Sekce

Galerie

/gallery/Padlý anděl.jpg

Edwardova nejoblíbenější sestřička je na tom špatně. Co udělá?

Alice:

Po nějaké době jsem už nebyla schopná vnímat vůbec nic. Podvědomě jsem věděla, že u mě každou chvíli někdo je, ale nebyla jsem schopná poznat kdo. Byla jsem uzavřená ve vlastním světě. Ve světě, kde jsem byla jenom já a nikdo jiný. Připomínalo mi to dobu, kdy jsem byla zavřená v tom sanatoriu. Zavřená v bílé místnosti bez oken, kterou zdobila jen jedna bílá postel. Tehdy mě z tohohle stavu vysvobodil upír, zahryznutý do mého krku. Ale teď už upír jsem. Kdo mě zachrání teď? A podaří se to vůbec někomu? Podařilo by se to snad jenom Belle, ale ta je teď pryč. Pořád mi znělo v hlavě její jméno a zabodávalo se hlouběji a hlouběji do mého srdce.

„Vzchop se!“ radil mi slabý hlásek v hlavě, ale ten silnější mu říkal, že to nedokážu. Nejsem na to dost silná. Věděla jsem to a věděla jsem, že tím všechny zraňuju.

Cítila jsem něčí dotyk na mé tváři a něčí bolestný hlas šeptal moje jméno, ale já nebyla schopná přiřadit ty věci k jeho majiteli. Dotek zmizel těsně předtím, než do pokoje vešel někdo jiný. Nějakou dobu u mě zůstal a potom zase odešel. Už je začínám unavovat. Jsem pro ně jenom přítěží. Možná bych měla odejít… A já bych odešla, ale mé tělo neposlouchalo můj mozek.

Opět se otevřely dveře a někdo mě vzal do náručí. Jen stěží jsem poznala, že je to Jasper. Chtěla jsem protestovat, ale nakonec jsem si to rozmyslela.

V hlavě se mi zase ozvalo Bellino jméno. Zvedla jsem hlavu a zadívala se na Jaspera. V jeho očích byla bolest. Nesnesla jsem to a hlavu znovu položila. Chtěla jsem umřít…

 

Edward:

Myslel jsem, že jsem nejvíc ublížil sobě, když jsem nechal Bellu jít, ale potom mi Jasper řekl, jak je na tom Alice.

Sledoval jsem ji přes jejich myšlenky. Byla duchem nepřítomna. Vzalo jí to více než mě. Možná proto, že já Bellu opustil dobrovolně, ale ona se musela podřídit. Den ode dne to s ní bylo horší a horší. Ze začátku alespoň chodila na lov, ale potom pila krev už jenom z hrníčku. Přesto měla často kruhy pod očima a její tělo bylo moc slabé, aby ho dokázala ovládat. Chtěl jsem vědět na co myslí, ale v hlavě měla prázdno. Jenom občas se v ní mihlo Bellino jméno. Nevnímala čas, nevěděla, který je den, nerozpoznávala osoby… Dostala se do jakéhosi transu. Je to moje oblíbená sestřička a já jí takhle ublížil. Vyčítal jsem si to, ale teď už se nedalo nic dělat.

Musel jsem za ní. Musel jsem ji vidět na vlastní oči. Musel jsem vidět, jaké jsem napáchal škody.

Po několika dnech jsem vstal z postele a přišel k oknu. Byla jasná noc a měsíc dokonale osvětlovat dění pod sebou. Vyskočil jsem z okna a potichu dopadl do trávy. Nechtěl jsem, aby o mě někdo věděl a tak jsem se proplížil až pod okno její ložnice. Připadal jsem si jako tajný milenec z dívčích románů, ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno. Jasper tam není, takže s ní budu sám.

Pořádně jsem se odrazil a neslyšně přistál přímo na okně. Alice o mě musela vědět, ale její výraz se nijak nezměnil. Byla na tom špatně.

Sedl jsem si k ní a chvíli ji pozoroval. Dívala se pořád jedním směrem a ani nemrkala.

„Promiň mi to, Alice. Omlouvám se. Tohle jsem nechtěl. Nevěděl jsem, že to vezmeš tak špatně,“ řekl jsem a pohladil ji po tváři. „Nechtěl jsem ti ublížit, Alice. Mám tě rád.“ Slyšel jsem Jaspera mířit do pokoje, takže jsem musel v rychlosti vypadnout. Políbil jsem ji do vlasů a vyskočil z okna. Právě včas.

Zadíval jsem se k lesu a rozhodl se jít na lov. Teprve teď jsem si uvědomil, jak moc mě ničí žár v hrdle.

Nemusel jsem běžet dlouho, abych ucítil tolik známou a lahodnou vůni. Trochu jsem zpomalil a když jsem uviděl odpočívající pumu, zastavil jsem úplně. Chvíli jsem ji pozoroval a potom k ní zamířil lidským krokem. Sotva si mě všimla, zaujala bojový postoj a vyprskla.

„Nebudu si hrát. Mám důležitější věci na práci. Buď zůstaneš stát a zemřeš v klidu, nebo budeš utíkat a zemřeš unavená,“ promluvil jsem k ní a puma natočila hlavu na stranu. To zvíře mi snad rozumělo. Když jsem však udělal další krok, dala se na úprk a já vystřelil ihned za ní. Za pár sekund jsem už měl zuby zabodnuté v jejím krku a sál tu lahodnou tekutinu. Domů jsem se vracel nasycený a zadumaný. Chtěl jsem se vrátit do pokoje, ale potom mě něco napadlo. Prohledal jsem kapsy kalhot a našel požadovanou věc. Zasunul jsem klíče do zámku a za chvíli už vyjížděl ve svém Aston Martinovi z našeho pozemku.

 

Bella:

Snažila jsem se znovu žít, ale nešlo to. Ne bez něj. Kudy jsem chodila, cokoliv jsem zahlídla, všechno mi ho nějakým způsobem připomínalo. Bolest se ve mě usídlila, jakoby mou součástí byla už od začátku. Každou noc se mi o něm zdálo a já se probouzela s pláčem. Nevnímala jsem čas ani okolí. Joan a David se mě snažili nějak rozptýlit, ale nedařilo se. Věděla jsem, že je zraňuju, tak jsem předstírala alespoň před nimi.

„Is, co je s tebou?“ zeptal se David zmučeně. Právě jsme byli na večeři a jeho vtipkování mi připomnělo Emmetta. A ten zase Edwarda. Myslela jsem na něj a vrtala se v jídle. Přesně jak to dělali oni, když předstírali, že jí.

„Já… omlouvám se.“

„Zase na něho myslíš?“ zeptal se smutně. Neodpověděla jsem.

„Myslel jsem, že už tě to přešlo. Musíš na něho zapomenout. Je pryč, nevrátí se. Musíš žít,“ snažil se mě přesvědčit.

„A co když nechci?“ zakřičela jsem. „Co když na něho chci myslet pořád? Je to moje věc. To já se trápím. Tobě do toho nic není,“ řekla jsem s brekem a utekla. Věděla jsem, že mi chtěl jenom pomoc, ale bylo to pro mě moc citlivé. Bolelo mě, když jsem na něj myslela, ale když jsem se vzpomínky snažila zahnat někde do koutku mysli, bylo to ještě horší.

Po cestě jsem se uklidnila a když jsem došla domů, už jsem ani nebrečela. Uvařila jsem si horký čaj a sedla si do obýváku.

„Jsi tady nějak brzo,“ ozvala se Joan od schodů.

„Já… trochu jsem se neshodla s Davidem,“ přiznala jsem.

„Jak to?“ zajímala se a sedla si vedle mě.

„Chce, abych zapomněla na Edwarda, ale já nemůžu. Křičela jsem na něho a potom utekla. Nejde mi na něj zapomenout ani kdybych chtěla. A já nechci. Vzpomínky jsou to jediné, co mi po něm zbylo. Nemůžu dělat, že ho neznám, že pro mě nic neznamenal,“ vysvětlila jsem.

„Já vím,“ řekla a objala mě. „David pro tebe chce jenom to nejlepší. Má tě rád a ubližuje mu, když se trápíš.“

„To jsem nechtěla, ale nejde to. Nedokážu to.“ Joan chtěla něco říct, ale v tom se ozvalo zaklepání na dveře.

„To bude David. Otevřu,“ řekla jsem a šla ke dveřím.

Otevřela jsem je a spatřila někoho úplně jiného...

„Edwarde, co tady děláš?“ vydechla jsem úžasem. Zase jsem viděla ten božský obličej. Způsobilo mi to radost, ale i bolest. Znovu se otevřela rána z jeho odmítnutí.

„Vrať se do Forks, Bello!“ řekl a když vyslovil moje jméno, celá jsem se zachvěla.

„Proč?“ zeptala jsem se. Mlčel a stále mi hleděl do očí. Provrtával mě pohledem a snažil se najít jakoukoli známku zaváhání. Já naopak zkoumala jeho pocity. V té zlaté studně se topilo plno rozdílných pocitů. Smutek, ale i radost. Strach, ale i odhodlání. Bolest, ale i… láska? Ne, to jsem spíše špatně viděla.

„Za chvíli začíná škola.“ Opravdu mě upozorňuje na školu?

„Díky, že jsi mi to připomněl, musím tam zavolat a odhlásit se,“ zašklebila jsem se.

„A Alice se po tobě stýská. Vlastně všem,“ odpověděl a na tváři měl nervózní úsměv.

„Mě po nich taky,“ přitakala jsem. Mlčel. Copak mi musí pořád tolik ubližovat?

„Promiň, Edwarde, ale… nejde to. Akorát bych se trápila,“ řekla jsem a vešla do domu.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

nikolka

3)  nikolka (19.11.2011 00:36)

to jej nemôže rovno povedať? vráť sa ku mne, pretože ťa milujem? skutočne hľadá banálne výhovorky ako je škola?
a Alice, moja drahá Alice... :'-( :'-(

ODCULTI

2)  ODCULTI (28.08.2011 02:33)

no uz taky zacinam myslet na zapik a n kladivo:)

Karolka

1)  Karolka (17.07.2010 00:31)

No já nemám slov. Já mám normálně násilnický myšlenky!
Jdu dál. (A ta jména, co mu v duchu dávám!)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek