Sekce

Galerie

/gallery/Padlý anděl.jpg

Přiměje Edward Bellu k návratu?

„Protože tě miluju,“ řekl těsně před tím, než by se dveře zaklaply. Znovu jsem je otevřela a zadívala se mu do očí.

„Jestli je tohle jenom trik, jak mě dostat do Forks, tak je to špatný trik.“ Zakroutil hlavou.

„Miluju tě,“ řekl a pohladil mě po tváři. „Miluju tě už dlouho, ale nechtěl jsem si to přiznat. Nechtěl jsem si to přiznat a zároveň jsem se bál, že bych ti mohl ublížit. Ale když jsi odjela… uvědomil jsem si, že mi chybíš a že bez tebe nemůžu žít. Nejde to. Vzala sis sebou moje srdce a já ho nutně potřebuju zpátky. Vrať se,“ řekl a opřel si svoje čelo o mé. „Prosím,“ zašeptal. Vdechovala jsem jeho lahodnou vůni a snažila se pravidelně dýchat. Jeho omamný dech mi to však ztěžoval.

„Vrať se,“ prosil. Otevřela jsem oči a setkala se s jeho pohledem. Hlasitě jsem polkla a nakonec jsem přikývla.

„Děkuju,“ vydechl úlevou a jeho rty se přiblížily k mým. Na chvilku se zastavil a já se snažila si ustálit dech. Nepovedlo se, ale to už zničil tu poslední mezeru mezi našimi rty. Konečně jsem je cítila. Konečně jsem si mohla vychutnat tu chuť. Chuť, které se nikdy nenabažím. Klidný polibek se měnil ve vášnivější a jeho stisk kolem mého pasu stále sílil. Byli jsme k sobě přitisknuti a naše rty spolu sehrávaly bitvu.

Po chvilce se odtrhl. Zrychleně jsem dýchala a nechávala jsem doznít ten pocit.

„Musíš se sbalit,“ zašeptal. To mě dostatečně probralo. Chytla jsem ho za ruku a vtáhla dovnitř.

„Vracím se do Forks,“ oznámila jsem Joan, která stále seděla na pohovce. Smála se, ale ten úsměv nebyl upřímný.

„Dobře,“ řekla a přikývla. Rychle jsem vyběhla schody a Edwarda jsem táhla za sebou.

„Kdo to vlastně je?“ zeptal se mě, když mi pomáhal strkat věci do tašky.

„Našla mě, když jsem se dostala na zem. Nechala mě u ní bydlet, nakoupila mi tu polovinu oblečení, kterou nemám od Alice, nechala zařídit dům ve Forks a posílá mi peníze, abych měla z čeho žít,“ vysvětlila jsem.

„A David?“ zeptal se a na čele se mu objevily vrásky. Zastavila jsem se uprostřed pohybu. Zkoumavě se na mě podíval. Rychle jsem se vzpamatovala a pokračovala dál v balení.

„David je Joanin bratr.“

„A…?“

„A má přítelkyni. Snažil se mě dostat z toho stavu, ve kterém jsem byla. Jak o něm vlastně víš?“

„Joan na něj myslela. Přemýšlela, co by dělal, kdyby mě tady viděl.“

„S tím si nemusíš dělat starosti. Není tady,“ usmála jsem se, ale začala jsem věci balit rychleji.

„Před chvíli přijel,“ oznámil mi a já opět zmrzla. Sakra, tohle není dobré. David mi několikrát říkal, co by Edwardovi nejraději udělal a teď bude mít šanci. Zvažovala jsem, jaká je pravděpodobnost, že bych odsud Edwarda odtáhla, aniž by o něm David věděl. Vyšlo mi  mizivé číslo.

„Neboj. Nic se nestane, lásko!“ To bylo poprvé, co mi tak řekl. Srdce se mi rozbušilo a já zapomněla dýchat. Usmál se a políbil mě.

„Musíme jít,“ řekl a vzal kufr.

„Teprve druhý polibek a ty ho tak odbudeš?“ zeptala jsem se naštvaně. Zasmál se a volnou rukou si mě přitáhl k sobě.

„Odpusť mi tu chybu,“ prosil a přitiskl své rty na mé. Chytla jsem ho za zátylek a přitiskla ho k sobě ještě víc. Po chvíli se však znovu odtáhl.

„Lepší?“

„O hodně,“ usmála jsem se. Natáhl ke mně ruku a já ji s radostí přijala. Sešli jsme po schodech dolů a zastavili se v obýváku. Měl pravdu, David seděl na pohovce a měřil si ho vražedným pohledem.

„Je mi líto, že odjíždíš,“ řekla Joan se slzami v očích a objala mě.

„Mně je to taky líto, ale pamatuješ si, co jsi mi řekla, když jsem odjížděla poprvé?“

„Nikým si nenech zkazit svou pohádku.“ Přikývla jsem.

„A já se to snažím dodržet.“

„Doufám, že budeš šťastná.“

„Budu,“ řekla jsem a podívala se na Edwarda. Ten se jenom povzbudivě usmál a vzápětí stočil svůj pohled na Davida a zamračil se.

„Děkuju za všechno, Joan. Budu ti nadosmrti vděčná,“ usmála jsem se. Neplakala jsem. Bylo mi líto, že se s nimi musím rozloučit, ale měla jsem Edwarda a to mi stačilo.

„Není zač,“ řekla a konečně mě pustila. Podívala jsem se na Davida, ale ten se díval na Edwarda a naopak.

„Davide?“ oslovila jsem ho. Konečně se vzpamatoval. Vstal a přistoupil ke mně.

„Budeš mi chybět,“ řekl.

„A ty mně,“ usmála jsem se a objala ho. „Děkuju za všechno, co jsi pro mě udělal. A starej se mi o Joan,“ zasmála jsem se.

„Budu. A ty mi slib, že se někdy stavíš.“

„Slibuju.“

„A kdyby ti někdy ublížil, tak zavolej. Já ho přijedu zabít,“ zašeptal mi do ucha.

„Dobře,“ zasmála jsem se.

„Měli bychom jí,“ přerušil nás Edward. Odtrhla jsem se od Davida a stoupla jsem si k Edwardovi. Ten mě objal kolem pasu a majetnicky si mě přitáhl k sobě.

„Brzo se stavím, slibuju,“ usmála jsem se a zamířila ke dveřím. Edward mě vedl k autu a otevřel mi dveře spolujezdce. Naposledy jsem se otočila a zamávala jsem Joan a Davidovi, kteří stáli ve dveřích. Potom jsem nastoupila. Edward hodil tašku do kufru a sedl si za volant.

„Můžeme?“ zeptal se. Stočila jsem svůj pohled na něj a přikývla.

Netrvalo to dlouho a já usla.

 

„Bells, už jsme skoro tady,“ šeptal Edward a hladil mě po noze. Otevřela jsem oči a podívala se z okýnka. Právě jsme projížděli lesem k jejich vile a ani ne za minutu jsme už u ní stáli.

Edward v rychlosti vystoupil a otevřel mi dveře. Potom z kufru vyndal tašku a vedl mě do domu.

Když jsme vešli dovnitř, většina seděla v obýváku.

„No konečně,“ vykřikla Esme. „Víš jaký jsme o tebe měli stra-ch?“ zarazila se, když se konečně otočila a uviděla mě.

„Bello!“ vyjekla a v ten samý okamžik mě držela v náručí. „Co tady děláš?“ zeptala se.

„Edward mě přivezl.“ Odtrhla se ode mě a podívala se na Edwarda. Zřejmě s ním komunikovala v myšlenkách a Edward jenom přikyvoval. Esme se na tváři objevil úsměv a poté ho silně objala.

„Konečně bude zase sranda,“ řekl Emmett a zvedl mě do vzduchu.

„Kruci, Emmette! Tebe to ještě nepřešlo?!“

„No tak se hned tak nečerti,“ řekl a položil mě na zem. Rozhlédla jsem se kolem. Chyběla mi tady jedna osoba.

„Kde je Alice?“ zeptala jsem se. Všem se na tvářích usadila bolestná maska.

„Dojdu pro ni,“ řekl Jasper a vyběhl schody. Za chvíli se vracel s Alice v náručí.

„Proboha, co se jí stalo?“ zeptala jsem se a hrozně se o ni bála. Chtěla jsem jít za ní, ale něco mě donutilo zůstat na místě. Vzpomněla jsem si na můj dnešní sen. Zdálo se mi o Alice. O Alice v takovémhle stavu.

„Když jsi odešla, psychicky to nezvládla. Všechno ji vyčerpávalo. Po nějaké době zůstávala v pokoji a jenom ležela a po chvíli přestala chodit i na lov. Krev jí musíme dávat v hrnku,“ řekl Jasper a z jeho hlasu byly cítit obavy. Tohle je moje vina. Můžu za to já. Kdybych neodešla, Alice by byla v pořádku. Co jsem to provedla? Nevěděla jsem, že jí to vezme tak moc.

„Alice?“ promluvila jsem tiše a přejela jí rukou po tváři. Měla otevřené oči, ale nevypadalo to, že by vnímala svět.

„Alice, to jsem já, Bella,“ řekla jsem a do očí se mi draly slzy. Trochu zvedla hlavu a zadívala se na Jaspera. Potom ji ale znovu opřela o jeho hruď. Vyděšeně jsem udělala dva kroky zpátky, až jsem narazila do Edwarda. Zakryla jsem si pusu, abych nevzlykala nahlas, ale slzy mi začaly silně téct. Jasper ji položil na pohovku, ale já za ní nedokázala jít. Moje nohy mě neposlouchaly, zato slzné kanálky se probudily k životu. Otočila jsem se k Edwardovi a přitiskla se k němu. Objal mě a hladil po zádech. Tohle nebyla ta Alice, kterou jsem znala. A můžu za to já.

Slyšela jsem Jaspera, jak na ni mluví, ale nebyla jsem schopná vnímat co. Stále jsem se utápěla ve své vině. Vině za to, co se stalo s mou nejlepší kamarádkou.

„Bello?“ uslyšela jsem Alicin slabý hlas a ihned se na ni otočila. Konečně se trochu probrala. Teď stála vedle pohovky a Jasper ji podpíral kolem pasu. Vypadala jako nadopovaná práškama. Co jsem to provedla?

„Alice!“ zašeptala jsem a vrhla se k ní. Objala jsem ji a Jasper ji pustil. Byla ale moc slabá na to, aby stála a tak jsme pomalu sklouzávaly do kleku.

„Bello, tak ráda tě vidím,“ vzlykala.

„Ani nevíš jak já tebe,“ šeptala jsem a slzy mi tekly ještě více. Tentokrát ale z radosti.

„Proč jsi mi nebrala telefony?“ ptala se a tiskla mě k sobě vší silou.

„Promiň, promiň, promiň… Už to nikdy neudělám,“ omlouvala jsem se. Trochu se odtáhla a zadívala se na mě.

„Ne, ty už totiž nikdy neodejdeš!“ řekla autoritativním hlasem a vzápětí se začala smát. Ještě dlouho jsme tam spolu klečely a objímaly se, než si nárok na mě vyžádali i ostatní. Byla jsem překvapená horlivým objetím Rose.

„Chyběla jsi nám. Všem,“ šeptala mi do ucha. Byla jsem ráda, že mám zpátky svojí rodinu. Svojí opravdovou rodinu.

Když jsem se vymanila z posledního objetí, rozhlédla jsem se kolem a hledala Edwarda. Stál u schodiště a čekal na mě i s mojí taškou. Vydala jsem se k němu a potom do jeho pokoje. Na schodech mě chytl kolem pasu a přitáhl si mě blíže.

„Hej!!!“ ozvalo se za námi. Edward se jenom uchichtl a otočil se, stejně jako já.

„Nechcete nám něco říct?“ zeptala se Alice naštvaně.

„Hmmmm…“ přemýšlel. Podíval se na mě a potom zakroutil hlavou. „Myslím, že ne,“ zasmál se a pokračoval dál.

„Takže ti nebude vadit, když řeknu Newtonovi, že to může na Bellu zkoušet dál?“ zeptala se se smíchem. Zase to byla ta stará Alice. Edward ztuhl a pomalu se otočil.

„Myslím, že bych nebyl jediný, kdo by ti zakroutil krkem,“ řekl a podíval se na mě.

„To teda nebyl,“ řekla jsem naštvaně.

„Takže jste spolu?“ zeptala se radostně.

„Takže jsme spolu,“ potvrdil Edward a potom jsme konečně zmizeli v jeho pokoji. Okamžitě jsem se rozeběhla k posteli a skočila do ní.

„Po tomhle se mi stýskalo,“ řekla jsem s úsměvem a zavřela oči.

„A po mně ne?“ zeptal se. Otevřela jsem oči a viděla ho těsně vedle sebe.

„Po tobě víc,“ usmála jsem se. Taky se usmál a potom mě políbil. Vychutnávala jsem si tu chvíli a snažila jsem se ji co nejdéle pozdržet. Edward to zřejmě taky nechtěl ukončit, což mi potvrdil, když se převrátil nade mě. Líbal mě s vášní, ale přesto opatrně. Postel se mírně zachvěla, jako by si na ni někdo lehl.

„Nech nám ji na chvilku taky,“ ozval se Emmettův hlas vedle mého ucha. Vylekáním jsem se okamžitě probrala z opojení a nevěřícně na něho zírala.

„EMMETTE!“ zařvali jsme s Edwardem najednou.

„Kruci,“ uchechtl se a nasadil výraz neviňátka.

„Víš, jak jsem se zlekla?!“ vynadala jsem mu.

„No jo, promiň,“ omlouval se. „Ale když nám bylo smutno.“ Edward si povzdechl a zabořil hlavu do polštáře vedle té mé.

„Vypadni z té postele, Emmette!“ zamumlal. Emmett ho raději rychle poslechl a přesunul se do křesla. Edward se svalil vedle mě a tím mi odkryl výhled na celý pokoj. Byli tady naprosto všichni. Cítila jsem, jak se mi hrne horká krev do obličeje.

„Kruci,“ zašeptala jsem tak, že mě mohl slyšet jenom Edward. A ten mě slyšel. Uchichtl se a objal mě.

„Zítra musíme jet nakupovat. V pondělí nám začíná škola a už máš pátek,“ začala Alice tou nejméně radostnou zprávou. Zasténala jsem.

„Proč jsem nezůstala v Denveru?“ Edward si odkašlal.

„No jo, vím proč,“ zasmála jsem se a položila si hlavu na jeho hruď.

„No tak, Bello. Tohle nám nemůžeš odepřít. Neviděli jsme tě dva měsíce,“ prosila Rose. Hledala jsem u někoho pomoc, ale nikdo mi ji nenabídl. Poslední možností byl Edward.

„Edwarde,“ okřikla ho Alice. Že by mi přece jen někdo pomohl? Podívala jsem se na něho s nadějí v očích.

„Měla by jsi jít,“ podíval se na mě.

„I ty?“ zeptala jsem se naoko naštvaně.

„Edward půjde s námi,“ zasmála se Alice.

„Ne,“ zasténal protentokrát on.

„A máš to, brácha,“ zasmál se Emmett, ale smích ho přešel hned, když Alice znovu promluvila.

„A Emmett s Jasperem a Carlislem ho v tom určitě nenechají,“ usmála se a významně se na ně podívala. Emmett s Jasperem se zatvářili, jako by šli na smrt, jenom Carlisle se stále usmíval.

„Já mám zítra službu,“ zasmál se.

„Kruci,“ sykla Alice.

„Já nikam nejdu, Alice,“ protestoval Emmett.

„Já jsem se tě neptala,“ zchladila ho ihned.

„No tak, lásko. Budeš tam se mnou. To ti nestačí?“ zeptala se ho Rose. Nadzvedl obočí a podíval se na ni. Za ten pohled bych mu asi vrazila.

„Promiň, lásko.“

„Dobře, jak chceš,“ řekla a vstala z jeho náručí. „Esme, za kolik by se dala prodat ta postel, kterou máme v pokoji?“ zeptala se. Emmett ztuhl.

„Kruci,“ sykl tentokrát on. Celou dobu, co jsem všechny pozorovala, mi hrál na tváři úsměv. Byla jsem ráda, že jsem zpátky. Zpátky a v Edwardově náručí. Otočila jsem k němu hlavu a zadívala se na jeho božský úsměv. Podíval se na mě a usmál se ještě více. Trochu se sklonil a znovu mě políbil. Byla jsem šťastná a to byla obrovská změna oproti minulým dvěma měsícům.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

nikolka

3)  nikolka (19.11.2011 00:50)

nie je nič krajšie ako ich láska

2)  Tru (15.11.2010 19:17)

Jo, jo, Průhonice, pravdu díš Karolko:) Konečně spolu a doufám, že je spolu taky necháš:)

Karolka

1)  Karolka (17.07.2010 00:49)


Hurááááááááááááááááááááá! Konečněěěěěěěěěěěěěěěěěěěěěěěěě!
Ale ty šmíráky v závěru bych fakt poslala do pr...ůhonic.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still - Proposal scene