25.03.2011 [18:15], MisaBells, ze série Slunovrat, komentováno 15×, zobrazeno 2908×

Přestože se den začínal barvit do odstínů šedé, tmavě zelené a mokré modré, viděl jsem svítit slunce, slyšel zpívat ptáky a cítil ve vzduchu teplé léto. Nejspíš jsem zešílel, ale všechno mi bylo v tu chvilku jedno. Měl jsem za sebou nejkrásnější sobotu a ještě krásnější sobotní noc. Byl jsem po celou tu dobu s Bellou. Blíž, než jsem si ještě před pár dny dokázal jenom představit. Míjel jsem stromy a keře v lese s takovou ladností, jako už dlouho ne.

Mrtvý. Tak jsem si připadal, než se přede mnou objevila tahle bláznivá dívka s nulovým prahem sebezáchovy. Bylo to dobře? Tu otázku jsem si pokládal každý okamžik, kdy jsem s ní byl i nebyl. Nedokázal jsem přijít na jediný pádný důvod, proč to tak je. Proč jsem dostal šanci na svoje štěstí? Já? Nezasloužil jsem si to. Obzvlášť poté, co jsem se jako upír vrátil do Chicaga a uplatňoval jsem svůj syndrom poloboha.

Přeskočil jsem potok, zurčící kus od našeho domu, a těsně před vilou Cullenů jsem se zastavil.

Kdopak se nám to vrátil? Vyhrál jsem!

Idiot.

Jaké to bylo?

Emmett, Rose a zvědavá Alice už mojí přítomnost zaznamenali. Kdyby věděli, jaká Bella je, přešlo by je to. Tedy ne je, ale Rosalie určitě. Věděl jsem, co sladké a krásné Rose vadilo. Několikrát si nedokázala uhlídat vlastní hlavu a ve chvíli, kdy se Alice zmínila o Belle, unikla jí žárlivá myšlenka. Potlačil jsem pobavený úsměv a zároveň mě napadlo, jak by na tuhle zprávu reagovala Bella. Nejen že by zrudla, ale s jejím nízkým sebevědomím by pochybovala o pravdivosti mých slov. Rosalie by jí to samozřejmě nepotvrdila. Už teď jí z očí sálaly varovné blesky. Byl jsem v takovém rozpoložení, že bych si klidně sedl naproti ní a užíval si její nevraživost, ale měl jsem málo času. Bella nebude spát věčně – naštěstí – při téhle mé myšlence jsem si vzpomněl na tu Alicinu prokletou vizi. Jako lusknutím prstů mě má euforie přešla a nebyla tu Bella, aby mě z toho vytáhla jediným letmým pohledem, slovem, úsměvem.

Než jsem vešel do domu, vyšel před něj Carlisle. Rukama si objímal hruď, dlaně měl složené v podpaží a usmíval se.

Vidíš?

Spokojeně jsem přikývl. Zvládl jsem to. V závěsu za ním se objevila Esme. Objala ho kolem pasu a zářila.

„Jsem na tebe pyšná, Edwarde,“ oznámila mi sladce. Dmul jsem se pýchou, že jsem to všechno dokázal. Připadal jsem si jako malé dítě, které dostalo jedničku z matematiky. Přešel jsem až k nim a nepřestával jsem se zubit. Nešlo to. Mé mimické svaly si dělaly, co chtěly. Nedokázal jsem je ovládat. „Ráda tě vidím konečně šťastného.“

„Kdypak nás s ní seznámíš?“ ozvalo se z domu. Tentokrát jsem zaváhal. Přivést svou nemotornou Bellu do domu upírů?

„Bude to v pořádku,“ ujistila mě Alice z obýváku a vesele vyběhla ven. Emmett s Jasperem ji následovali. Rose zůstávala stát na svém místě. Dávala mi tím jasně najevo, že o návštěvu Isabelly nestojí.

„Samozřejmě, že to bude v pořádku,“ vydechl sebejistě Carlisle a nepřestával mě povzbuzovat pohledy.

„Já vím,“ ujistil jsem je.

„Takže budeme mít návštěvu? Vážně?“ Alice byla jak malý démon štěstí. Málem začala nadšeně skákat a křičet. Těšila se. Nevěděla, kam skočit dřív. „Co vůbec Bella jí? Co má ráda? Mohli bychom…“

„Alice, uklidni se,“ tišila ji Esme. „Jsem si jistá, že pokud Bella přijde, nebude to pro ni tak radostná událost jako pro tebe.“

„Bude to v pořádku, Esme,“ opakovala Alice.

„Nevyděs mi ji,“ prosil jsem a Alice jen protočila panenky.

„Edward má pravdu. Nemůžeš být na ni tak hr, Alice,“ souhlasila Esme. „A vy pojďte dovnitř, nemusíme stát venku, ne?“

„Objednám květiny a…“ začala opět Alice. Bylo to zvláštní. Zatímco Esme se pokoušela zkrotit mou malou sestřičku, nechal jsem se unést vlastními myšlenkami. Samozřejmě, že to bude všechno v pořádku, pokud nabídku přijme. Přijde sem, seznámí se s mou rodinou a… A pak?

„Jaspere, zvládneš to?“ vyhrkl jsem. Jazz se ke mně pomalu otočil a se smutným úsměvem přikývl. „Buď od ní co nejdál, prosím. Nerad bych, aby…“

„Já to chápu, Edwarde.“

„Edwarde, jak můžeš!“ obořila se na mě Alice. „Jasper dělá, co je v jeho silách!“

„Já vím, Alice, ale jestli se Belle něco stane, ponese následky, což i Jasper chápe, že?“

„Samozřejmě. Pokusím se ji nezabít,“ řekl a potutelně se ušklíbl. Dobíral si mě. teď byl hrdina, když tu Bella nebyla. Ale až tu bude…

„Prostě se od ní drž zpátky, Jaspere.“ Jasper na mě spiklenecky mrkl a zalil mě vlnou toho svého koncentrovaného klidu.

Uklidit, nakoupit, uvařit…

Musel jsem se smát. Esme chtěla vařit? Jak dlouho už nevařila?

„Nemusíš vařit, Esme,“ ujistil jsem ji a drobné upírce se ulevilo. „Ani nakupovat a ani uklízet.“

„Edwarde!“ okřikla mě, když si uvědomila, že si ji dobírám.

„Bude to v pořádku,“ zopakoval jsem Alicina slova ve stejný okamžik, jako sama Alice. Esme se jen usmála a mávla nad námi rukou.

„Chovejte se tak, jako doteď,“ pobídl jsem je.

„Takže lovit?“ odfrkla si Rose. „Tohle je hloupé. Jen zbytečně riskujete. A myslel někdo z vás na Jaspera? Já tady rozhodně dělat komedianta nějaké holce nebudu.“

„Rose, jde jen o jednu návštěvu,“ přemlouval ji Emmett.

„Ne!“ Rosalie vypochodovala z domu a její myšlenky se ztratily mezi stromy stejně jako ona.

„Já ji přemluvím,“ sliboval Emmett a rozeběhl se za ní. Slunce vidět nebylo, ale upíří smysly ho začínaly cítit.

„Musím se vrátit. Slíbil jsem, že…“ začal jsem.

„To se ani nepřevlékneš?“ vyhrkla zděšeně Alice. Nečekala na odpověď. Místo toho zmizela a vrátila se s čistou košilí.

„Alice, došel bych si tam sám.“

„Já vím, to znám. Tak honem, ať nečeká. Za chvíli se vzbudí,“ upozorňovala mě nedočkavě. „Ještě se učeš!“ pobídla mě. Protočil jsem panenky, převlékl jsem se na místě, projel hřebenem vlasy, aby se Alice nečertila, a s novým radostným úsměvem odešel. Ne – neodešel. Vracel jsem se – k Belle.

U jejího domu jsem zaregistroval Charlieho. Něco montoval v Bellině náklaďáčku. Zamračil jsem se. Tahal jakési kabely a znovu je vracel zpět. Pochopil jsem, že v noci – když jsem měl své smysly otupělé Bellou – musel odpojit v jejím autě kabely. Pojistil se, že neodjede. Napadla mě ta ironie. Jako kdyby se mnou Bella potřebovala Chevyho.

Vklouzl jsem do pokoje v okamžiku, kdy Charlie odjel. Bella ležela na posteli, na zádech. Jednu ruku měla pokrčenou v lokti a prsty se dotýkala tváře. Druhou měla na svém břiše a pravidelně oddychovala. Deku měla smotanou u pasu. Zvažoval jsem, jestli se mám vrátit k ní do postele – což jsem chtěl! – anebo se posadit na své obvyklé místo v křesle. Když se Bella pohnula, zvítězila druhá varianta. Nechtěl jsem jí brát prostor. Mimo to jsem se musel opět přemáhat, abych odolal. Jak dlouho jsem byl pryč? Hodinu? A její vůně pro mě byla zase čerstvá. Zamračil jsem se. Nikdy nebudu schopný být bez ní déle, aniž bych začínal od začátku. Čekal jsem, že to bude po včerejšku lehčí, ale pletl jsem se. Umíral jsem touhou k ní přistoupit a… Dost! Další důvod, proč se posadit do křesla. Anebo… Tělo se mi automaticky napjalo a já se nadechl. Pálilo to a v krku se mi rozhořel oheň.

Belly ohnutá paže se přemístila na její čelo a chvilku poté se její tělo prohnulo. Nechtěl jsem ji vyděsit tím, že nad ní budu stát. Posadil jsem se a hrál si chvíli na člověka. Čekal jsem. Doufal, že se už probouzí a já uvidím její oči. Že budu tím, co první ráno uvidí. Spletl jsem se. Bella zamžourala do denního světla a podívala se z okna. Mračila se. Zajímalo by mě, proč. Kvůli počasí? Ještě si nezvykla?

Zasténala a přetočila se na bok. Několikrát zamlaskala a znovu zavřela oči. Bylo úžasné to sledovat. Do chvilky, než se vztyčila na posteli a vydechla. Těkala pohledem po lůžku. Jen tak lehce, ale neuniklo mi to. Hledala mě?

„Tvoje vlasy vypadají jako stoh sena… ale mně se líbí,“ zašeptal jsem opatrně, abych ji nevyděsil. Její oči se rozšířily a setkaly se s mým pohledem.

„Edwarde! Tys tu zůstal!“ vyjekla a najednou jsem pochyboval, že je jen nemotorný člověk. Vyskočila z postele a vrhla se ke mně. Skočila mi kolem krku a ztuhla. Objal jsem ji, jako ona mě. Díky bohu, že jsem přišel dřív. Její reakce… Musel jsem se smát. Radostí, že ona má radost. Štěstím, že je u mě a neutíká s křikem. Ironií, jak bláhově zachází se svým životem v přítomnosti upíra.

„Samozřejmě,“ odpověděl jsem a jemně ji pohladil po zádech. Usadila se mi v náruči a svou hlavu položila na mé rameno.

„Byla jsem si jistá, že je to sen.“

„Tak kreativní nejsi,“ poškleboval jsem se, abych ze sebe setřásl tu narůstající paniku z její blízkosti. Vážně jsem měl radost, že ji držím, ale to monstrum uvnitř. Ne, zvládnu ho udržet. Nepustím ho!

„Charlie!“ vyhrkla a odskočila ode mě. To se mi moc nelíbilo.

„Odešel před hodinou – když ti napřed v autě znovu zapojil kabely od baterky. Musím přiznat, že jsem byl zklamaný. Je to vážně všechno, co by udělal, aby tě zastavil, kdybys byla odhodlaná odejít?“ informoval jsem ji o svém postřehu z rána.

„Obvykle nejsi po ránu takhle zmatená,“ poznamenal jsem skoro nevrle. Automaticky jsem k ní roztáhl náruč v naději, že se do ní vrátí a opět bude blízko, ale Bella zaváhala.

„Potřebuju chviličku na lidské záležitosti,“ přiznala.

„Počkám.“ Mělo mě napadnout, že to nemá tak lehké jako upír. Od nás se špína a pot držely v uctivé vzdálenosti. Nemuseli jsme se sprchovat, čistit si zuby, česat… Dělali jsme to jen ze zvyku a z nudy.

Vnímal jsem tekoucí vodu z vedlejší místnosti, zmatené kroky a tupé rány, jak odkládala jednotlivé věci. Plast – kartáček, nebo hřeben. Její vlasy byly vážně zcuchané, ale nebylo se čemu divit, když spala, jak spala. Přesto v nich vypadala neodolatelně. Nikdy jsem neviděl krásnější rozcuchanou dívku, než byla Bella. Její tvář – probuzená čokoláda. Čokoládová řeka. Svěží – napadlo mě. Vypadala takhle pokaždé? Tak odpočatá a uvolněná? Dveře koupelny cvakly. Roztáhl jsem ruce ve chvíli, kdy se ve dveřích objevila Bella. Znejistěla a lehce zčervenala. Zato její srdce ji málem předběhlo, jak zrychlilo.

„Vítej zpátky,“ zašeptal jsem, když se ke mně vydala. Vzal jsem ji opět spokojeně do náruče.

„Tys byl pryč?“ vydechla překvapeně a demonstrativně mě uchopila za límeček košile.

„Přece nemůžu odcházet v šatech, v kterých jsem přišel, co by si sousedi pomysleli? Velmi hluboce jsi spala, o nic jsem nepřišel. Mluvení přišlo dřív.“

Zasténala. „Co jsi slyšel?“

„Říkala jsi, že mě miluješ.“

„To už jsi věděl,“ zamručela rozhozeně.

„Ale přesto, bylo hezké to slyšet.“ Večer jsem si to nedokázal plně vychutnat. Nechtěl jsem ji vzbudit, ale teď…

„Miluju tě,“ zašeptala a vytrhla mě ze vzpomínek, aby mi dala nové a jasnější.

„Teď jsi můj život,“ odpověděl jsem. Říct jí, že jí miluju… Nedokázal bych to říct, jako ona, protože z jejích úst to znělo jistě a jako ta nejdokonalejší symfonie. Ode mě by to bylo nic. To Bellin hlas těm slovům dával kouzlo. Já bych je pošpinil. Co mohlo být víc, než to, že její přítomnost mi dávala pocit, že žiju? Nebyla i o tom láska?

Slunce se vyhouplo na nebe a už konečně opravdu začala neděle.

„Čas na snídani,“ vyhrkl jsem a doufal, že si všimne, že nezapomínám a myslím na její potřeby. Lidé musí jíst a Bella obzvlášť.

Jenže místo úsměvu jsem zkameněl. Bella málem vyjekla a ruce si omotala kolem hrdla. Znovu jsem si přehrál svoje slova. Sakra! Co jsem to…

„Žertuju!“ rozesmála se hlasitě. „A tys říkal, že neumím hrát!“ Rysy tváře mi ztvrdly. Tak tohle bylo podlé.

„To nebylo legrační,“ sykl jsem dotčeně.

„Bylo to moc legrační a ty to víš.“ Dostala mě jako nic. Přelstila upíra.

„Mám to upřesnit?“ zeptal jsem se už s lehkým úsměvem. „Čas na snídani pro lidi.“

„No dobře.“ Teď byla řada na mé pomstě. Opatrně jsem si ji položil přes rameno a seběhl do přízemí. Brblala a protestovala, ale asi jsem ji neslyšel. Jemně jsem ji posadil na židli v kuchyni.

„Co je k snídani?“ usmála se. Sakra, mám vařit? Co se jedlo k snídani? Vajíčka? Slanina? Ne, nedávno jsem to někde viděl. Vločky? Jogurt?

„No, to nevím. Co bys ráda?“ vyzvídal jsem ve snaze, že mě snad navede.

Bella se místo toho usmála a postavila na nohy.

„To je v pořádku, umím se o sebe postarat dost dobře. Dívej se, jak lovím já.“ Rád jsem ji poslechl. Sledoval jsem její ruce, jak přesně vědí, kam sáhnout, jak vysoko se natáhnout a moc ohnout, aby dostaly to, co chtěly. Když svou kořist postavila v misce na stůl, zaváhala.

„Můžu ti něco nabídnout?“ zeptala se. Obrátil jsem oči v sloup.

„Jenom jez, Bello.“

Matně jsem si pamatoval, že mě učili, že se nezírá, ale copak to šlo? Sledoval jsem Bellu, jak jí. Vrýval jsem si do paměti každý záchvěv rtů, očí, prstů. Pohyb tváří, když si vzala moc velké sousto na lžíci.

„Tak co je na programu dneska?“ zeptala se a já zvedl pohled od jejích rtů.

„Hmmm…“ Musel jsem si utřídit myšlenky. Cože jsem to mě… Aha… „Co bys tomu řekla, setkat se s mojí rodinou?“ Zajíkla se. „Teď se bojíš?“ Už? Tohle byl spínač pro její strach?

„Ano,“ přiznala.

„Neboj,“ usmál jsem se. „Já tě ochráním.“

„Já se nebojím jich,“ vysvětlila. „Já se bojím, že se jim nebudu… líbit. Nebudou, no, překvapeni, že domů přivedeš někoho… jako jsem já… aby se s nimi seznámil? Vědí, že o nich vím?“

„Ach, ti už vědí všechno. Včera uzavírali sázky, víš,“ usmál jsem se a vzpomněl si na to, „jestli tě přivedu zpátky – ačkoliv proč by měl někdo sázet proti Alici, to si nedovedu představit. Každopádně my v rodině nemáme mezi sebou tajemství. Ani to není možné, když já umím číst myšlenky a Alice vidí do budoucnosti a tak.“

„A Jasper ve vás všech může vyvolat pocit sdílnosti a podroušenosti, abyste kápli božskou, na to nezapomeň.“

„Dávala jsi pozor,“ usmál jsem se uznale.

„To se o mně ví, to já čas od času dělám. Takže Alice viděla, že přijdu?“

„Něco takového,“ řekl jsem. Kdyby Bella věděla o té vizi, nejspíš bych už nemusel zjišťovat onen magický spínač. Odvrátil jsem pohled, protože ten její na mě dotíral a já si nebyl jistý, že bych jí to nevyklopil.

„Je to vůbec dobré? Upřímně, nevypadá to zrovna lákavě.“ Snažil jsem se odvést pozornost. Bella se na to už nevyptávala. Naštěstí.

„No, není to žádný rozzuřený grizzly…“ zamumlala a mně ztvrdly rysy. Grizzly. Jak o tom může vtipkovat? O tom se nevtipkuje. Nebo ano? Vždyť to byla Bella. Překvapovala mě. Odvrátil jsem hlavu k oknu, a aniž bych si to uvědomil, neodpověděl jsem jí na toho grizzlyho. Teď už bylo pozdě reagovat. Myslela by si, že jsem vymýšlel odpověď, což jsem v podstatě dělal. Místo toho jsem se potutelně ušklíbl a otočil se k ní čelem. Dívala se na mě. Sledovala mě.

„A ty bys mě taky měla představit svému otci, myslím.“

„On už tě zná,“ připomněla mi.

„Myslím jako svého přítele.“

Bella podezíravě přimhouřila oči. „Proč?“

„Není to zvykem?“ zeptal jsem se co nejvíc nevinně. Chtěl jsem, aby o nás všichni věděli. Aby vzali na vědomí, že patříme k sobě a je moje.

„Já nevím,“ přiznala. „To není nutné, víš. Nečekám od tebe, že… Chci říct, nemusíš kvůli mně předstírat.“

„Já nepředstírám.“

Postrkovala zbytky cereálií po krajích misky a kousala se do rtu.

„Povíš Charliemu, že jsem tvůj kluk, nebo ne?“ zopakoval jsem.

„A jsi?“

„Je to volný výklad slova ‚přítel‘, to připouštím.“

„Vlastně jsem měla dojem, že jsi něco víc,“ špitla s pohledem zaraženým do stolu.

„No, nevím, jestli mu potřebujeme říkat všechny hrůzostrašné podrobnosti, ale bude potřebovat nějaké vysvětlení, proč jsem tady tak často. Nechci, aby na mě policejní ředitel Swan vydal zatykač.“ Při těch slovech jsem jí vzal bradu mezi dva prsty a zvedl její tvář ke své.

„A budeš tu?“ zeptala jsem úzkostlivě. „Budeš tu opravdu?“

„Dokud mě budeš chtít,“ ujistil jsem ji.

„Já tě budu chtít vždycky. Napořád.“ Ten výraz – napořád – byl pro nás dva odlišný. Pro Bellu to znamenalo do konce jejího života. Pro mě po zbytek věčnosti. Velké časové rozmezí, které se nedalo nijak skloubit dohromady. Obešel jsem stůl, abych k ní byl blíž, a znovu jsem se dotkl její tváře.

„Jsi z toho smutný?“ zeptala se. Díval jsem se do jejích očí a hledal pomoc. Nebyla to zrovna vhodná chvíle, jak jí vysvětlovat rozdíl slova – napořád.

„Dojedla jsi?“ změnil jsem téma.

„Ano,“ vyhrkla plná energie. Nejspíš se jí také ulevilo, že ta diskuze je uzavřena.

„Obleč se – počkám tady,“ pobídl jsem ji. Odstoupila a vyběhla schody.

Nastala další série ran a přešlapování. Stál jsem tam, kde mě nechala opuštěného, a zkoušel si představit, co si vezme na sebe a co bude pak. V hlavě mi pořád rezonoval pojem – napořád. Dveře cvakly. Vyšel jsem jí naproti a čekal pod schody, když se objevila. Dlouhá khaki sukně a modrá halenka. Vkusné a rozhodně ne burcující, tak proč jsem měl málem pocit, že se mi probudilo srdce a potí se mi dlaně? Látka jí seděla na všech místech. Odhalovala véčkový výstřih a její klíční kost.

„Dobře. Vypadám slušně,“ konstatovala a v jejím hlase byl náznak pochyb. Vběhla mi přímo do náruče, protože se nedívala, kam šlape. Bella. Sevřel jsem ji v objetí a přitiskl ji k sobě.

„Zase se pleteš,“ zašeptal jsem jí do ucha. „Jsi naprosto neslušná – nikdo by neměl vypadat tak svůdně, to není fér.“

„Jak svůdně?  Můžu se převléknout…“ panikařila. Vzdychl jsem. Nejspíš má slova pochopila jinak, než jsem je myslel. Zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou.

„Ty jsi tak pošetilá.“ Automaticky jsem ji políbil na horké čelo a Belle se splašilo srdce. Tohle mě nikdy nepřestane bavit, napadlo mě. „Mám ti vysvětlit, jak mě svádíš?“ zavrněl jsem. Dlaní jsem pohladil její záda a prsty pomalu kontroloval její páteř. Zatajila dech. Lehce a opatrně jsem sklonil hlavu a své rty přitiskl k jejím. Její srdce zpomalovalo. Zamračil jsem se, když zesílila sevření. Bylo to jiné. Odtáhl jsem se, ale Bella stále tlačila.

„Bello?“ vyhrkl jsem vyplašeně, jak jsem ji chytal a zvedal.

„Kvůli tobě…. jsem… omdlela,“ obvinila mě omámeně.

„Co s tebou mám dělat?“ zasténal jsem zoufale. „Včera jsem tě políbil, a tys na mě zaútočila! Dneska na mě omdlíš!“ Byla bílá jak smrt. Pokoušela se zaostřit a neustále mě svírala u sebe jako oporu. Nebránil jsem se.

„Tak to bychom měli, pokud jde o to, že jsem ve všem dobrý,“ povzdechl jsem si a snažil se o zlehčení situace.

„To je problém, ty jsi až moc dobrý. Moc, moc dobrý.“

„Je ti špatně?“ Vypadla jako po tom běhu lesem. Bylo jí zle, určitě ano.

„Ne – to není jako tenkrát. Nevím, co se stalo.“ Zavrtěla omluvně hlavou. „Myslím, že jsem zapomněla dýchat.“

„Takhle tě nemůžu nikam vzít.“

„Jsem v pohodě. Tvoje rodina si stejně bude myslet, že jsem blázen, tak co?“ Potřeboval jsem, aby z křídově bílé se vrátila ke své jen bílé a možná červené. Znal jsem jediný způsob, jak toho dosáhnout.

„Mám slabost pro tuhle barvu, jde ti k pleti,“ vydechl jsem a sledoval její halenku. Zrudla.

„Hele, já se vážně moc snažím nemyslet na to, co mě teď čeká, takže můžeme už jít?“ zeptala se.

„Ty nemáš těžkou hlavu z toho, že jdeš na návštěvu do domu plného upírů, ale z toho, že si myslíš, že se těm upírům nebudeš líbit, je to tak?“

„Je to tak,“ odpověděla.

Zavrtěl jsem hlavou. „Ty jsi neuvěřitelná.“

Vyvedl jsem ji z domu a posadil do náklaďáčku. Odmítal jsem ji nechat řídit. Stejně netušila, kudy. Projel jsem tu cestu tak, jak jsem byl zvyklý, jen o trochu pomaleji. Míjel jsem obydlené části, a když se objevil les a pomalu houstnul, znejistěl jsem. Vážně jsem tohle dělal? Bral Bellu do domu plného upírů?

Když jsem zastavil před naší vilou, po očku jsem se na Bellu díval. Měla v očích úžas a občas se jí roztáhly rty do nepatrného písmenka O. Instinktivně jsem její grimasy napodoboval, jak moc jsem byl pohlcen tou chvílí.

„Páni.“

„Líbí se ti to?“ zajímal jsem se pobaveně. Viděl jsem, že ano. Ale potřeboval jsem se ujistit, že jsem se nespletl. Že jsem si její gesta nevyložil špatně.

„Má to… jistý půvab.“ Rozhodně mě zlobila. Vztáhl jsem k ní ruku a jemně ji zatahal za ten rozdivočelý culík.

„Připravená?“ zeptal jsem se a otevřel dveře Chevyho, aby mohla vyjít ven.

„Ani trošku – tak jdeme.“ Bella se ošila a několikrát si prsty uhladila vlasy.

„Vypadáš rozkošně,“ ujistil jsem ji. Lehce zrůžověla. Vzal jsem její dlaň do své, aby se nebála, a přitom jsem sám trnul hrůzou, jak tohle dopadne. Nejen abych uklidnil Bellu, ale i sebe, jsem na její dlani kreslil palcem malá pravidelná kolečka. Bude to dobré. Zvládneme to. Bella to zvládne. Udělal jsem větší krok, abych mohl Belle otevřít i dveře do domu, a zároveň ji nemusel pouštět.

Už tam čekal Carlisle s Esme, aby se s námi přivítali. Stáli hned nalevo ode dveří, na zvýšeném pódiu vedle mého piana.

Oh, je tak kouzelná, Edwarde! Jásala v duchu Esme. Navenek se však ani nepohnula. Jen se usmívala.

„Carlisle, Esme,“ prolomil jsem ticho, „tohle je Bella.“

„Moc tě u nás vítám, Bello.“ Carlisle nezklamal. Choval se jako dokonalý… upír, který nechce vylekat kořist. Přistoupil pomalu a dal Belle šanci na odmítnutí. Zastavil se kus od ní, aby jemně a pomalu vztáhl ruku.

„Ráda vás zase vidím, pane doktore,“ kuňkla Bella. Přestože jsem jí neviděl do obličeje – alespoň ne osobně, byla červená v líčkách.

„Prosím tě, říkej mi Carlisle.“

Edwarde, nemrač se, škádlila mě Esme. Uvolni se, bude to v pořádku.

„Carlisle.“ Usmála se na něj Bella. Uvolnil jsem se nejen kvůli Esme, ale i kvůli tomu, když jsem si uvědomil, že je přijala. A hlavně oni přijali ji. Nic se nestalo. Esme to zvládla a ostatní… Kde jsou ostatní?

Esme se na Bellu mateřsky usmála a napodobila Carlisleův pomalý pohyb, aby vzala do svých rukou Bellinu dlaň.

„Moc ráda tě poznávám,“ řekla upřímně.

„Děkuju, já vás také.“

„Kde jsou Alice a Jasper?“ zeptal jsem se v okamžiku, kdy se moji sourozenci objevili na okraji širokého schodiště. Ani jsem si neuvědomil, že neslyším jejich myšlenky. Byli tak dobří v nemyšlení, nebo já tak zaneprázdněný sledováním Belly?

„Ahoj, Edwarde!“ zavolala Alice nadšeně. Seběhla dolů po schodech a zastavila těsně u Belly. Napjal jsem se stejně, jako Esme s Carlisleem, ale Bella se usmívala. Viděl jsem to přes Aliciny oči.

„Ahoj, Bello!“ řekla Alice a poskočila dopředu. Nestihl jsem reagovat. Vrhla se k Belle a políbila ji na tvář.

Pane bože!

Alice!

Sakra…

Připadal jsem si jako vytesaný z mramoru. Promítl jsem Alici její sladkou budoucnost v drtiči odpadků, jestli Belle něco provede, ale ignorovala mě. Místo toho se na mě otočila Bella. Děkoval jsem za své sebeovládání.

„Opravdu hezky voníš, nikdy předtím jsem si toho nevšimla,“ poznamenala na absolutní završení všeho. K drtiči odpadků jsem přidal i zabavení kreditních karet.

Ale Edwarde! Uvolni se! Bude to v pořádku! Ujišťovala mě v duchu. Bella se lehce ošila, když se objevil Jasper.

Voní, ach… Bojí se, je nejistá… hm… Všichni jste nejistí…

Jak ho tohle napadlo? Nebyl jsem nejistý, nebo možná… Dobře, byl jsem nejistý, ale to jsem byl od samého počátku. A hlavně co se týkalo jeho. Jenže jeho vlna vyrovnaného klidu mě zmátla.

Její klid je můj klid… Větší klid, menší proudění krve… Méně vůně… Voní… povytáhl jsem obočí a Bella si toho nejspíš všimla, ale nic neřekla.

„Ahoj, Bello,“ pozdravil ji Jasper obezřetně. Zůstal stát v dostatečné vzdálenosti a opravdu se snažil nemyslet na její vůni. Hlídal jsem ho nejvíc ze všech. Jeho sebeovládání právě dostávalo zátěžový test.

„Ahoj, Jaspere.“ Bella se zdvořile usmála nejen na něj, ale i na ostatní. „Ráda vás všechny poznávám – máte moc krásný dům,“ dodala zdvořile.

„Díky,“ řekla Esme. „Jsme tak rádi, že jsi přišla.“

Je tak statečná, že sem přišla, nemyslíš, Edwarde? Lehce jsem přikývl. Bella byla statečná. Bella byla všechno.

Alice měla vizi. Myslíš, že si o tom budeme moct promluvit? Před Bellou? zajímal se Carlisle. Přikývl jsem.

„Umíš hrát?“ zeptala se z ničeho nic Esme a naklonila hlavu k pianu. Podíval jsem se nejprve na ni a pak na Bellu, která lehce zavrtěla hlavou.

„Vůbec ne. Ale je tak krásné. To je vaše?“

„Ne,“ zasmála se Esme. „Edward ti neřekl, že je muzikální?“

„Ne.“ Heh... Bella se na mě otočila a mračila se. Zkusil jsem se usmát a dát do toho tichou omluvu, ale Bella pokračovala tím svým sladkým sarkasmem. „Měla jsem to asi uhodnout. Edward totiž umí všechno, víte?“ vyhrkla pobaveně.

Jasper se uchichtl a Esme na mě vrhla káravý pohled.

„Doufám, že ses nepředváděl – je to nevychované,“ zamračila se.

„Jenom trošku,“ zasmál jsem se. Její obličej přitom zjihl.

Milovala by tě i bez předvádění, Edwarde, ujišťovala mě Esme. Vyměnil jsem si s ní láskyplný pohled. Byla si tím tak jistá, že i já začínal věřit.

„On je totiž moc skromný,“ upřesnila to Bella.

„No, tak jí zahraj,“ povzbuzovala mě Esme.

„Zrovna jsi říkala, že se nemám předvádět, že je to nevychovanost,“ namítl jsem v sebeobraně.

„Každé pravidlo má výjimky,“ odpověděla mi Esme.

„Ráda bych tě slyšela hrát,“ přidala se Bella.

„Tak domluveno.“ Esme mě postrčila k pianu, aniž bych stihl protestovat. Rozhodně jsem nehodlal pustit Bellu. Stáhl jsem ji na lavičku vedle sebe. Zadíval jsem se jí do tváře a hledal pomoc. Oporu. Neuměl jsem hrát na povel. Určitě to řekla jenom ze slušnosti, ale pak mě napadlo, že se pletu. Zase. Bella to vážně chtěla? Poslouchat klavír? Odvrátil jsem se od ní, protože mi rozhodně nehodlala dát milost, a začal jsem hrát. Úmyslně jsem vybral skladbu pro Esme. Na vytahování byla dokonalá.

Je unešená, koukej! Jásala v duchu Alice a vesele se uchichtla. Nedalo mi to, abych se k Belle neotočil. Mrknul jsem na ni jako lišák. Dmul jsem se pýchou pokaždé, když jsem ji ohromil. Chtěl jsem ji ohromovat den co den. Být pro ni princ na bílém koni, hrdina… její přítel.

Necháme vás tu, navrhla Esme a já viděl, jak je všechny postrkuje pryč z pokoje. Osaměli jsme.

„Líbí se ti to?“ zajímal jsem se.

„To jsi napsal ty?“ vydechla, jak jí to najednou došlo.

Přikývl jsem. „Esme má tuhle skladbu moc ráda.“

Z ničeho nic zavřela oči a zavrtěla hlavou.

„Co se děje?“ dožadoval jsem se odpovědi.

„Připadám si vedle tebe tak nicotná,“ vzdychla ve chvíli, kdy jsem z Esmeiny oblíbené přešel do tónů Belliny ukolébavky. Můj důkaz toho, že nemohla být nicotná. Nicotná osoba by nezavinila vznik něčeho takovéhoto.

„K téhle jsi mě inspirovala ty,“ zašeptal jsem. „Líbíš se jim, víš, zvláště Esme.“ Bella se s úsměvem otočila k místu, kde nejspíš čekala mou rodinu.

„Kam šli?“ vyhrkla.

„Velmi nenápadně nám chtěli nechat trochu soukromí, předpokládám.“ Bella si smutně povzdechla, jenže než jsem stihl panikařit, proč to tak je, promluvila:

„Oni mě mají rádi. Ale Rosalie a Emmett…“ odmlčela se.

Zamračil jsem se. Proč ji trápí sobecká Rosalie? „Nedělej si kvůli Rosalii hlavu, ona se umoudří.“

„Emmett?“

„No, on si myslí, že já jsem blázen, to je pravda, ale s tebou nemá problém. Snaží se vysvětlit to Rosalii.“

„Co ji tak rozčiluje?“

„Rosalie se nejvíc pere s… s tím, co jsme. Je pro ni těžké mít tu někoho zvenčí, kdo zná pravdu. A je trochu žárlivá.“

„Rosalie žárlí na mě?“ zeptala se nevěřícně. Měl jsem se možná s někým vsadit. Tehdy jsem nad tím samým uvažoval. Kdybych Belle řekl, co Rosalie cítí, nevěřila by mi. A přesně to se teď stalo. Užasle mě sledovala.

„Ty jsi člověk.“ Pokrčil jsem rameny. „To ti závidí.“

„Aha,“ zamumlala, stále ohromená. „I Jasper, ovšem…“

„Za to můžu vážně já. Říkal jsem ti, že on náš způsob života zkouší nejkratší dobu. Varoval jsem ho, aby si držel odstup.“

„Esme a Carlisle…?“ pokračovala.

„Ti jsou šťastní, když vidí, že já jsem šťastný. Skutečně, Esme by nevadilo, kdybys měla třetí oko a na nohou plovací blány. Celou tu dobu si o mě dělala starosti, bála se, že v mé podstatě něco chybí, že jsem byl příliš mladý, když mě Carlisle proměnil… Je v sedmém nebi. Pokaždé, když se tě dotknu, se div nezalyká spokojeností.“

„Alice se zdá velmi… nadšená.“

„Alice má svůj vlastní způsob nazírání věcí,“ ucedil jsem skrz zuby.

„A ty mi to nevysvětlíš, viď?“ Byla až moc všímavá. Až moc. Normální člověk by takové věci přehlédl. Ignoroval by je, ale Bella ne.

„Co ti to Carlisle předtím říkal?“ vydechla a já se zamračil ještě víc. I tohle viděla?

„Ty sis toho všimla, viď?“

„Přirozeně.“ Možná bych jí to měl říct. Stejně se to dozví a já si alespoň zajistím důvod být víc s Bellou.

„Chtěl mi povědět nějaké novinky – nevěděl, jestli bych o tom před tebou chtěl mluvit.“

„A chtěl bys?“

„Budu muset, protože příštích pár dnů – nebo týdnů – tě budu muset trochu… víc chránit, a nechtěl bych, aby sis myslela, že jsem ve své podstatě nesnesitelný tyran.“

„Co se děje?“

„Zatím se neděje nic. Alice jenom viděla nějaké návštěvníky, kteří se tu brzy objeví. Vědí, že jsme tady, a jsou zvědaví.“

„Návštěvníci?“

„Ano… tedy, oni nejsou jako my, samozřejmě – myslím pokud jde o jejich lovecké zvyky. Pravděpodobně nepřijdou vůbec do města, ale já tě rozhodně nepustím z dohledu, dokud neodejdou.“

„Konečně rozumná reakce!“ zamumlal jsem, když se Bella otřásla a naskočila jí husí kůže. „Už jsem si začínal myslet, že nemáš vůbec žádný pud sebezáchovy.“ Bella mi prozíravě neodpověděla. Jen se rozhlédla po světlém pokoji.

„Něco takového jsi nečekala, viď?“ Ušklíbl jsem se samolibě.

„Ne,“ připustila.

„Žádné rakve, hromady lebek v koutech; myslím, že ani nemáme pavučiny… jaké to pro tebe musí být zklamání,“ pokračoval jsem pobaveně.

„Je to tak světlé… tak otevřené.“

„To je jediné místo, kde se nikdy nemusíme skrývat.“

Lehce a plynule jsem nechal doznít poslední tón Belliny ukolébavky a sledoval její tvář. Měla skleněné oči. Unavené?

„Děkuju,“ zašeptala a otřela si oči. Nebyla unavená. Plakala.

Dotkl jsem se koutku jejího oka a chytil jednu, která unikla ze slzného kanálku a Bella ji nestihla setřít. Zvedl jsem prst a zamyšleně tu kapičku zkoumal. Kapka slzy. Slané vody. Belliny slané slzy. Kus jejích pocitů a bolístek. Zajímalo by mě, jestli ta slza je – oh, samozřejmě, že je slaná, ale ucítí tu chuť i upír? Chutná to jinak? Ještě nikdy jsem neměl… Strčil jsem prst do úst a slízl tu kapičku. Bella mě sledovala s povytaženým obočím a já se musel usmát.

„Chceš si prohlédnout dům?“ navrhl jsem pobaveně.

„Nikde žádné rakve?“ ověřovala si s lehkou úzkostí v hlase.

Zasmál jsem se, vzal jsem ji za ruku a vedl ke schodům.

„Nikde žádné rakve,“ slíbil jsem jí.

Šli jsme po masívním schodišti, Bella se přidržovala zábradlí a druhou rukou mě svírala v dlani.

„Rosaliin a Emmettův pokoj… Carlisleova pracovna… Alicin pokoj…“ ukazoval jsem, jak jsem ji vedl podle dveří.

Bella se zarazila v mezipatře. Sledovala Carlisleovo dědictví s pusou dokořán.

„Klidně se směj. Je to tak trochu ironické.“

Nesmála se. Její ruka se automaticky zvedla, s prstem nataženým, jako kdyby se chtěla dotknout velkého dřevěného kříže, jeho temné patiny kontrastující se světlejším odstínem na zdi. Ale nedotkla se ho, ačkoliv mohla. Nebránil bych jí v tom. Mohla se tu dotknout, čeho jen chtěla a já bych to snad i uvítal, protože by tu nechala nejen svůj pachový otisk, ale i reálný. Fyzický.

„Musí být velmi starý,“ hádala.

„Počátek třicátých let sedmnáctého století, plus mínus,“ odpověděl jsem ležérně.

„Proč ho tady máte?“ podivila se s očima navrch hlavy.

„Nostalgie. Patřil Carlisleovu otci.“

„On sbíral starožitnosti?“ namítla pochybovačně.

„Ne. Sám ho vyřezal. Visel v kostele nad kazatelnou, ze které kázal.“

Bella zbledla a odvrátila tvář. Upírala oči na ten ohromný kříž a mlčela. Začínal jsem bý nervózní.

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se ustaraně.

„Kolik je Carlisleovi?“ zeptala se tiše s očima stále upřenýma vzhůru.

„Právě oslaví své tří sté šedesáté druhé narozeniny,“ odpověděl jsem. Podívala se zpátky na mě, v očích milion otázek.

Nespouštěl jsem z ní oči, když jsem se nadechl, abych jí pověděl Carlisleův příběh.

„Carlisle se narodil v Londýně, myslí si, že někdy na začátku čtyřicátých let sedmnáctého století. Obyčejní lidé tehdy nezaznamenávali čas tak přesně. Bylo to ovšem těsně před začátkem Cromwellovy vlády. Byl jediným synem anglikánského pastora. Jeho matka zemřela při porodu. Jeho otec byl netolerantní člověk. Jak se k moci dostali protestanti, stal se nadšeným pronásledovatelem katolíků a vyznavačů ostatních náboženství. Také velmi silně věřil v existenci zla. Vedl hony na čarodějnice, vlkodlaky… a upíry.“ Bella se napjala jako luk, ale mlčela. „Upálili mnoho nevinných lidí – ti skuteční upíři se samozřejmě nedali tak snadno chytit. Když pastor zestárl, pověřil hony svého poslušného syna. Zpočátku byl pro něj Carlisle zklamáním; odkládal obvinění, neviděl démony tam, kde neexistovali. Ale byl vytrvalý a chytřejší než jeho otec. Opravdu odhalil skupinu skutečných upírů, kteří žili schovaní v městských kanálech a vycházeli jenom v noci na lov. V těch dobách, kdy příšery nebyly jenom mýty a legendami, tak žili mnozí z nich. Lidé samozřejmě popadli vidle a pochodně a čekali na místě, které Carlisle označil, až příšery vyjdou na ulici. Nakonec se jeden upír objevil.“

Skoro jsem šeptal, když jsem si vybavoval Carlisleovy vzpomínky, které mi svěřil. Vynechával jsem některé skutečnosti a rozhodně jsem jí nehodlal říct vše, protože to nebyl můj příběh a ani jsem k tomu neměl právo. Tohle byla obecná část, kterou znát mohla. Nadechl jsem se a pokračoval jsem dál.

„Musel být velmi starý a slabý hlady. Carlisle ho slyšel, jak latinsky zavolal na ostatní, když zachytil pach davu. Utíkal ulicemi a Carlisle – bylo mu třiadvacet a byl velmi rychlý – vedl stíhání. Ten tvor by jim dokázal snadno utéct, ale Carlisle si myslí, že měl příliš velký hlad, takže se otočil a zaútočil. Napřed napadl Carlislea, ale ostatní byli blízko za ním, tak se otočil, aby se bránil. Dva muže zabil a třetího odtáhl s sebou. Carlislea nechal krvácejícího ležet na ulici.“ Odmítal jsem jí popisovat tu hrůzu při proměně, nebo při kousnutí. Nemusela vědět, jak bolestivé to celé je.

„Carlisle věděl, co jeho otec udělá. Těla budou spálena – cokoliv infikované nestvůrou musí být zničeno. Carlisle instinktivně jednal tak, aby si zachránil vlastní život. Odplazil se z ulice, zatímco dav stíhal zloducha a jeho oběť. Tři dny se schovával ve sklepě, zahrabaný do hnijících brambor. Je zázrak, že dokázal být zticha, a zůstat tak neodhalený. Pak bylo po všem, a on si uvědomil, čím se stal.“ Prohlížel jsem si Belly tvář. Její čokoládové oči mě konsternovaně sledovaly a její líčka byla bílá jako padlý sníh. Nervózně si oždibovala spodní ret.

„Jak ti je?“ zeptal jsem se opatrně.

„Jsem v pohodě,“ ujistila mě. Viděl jsem na ni, jak moc ji užírají nezodpovězené otázky a jak se na ně chce zeptat.

„Předpokládám, že pro mě máš pár dalších otázek.“

„Pár.“

Zazubil jsem se na ni a vzal ji opět za ruku. „No tak pojď,“ povzbuzoval jsem ji, když nepochopila můj záměr. Vedl jsem ji chodbou o kus zpět, ke Carlisleově pracovně. „Něco ti ukážu.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!