16.04.2010 [15:56], Ree, ze série Slzy anděla, komentováno 3×, zobrazeno 3448×

Bella je jediná, se kterou se Edward "baví". To se však nelíbí Jessice. Dokáže si jako vedoucí slepičince udělat pořádek?

Probodával mě svým pohledem, který byl směsicí zmatku, zvědavosti a plno dalších pocitů. Zkoumavý pohled jsem mu vracela, ale ten můj byl přesycen štěstím, nadšením a hlavně láskou.

Po chvíli se odvrátil a věnoval se hodině.

I když jsem sebou měla nějaký papír a psací potřeby, měla jsem toho napsaného jen strašně málo. Hodina mě bavila, ale nestíhala jsem zápisy učitele. Měla jsem jenom počátky vět a jejich konce mi už splývaly se začátky vět jiných.

V polovině hodiny nám naštěstí pustil video a já naštvaně odhodila tužku. Najednou se přede mnou objevil cizí sešit s úhledně napsanými poznámkami. Podívala jsem se na Edwarda a vděčně se usmála.

„Děkuju,“ řekla jsem šeptem a on jenom přikývl. Podívala jsem se znova na sešit před sebou. Nechápala jsem, jak někdo může psát rychle a takhle krásně.

Na konci hodiny jsem mu sešit vrátila. Sbalil ho do tašky a beze slova odešel. Tohle bude ještě dlouhá cesta.

Oběd – konečně. Koupila jsem si jídlo a rozhlédla se po jídelně. Polovina pohledů směřovala na mě. Byla jsem jejich nová atrakce. Všimla jsem si Angely, jak na mě mává. Seděla se svojí partou a jedno místo měli ještě volné.

„Ahoj,“ usmála jsem se, když jsem došla až k nim. Úsměv mi ale oplatila jenom Angela.

„Promiň, ale už nemáme místo,“ řekla mi dlouhovlasá brunetka.

„Támhle ten stůl je volný,“ přidala se nějaká černovláska a ukázala na místo, které měla na mysli. Stůl byl v opuštěném rohu místnosti a kolem dokola nikdo neseděl. V zápětí mi došlo proč – omítka ze stropu nad stolem každou chvíli padala a tříštila se přímo o prostředek stolu. Povzdechla jsem si a vydala se k němu. Nechtělo se mi, ale neměla jsem jinou možnost. Za sebou jsem uslyšela jenom smích a potom hrkání židle.

„Bello, počkej,“ slyšela jsem Angelu.

„Co si myslíš, že děláš?“ ptal se jí naštvaný  hlas. Celá jídelna byla zticha a poslouchala jejich rozhovor.

„Co si myslíš, Jess?“

„Jestli odsud odejdeš, tak už nebudeš mít šanci, vrátit se zpět.“ Angela se na ni usmála, vzala tác s jídlem a dohnala mě.

„Nemusela jsi to dělat,“ řekla jsem jí.

„Ale já chtěla,“ usmála se. „Jessica je na tebe naštvaná, protože sedíš s Edwardem Cullenem a dokonce ti půjčil svůj sešit,“ zasmála se.

„Jenom proto?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Pochop, Bello! Edward Cullen je pro místní dívky bůh a Jess se ho snažila několikrát sbalit, odmítl ji,“ řekla a znovu se zasmála. Pár metrů před našim cílem mě zachytila něčí ruka.

„Nechcete si sednout k nám?“ zeptal se od pohledu sympatický kluk a mile se usmál. Podívala jsem se na Angelu a ta jenom přikývla.

„Jsem Ben Cheney a tohle je Amy,“ ukázal na dívku vedle sebe. Ben byl velice pohledný. Byl vysoký a pod tričkem se mu rýsovaly svaly. Hnědé vlasy měl střižené na krátko a jeho smaragdové oči celou dobu sledovaly Angelu. Amy byla o něco menší, štíhlá, se smaragdovýma očima a dlouhými vlnitými vlasy. Byli si velmi podobní, zřejmě byli sourozenci.

„Líbíš se mu,“ zasmála jsem se, když jsme s Ang mířily na další hodinu.

„To se ti zdá,“ začervenala se.

„A on se líbí tobě, tak proč to nepřiznáš?“ zeptala jsem se s úsměvem.

„Bello, Ben Cheney se řadí mezi nejhezčí a nejoblíbenější kluky na škole. Je chytrý, milý a je to sportovec a chce ho plno holek. Nemám u něj žádnou šanci. Krom toho, určitě chodí s Amy.“

„Angelo,“ oslovila jsem ji se smíchem, „chceš říct, že sis nevšimla jejich podobnosti? Musí to být jeho sestra. A šanci u něj určitě máš. Jsi hodná, chytrá a krásná holka.“

„Zajdi si k očnímu, Bello,“ zasmála se.

„Náhodou, já mám upíří zrak,“ bránila jsem se, sotva jsem vešla do třídy. Potom mi došlo, co jsem řekla. Angele to zřejmě nepřišlo divné, ale zaměřily se na mě pohledy jiných. Alice s Jasperem seděli na druhé straně třídy a bedlivě mě sledovali.

„Promiňte,“ řekla jsem potichu, ale věděla jsem, že mě slyšeli. Zmateně se na mě podívali, ale já už jsem dál věnovala pozornost Angele.

„Nechceš se zítra před školou stavit? Trochu bychom ti zapracovaly na sebevědomí.“

„Když já nevím, Bello!“

„No tak, věř mi trochu,“ prosila jsem.

„Tak dobře. V sedm?“ zeptala se.

„Platí,“ usmála jsem se.

Angela přijela na čas.

„Dáme se do toho?“ zeptala jsem se s úsměvem.

„Bello, já…“ začala Angela, ale já jsem ji nenechala domluvit.

„Ang, neboj se. Nebude to velká změna,“ ujistila jsem ji a dala se do práce.

„Nejprve odstraníme tohle,“ řekla jsem a sundala ji gumičku, která pevně svírala její vlasy ve zbytečném ohonu. Vyžehlila jsem jí je a několik předních pramenů jí sepnula nad čelem. Na víčka jsem nanesla lehce hnědé stíny a řasenkou jí zvýraznila řasy. Byla jsem spokojená, ale jedna maličkost tomu ještě chyběla.

„Zdá se mi to, nebo máš dioptrie jenom na jednom oku?“ zeptala jsem se a dál zkoumala její brýle.

„Nezdá,“ přitakala.

„Takže je nepotřebuješ,“ usmála jsem se a položila je zpátky na stůl.

„Ale…“ začala, ale potom jí došlo, že mě nepřemluví.

„A teď nějaké oblečení,“ usmála jsem se. Podívala se na sebe a potom zase na mě.

„Co je na tom mém špatného?“

„Nic. Jenom je moc usedlé,“ řekla jsem a podívala se na její rolák. Zavedla jsem ji k sobě do ložnice a začala prohrabávat skříň.

„Páni, Bello, máš to tady krásně zařízené,“ řekla Angela obdivně a zkoumala každé zákoutí pokoje „To sis zařizovala sama?“

„Ne, za to vděčím paní Cullenové,“ odpověděla jsem a vytáhla ze skříně nějaké oblečení.

„Tohle si obleč,“ ukázala jsem jí na hromádku a začala hledat oblečení pro sebe.

„Co myslíš?“ zeptala se nejistě, když se oblékla.

„Páni, sekne ti to, Ang,“ usmála jsem se. Měla na sobě světlé rifle a červeno-bílou, lehce průhlednou, volnější halenku, s dlouhými rukávy a odhalenými rameny.

„Děkuju.“

„Klid, Ang,“ zasmála jsem se, když jsme dojely ke škole. Celou cestu až sem svírala volant, tak pevně, až jí bělaly klouby. „Sluší ti to, nemáš se čeho bát,“ uklidňovala jsem ji.

„Tobě se to řekne, ale mně se Ben líbí už rok.“

„Tak pojď. Přece nebudeš sedět celý den v autě.“ Přikývla, vzala si ze zadního sedadla batoh a vystoupila z auta.

Kousek od školy jsme narazily na Bena.

„Ahoj,“ usmál se a pozorně si nás prohlídl. „Páni, sluší vám to,“ řekl a pohledem hypnotizoval Angelu.

„Ach, málem bych zapomněla, mám zavolat mámě. Jděte beze mě,“ řekla jsem.

„Tak na obědě,“ usmál se Ben. Přikývla jsem a oni se vydali ke škole. S úsměvem jsem je pozorovala, když se vedle mě ozval odporně písklavý hlas.

„Nechápu o co se snažíš. Stejně si s ní Cheney nikdy nezačne,“ odfrkla si Jessica a partička kolem ní se zasmála.

„Měj se, Bello!“ usmála se na mě a i s partou odpochodovala do školy.

„Copak jsem jediná, které přijde nechutně sebevědomá?“ řekla jsem si pro sebe, ale ke svému překvapení jsem dostala odpověď.

„Ne,“ ozval se Edward a pokračoval dál v cestě. Uchechtla jsem se a vydala se za ním.

Byla jsem kousek před třídou, když mě chytly něčí paže a zatáhly mě za roh.

„Amy, vyděsila jsi mě.“

„Potřebuju tvojí pomoc.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

3)  nikolka (18.11.2011 18:27)

Jessica je ehm.... "nechutne sebavedomá"
tak tak.. treba jej rozhádzať kruh obdivovateľov...

1)  Karolka (15.07.2010 23:44)

Infarktové konce!
Ale zpět. Edward se zatím moc neprojevil, ale i tak to stačilo na to, aby z něj byl hóóódně zajímavej kluk. Ty mě ale napínáš. Dost by mě zajímalo, co si o Is myslí... A Angela je úžasná! (Zato Jessica... ). Jedu dál, těším se!

1