Sekce

Galerie

/gallery/Padlý anděl.jpg

A zase škola...

„Emmette, ty prevíte jeden,“ křičela a málem svým hlasem rozechvěla i všechno sklo. Nechápavě jsem se podívala na Edwarda a ten se snažil zadržet smích.

„Emmett objal Alice – ve svém zabahněném oblečení,“ řekl a rozesmál se na plno.

„Chudák Alice,“ řekla jsem soucitně, ale koutky mi cukaly.

„Měli bychom se jít okoupat,“ řekla jsem a podívala se na svoje ´oblečení´.

„Spolu?“ zeptal se a na tváři mu hrál šibalský úsměv. Jen jsem protočila oči a zmizela v útrobách domu.

 

Ráno mě budil nádherný hlas naprosto příšernou větou.

„Vstávej, musíme do školy.“

„Nikam nejdu,“ zaskuhrala jsem a přetáhla si peřinu přes obličej. Slyšela jsem tichý smích a potom mě objaly kolem pasu dvě paže.

„Nezměnila ses,“ zašeptal mi do ucha a moje srdce vynechalo. Zase se zasmál.

„Dělá ti to dobře?“ zeptala jsem se naštvaně a představovala si jeho samolibý úsměv.

„Hrozně,“ přiznal a políbil mě na ucho. Projela mnou vlna vzrušení  a celá jsem se otřásla.

„Zlobíš,“ řekla jsem oblouzněně.

„Chceš mě potrestat?“ zasmál se.

„A můžu já?“ vyhrkl Emmett, který právě vletěl do pokoje.

„Ne!“ vykřikli jsme oba a Edward po něm hodil polštář.

„Když ty se se mnou jinak nechceš bít,“ řekl smutně.

„Jestli neodejdeš, tak se s tebou pobiju já,“ řekla jsem naštvaně a na jeho tváři se objevil úsměv. „A věř mi, že nějakou dobu potom nebudete moct dělat v noci kravál,“ dořekla jsem a zdálo se mi, že ještě zblednul. Naštvaně si nás měřil a potom vycouval ze dveří.

„Myslím, že nás teď chvilku nechá napokoji,“ zasmál se Edward a políbil mě. „A teď už vstávej,“ rozkázal a odhodil peřinu až ke dveřím.

Se značnou nevolí a úžasně otráveným výrazem jsem došla do koupelny a dala si horkou sprchu. Neprobrala mě tak, jak bych chtěla, ale nějaký účinek to přeci jen mělo. Po hádce s Alice, kvůli oblečení a snídani, jsme vyrazili do školy.

„Doufám, že mám co nejvíce hodin s někým z vás,“ zabručela jsem a autem se rozlehlo několik poloh smíchu.

„Ty opravdu nemáš ráda školu, co?“ zeptal se Jasper pobaveně.

„Ne,“ řekla jsem a zamračila se.

„Většinu hodin máš s námi. Myslím, že jediný tělocvik máš sama,“ usmál se na mě Edward a chytil mě za ruku. Opětovala jsem mu úsměv a zhluboka se nadechla, protože jsme právě vjížděli na školní parkoviště.

S obrovskou nechutí jsem vystoupila z auta a batoh si ledabyle hodila na záda. Edward se zasmál mému znechucení a přitáhl si mě k sobě.

„Nebruč,“ zašeptal mi do ucha a dal mi pusu na tvář.

„No jo,“ řekla jsem neochotně a cestou k učebně se loudala. Chtěla jsem všechny Edwardovy sourozence doprovodit do jejich učeben a teprve potom jít na svojí hodinu.

„Už zvonilo, Bello,“ upozornil mě Edward, který měl první hodinu se mnou.

„Hmmm…“ zabručela jsem a dál se loudala.

„Jsi neuvěřitelná,“ zašeptal a najednou jsem se objevila přehozená přes jeho rameno.

„Sundej mě, Edwarde!“

„Ne.“

„Dej mě dolů.“

„Ne.“

„Edwarde, prosím,“ řekla jsem prosebným hlasem a rty mu přitiskla na krk. V okamžiku jsem byla na zemi a měla spojené rty s jeho. Zasmála jsem se a odtáhla se.

„Na tu hodinu stejně nepůjdu,“ řekla jsem, vyplázla jazyk a utekla. Bohužel je přeci jen rychlejší, a tak mě za pár sekund držel v náručí.

„Do třídy,“ řekl autoritativním hlasem a dotlačil mě až ke dveřím učebny. Zaklepal, otevřel dveře a v rychlosti mě strčil dovnitř, abych už nemohla utéct. Chtěl si jít sednout, ale já využila toho, že tady profesor ještě nebyl a chtěla znovu vypadnout. Bohužel jsem ve dveřích do někoho narazila.

„Snad nechcete utéct, slečno Swanová,“ měřil si mě profesor a Edward zadržoval smích.

„To by mě nikdy nenapadlo,“ řekla jsem a vykouzlila na tváři nejnevinnější úsměv.

„To jsem rád. Ale teď si raději běžte sednou,“ řekl profesor s mírným úsměvem a pokynul k lavicím. Rychle jsem přikývla, ale to už mě Edward tahal k poslední volné lavici.

„Bereš lekce nevinnosti u Emmetta?“ zeptal se mě, když jsme dosedli.

„Nemluvím s tebou. Kvůli tobě tady teď musím trčet a nudit se,“ pronesla jsem k němu uraženě a otočila se k tabuli.

„Kdo říkal, že se musíš nudit?“ zeptal se a jeho ruka zkoumala moje stehno. Přetáhla jsem ho přes ni a židli si odsunula co nejblíže ke kraji. To ho ale neodradilo a ruka mu klouzala po mém zadku. Ještěže jsme seděli úplně vzadu a nikdo nás neviděl, jinak bych byla rudá až na… no, na té části, které se teď dotýkala Edwardova ruka.

„Přestaň mě osahávat,“ sykla jsem a bohužel ne dost potichu, protože se na nás několik hlav otočilo. Schovala jsem obličej za sešit a Edward se mému počínání zasmál. On se vůbec nestydí?

Asi ne, jelikož jeho ruka začala zkoumat další části mého těla.

„Rozptyluješ mě,“ řekla jsem a naštvaně se na něho otočila. Pod jeho pohledem a dokonalým úsměvem jsem ale zjihla. Naštěstí zazvonilo a to mě dostatečně probralo z opojení. V rychlosti jsem si vzala tašku a chtěla vyletět ze třídy. Ledové ruce mi v tom ale zabránily.

„Nepředstírej naštvání,“ zasmál se mi do ucha.

„Předstírám? Myslíš?“ zeptala jsem se a vytrhla se z jeho náruče. Okamžitě mě ale chytil za paži a přišpendlil ke stěně. Naštěstí jsme už ve třídě zbyli sami.

Ruce mi přidržel u těla a hlavu naklonil pár centimetrů od mé.

„Takže ani malá pusa?“ zeptal se a jeho nádherný dech mi ovál celý obličej. Omámeně jsem zamrkala.

„Možná malá,“ zamumlala jsem.

„Hmmm… když jsi naštvaná, tak tě do ní nebudu nutit,“ řekl a rty se mi otřel o čelist. Zrychleně jsem dýchala a snažila se přesvědčit svůj mozek k činnosti.

„Škoda, já se na tu pusu celkem těšil. Ale když jsi naštvaná, tak to je jiná.“

„Sakra, Edwarde, tak už mě konečně polib!“ zavrčela jsem. Věděl, že vyhrál, tak splnil mé přání. Po chvilce se do třídy začali hrnout další, tak jsme se raději vypařili.

Druhou hodinu jsme měli i s Rose a Emmettem. Oba už seděli ve třídě a drželi nám místo.

„No konečně, vy hrdličky,“ křikl Em přes celou třídu a ta najednou utichla. Všichni nás sledovali a poté jim pohled sklouzl na naše propletené ruce.

„Několik nocí nás čeká klid,“ zašeptala jsem zlostně. Edward se zasmál a chytil mě kolem pasu, čímž rozpoutal novou diskuzi. Určitě jsem byla rudá, jako čerstvě uvařený rak, protože nás víc jak polovina lidí skenovala. Emmett tomu ale nasadil korunu.

„No co tak koukáte? Tak spolu chodí, no. Víte, kolik nám to dalo námahy, dostat je k sobě? Ale tyhle dětičky jsou chytré a nakonec se daly dohromady samy. Nám ušetřili práci a sobě trápení. Tak jim to přejte,“ dokončil svůj projev Emmett a sednul si na místo.

„Zapůsobil jsi,“ zasmál se Edward a na Emmettově tváři se objevil samolibý úsměv. Edward ale pokračoval:

„Už nesvlíkají pohledem mě, ale tebe,“ uchechtl se a Emmett vykulil oči.

„Kdo?“ zavrčela Rose a rozhlížela se kolem.

„Nech to být, lásko!“ snažil se ji uklidnit Emmett.

„Která lidská holka si dovoluje myslet na mého manžela?“ vrčela stále.

„Já neřekl, že to byla holka,“ zasmál se Edward. Vytřeštili jsme na něj oči a vzápětí vybuchli smíchy. Emmett si Edwarda nedůvěřivě měřil a snažil se najít jakýkoli náznak lži. Myslím, že se mu to nepodařilo.

I zbytek dne jsme prožili smíchem, dokud jsme nedojeli domů.

Sotva jsme vystoupili z aut, všichni  ztuhli.

„Edwarde?“ oslovila jsem jej.

„Alice?“ otočil se na svou sestru.

„Já to nevěděla, Edwarde. Moje vize se ještě nevzpamatovaly,“ omlouvala se ihned.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se se strachem. Místo odpovědi zamířili své pohledy na dveře domu.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

nikolka

2)  nikolka (22.11.2011 19:52)

veľký bráška si naozaj nedá povedať...
a koniec, kto prišiel? hádam nie ...

Karolka

1)  Karolka (17.07.2010 01:39)

Ty mi dáváš Renčo. Já už ale vážně musím jít spít... A budu muset myslet na to, co to ta Alice vlastně neviděla... ach jo...

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek