Sekce

Galerie

/gallery/Padlý anděl.jpg

Co se ve skutečnosti stalo Angele?

Bella:

Po tom, co Ang zemřela, jsem se zhroutila. Nepomáhala mi ani věčná lítost, která se mi dostávala hlavně ze stran Cullenových. Byla jsem na to alergická a oni to věděli. Nic s tím ale nedělali. I když se to snažili nedávat moc najevo, jejich tváře a hlavně oči to prozradily za ně. Jediné holky z Denali se mnou jednaly normálně. Byla jsem jim za to vděčná.

Potřebovala jsem ze sebe vybít vztek. Potřebovala jsem křičet, potřebovala jsem hádku, jenže Edward se jí zdráhal.

„Nebudu se s tebou hádat, Bello. Nechci to,“ šeptal.

„Musíš. Musíš se se mnou pohádat. Nemůžu se hádat jenom já. Musí k tomu být obě strany,“ křičela jsem. Můj řev se ozýval celým domem a zoufalství z něj jenom číšilo.

„Tak se nehádej.“

„Ale já chci, tak mi to umožni,“ snažila jsem se ho přesvědčit.

„Ne!“ řekl razantně a tím ukončil debatu. Jenže ani on nemá natolik dobré sebeovládání, aby to vydržel. Konečně se se mnou pohádal, ale nezůstalo jenom u jedné hádky. Kdykoliv jsme se viděli, pohádali jsme se. Bylo jich víc, než jsem chtěla. Přestali jsme to zvládat. Hádali jsme se kvůli každé maličkosti a vždycky to skončilo stejně. Edward odešel a třískl za sebou dveřmi, a já se sesunula na zem. Nikdo nechápal důvod našich hádek a abych řekla pravdu, já taky ne. Tu lásku v srdci se snažilo zastínit naštvání, možná až nenávist, ale já jí to nedovolovala a doufala jsem, že to nedovolí ani Edward.

Poslední dobou jsem trávila čas s Tanyou a Kate. Ty byly jediné, které na nás s Edwardem nebyly naštvané. Ostatní s námi nemluvili právě kvůli našich hádek. Proto mě nepřekvapilo, když na moje dveře zaťukala Tanya.

„Ahoj,“ usmála jsem se a odstoupila ode dveří, aby mohla projít. Jindy hned vběhla do domu, ale dneska stála na tom samém místě. Pochopila jsem, že se něco stalo.

„Tanyo?“ zeptala jsem se opatrně a potom si povzdechla. „Ty už jsi na nás taky naštvaná?“

„Ne,“ zakroutila hlavou a podívala se na mě. Její oči byly smutné a propalovaly mě. Uhla jsem před nimi a zadívala se na špičky jejich bot.

„Tak co se stalo?“ Chvíli bylo ticho, než se mezi mýma očima a jejími botami neobjevila ruka s bílou obálkou. Vzhlédla jsem a znovu se jí podívala do očí.

„Co to je?“ zeptala jsem se a snažila se odstranit ten knedlík z krku.

„To je pro tebe,“ zašeptala. Pomalu jsem si ji vzala do rukou a snažila se ji otevřít. Šlo to těžko, ruce se mi třásly, ale nakonec jsem dopis vyndala. Rozložila jsem ho a zadívala se na písmo. Důvěrně jsem ho znala. Zhluboka jsem se nadechla a začala číst.

 

Isabello,

určitě sis všimla, že se naše hádky staly častějšími. Co se to děje? Proč jsme to dopustili? Milovali jsme se, ale když Angela zemřela, změnila ses, změnila jsi mě. Nechtěl jsem se hádat, ale už to nešlo držet dál v sobě. Vím, že tě Angelina smrt zasáhla, ale to všechny. I já jsem ji měl rád. Trávili jsme s ní a Benem hodně času a užili si plno zábavy. Její smrti jsi nemohla zabránit, tak se konečně přestaň obviňovat.

Mám tě rád, ale tohle už nevydržím. Nemysli si, že jsi byla jen moje zpestření, miloval jsem tě, ale tohle už nebyla láska. Prosím, nezlob se na mě. Vzpomínej na ty pěkné chvíle, které jsme spolu prožili. Na věci, které nikdy nedostaneš z hlavy, které ti i po letech budou připadat, jako by se staly před pár minutami.

Po nějakém čase na nás zapomeneš, alespoň v to doufám. Já nezapomenu nikdy, a ani nechci. Buď šťastná, užij si život a stále si jdi za svým.

Nezapomenu na tebe.

Edward

Ne, tohle neudělal. Nemohl, nesměl! To nepsal on. Jenže… to písmo a styl psaní. Byl to Edward. Vždycky mi říkal, ať si jdu za tím, co chci. Ale teď mi to vzal. Tohle nebylo fér.

„Je mi to líto,“ řekla Tanya a odešla. Dívala jsem se za ní se slzami v očích. Nemohla jsem uvěřit, že by něco takového udělal. Udělal a byl schopný sdělit mi to takhle. Tohle nebylo fér.

Svezla jsem se po dveřích na zem a hlavu schovala mezi nohy a tělo. Zrychleně jsem dýchala a doufala jsem, že se probudím. Probudím z té hrozné noční můry a Edward mě bude zase držet v náručí. Ale s častějšími nádechy a každou ubíhající sekundou jsem si začala uvědomovat, že tohle je realita.

Slzné kanálky začaly pracovat a jejich obsah přetékal přes pevně sevřená víčka. Nechtěla jsem věřit, že se něco takového stalo. Byl celý můj život. Všechno, co jsem kdy měla. Byl majitelem mého srdce a teď ho prachsprostě zničil. Ta bolest mě sžírala. Sžírala mě zevnitř. Sliboval mi věčnou lásku, ale svůj slib porušil. Čas hojí rány, ale ne v mém případě.

Už když jsem sem přijížděla, počítala jsem s tím, že se do mě nemusí zamilovat. Když se to ale přece jen stalo, byla jsem šťastná. Měla jsem všechno, co jsem potřebovala – lásku. Ale teď mi to vzal. Vzal a už nikdy nevrátí. Vzal mi to způsobem, který mě ještě více bolel.

Mísilo se ve mně plno pocitů, ale všemu figurovala nenávist a láska. Ublížil mi, ale i přesto jsem ho nedokázala přestat milovat… a nikdy nepřestanu.

Pomalu jsem upadala do transu. Vnímala jsem všechny zvuky okolo, slzy stékající po mých tvářích, ale i tu nesnesitelnou bolest v místech, kde se nedá vyléčit. Na chvíli jsem zavřela oči a zkusila zapomenout na všechno kolem. Místo toho se mi ale znovu vybavil sen. Ten o Angele. Tentokrát byl však celý.

 

Angela přišla na kraj lesa a tam se zastavila.

„Bello?“ zavolala a její strach se odrážel v jejím hlase. Ale proč volala zrovna mě?

„Bello, jsi tady?“

„Bella tady není,“ ozval se odněkud zvonivý hlas. Angela se za tím hlasem otočila, ale mně zůstala ta osoba skryta.

„Ty? Co tady děláš?“ zeptala se Ang se strachem.

„Mám přece obrovské problémy, s kterými mi můžeš pomoct jenom ty,“ ozval se hlas plný obav. Hlas, který zněl přesně jako můj.

„To ty jsi mi volala? Ale proč? Co chceš?“

„Chci ublížit té tvojí kamarádce. Doufám, že se bude trápit. Já totiž vždycky dostanu co chci a nezabrání mi v tom ani ona,“ zasmál se ženský hlas a dál už jsem ten sen znala. Vrhla se na Angelu a zlomila jí vaz. Byla drobná, ale přesto měla dost velkou sílu. Její nazrzlé vlasy vlály větrem a poletovaly do všech stran.

Když vykonala svou pomstu, otočila se a mně se naskytl pohled do smějící se tváře.

 

Tohle ne. Proč? Proč ona? Tvář osoby, kterou jsem nenáviděla, teď odkryla svou masku. Masku, pod kterou se skrývala tvář osoby, kterou bych nečekala. Masku, pod kterou se skrývala tvář Tanye.

Celou dobu se ke mně chovala tak mile a teď… Po tvářích mi začaly znovu stékat slzy. Tentokrát však slzy vzteku. Nechtěla jsem věřit, že by byla něčeho takového schopná. Proč jsem na to nepřišla dřív? Já, nebo někdo z Cullenů. Edward to musel vědět, díky jeho čtení myšlenek.

Je možné, že v tom má prsty taky? Nechtěla jsem tomu věřit. Už jenom pomyšlení na to, že mohl ublížit někomu, koho jsem měla ráda, mě bolel víc než skutečnost, že mě opustil.

Ta bolest byla nesnesitelná. Ležela jsem zkroucená v klubíčku na zemi a rukama si drásala hrudník. Chtěla jsem si ho rozdrápat a tím vypustit toho ducha, který mi způsoboval ukrutnou bolest. Nešlo to, živil se mnou. Živil se krásnými vzpomínkami, které mi zbyly.

Slyšela jsem jak se venku zvedl vítr a kapky deště bubnovaly o okno. Nebe prožívalo mou bolest. Moje vzlyky přivolaly jeho zlobu.

Cítila jsem pod sebou něco vlhkého. Podívala jsem se na ruku a uviděla na ní stříbrnou tekutinu. Byla to krev, moje krev. Krev vytékající z mých jizev po křídlech. Pomalu začínala mít nádech černé.

Posadila jsem se a setřela si slzy. Už kvůli němu nebudu brečet, nezaslouží si slzy anděla. Nebudu se kvůli němu trápit. Už nikdy víc.

Tváře mi začaly osychat a smutek mě začal opouštět. Jakoby postupně odcházel s každou       – teď už černou – kapkou krve. Jizvy mě začaly neuvěřitelně pálet a štípat a pomalu se začínaly trhat. Ta bolest byla nesnesitelná a já po chvíli upadla do bezvědomí.

Když jsem se probrala, na mých zádech se vypínala dvě velká křídla. Pocit smutku teď vystřídala chuť pomsty a nenávist. Postavila jsem se na nohy a naskytl se mi pohled do zrcadla.

Vlasy jsem měla delší, rovné, sestříhané a černé. Oči mi zvýrazňovaly černé stíny a linky a o něco delší nehty zase černý lak. Tělo jsem měla hubenější, ale trochu svalnatější. Černé triko na ramínka a černé kalhoty mou postavu jenom zvýrazňovaly. Černé křídla byly větší než ty bílé a s každým zatřepotáním se ve mně stupňovala chuť po pomstě.

Brzo jsem pochopila, co se ze mě stalo a věděla jsem, že té staré Isabelle by se tohle vůbec nelíbilo. Ale stará Isabella už je dávno pryč.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

nikolka

5)  nikolka (23.11.2011 00:22)

prečo ma tak dokonale a úžasne mučíš? Edwardov celkom pochopiteľný odchod, nikto by nevydržal taký tlak... a z Belly sa stal temný anjel ????

Alison

4)  Alison (23.03.2011 16:30)

TAK JA NEVIEM, TO ČO MALO ZNAMENAŤ???

3)  Tru (15.11.2010 21:04)

O ou, anděl pomsty...

2)  princess (01.09.2010 17:35)

Todle mi teď běhá hlavou: cože?!...co?...neee!...proč? :((

Karolka

1)  Karolka (20.07.2010 19:16)

Tak od začátku. Myslím, že se to Belle trochu vymklo. Léčit si smutek uměle vyvolávanými hádkami s někým koho miluje? Edward tentokrát, myslím, vydržel docela dost. Líbilo by se mi, kdyby od ní na čas odešel, aby si uvědomila, že tohle se nedělá. Ale obávám se, že on odešel napořád.
A Tanya... jak je to přísloví o hadu na prsou...
A ten konec!!! To mi svírá srdce úplně nejvíc. Není horší a bolestnější pohled než na někoho, kdo podlehne hořkosti a hněvu.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek