Sekce

Galerie

/gallery/Padlý anděl.jpg

Taky si myslíte, že si Bella ještě nevybrala svou dávku nemocnice?

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se mě jeho tichý hlas, když jsme vedle sebe leželi po společně strávené noci. Podívala jsem se na něj a na tváři se mi roztáhl úsměv. Když jsem si však uvědomila, co po mně chce vědět, zase zmizel. Otočila jsem obličej zpátky na dveře a zamračila se. Cítila jsem, jak znejistěl, tak jsem se rychle dala do vysvětlování.

„Pamatuješ si, když jsem tenkrát u vás měla ten hnusný sen? Ty jsi mě utěšoval a ten sen se nakonec vyplnil,“ začala jsem a jeho ruka mě přitiskla blíže k jeho tělu. Takže pamatuje.

„Na to se nedá zapomenout. Měl jsem o tebe hrozný strach,“ zašeptal skrz sevřené zuby.

„Opravdu?“ zeptala jsem se zaskočeně. Tohle téma jsme nikdy neprobírali. „Vždyť jsi mě neměl rád.“ Zasmál se, tak přirozeně a vesele.

„Mýlíš se. Měl jsem tě rád od první chvíle, kdy jsi vešla do třídy. Přiznávám, že jsem byl nejdříve pořádně vyděšený, když jsem viděl tvojí auru, ale potom jsem z tebe nemohl spustit oči. Zamiloval jsem se, ale byl jsem natolik…“ hledal správné slova, „tvrdohlavý, že jsem si to nechtěl přiznat. Alice to na mně poznala a řekla mi to. Nevěřil jsem jí, nechtěl jsem, ale potom do toho vmíchala i Jaspera, to od něj to měla potvrzené. Byl mými city naprosto zmatený, tak se jí svěřil a rozhodli se s tím něco udělat. Vytáhli mě na lov, a tam se do mě oba pustili. Celý víkend se mě snažili přesvědčit a nechtěli mě pustit na lov dřív, než to přiznám. Nevěděli, že mě přesvědčili, před nimi jsem si stál za svým. Vrátili jsme se až v pondělí, chvíli před tím, než jsme měli jet do školy. Déle to protáhnout nemohli. Měl jsem potřebu tě chránit, ale taky jsem měl povinnost chránit svou rodinu. A tehdy, když tě Carlisle s Esme přivedli k nám a řekli mi, co se… co se stalo, měl jsem chuť ho zabít. A když se potom začal plnit ten tvůj sen, hrozně jsem se bál,“ zamračil se. Pohladila jsem ho po tváři a políbila ho na špičku nosu.

„Ale zachránil jsi mě,“ zašeptala jsem a položila mu hlavu na hruď.

„To sice ano, ale i tak jsem zasáhl pozdě,“ zaskřípal zubama. Potom se ale vzpamatoval. „Ale teď k původnímu tématu. Proč ses mě na to ptala?“ Povzdechla jsem si a lehla si na břicho, podpírala se rukama.

„Od té doby se mi podobné sny zdávají, myslím tím věštecké. Jenže… nikdy si je nepamatuju. Vybaví se mi až když se ta událost stane. Zdálo se mi o tom, jak Alice trpěla, když jsem odjela, o vaší návštěvě, nebo o téhle noci. Trochu mě to děsí,“ postěžovala jsem si a položila mu hlavu zpátky na hruď. Začal mě vískat ve vlasech a políbil mě do nich.

„Možná si máš pamatovat jenom ty, kdy ti hrozí nebezpečí,“ uvažoval.

„Možná.“ Naší společnou chvilku přerušil až můj žaludek.

„Mmmm…“ zamumlala jsem na protest. Edward se jenom uchechtl.

„Připravím ti snídani,“ řekl a vykroutil se z mého náručí. Ležela jsem na břiše a pozorovala jeho zadek, dokud ho neschoval do kalhot.

„Nepodpal mi kuchyň,“ upozornila jsem ho, než odešel. S hraným naštváním se na mě otočil.

„Neboj,“ řekl a zmizel v útrobách domu. Ještě chvíli jsem ležela v posteli, než se ke mně dostala líbezná vůně palačinek. Omámeně jsem kolem sebe obmotala deku a klopýtavým krokem se vydala do kuchyně. Nějak mě bolela noha, tak jsem sebou ťapla na židli u stolu a pozorovala Edwardovy nahé záda. Po chvilce přede mě postavil talíř a s nádherným úsměvem mě políbil.

„Odkdy umíš palačinky?“ zeptala jsem se zvědavě a pomalu si je krájela.

„Od té doby, co jsem je pomáhal Esme vařit,“ usmál se. Úsměv jsem mu opětovala a s chutí se pustila do jídla. Chutnalo to opravdu výtečně, až mě to udivilo. Po jídle jsem vstala, že talíř uklidím, ale zastavila mě opět ta hrozná bolest v noze. Chvíli jsem přemýšlela, co by to mohlo být a potom jsem si vzpomněla na včerejší tělocvik. Zkusila jsem se na ni znovu postavit, ale bolest mi vystřelila až do lýtka. Sykla jsem a dosedla zpátky na židli.

„Co tě bolí?“ zeptal se Edward a na tváři se mu uhnízdil starostlivý výraz.

„Noha,“ zašeptala jsem a snažila se co nejvíce zmírnit bolest. Klekl si přede mě a vyhrnul přikrývku. Vzal mi nohu do rukou a začal ji ohmatávat. Normální lidé by si na to nejspíš dali led, ale moje kůže by se mu hned přizpůsobila, takže to nebylo nic platné. Bolest přesto zmizela, tak jsem otevřela oči. Setkala jsem se s Edwardovým napůl naštvaným a napůl starostlivým pohledem.

„Jenom jsi na to šlápla?“ zvedl obočí a ukázal na mojí nohu. Při tom pohledu jsem se zděsila. Byla o polovinu větší, než obvykle a narozdíl od druhé nohy, byla krásně námořnicky modrá. „Věděl jsem, že tě mám vzít za Carlislem hned. Jdi se obléct, vezmu tě do nemocnice,“ rozkázal mi.

„Ale-“

„Žádné ´ale´, Bello! Budeš to mít pěkně pochroumané, takže se o tom s tebou nemíním bavit. Už jednou jsi mě přemluvila a podívej se na to!“ Páni, takhle jsem ho ještě nikdy neviděla.

„Dobře,“ špitla jsem a chtěla se postavit, ale Edward mě vzal do náručí a položil mě až v ložnici na posteli. Otevřel skříň a začal se v ní přehrabovat. Vytáhl mi černé spodní prádlo, riflovou sukni a modrou košili.

„Sukni?“ zeptala jsem se se zdviženým obočím.

„Tohle půjde do sádry, Bello. Přišla by jsi o rifle,“ řekl a já cítila jak blednu. Sádra? Ne! Sakra, proč jsem mu nedovolila mě odvézt hned, jak jsem se zranila?

„Sádra?“ špitla jsem.

„Sádra,“ zopakoval. „Zavolej, až budeš oblečená,“ řekl a odešel z pokoje.

Pomalu jsem na sebe nasoukala oblečení a trochu se učesala a namalovala.

„Edwarde,“ řekla jsem normálním hlasem, ale věděla jsem, že mě slyší. Vzápětí se otevřely dveře a zase mě popadl do náručí.

„Já nechci sádru,“ kuňkala jsem v autě. Smál se mi, ale bylo vidět, že má i starosti. Ale skrýval je kurňa dobře.

„Uvidíme, co s ní máš,“ řekl nakonec a zaparkoval na parkovišti před nemocnicí. V náručí mě nesl až do nemocnice a já si všimla, jak po nás všichni koukají. Sukně naštěstí byla natolik šikovně složena, že mě nemohl nikdo očumovat.

„Je tady otec?“ zeptal se Edward a teprve teď jsem si uvědomila, že jsme na recepci.

„Váš otec je na ambulanci,“ odpověděla mu sestřička a i já jsem slyšela, jak se jí zrychlilo srdce. Otočil se a bez jakéhokoli slova si sedl na židli na chodbě.

„Tady se mi nelíbí,“ zamručela jsem a rozhlížela se dokola.

„Neboj, udělají jenom potřebná vyšetření a pustí tě domů,“ zašeptal a políbil mě na čelo.

„Tohle jsem nemyslela. Měla jsem na mysli ženské osazenstvo, které na tebe upírá oči.“ Zasmál se.

„Blondýna naproti recepce mi připomíná Rose a to je dostatečný důvod, aby mě jakkoliv odradila. Brunetka napravo od ní je moc malá. Ta sestřička na recepci, se kterou jsem mluvil, je na mě moc stará. Ta vedle ní si dělá zálusk na otce,“ zasmál se.

„Ví to Esme?“ zeptala jsem se ihned.

„Ví, a tak ji tady Carlisle občas vezme, aby si sestřičky nechaly zajít chuť.“

„Chudák,“ zasmála jsem se.

„No a ta blondýnka vedle nás… řekněme, že to není můj typ, takže se neboj,“ usmál se a políbil mě.

„Ahoj, hrdličky!“ vyrušil nás Carlislův hlas. „Neříkej, že ses zase zranila, Bello,“ zasmál se a já se zamračila.

„Proč mě všichni máte za nemehlo?“

„Známe tě na to moc dlouho, lásko,“ zasmál se Edward a se mnou v náručí vstal.

„Tak pojďte,“ odvedl nás Carlisle do ordinace.

Edward mě posadil na lehátko a když Carlisle uviděl mojí nohu, zhrozil se.

„Páni, kdy se ti to povedlo?“ zeptal se znepokojeně a začal mi ji prohmatávat.

„Spadla jsem při včerejším tělocviku.“

„Včerejším? Proč jsi nepřišla dřív?“ zeptal se přísně.

„Myslela jsem, že s tím nic nemám. Vlastně mě to včera ani moc nebolelo. To až dneska ráno.“

„Nic s tím nemáš? Je to silně pohmožděné, Bello, a tím, že jsi na to šlapala, sis moc nepomohla,“ kroutil nevěřícně hlavou. „Máš dvě možnosti. Buď ti dám sádru, nebo ti to zavážu, ale nesměla by jsi na to vůbec šlapat.“

„Zavázat,“ odpověděla jsem pohotově.

„Myslel jsem si to,“ zasmál se a začal mi nohu obmotávat obinadlem.

 

„A nezapomeň, že na to nesmíš šlapat,“ upozornil mě, když mě Edward vynášel z ordinace.

„Jasně, tati!“ zasalutovala jsem a zasmála se. Jenom zakroutil hlavou a potom už mi zmizel z očí.

 

„Takže, kam tě mám vzít teď?“ zeptal se Edward, když mě posadil do auta.

„Ráda bych jela k vám. Dlouho jsem se neviděla s Esme.“

„Vaše přání je mi rozkazem, má paní,“ políbil mi ruku a vyjel z parkoviště.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

nikolka

4)  nikolka (22.11.2011 23:57)

tíško závidím... ;)

Alison

3)  Alison (22.03.2011 19:07)

Čo by som ja dala za to aby ma ošetril doktor C.

2)  Tru (15.11.2010 20:51)

tak jsem zvědavá, co dalšího se jí bude zdát. Povídka se mi moc líbí, škoda, že bude konec...:(

Karolka

1)  Karolka (20.07.2010 18:44)

Foukám na bebí a letím dál.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek