní ty pracky pryč,“ slyšela jsem výhružný hlas. Otevřela jsem oči a uviděla Edwarda.

„Klid, kámo. Tahle je moje. Sežeň si jinou,“ bránil se Taylor. Sesunula jsem se k zemi a objala si kolena. Slzy vlhčily celé moje tělo a chtěly z něj smýt ten odporný pocit.

„Řekl jsem, ať ji necháš napokoji,“ zavrčel Edward. Potom jsem slyšela nějakou ránu a Taylorovo úpění. Dotkly se mě dvě paže a já instinktivně ucukla.

„Promiň,“ ozval se hlas plný omluv. „Jsi v pořádku?“ zeptal se. Nebyla jsem schopná odpovědět. Slzy si razily cestu skrz můj obličej a kdykoli jsem otevřela pusu pro odpověď, vydral se z ní jen hlasitý vzlyk. Najednou pode mnou zmizela zem a já se octla v Edwardově náručí. Automaticky jsem si omotala ruce kolem jeho krku a slzami mu máčela tričko. Tiskla jsem mu hlavu co nejvíce na hruď, jako by to mělo snížit můj stud. Bohužel to nepomáhalo. Nevěděla jsem, kam mě nese, dokud mě nepoložil na sedačku auta.

„Šššššš, Bello! Už jsi v bezpečí,“ klidnil mě a držel mě za ruku, zatímco řídil. Ale já nebyla schopná se uklidnit. Všude jsem cítila Taylorovy doteky a polibky. Hnusila jsem se sama sobě a musela jsem se hnusit i ostatním. Cítila jsem, že jsme ještě zrychlili a za chvíli prudce zastavili. Edward mě vzal opět do náručí a já se konečně odvážila otevřít oči. Musela jsem přes slzy trochu zaostřit. Když se to povedlo, zjistila jsem, že mě přivezl k nim domů.

Vešel se mnou do domu a zavolal Esme.

„Proboha, co se stalo?“ zeptala se vyděšeně, když mě uviděla.

„Naštěstí se nestihlo nic stát,“ odpověděl. Cítila jsem mírné houpání, to jak mě nesl po schodech do svého pokoje. Položil mě na postel, ale moje ruce se ho nechtěly pustit. Měla jsem je spojené za jeho krkem a nechtěly se od sebe oddělit.

„Už jsi v bezpečí, Bello,“ řekl něžným hlasem a opatrně se vymanil z mého držení. Slzy mi pořád kapaly z očí, ale na vzlyky už mi nezbyla síla. Zavřela jsem oči a ke svému překvapení jsem v ní měla temno. Netrápily mě žádné myšlenky, jen jsem odpočívala. Někdo mě držel za ruku, ale já nebyla schopná říct kdo. Až když mi někdo setřel slzy, zjistila jsem, že je to Edward.

Z temnoty mysli jsem se dostala až do nevědomí.

Když jsem se probudila, stále mě někdo držel za ruku. Tentokrát to však byla Esme.

„Bello, jak je ti?“ zeptala se mateřsky a pohladila mě po vlasech.

„Už lépe,“ přiznala jsem.

„Edward ti vaří čaj a určitě budeš mít hlad, tak ti něco připravím,“ řekla a než jsem stihla poděkovat, byla pryč. Za chvilku se ozvalo zaklepání a do pokoje vešel Edward s hrnkem čaje a úsměvem na tváři.

„Jak ti je?“

„Dobře. Jenom díky tobě,“ řekla jsem a posadila se. Z tváře mu zmizel úsměv a vystřídalo ho zamračené čelo.

„Omlouvám se, že jsem nepřišel dřív. Kdybych se nezdržel, nemuselo se to stát.“

„Kdybych si nenechala mikinu v tělocvičně, kdybych se nehádala s Jessicou, kdybych tady nikdy nepřijela, tak se to nemuselo stát. Ale stalo se a ty jsi mě zachránil. A já ti děkuju.“ Znovu se usmál.

„Esme ti dělá něco k snědku, tak jsem ti zatím udělal čaj.“

„Děkuju,“ řekla jsem a hrnek si od něj vzala. Nechtěně jsem se ho dotkla a projelo mnou něco podobného elektrickému proudu. Hrnek jsem upustila a jeho obsah se vylil na mě a peřinu. Než jsem si to však stihla uvědomit, měla jsem na sobě přitisknutou Edwardovu košili a deka byla pryč. Zmateně jsem se na něj podívala, ale můj pohled ihned sklouzl na jeho nahou hruď. Když jsem se vzpamatovala, začala jsem se usmívat. Edward, který mě dosud utíral svou košilí, se zarazil a zíral na mě. Super, teď si bude myslet, že jsem magor.

„Proč se směješ?“ zeptal se zmateně. Jako bych to neříkala. „Tebe to nepálí?“

„Ne, moje tělo se přizpůsobuje jakékoli teplotě,“ vysvětlila jsem. Rozesmáli jsme se a vyrušilo nás až prudké otevření dveří.

„Přinesla jsem-“ začala Esme, ale když uviděla Edwarda bez košile a peřinu odhozenou na zemi, div neupustila tác.

„Promiňte, nechtěla jsem rušit,“ řekla rychle a odešla. Sotva klaply dveře, oba jsme se znovu rozesmáli.

„Esme,“ zavolal na ni Edward, stále pobaveným hlasem. Znovu se otevřely dveře, tentokrát však podstatně pomaleji.

„Ještě jednou se omlouvám, měla jsem zaklepat,“ omlouvala se se skloněnou hlavou. Měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy.

„Jenom jsem byla trochu nešikovná a vylila na sebe čaj. Edward nechtěl, abych se spálila, tak zakročil,“ vysvětlila jsem a jestli se mi to jen nezdálo, její výraz posmutněl.

„Už to chápu,“ usmála se nuceně. Všimla jsem si, jak Edward kroutil hlavou. Vedli spolu tichý rozhovor. Rozhovor, který měl zůstat pro mé uši zapovězen. Esme položila tác s jídlem na stůl a odešla.

Edward přešel ke skříni a začal se v ní prohrabovat.

„Měla by ses převléct z toho mokrého. Zkusím ti najít něco u Alice,“ řekl, ale zarazila jsem ho dřív, než stačil vyjít z pokoje.

„Nebo by jsi mi mohl půjčit svojí košili?“ svedla jsem žádost do otázky.

„Jakou barvu?“ zeptal se s úsměvem.

„Která mi půjde lépe k pleti?“ zeptala jsem se se smíchem. Podíval se do skříně a  hodil mi bílou košili. Sám si vzal červenou a oblékl se. Trochu jsem se zamračila. Nelíbilo se mi, že skryl své tělo pod látkou – i když mu to i tak hrozně slušelo – dřív, než jsem si všechny jeho křivky dokázala zapamatovat.

„Půjdu ti uvařit nový čaj,“ usmál se, „a přinesu novou peřinu,“ řekl, vzal mokrou peřinu a vyšel z pokoje. Mezitím jsem se převlékla do jeho košile. Voněla stejně sladce jako on. Položila jsem si hlavu na rameno, abych byla blíže límci. Se zavřenýma očima a úsměvem na tváři jsem zhluboka dýchala a snažila se zapamatovat tu vůni.

Vyrušilo mě až pobavené odkašlání. Okamžitě jsem se posadila a moje tváře dostaly tmavé odstíny červené. Naštěstí to nijak nekomentoval.

„Tady máš čaj,“ řekl s úsměvem. Vzala jsem si ho a tentokrát dávala větší pozor, abych ho znovu neupustila.

Celý zbytek dne jsme si povídali. K večeru se k nám přidali i Alice a Emmett.

 

Ráno mě probudil tichý šepot.

„Bello, měla by jsi vstávat,“ šeptal nádherný hlas. Zamrčela jsem na protest a otočila se na druhou stranu. Za zády se mi ozval tichý smích.

„No tak, Bello, musíme do školy.“ Zběsile jsem zakroutila hlavou a zavrtala se ještě více do přikrývky.

„Jestli nebudeš vstávat, tak tě poliju ledovou vodou,“ vyhrožoval Emmett zdola.

„Emmette Cullene, opovaž se!“ vykřikla jsem, ale můj hlas trochu ztlumila přikrývka. Přesto jsem si byla jistá, že mě slyšel. Najednou ze mě někdo strhl peřinu. Poslepu jsem sahala kolem sebe a snažila se ji najít. Po chvíli jsem to vzdala a ležela klidně dál.

„Tři, dva, jedna,“ slyšela jsem šeptat Emmetta, ale než jsem se stihla vzpamatovat, polili mě s Edwardem ledovou vodou.

„Já vás zabiju!!! Přísahám! Zabiju vás!“ křičela jsem a rychle vstala z postele. Emmett stihnul utéct, ale Edward klidně postával vedle postele. Rychle jsem k němu běžela a začala do něho bušit pěstmi.

„Ještě jednou! Opovaž se!“ křičela jsem, ale Edward se jenom smál. Potom mi semkl ruce do svých a dal mi je za záda.

„Musíme do školy, krásko! A v tomhle určitě nepůjdeš,“ usmál se a podíval se na moje oblečení. Teprve teď mi došlo, že na sobě mám jenom jeho košili a kalhotky. Košile se na mě teď lepila a dokonale obepínala má prsa a celou postavu.

„Když mě pustíš, tak se převleču,“ řekla jsem tvrdě. Zasmál se a jeho dech mi ovanul obličej. Měla jsem nutkání ho políbit, ale než jsem stihla cokoli udělat, pustil mě. To mě dokonale probralo. Vzala jsem si ze židle věci, které mi včera koupila Alice a zalezla jsem v koupelně.

Po ranní hygieně a snídani jsme zamířili do školy. Jela jsem s Edwardem, Alice a Jasperem, takže jsme se celou cestu smáli.

Když jsme vystoupili z aut, všichni si nás prohlíželi. Teda, spíše mě. Edward si všiml mého výrazu a nahnul se, aby mi to vysvětlil.

„Nepřístupni Cullenovi s dívkou, která bojuje s nejoblíbenější holkou školy,“ zasmál se.

„Jessica?“ zeptala jsem se a v mém hlase byl pohrdavý tón. Přikývl.

Celý den proběhl celkem v klidu. Jessica se mi vyhýbala a měla jsem hodiny s Alice, Edwardem a Angelou. Jen čtvrtou hodinu jsem měla sama.

Pomalu jsem si sbírala věci ze stolu a vydala se do jídelny. Na chodbě mě ale zastavil ředitel.

„Swanová.“ Otočila jsem se a spatřila – mimo něj – dva policisty.

„Ano?“ zeptala jsem se a nervozita na mě byla znát.

„Jste zatčena, slečno!“ řekl jeden policista a nasadil mi pouta.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

nikolka

3)  nikolka (18.11.2011 19:20)

áno, áno, áno, len tak ďalej .. častejšie podobné rána a bude ruka v rukáve ..
ale policajti sa mi vonkoncom nepáčia

Alison

2)  Alison (20.03.2011 19:31)

ne ne ne tak tohle bude hustý

Karolka

1)  Karolka (16.07.2010 00:23)

Ajajaj! Ale od začátku. Jupí!!! Už nám to jiskří! Ježkovy, ať už se ten chlap rozhoupe!
A ten konec! Prasklo to, že jo? Vymyšlený rodný číslo a tak dále... Jejdamáku!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse poster - Wolf Pack