Sekce

Galerie

/gallery/Padlý anděl.jpg

Emmett je prostě... ještě dítě.

Probudila jsem se až ráno a v posteli. Do pokoje prosvítalo trochu světla a já se nesouhlasně zachumlala pod peřinu. Potom mi došlo, že je poslední den prázdnin a nesouhlasné bručení ještě zesílilo. Slyšela jsem tlumený smích a tak jsem hlavu zase vystrčila.

„Krásné ráno, lásko!“ ozval se Edwardův hlas u mého ucha a jeho dech mi ovíval tvář. Otevřela jsem oči a naskytl se mi pohled na okno a zamračené nebe za ním.

„Krásné?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Každé ráno je krásné, když jsi se mnou,“ zašeptal a objal mě kolem pasu. Přetočila jsem se čelem k němu a přitiskla se ještě blíže na jeho hruď. Až teď mi došlo, že je bez košile, ale to už přitiskl svoje rty na mé.

„Tohle je opravdu krásné ráno,“ přitakal jsem nakonec, když se ode mě odtrhl. Díval se mi do očí a vypadalo to, že chce něco říct, stále však mlčel.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se s obavami.

„Ne, nic se neděje,“ uklidňoval mě rychle. „Jenom jsem přemýšlel…“

„O čem?“

„Když teď bydlíš u nás, nechceš prodat svůj baráček?“ zeptal se opatrně. Můj baráček, málem bych na něho zapomněla.

„Úplně jsem na něho zapomněla,“ přiznala jsem se. „A ty mě tady budeš trpět 24 hodin denně, sedm dní v týdnu?“ zeptala jsem se.

„Klidně i déle,“ řekl a políbil mě. Tentokrát byl ten polibek hlubší, plný touhy a chtíče a jeho nahá hruď mi moje ovládání zrovna neusnadňovala. Lehl si na mě a rukou mi začal přejíždět od krku až na stehno a zase zpátky. Já jsem mu prsty procházela přes svaly na zádech a sebeovládání mě dokonale opustilo. Když už mi došel vzduch, přesunul se rty na moje ucho a sklouzával s nimi až na krk a rameno. Oba jsme byli rozpáleni a Emmett nám posloužil jako řádně ledová sprcha.

„Vstávat, je poslední den prázdnin, musíme si ho užít. Tak šup, dětičky, z postýlky ven,“ zařval ode dveří.

„Beru to zpět. Ten baráček se prodávat nebude,“ zavrčel Edward a naposledy mě políbil na rty.

„Tak šup, šup, nezdržujte!“

„Už jsem ti říkala, jak tě nemám ráda?“ zeptala jsem se.

„Co jsi jí udělal? Proč tě nemá ráda?“ zeptal se nechápavě Edwarda.

„To bylo na tebe, Emmette!“ vykřikli jsme oba zároveň a Emmett se raději spakoval z pokoje.

„Ve tvém baráčku bude více soukromí,“ povzdychl si Edward a vstal. Hypnotizovaně jsem si prohlížela jeho tělo a nechtěla od něj odtrhnout zrak.

„Už si můžu obléct košili?“ zeptal se pobaveně.

„Náfuko,“ zasmála jsem se.

„Ty nebudeš vstávat?“ zeptal se, zatímco hrabal ve skříni.

„Nemůžeme se poslední den jenom válet?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase. Nadechl se, že něco řekne, ale přerušil ho Emmett, který zase vtrhl do pokoje jako velká voda.

„Válet se můžeš, ale ne tady. Do deseti minut vás čekám dole, jinak si pro vás přijdeme,“ pohrozil a zase zmizel.

„Mně se odsud ale doopravdy nechce,“ skučela jsem.

„No tak, dole tě čeká snídaně,“ řekl a tím uhodil na moji slabinu.

„Jídlo?“ ujišťovala jsem se.

„Jídlo a čerstvý džus,“ usmál se. Zamračila jsem se a úpěnlivě přemýšlela. Žaludek ale zvítězil, tak jsem se značnou nechutí vylezla z postele. V tom se otevřely dveře a někdo si mě přehodil přes rameno. Všechno se dělo upíří rychlostí, takže mi až po chvíli došlo, že můj únosce je Emmett, který mě donesl až dolů a hodil mě na rozloženou pohovku. Než jsem dopadla, chytily mě ale Jasperovy ruce a potom pomalu položily.

„Promiň, dneska je trochu roztržitý. Chce si poslední den užít,“ omlouval ho.

„No jasně, ale nemusí mě při tom zabít,“ zasmála jsem se a Alice mi mezitím podala tác s jídlem a zasmála se, když viděla mé jiskry v očích.

„Tak co máte na dnešek naplánováno?“ zeptala jsem se a cpala do sebe chleba s marmeládou.

„Půjčili jsme pár filmů. Esme a Carlisle si vyrazili na lov, takže jsme tady sami,“ vysvětlil Edward a lehl si vedle mě. Nakonec jsme se na pohovku naskládali všichni. Emmett s Rose nám leželi v nohách, což se mi stalo osudným. Emmett měl dlouhou chvilku u ´nudné´ scény, kdy si vyznávali lásku, a tak mě začal lechtat na chodidle. Nejprve lehce, takže jsem to nevnímala, jenom občas škubla nohou, ale když se Edward vedle mě začal otřásat smíchy, došlo mi, co dělá.

„Emmette, nech toho,“ vykřikla jsem.

„Nenechám,“ zasmál se a lechtal mě dál.

„Sakra, Emmette, já se počůrám,“ smála jsem se a svíjela se, jak jsem se mu snažila vykroutit.

„No dobře,“ povzdechl si a nechal toho. Oddechla jsem si a zase se zažrala do filmu. Nevydrželo mi to dlouho, když mi v obličeji přistál polštář.

„Já ho přerazím,“ procedila jsem skrz zuby a snažila se dostat z peřin. Emmettův vyděšený obličej najednou zmizel a i s nohama a zbytkem těla utíkal pryč z obýváku. S polštářem jsem běžela za ním a v průběhu honičky jenom střídala své zbraně. Nejdříve polštář, potom kniha, pánev a nakonec baseballka, kterou jsem našla v jeho pokoji, do kterého se snažil dostat. Znovu vběhl do obýváku, oběhl pohovku a zastavil se u křesel.

„Time out,“ řekl, ukázal na rukách Téčko a dělal, že se vydychává. Zastavila jsem a nechápavě si ho měřila. Najednou se rozeběhl proti mě a než jsem stihla jakkoliv zareagovat, leželi jsme na Edwardovi a vybuchli jsme v záchvat smíchu.

„Emmette, dusíš mě,“ zasípala jsem a Edwardova ruka mě osvobodila od té tuny svalové hmoty.

„Dík, potřeboval jsem si zaběhat,“ řekl Emmett a ukázal svůj dokonale bílý chrup – akorát na ránu. Hodila jsem po něm polštář, stulila se do Edwardovy náruče a dál sledovala film.

Měli jsme za sebou pár komedií, nějaký romantický film, dokonce i jeden film s upíry a na Emmettovo přání i pár animovaných, když se Esme s Carlislem vrátili.

Esme se ihned vrhla na vaření a za pár minut už mi donášela jídlo. Pohovka teď byla sklizená, televize vypnutá a jenom jsme si povídali.

Už byla docela tma, když konečně přestalo pršet. Zvedla jsem se z pohovky a zamířila ven. Edward chtěl jít se mnou, ale já jenom zakroutila hlavou. Chtěla jsem být chvilku sama. Přemýšlela jsem o všem, co se za ty tři dny stalo a na tváři mi pohrával lehký úsměv.

Seděla jsem na schodech před domem, když si ke mně někdo přisedl.

„Můžu?“ zeptal se Jasper.

„Já jsem-“

„Bude to jenom chvilka,“ přerušil mě. Usmála jsem se na něj a přikývla. Chvíli mlčel, ale potom ticho přerušil.

„Promiň, že se k tomu vracím, ale… proč jsi tenkrát odešla?“ zeptal se a tím uhodil na citlivé místo.

„Já… vlastně ani nevím. Jeho chování říkalo úplně něco jiného, než jeho činy. A když mě potom odmítl, cítila jsem se mrtvá, jako by tím moje srdce rozdupal na prach. Nemohla jsem tady dál zůstávat. Trápila bych se a nechtěla jsem, aby měl výčitky,“ vysvětlila jsem mu a znovu prožívala všechnu tu bolest. Nevím proč, ale přišlo mi jednodušší to říct Jasperovi, než takové Alice. Možná to bylo tím, že znal moje pocity, cítil mojí bolest.

„Promiň, neměl jsem se ptát,“ omlouval se.

„Ne, to je v pořádku. To já bych se měla omluvit. Netušila jsem, jak moc vám můj odchod ublíží. Alice jsem se už omluvila a teď musím i tobě. Musel jsi to všechno prožívat dvojnásobně. To jsem nechtěla. Promiň,“ řekla jsem a sklonila hlavu.

„Nevzpomínám si na žádný odchod,“ zasmál se a já musela s ním.

„Děkuju,“ zašeptala jsem a objala ho.

„Kdykoliv,“ odpověděl a objetí mi opětoval. Najednou se za námi otevřely dveře a Emmett překvapeně vykulil oči. V rychlosti se vzpamatoval a s výkřikem „Já se chci taky objímat,“ se vrhl k nám a povalil nás na zem.

„Emmette, vůbec ti nevadí, že se válíme v bahně, že?“ zeptala jsem se přidušeně, protože na mě pořád ležel.

„Ne, vůbec,“ přitakal.

„Ale mě jo,“ vykřikla jsem se smíchem a snažila se ho ze sebe dostat.

„Ty nemáš ráda objetí?“ zeptal se smutně.

„Pokud není v bahně, tak jo,“ řekla jsem s velkým úsilím a tlačila mu do hrudi. Místo, aby se nadzvedával, jsem se já zarývala přímo do země.

„To by stačilo,“ ozval se mu za zády pobavený Edwardův hlas a snažil se ho zvednout. Nakonec se mu to povedlo a potom pomohl na nohy mě.

„Vypadáš jako prase, Bello!“ zasmál se Emmett a tím mě namíchnul. Nabrala jsem do dlaně trochu bahna a šla za ním.

„Emme?“ zašeptala jsem mu do ucha. Udělal mi radost a otočil se. Na nic jsem nečekala a dlaň mu připlácla přímo na obličej. Celá rodina nás se smíchem pozorovala. Emmett chtěl něco říct, takže mu trochu bahna skončilo i v puse.

„Tfuj… tfuj,“ plival všude okolo.

„Vypadáš jako prase, Emme!“ vrátila jsem mu to a s hlavou hrdě zvednutou šlapala po schodech domů.

„No počkej,“ uslyšela jsem za sebou a vzápětí mě chytly obrovské paže. Položil mě do bahna a otáčel mě ze zad na břicho a zase zpátky. Potom mě vzal do náručí a se smíchem šel k další kaluži.

„Emmette, pusť mě!!!“ křikla jsem.

„Tak jo,“ prohodil nevzrušeně, stáhnul paže a já letěla přímo na zem. Těsně před dopadem mě zachytily další paže. Edward si Emmetta naštvaně měřil a z hrdla se mu ozývalo varovné vrčení.

„No co, chtěla pustit? Chtěla. Tak jsem ji pustil,“ řekl nevině. „A ještě jsem tě na to v myšlenkách upozornil, tak si nestěžuj,“ bránil se Emmett a zaplul do domu. Ostatní ho následovali a tak jsme zůstali s Edwardem na chvilku sami. Položil mě pomalu na zem a zadíval se mi do očí. Cukaly mu koutky, ale snažil se nesmát.

„Co?“ zeptala jsem se naštvaně.

„Vypadáš roztomile,“ uchechtl se. Palci mi otřel ústa a potom mě políbil. Přitiskla jsem se na něho a tím ho celého umazala. Z polibku nás vyrušil až Alicin křik.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

nikolka

2)  nikolka (22.11.2011 19:42)

Emmett, on ma nikdy nemôže sklamať...
dúfam len, že Alicin krik znamenal iba to, že boli celí umazaní od blata !!!

Karolka

1)  Karolka (17.07.2010 01:28)

Tak jo. Seriál Přátelé kříženej s Alem Bundou. Emmetta bych vystřelila na Mars. Ne! Vlastně všechny Cullenovy bych tam vystřelila. Kromě Eda, ten se rehabilitoval. Ale co ten konec???!!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek