Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/avatar%20-%20Midnihgt%20sun.jpg

14. DUCH NAD HMOTOU

 

 

I já podlehla, takže se mi vás zželelo a kapitola není půlená. Užijte si ji.

Dalo by se říct, že jsem vyhrál. Sám nad sebou, což mi vykouzlilo na tváři pobavený úsměv. Bella seděla vedle mě a rozpačitě si žmoulala ruce. Když jsem otočil auto, abychom mohli odjet domů, vzal jsem ji za ruku. Preventivně – aby mi nezkolabovala po tom mém bláznivém nápadu – jsem otevřel obě okýnka. Čerstvý vzduch neuškodí ani mně a ani jí. Její ruku jsem nepustil. Vlastně jen jednou, když jsem se snažil vymámit z jejího autorádia solidní hudbu. Spokojen s výsledkem jsem se vrátil k předchozí činnosti – svírání Belliny ruky.

Stmívalo se. Slunce bylo zbarvené doruda a vzduch voněl mizejícím dnem. Nepatrně, proti tomu, co jsem cítil já uvnitř. Políbil jsem Bellu a nezabil ji. Nevěděl jsem, jestli se mi dýchalo lépe, protože byla okýnka stažená, nebo jestli za to mohlo to mé malé vítězství. Vehementně jsem si hlídal rychlost, abych jí nedal záminku vzít mi volant z rukou. Snil jsem, přestože jsem nemohl spát. Jak jinak jsem si mohl vysvětlit dnešní den? V rádiu začali hrát jednu z mých oblíbených. Moje nálada vzrostla a já to ze sebe potřeboval nějak vyventilovat. Nejraději bych šlápl na plyn a hnal se po silnici jako smyslů zbavený, ale… Za prvé – byla se mnou sladká křehká Bella a za druhé – Chevy by to určitě a dozajista nezvládl. Jak řekla Bella, byl to dědeček.

Začal jsem si proto raději zpívat. Znal jsem slova, melodii a díky upířímu talentu nebyl problém zpívat. Uměl jsem to už jako člověk a bavilo mě to. Nebylo to vychloubání. Byl to holý fakt, jak říkávala moje matka.

„Máš rád hudbu z padesátých let?“ zeptala se mě najednou.

„Muzika v padesátých letech byla dobrá. Mnohem lepší než v šedesátých, nebo v sedmdesátých, br!“ otřásl jsem se. „Osmdesátá léta byla snesitelná.“

„Řekneš mi někdy, kolik je ti let?“ zeptala se váhavě, jako kdyby se bála, že mě rozzlobí.

„Záleží na tom hodně?“ Kdyby věděla, že jsem mohl teoreticky chodit do školy s jejím pra pra pradědečkem…

„Ne, ale pořád si říkám…“ ušklíbla se. „Nic tě v noci neudrží vzhůru tolik jako nevyřešené tajemství.“

„Nevím, jestli tě to nerozruší,“ varoval jsem ji. Pořád jsem se něčeho bál. Pokaždé, když jsem si už myslel, že jsem vše překonal, přišel nový strach. Je možné, že uteče, až jí povím svůj věk. Třeba zrovna to je ten spouštěč její paniky. Nejspíš jsem mlčel moc dlouho, protože mě pobídla:

„Zkus to.“

Chvilku jsem ještě pozoroval tu rudou kouli na obloze a pral se sám se sebou. Nakonec jsem se k Belle otočil. Vypadala zvědavě. Její čokoládové oči byly zvědavostí rozšířené a rty měla pootevřené. Hladově mě pozorovala. Nemůže teď utéct. Musela by vyskočit z jedoucího vozu a to nedovolím. Přinejhorším mi uteče, až zastavím. Vrátil jsem se pohledem ke slunci. Nedokázal jsem už ani pomyslet na to, že by mě vážně opustila. Nechala lapeného v těch zmatených pocitech a bez odpovědí.

„Narodil jsem se v Chicagu v roce 1901,“ vyhrkl jsem a opět se na ni podíval. V očích se jí mihlo zděšení, ale okamžitě zmizelo. Pobavilo mě, jak se snaží vypadat vyrovnaně. Nechtěla mě ranit, nejspíš.  „Carlisle mě našel v nemocnici v létě 1918. Bylo mi sedmnáct a umíral jsem na španělskou chřipku.“ Bella se zajíkla. Tiše, ale slyšel jsem to.

„Nepamatuju si to moc dobře, už je to dávno, a lidské vzpomínky vyblednou.“ Vybavil jsem si tvář své matky a otce. Jejich poslední slova, která jsem byl schopný si zapamatovat a dennodenně si je opakoval, abych je nezapomněl, jenže jejich tváře bledly. „Pamatuju si, jaké to bylo, když mě Carlisle zachránil. Není to snadná věc, rozhodně nic, na co bys mohla zapomenout.“

„Co tvoji rodiče?“

„Ti na tu nemoc už umřeli. Byl jsem sám. Proto si mě vybral. Věděl, že ve všem tom zmatku epidemie si nikdo ani nevšimne, že jsem pryč.“

„Jak tě… zachránil?“

Nemyslel jsem si, že je vhodné popisovat jí proces přeměny. Možná za to mohl ten sobec ve mně, který byl rád, že její panický útěk oddálil k další kolizi. Nemusela přijít tak brzy. Byl jsem ale rozhodnutý, že jí to povím. Nebudu jí lhát. Řeknu jí to. Opatrně a možná jen okrajově.

„Bylo to těžké. Ne každý má to sebeovládání nutné pro to, aby se to podařilo. Ale Carlisle byl vždycky ten nejlidštější, nejsoucitnější z nás… Myslím, že v průběhu celé historie bys nenašla jemu podobného,“ řekl jsem. Sevřel jsem volant pevněji, když jsem si vzpomněl na ten oheň. „Pro mě to bylo prostě velmi, velmi bolestivé.“

Čekal jsem na další salvu otázek, ale Bella mlčela. Zabloudil jsem k těm událostem oné noci. K Carlisleově tichému slibu, že to bude v pořádku, že mi pomůže. Přes to až k žáru v těle a nově objeveným smyslům. Řekl jsem jí to špatně. Prezentoval jsem Carlislea jako tyrana, co nemá srdce. Musel jsem to napravit, než jej pozná a bude si moct udělat obrázek sama.

„Udělal to z osamělosti. To je obvykle důvod volby. Byl jsem první v Carlisleově rodině, ačkoliv brzy poté našel Esme. Spadla z útesu. V nemocnici ji přinesli rovnou do márnice, ačkoliv její srdce stále tlouklo.“

„Takže tedy musíš umírat, aby ses stal…“ Bella zaváhala. Narovnal jsem se v zádech. Jen lehce, takže to sotva zaznamenala. Slovo upír se v našem společném slovníku nevyskytovalo a nejspíš ani nikdy nevyskytne.

„Ne, to jenom Carlisle. Nikdy by to neudělal nikomu, kdo má jinou volbu. Říká ovšem, že je to snadnější, když je krev slabá.“  Zase jsem se bál, že začne křičet, ale Bella mě neustále utvrzovala v tom, že toho snese mnohem víc, než si myslím. Byla neuvěřitelně statečná, anebo blázen.

„A Emmett a Rosalie?“

„Carlisle přivedl Rosalii do naší rodiny jako třetí. Až mnohem později mi došlo, že doufal, že Rosalie se mi stane tím, čím pro něj byla Esme – vždycky měl všechno důkladně promyšlené, ale já jsem ji nikdy nebral jinak než jako sestru. Rosalie si pak o dva roky později našla Emmetta. Byla na lovu – tenkrát jsme byli v Apalačských horách a ona našla medvěda, který se ho chystal dorazit. Přinesla ho zpátky Carlisleovi, více než sto mil, protože se bála, že by to sama nedokázala. Teprve teď začínám chápat, jak těžká pro ni ta cesta byla.“ Uvědomil jsem si, že už konečně vím, co Rosalie musela prožít, když se pokoušela Emmetta dopravit bez dalších zranění domů. Jak se musela přemáhat, aby odolala. Otočil jsem se k Belle, která hltala každé slovo a neubránil se úsměvu. Byla tak křehká. Aniž bych vyprostil ruku ze sevření, zvedl jsem je a hřbetem své paže ji pohladil po tváři. Byla hebká.

„Ale dokázala to,“ konstatovala, jako kdyby jiné řešení ani nemohlo nastat. Klopila oči a rudla.

„Ano. Viděla v jeho obličeji něco, co jí dodalo dost síly. A od té doby jsou spolu. Někdy žijí odděleně od nás, jako manželé. Ale čím mladší předstíráme, že jsme, tím déle můžeme zůstat na daném místě. Městečko Forks nám připadalo dokonalé, tak jsme se tu zapsali na střední školu.“ Zasmál jsem se. „Předpokládám, že jim za pár let budeme muset jít na svatbu, znovu.“

„A Alice a Jasper?“

„Alice a Jasper jsou dvě velmi vzácné bytosti. Oba si vypěstovali svědomí, jak tomu říkáme, bez nějakého vnějšího vedení. Jasper patřil do jiné… rodiny, do velmi odlišné rodiny. Měl z toho depresi a začal se toulat na vlastní pěst. Alice ho našla. Jako já, i ona má některé dary nad běžný rámec našeho druhu.“

„Vážně?“ vydechla fascinovaně. „Ale tys říkal, že jsi jediný, kdo dokáže číst lidem myšlenky.“

„To je pravda. Ona umí jiné věci. Ona věci vidí – věci, které se možná stanou, které přicházejí. Ale je to velmi subjektivní. Budoucnost není vytesaná do kamene. Věci se mění.“ Mění se! Změní se… Nestane se to, co viděla Alice. Dnes jsem se posunul o kus dál. Dokážu odolat a z Belly se nestane ani upír a ani oběť. Přežije a prožije krásný život. Se mnou – kéž by. Nedokázal jsem se jí podívat do tváře. Ta Alicina vize se mi promítala do Belliných čokoládových očí.

„Jaké věci vidí?“

„Viděla Jaspera a poznala, že ji hledá, dřív než to poznal on sám. Viděla Carlislea a naši rodinu a společně si nás našli. Je velmi citlivá na náš druh. Vždycky například vidí, když se přiblíží nějaká skupina našeho druhu. A vidí i hrozbu, kterou by ta skupina mohla představovat.“

„Je hodně takových… vašeho druhu?“

„Ne, moc ne. Ale většina se neusadí na jednom místě. Jenom takoví jako my, ti, kdo se vzdali lovení lidí –“ pohlédl jsem na Bellu. Zase jsem přestřelil, „mohou trvale žít společně s lidmi. Našli jsme jenom jednu další rodinu, jako je ta naše, v jedné malé vesnici na Aljašce. Nějakou dobu jsme žili společně, ale bylo nás tam tolik, že by si nás lidé mohli všimnout. Ti z nás, kteří žijí… jinak, mají tendenci žít pospolu.“

„A ti ostatní?“

„To jsou většinou kočovníci. Všichni jsme tak někdy žili. Po čase tě to unaví, jako všechno. Ale tu a tam na někoho narazíme, protože většina z nás dává přednost severu.“

„Proč?“

Zatočil jsem volantem a zastavil před Belliným domem. Kolem bylo ticho. Neslyšel jsem z domu žádné přerušované ani jiné myšlenky. Charlie tu nebyl, proto jsem si mohl dovolit vypnout motor a zůstat v klidu sedět. Když Chevy přestal vrnět, to ticho bylo uširvoucí. Nikdy jsem nic takového nezažil. Slyšet jen svoje myšlenky…

„Měla jsi dnes odpoledne oči otevřené?“ dobíral jsem si ji. „Myslíš, že bych ve slunečním světle mohl chodit po ulicích, aniž bych působil dopravní nehody? Není náhodou, že jsme si vybrali Olympijský poloostrov, jedno z nejméně slunečných míst na světě. Je hezké, když můžeš ve dne chodit ven. Nevěřila bys, jak po víc než osmdesáti letech noční doba unavuje.“ Donedávna, samozřejmě. Dokud jsem neobjevil Bellino okno. Šmíráku!

„Takže odtud pocházejí ty legendy?“

„Pravděpodobně.“

„A Alice přišla taky z jiné rodiny, jako Jasper?“

„Ne, a to je tajemství. Alice si vůbec nepamatuje svůj lidský život. A neví, kdo ji stvořil. Probudila se sama. Ať ji udělal kdokoliv, odešel; a nikdo z nás nepochopil proč nebo jak to mohl udělat. Kdyby neměla ten jiný smysl, kdyby neviděla Jaspera a Carlislea a nepoznala, že jednoho dne bude patřit k nám, pravděpodobně by se z ní stala naprostá divoška.“

Představa Alice, jak běhá po lese s listím ve vlasech a bez oblečení mi málem naháněla husí kůži. Alice byla malý ďábel. Samá akce. Nedokázala sedět v klidu a nic nedělat. Pořád brebentila, nakupovala, sledovala burzu… Přestože mi často lezla na nervy, měl jsem ji rád a věděl jsem, že by pro naší rodinu udělala cokoliv. Z Bellina místa se ozval kručivý zvuk.

„Promiň, zdržuju tě od večeře.“

„Jsem v pohodě, vážně.“

„Nikdy jsem nestrávil moc času s někým, kdo potřebuje jíst. Zapomínám.“

„Chci zůstat s tebou.“ Otočil jsem hlavu jejím směrem. Spoléhala naivně na tu tmu okolo. Viděl jsem jí to v očích, ale nejspíš si neuvědomila, jak ve tmě vidím já. A že bylo na co se dívat. Zrudla a ta červeň ji vybarvila líčka. Chtěla zůstat se mnou. Se mnou! Ne s Newtonem, ale se mnou. S Edwardem Cullenem; a já si to taky přál.

„Nemůžu jít dovnitř?“ napadlo mě. Možná nesmí zvát návštěvy. Třeba má s otcem nějakou úmluvu.

„Ty bys chtěl?“ Byla překvapená? Nečekala to? A pak mi to nejspíš došlo. S mírným zpožděním jsem si uvědomil její slabé sebevědomí.

„Ano, jestli to nevadí.“ Už jsem nedokázal váhat. Vyšel jsem z vozu a oběhl auto. Až moc rychle na to, aby to Bella zaregistrovala. Otevřel jsem dveře na její straně.

„Velmi lidské,“ pochválila mě ironicky.

„Něco se mi vybavuje,“ reagoval jsem spíš na to gesto otevření dveří, než na ten způsob. Žil jsem v době, kdy otvírání dveří dámám bylo na denním pořádku. Kdo to nedělal, nemohl být ve společnosti brán s respektem. Odsouvání židlí, přednost ve dveřích, zdravení, podávání ruky… Ale postupem času – upířího času – se to začalo ztrácet. Zůstávaly jen útržky. Neplatilo tu žádné pravidlo o tom, co se v mládí naučíš…

Kráčel jsem vedle ní. Tiše jako myš. Bavilo mě sledovat, jak se v té tmě otáčí a hledá mě. Líbilo se mi, že si mě hlídá. U dveří jsem ji předběhl. Vytáhl ukrytý klíč a odemkl. Otevřel jsem ji dveře a dal jí přednost  - jak jsem měl.

„Dveře byly odemčené?“

„Ne, použil jsem klíč pod okapem.“

Vstoupila dovnitř, rozsvítila světlo na verandě a otočila se, aby se na mě podívala s obočím zdviženým. Prozradil jsem se. Moje noční návštěvy teď mizely ve stínu minulosti. „Byl jsem na tebe zvědavý.“

„Tys mě špehoval?“

„Co jiného se dá v noci dělat?“ Její tón hlasu mi dal naději. Brala to jako legraci. Neviděla ve mně slídila a šmíráka. Její tváře opět znachověly. Lichotilo jí to. Vstoupila dál do domu a já šel mlčky za ní. Jen vteřinku. Pak jsem ji předběhl, když jsem se ujistil, kam jde. Posadil jsem se – lidsky – na jednu z židlí a čekal. Její rozpaky… Liboval jsem si v nich. V jejích reakcích, protože to znamenalo, že se mě nebojí a nevadím jí. Měla by se bát, ale to bylo v tuhle chvíli vedlejší. Urputně se pokoušela soustředit na vaření. Krčila lehce čelo a já se mohl kochat.

Sledoval jsem její ruce. A taky to, co vytvářela. Jen si ohřívala něco, co nevonělo, nevypadalo a rozhodně ani nemohlo chutnat dobře.

„Jak často?“ zeptala se.

„Hmmm?“ Z těch úvah mi utekla její otázka. Snad prvně jsem se nedokázal soustředit na víc věcí najednou! Stála u linky zády ke mně. Viděl jsem její… záda.

„Jak často sem chodíš?“

„Chodím sem skoro každou noc.“

„Proč?“ Konečně se otočila. Ve tváři šok a stud.

„Jsi zajímavá, když spíš. Mluvíš ze spaní.“

„Ne!“ vydechla a vypadalo to, že je rozčílená. Zasáhl jsem jí do soukromí, sakra. Měl jsem mlčet, nebo to neříkat tak na rovinu.

„Moc se na mě zlobíš?“

„Přijde na to!“ vyhrkla. Ani jsem se nepohnul.

Čekal jsem, jak se rozmyslí. Vypadala, že si probírá pro a proti.

„Na co?“ naléhal jsem. Podle čeho to bude soudit?

„Na to, co jsi slyšel!“ zakvílela.

Tak to bylo zlé. Byla bledá a vyděšená. Šokovaně tam stála a snažila se popadnout dech. Vstal jsem a sevřel její dlaně ve svých.

„Nezlob se!“ prosil jsem. Měla svěšenou hlavu. Neviděl jsem jí do tváře. Musel jsem naklonit tu svou, abych se zadíval do jejích očí. „Stýská se ti po mamince,“ vzpomněl jsem si na několik prvních nocí v jejím pokoji, když se převalovala a nedokázala se ukonejšit.. „Máš o ni starost. A když prší, jsi z toho zvuku neklidná. Hodně jsi mluvívala o domově, ale teď už to není tak časté. Jednou jsi řekla, ‚Je to moc zelené‘.“ Unikl mi pobavený smích a doufal jsem, že mi to odpustí, když jsem se přiznal a řekl jí to.

„A dál?“ zeptala se. Snažil jsem se neculit, přestože jsem tušil, na co naráží.

„Říkala jsi moje jméno,“ přiznal jsem. Bella vzdychla, jako kdyby neměla už jinou volbu.

„Mockrát?“

„Kolik přesně je podle tebe mockrát?“ Desetkrát? Moje jméno v jejích snech bylo často. Možná proto jsem tam – se svým jménem – musel být i já. Jinak to nešlo.

„Ach ne!“ Svěsila zahanbeně hlavu. Chtěl jsem ji dát vědět, že je všechno v pořádku a nic se neděje. Že jsem za její mluvení ze spaní rád, protože díky němu jsem tu zůstal… přitáhl jsem si ji do náruče a objal ji.

„Nebuď z toho nesvá,“ zašeptal jsem jí do ucha. „Kdybych já vůbec dokázal snít, zdálo by se mi o tobě. A já se za to nestydím.“

Pak jsme oba uslyšeli zvuk pneumatik na cihlové příjezdové cestě a viděli, jak světlomety probleskly předními okny a halou a posvítily na nás. Ztuhla mi v náruči.

„Měl by tvůj otec vědět, že jsem tady?“ zeptal jsem se, přestože jsem věděl, jak bude znít odpověď.

„Nevím jistě…“ Snažila se rychle si to promyslet.

„Tak někdy jindy,“ zašeptal jsem a vyklouzl z kuchyně jako stín.

„Edwarde!“ zasyčela. Slyšel jsem ji, když jsem se jejím oknem v pokoji sápal líně pryč. Nechtělo se mi. Zasmál jsem se jejímu tázacímu tónu. Hledala mě a mě to hřálo v hrudi.

„Bello?“ zavolal Charlie a mě v tu chvíli napadlo počkat. Posadil jsem se na její postel a zaposlouchal se.

„Jsem tady.“

„Můžeš mi taky trochu nandat? Jsem utahaný jako kůň.“

Slyšel jsem, jak nádobí lehce cinká o stůl, nebo jak se spouští mikrovlnka. Vnímal jsem Charlieho myšlenky na uplynulý den, a jak pohledem rozebírá Bellu. Vypadá dnes spokojeně, konstatoval v duchu a já se musel usmát. Mohl jsem si za to dávat vinu.

„Díky,“ zamumlal po chvíli Charlie.

„Jak ses dneska měl?“

„Dobře. Ryby braly… a co ty? Udělala jsi všechno, co jsi chtěla?“

„Ani ne – venku bylo moc hezky na to, abych zůstávala doma.“ Zase jsem se přistihl, že se usmívám.

„Byl to hezký den,“ vyhrkl Charlie a já s ním musel naprosto souhlasit. „Spěcháš?“ zajímal se Charlie, když se ozvalo skřípání židle. Viděl jsem Bellinu tvář jeho očima. Zrudla a byla nejistá po celou dobu.

„Jo, jsem unavená. Chci si jít brzy lehnout.“ Lže, napadlo mě. Nevypadala unaveně. Jen Charlie Swan mohl tenhle detail přehlédnout u vlastní dcery. Zastával názor, že neptat se je mnohdy lepší. Možná, že má opravdu se svým otcem hodně společného a nerada vede tyhle zvláštní rozhovory. Nebo jsem se spletl v odhadu a vážně chtěla jít spát?

„Vypadáš tak trochu rozrušeně,“ řekl Charlie a Bella ho proklála kratičkým vražedným pohledem. Pobavilo mě to.

„Vážně?“ řekla místo toho strojeně a otočila se ke dřezu, aby zničila večerní nádobí. Pečlivá Bella.

„Je sobota.“ Zamračil jsem se. „Žádné plány na dnešní večer?“

„Ne, tati, jenom se chci trochu vyspat.“

„Žádný z kluků ve městě není tvůj typ, hm?“ Viděl jsem, jak sebou Bella lehce cukla. Tahle diskuze se mi příčila z jediného důvodu. Z toho sobeckého. Co když se jí líbí nějaký kluk? Neměl bych poslouchat, ale ta druhá část ve mně – ta zvědavá a doufající – věřila, že se jí líbím já. Že bych se jí mohl líbit. Plácl jsem sebou na znak a nechal nohy, aby mi přetékaly přes okraj.

„Ne, žádný z kluků mi ještě nepadl do oka.“ Neměl jsem poslouchat. Bella byla na svoje slova až moc opatrná, ale přesto, její odpověď…

„Myslel jsem, že třeba Mike Newton… říkala jsi, že je přátelský.“ V hrdle se mi utvořila malá vzteklá bublina.

„Je to jen kamarád, tati.“

„No, stejně jsi pro ně až moc dobrá. Počkej, až se dostaneš na vysokou, pak se teprve začni rozhlížet.“ Ne, ne, ne!

„To mi připadá jako dobrý nápad,“ ukonejšila ho. Její hlas sílil, což mohlo znamenat jediné. Blížila se. Slyšel jsem jak se s Bellou Charlie loučí, a Bella ztěžka stoupá po schodech nahoru. Neuměla hrát. V pokoji se bez jediného pohledu rozeběhla po špičkách k oknu.

„Edwarde?“ zašeptala.

„Ano?“ řekl jsem hlasem podbarveným tichým smíchem a pobavením. Vypadala tak sladce zmateně. Bella se prudce otočila a omotala si prsty jedné ruky kolem hrdla. Nejspíš dusila výkřik.

„No tohle!“ vydechla a podlomila se jí kolena. Sesula se na podlahu. Bledá a vylekaná.

„Promiň.“ Stiskl jsem rty k sobě a snažil se zakrýt své pobavení.

„Jen mi dej minutku, abych si nahodila srdce.“

Pomalu jsem se posadil, abych ji zase nevyplašil. Natáhl jsem se pro ni, vzal ji v podpaží a zvedl jsem ji. Posadil jsem ji na postel vedle sebe.

„Co kdyby sis sedla ke mně,“ navrhl jsem pobaveně a položil svou ruku na její. Hořela. „Co tvoje srdce?“ zajímal jsem se. Pořád se jí pokoušelo vyskočit z hrudi a Bella nějak nechytala svou obvyklou červenou. Asi jsem ji málem zabil leknutím. Leká se, ale upíra se nebojí.

„Ty mi to pověz – jsem si jistá, že ho slyšíš líp než já.“

Tiše jsem se rozesmál. Její sarkasmus by bez ní byl nic. Stejně jako já.

Poslouchal jsem, jak její srdce mění rytmus. Nepatrně zpomaluje a vzápětí se opět rozebíhá jako o život. Zajímalo by mě, na co v tu chvíli pokaždé myslela, když pohledem zavadila o dveře.

„Můžu se chvilku chovat jako člověk?“ zeptala se.

„Jistě.“ Slova jsem doprovodil gestem ruky, jako kdybych jí dával přednost ve dveřích. Tak na to myslela? Na koupelnu? Jak špatně jsem v ní dokázal číst. Neustále jsem objevoval nové maličkosti, které ji dokreslovaly, a těch okamžiků, kdy se to stalo, jsem si vážil, protože to pro mě byla odměna.

„Zůstaň,“ poručila a potlačila jeden z těch svých sladkých úsměvů.

„Ano, paní učitelko.“ Demonstrativně jsem zkameněl. Nebyl problém nehýbat se, když jsem byl doma. Tady mi to dělalo větší potíže, protože odcházela. Prahl jsem po tom se za ní otočit a sledovat její nejistou chůzi. Byla roztěkaná. Z postele vyskočila skoro jako kamzík. Na podlaze sebrala kus oblečení a z psacího stolu malou taštičku. Ani si nerozsvítila. Chvilku jsem trnul hrůzou, že uslyším ránu, jak zakopla o vlastní nohy, ale místo toho se ozvalo jen tiché cvaknutí dveří a následně další, když vešla do koupelny.

Zavřel jsem oči a představil si zase louku. Dokonce mi i okolní zvuky připomněly zurčení potoka nedaleko od toho místa. Bella pustila sprchu. Znovu jsem si vychutnával její pohled, když mě viděla na slunci. Její reakci, jakmile jsem ji – jsme se – políbili. Kdyby jen věděla, kolik sebeovládání mě to stálo. Kolik přesvědčování, že to dokážu… Nečekal jsem, že zareaguje takhle. Vlastně jsem nečekal žádnou reakci. Můj syndrom sebemrskačství sílil. Co mě to napadlo? A teď? Co tu vůbec dělám? Jsem v Bellině pokoji, jako ostatně každou noc, ale dnes – ona o mně ví. Je tu se mnou a nevyhání mě. Dokonce mě i volala z okna. Mohl jsem si od tohohle života přát víc? Ne, nemohl. A přesto jsem chtěl. Hrozně moc jsem chtěl víc. Chtěl jsem poslouchat Bellino srdce dvacet čtyři hodin denně, cítit její vůni celý den a celou noc. Sledovat, jak spí a možná – držet ji přitom v náruči? Ne, neměl jsem právo. Byl to bláhový nápad a stupidní přání. Kdo jsem byl, abych tohle chtěl? Já, monstrum s lidskou tváří. Zrůda, co se jí všichni bojí – zase špatně. Bella se mě nebála, nebo alespoň ne tolik.

„Dobrou, tati.“ Její hlas mě přiměl znovu se usmát. Jak to jenom dělala?

„Dobrou, Bello.“ Tiché dupání mi málem způsobilo bušení srdce. Vracela se. Ke mně.

Když vklouzla do pokoje a zavřela za sebou, vypadala spokojeně a mile překvapeně. Usmála se, jako kdyby ani nečekala, že mě tu najde. Kde jinde bych měl být, než tady? Úsměv jsem jí vrátil a vážně jsem se snažil, abych si ji neprohlížel tak okatě. Čekal jsem asi všechno, ale tohle… V roztrhaném tričku a šedých kalhotách od pyžama by nikdo nedokázal vypadat krásněji než Bella. Nejspíš si toho všimla, protože lehce zrudla a srdce jí vynechalo jeden tep.

„Hezké.“ Musel jsem něco říct a nevyděsit ji. Chtěl jsem jí povědět, že je krásná s těmi mokrými vlasy, ale že mi její sprchový gel zastřel její vůni – což by asi nebylo vhodné. Slovo hezké bylo tak akorát pro tuhle chvíli, přesto mi nevěřila. Ušklíbla se.

„Ne, vážně ti to sluší,“ ujišťoval jsem ji vehementně.

„Díky,“ zašeptala. Posadila se zase vedle mě, nohy zkroutila pod sebe do tureckého sedu a zadívala se kamsi na podlahu.

„K čemu to všechno bylo?“ vyzvídal jsem.

„Charlie si myslí, že se chci vyplížit ven.“

„Aha.“ Slyšel jsem jeho překvapení, ale nepřikládal jsem tomu žádný význam. Pravdou bylo, že takhle to chodilo. Mladí utíkali do tmavých nocí, když si jejich rodiče mysleli, že už poklidně spí. Kdyby jen věděli, že v té tmě venku číhá někdo, jako jsem já – nebo horší!

„Proč?“ zeptal jsem se. Spíš mě zajímalo, jak moc svého otce zná a co si myslí. Umí číst ve tvářích jako já v myslích?

„Zjevně mu připadám trochu příliš vzrušená.“ Klopila hlavu, takže jsem ji bradu podepřel hranou dlaně a lehce ji zvedl. Prohlédl jsem si nachová líčka a lesklé čokoládové oči. Její srdce se málem rozpuklo, když jsem na ni sáhl.

„Vlastně vypadáš dost rozpáleně.“ A pak jsem udělal další hloupost toho dne, jenže jsem si nedokázal pomoct. Musel jsem pokořit sám sebe. Mít další cíl. Přitiskl jsem své čelo k její tváři. Jen lehce, abych ji neublížil. Její teplo bylo… příjemné. Na mé kůži doslova slastné. Nikdy jsem si neuvědomoval, jak moc ledový jsem, dokud tu nebyla ona, aby mi to připomněla. Hřála. Dělala ze mě většího člověka, než jsem ve skutečnosti byl.

„Mmmmmm…“ vydechl jsem zastřeně.

„Zdá se, že je to pro tebe… mnohem snadnější, být blízko mě,“ vydechla ochraptěle.

„Připadá ti to tak?“ zašeptal jsem a přejel nosem po hraně její čelisti. Rukou jsem jí odsunul vlhký pramen vlasů od tváře a zbavený smyslů jí přitiskl rty do jamky za uchem. Nehazardoval jsem jen sám se sebou, ale i s jejím zdravím. Při tom doteku se její srdce pomátlo. Vynechalo a ve snaze to dohnat uhodilo dvakrát.

„Mnohem, mnohem snadnější,“ řekla, když lapala po dechu.

„Hmm.“ Její vůně mísící se s hlasem… Mohl jsem ji políbit kamkoliv, ale já si vybral krk. Krční tepnu. Místo, kde kůže je nejtenčí a krev je nejblíže povrchu. Možná měla pravdu. Byl jsem za ten celý den v její přítomnosti otupěn její vůní. Bral jsem ji jako součást vzduchu. Přesto – ať jsem se snažil sebevíc – hrdlo mi hořelo a svaly se napínaly. Masochista uvnitř mě si však tuhle chvíli užíval. Odtáhl jsem tvář malinko dál a pohladil ji konečky prstů po hladké alabastrové kůži na okraji tváře. Znovu jsem ji políbil. Zamiloval jsem se do té jamky za uchem.

„Takže jsem si říkala…,“ začala znovu.

„Ano?“ vydechl jsem.

„Proč to asi tak je, co myslíš?“ Přimělo mě to se tiše zasmát.

„Vítězství ducha nad hmotou.“ A najednou byla její jamka pryč. Zamračil jsem se a vzhlédl. Bella se ode mě odtáhla. Něco jsem řekl špatně? Její tvář byla napjatá. Dokonce zatnula čelist, kterou posléze pomalu uvolnila. Zuřila, ale proč? Zmátlo mě to.

„Udělal jsem něco špatně?“

„Ne – naopak. Přivádíš mě k šílenství,“ vysvětlila pohotově. Čekal jsem všechno. Vlastně ne, tohle jsem nečekal. Zvažoval jsem, jaký pocit z toho mám. Jestli je to radost, že ze mě šílí – moment, jak ze mě šílí? V dobrém slova smyslu, nebo v tom špatném? Její dech, to, že mě nechala laskat její krk… Rozhodně v dobrém.

„Vážně?“ culil jsem se spokojeně.

„Mám ti zatleskat?“ zeptala se sarkasticky. Můj úsměv se o to víc roztáhl.

„Jsem jenom příjemně překvapený,“ vysvětlil jsem. „Za poslední sto let nebo tak jsem si nikdy nic takového nepředstavoval. Nevěřil jsem, že někdy najdu někoho, s kým bych chtěl být… jinak než se svými bratry a sestrami. A tak když zjistím, že ačkoliv je to pro mě úplně nové, jsem v tom dobrý… v tom, být s tebou…“

„Ty jsi dobrý ve všem,“ podotkla.

Pokrčil jsem rameny ve stylu: Já vím, nemůžu za to.

Nevěděl jsem, kde se ve mně ta drzost a sebejistota bere, ale to gesto ramen ji přimělo se tiše zasmát. Přidal jsem se. Rád jsem se s ní smál a rád jsem byl důvodem, proč se usmívá.

„Ale jak to, že je to teď tak snadné?“ naléhala znovu. „Dnes odpoledne…“

„Není to tak snadné,“ povzdechl jsem si. „Ale dnes odpoledne jsem byl stále ještě… nerozhodnutý. Je mi to líto, bylo to neodpustitelné, takhle se chovat.“

„Nebylo to neodpustitelné,“ nesouhlasila.

„Díky.“ Usmál jsem se. Od ní to bylo… hřejivé. Vážil jsem si jejích slov. Byl jsem rád, že se mnou nesouhlasí a v podstatě mi odpouští. „Víš,“ pokračoval jsem a sklopil oči, „nebyl jsem si jistý, jestli jsem dost silný… a i když tam byla stále ta možnost, že třeba budu… přemožen…“ Vzal jsem její ruku do své a přiložil si ji k ústům. Vdechoval jsem vůni jejího zápěstí, „byl jsem… vnímavý. Dokud jsem si neudělal jasno, že jsem dost silný, že naprosto neexistuje možnost, že bych ti… že bych tě vůbec mohl…“ Vážil jsem každé slovo minimálně dvakrát. Nechtěl jsem ji touhle pravdou zahnat. Ne potom, co jsem ji políbil a mohl se jí dotýkat.

„Takže teď už ta možnost naprosto neexistuje?“

„Vítězství ducha nad hmotou,“ opakoval jsem a dokonce jsem si uvědomil, že to tak je. Není to jen tišící fráze pro Bellu, ale vážně jsem to tak cítil. Nepopíral jsem, že její krev je stále jednou z věcí, které k smrti moc chci, ale dokázal jsem to potlačit. Odsunout do zadních šuplíků. Na chvíli, než se můj nos aklimatizuje na tu vůni a já budu moci opět vdechovat její kůži.

„Páni, to bylo snadné,“ řekla. Zaslechl jsem náznak čehosi, co připomínalo zklamání. Vážně ji mrzelo, že jsem tak silný? Pobavila mě. Z hrdla se mi vydral tichý, ale srdečný smích.

„Snadné pro tebe!“ připomněl jsem jí a špičkou prstu se dotkl jejího nosu. Co když se ale ten šuplík otevře, aniž bych chtěl? Je tolik způsobů. Překonám všechny?

„Snažím se,“ zašeptal jsem pohlcen tou náhlou slabostí. „Kdyby to mělo být… příliš, jsem si celkem jistý, že budu schopen odejít.“ Přísahal bych v tu chvíli, že moje srdce jednou uhodilo. Tak moc ta slova v hrudi bolela. Odejít. Pokud to bude pro ni to nejlepší, udělám to. Zapřu sám sebe a odejdu.

„A zítra to bude těžší,“ pokračoval jsem. Zase budu muset začít od začátku. Jak dlouho budu bez její vůně? A pak se k ní vrátit a zase si zvykat. Opět odolávat té šílené touze… „Měl jsem tvoji vůni v hlavě celý den, a neuvěřitelně jsem znecitlivěl. Když od tebe teď na nějakou dobu odejdu, budu muset začít znovu. Myslím ovšem, že ne úplně od začátku.“

„Tak tedy neodcházej,“ vydechla.

„To se mi hodí,“ odpověděl jsem a jemně se usmál. „Přines pouta – jsem tvůj vězeň.“ Objal jsem její zápěstí mezi palce a ukazováčky. Pouta. Jsem její a ona je – bude, možná, snad, jednou… - moje. Jak bláhové přání a já jsem tu byl a tiše se tomu smál.

„Zdáš se… optimističtější než obvykle. Takhle jsem tě ještě nikdy neviděla.“

„Copak to takhle nemá být?“ usmál jsem se. „Opojení první lásky a to všechno. Je to neuvěřitelné, viď, ten rozdíl mezi tím, o něčem číst, vidět to v kině, a zažívat to?“

„Velký rozdíl. Je to silnější, než jsem si představovala.“

„Například, pocit žárlivosti. Četl jsem o něm stotisíckrát, viděl to herce předvádět v tisíci různých hrách a filmech. Věřil jsem, že jsem to pochopil dost jasně. Ale šokovalo mě to… Pamatuješ si na ten den, kdy tě Mike pozval na ples?“

Přikývla. „To byl den, kdy jsi se mnou zase začal mluvit.“

„Byl jsem překvapený vzplanutím hněvu, téměř zuřivosti, které jsem cítil – zpočátku jsem nerozeznal, co to je. Byl jsem ještě popuzenější než obvykle, že nedokážu uhodnout, co si myslíš, proč jsi ho odmítla. Bylo to jenom kvůli tvojí kamarádce? Byl v tom někdo jiný? Věděl jsem, že nemám právo se o to starat. Snažil jsem se o to nestarat. A pak se začala tvořit fronta,“ zasmál jsem se. Vzpomněl jsem si na tu slavnou trojku, jak se předháněli. Teď mi to přišlo směšné, ale tehdy…

„Čekal jsem, absurdně napjatý, abych slyšel, co jim odpovíš, abych sledoval tvoje výrazy. Nemohl jsem popřít úlevu, kterou jsem cítil, když jsem ti na tváři viděl, jak tě to otravuje. Ale nemohl jsem si být jistý. To byla první noc, kdy jsem sem přišel. Celou noc, zatímco jsem se díval, jak spíš, jsem se potýkal s propastným rozporem mezi tím, co jsem věděl, že je správné, morální, etické, a tím, co jsem chtěl. Věděl jsem, že když tě budu nadále ignorovat, jak bych měl, nebo když na pár let odejdu, dokud odsud nezmizíš, tak jednoho dne řekneš ano Mikovi nebo někomu podobnému. To mě zlobilo. A pak jsi ze spánku řekla moje jméno. Mluvila jsi tak jasně, že jsem si zpočátku myslel, že ses vzbudila. Ale pak ses neklidně převalila, znovu jsi zamumlala moje jméno a povzdechla si. Ten pocit, který mnou projel, byl ochromující, zdrcující. Poznal jsem, že už tě nemůžu dál ignorovat.“

Bellino srdce se nedalo přeslechnout. Ani její trhaný dech. Vysypal jsem to ze sebe jako mouku ze sáčku. Snad jsem nemluvil ani já, ale ten člověk uvnitř. Všechno jsem jí přiznal. Cítil jsem, jak se mi ulevuje a je mi nádherně.

„Ale žárlivost… to je zvláštní věc. Daleko mocnější, než bych si myslel. A iracionální! Zrovna teď, když se tě Charlie zeptal na toho neřáda Mikea Newtona…“

„Měla jsem vědět, že budeš poslouchat,“ zasténala.

„Samozřejmě.“ Co jiného bych mohl dělat? Děsil jsem se, že by mu řekla to prokleté ano.

„Ale vážně v tobě tohle vzbudilo žárlivost?“

„Je to pro mě nové; křísíš ve mně znovu člověka, a všechno cítím silněji, protože je to čerstvé.“

„Ale upřímně, že tě tohle rozhodí, po tom, co já jsem si musela vyslechnout, že Rosalie – Rosalie, vtělení čisté krásy, Rosalie – měla být pro tebe. Bez ohledu na Emmetta, jaká já jsem proti ní konkurence?“

„O žádnou konkurenci nejde.“ Stáhl jsem ji k sobě do náruče a omotal si kolem zad její ruce. Objala mě a já ji sevřel na své hrudi. Začala mělce dýchat a lehce se napjala. Bála se? Možná se jen snažila, abych neutekl, jako na té louce. Pamatovala si to. I takovéhle malé gesto mě těšilo. Lehce, abych jí neublížil, jsem zesílil sevření. Byla u mě. V náruči. V mojí!

„Já vím, že nejsem žádná konkurence. To je ten problém.“ Tak to ne. To ne!

„Samozřejmě, Rosalie je svým způsobem krásná, ale i kdyby pro mě nebyla jako sestra, i kdyby k ní Emmett nepatřil, nikdy by nemohla mít desetinu, ne, setinu té přitažlivosti, kterou pro mě máš ty. Za téměř devadesát let, co chodím mezi svými, a tvými… celou tu dobu jsem si vystačil, myslel jsem, že jsem úplný sám v sobě, neuvědomoval jsem si, co hledám. A nic jsem nenacházel, protože jsi ještě nebyla na světě.“

„To se nezdá moc fér,“ zašeptala, tvář stále položenou na mé hrudi. „Já jsem vůbec nemusela čekat. Proč bych to měla mít tak snadné?“

„Máš pravdu,“ vydechl jsem pobaveně. „Měl bych ti to rozhodně znesnadnit.“ Vztáhl jsem ruku a přejel po jejích vlasech až k pasu. „Ty musíš jenom riskovat život každou vteřinu, kterou se mnou strávíš, to jistě není moc. Ty se jenom musíš otočit zády k přirozenému, k lidskému… to přece nic není, viď?“

„Nic zvláštního – nepřipadám si o nic ochuzená.“

„Ještě ne.“ A najednou jsem se cítil prázdný. Přijde chvíle, kdy bude chtít něco víc, než jí mohu dát. Rodinu, děti, sex… Bude chtít sex? Jednou? Tiché sotva znatelné zapraskání dřeva mě zarazilo. Schody?

„Co –“ Vyprostil jsem se z její náruče a zmizel ve stínu, jakmile jsem se ujistil, že si neublížila mou zbrklou reakcí.

„Lehni si!“ zasyčel jsem na ni. Zmateně mě hledala ve tmě, načež vklouzla pod deku a zavřela oči. V tu chvíli se klika dveří pohnula a Charlie dovnitř strčil hlavu.

Hodná holka…

Zase odešel, když se ujistil o její přítomnosti. Díval jsem se na ni. Její víčka se třásla, tvář měla napjatou a její snaha dýchat lehce vypadala komicky. Přešel jsem pokoj a položil se vedle ní. Stáhl jsem si ji opět do náruče. Co nejblíže k sobě.

„Jsi příšerná herečka – řekl bych, že tahle kariéra pro tebe nepřipadá v úvahu.“

„Sakra,“ zamumlala.

Zabroukal jsem melodii, kterou jsem pro ni složil v tom autě. Její ukolébavku. Pak jsem se zarazil. Ne každý má rád hudbu před spaním.

„Mám ti zpívat, abys usnula?“

„No jasně. Jako kdybych mohla spát, když jsi tady!“ zasmála se sarkasticky.

„Vždycky spíš,“ připomněl jsem jí.

„Ale to jsem nevěděla, že tady jsi,“ odpověděla mrazivě.

„Takže jestli se ti nechce spát…“ nadhodil jsem. Bella lehce zalapala po dechu.

„Jestli se mi nechce spát…?“ Byla roztomile mimo.

„Co chceš tedy dělat?“ zajímal jsem se.

„Nejsem si jistá,“ řekla nakonec.

„Pověz mi, až se rozhodneš.“

Rozhodl jsem se zabavit tím, co jsem dělal předtím, než nás Charlie vyrušil. Zabořil jsem jí lehce hlavu za ucho a vdechoval její vůni. Nosem jsem občas přejel po její hraně tváře a nadechl jsem se. Byl jsem od ní jen dvě minuty, schovaný ve skříni a tohle?

„Myslela jsem, že jsi otupělý?“

„Jenom proto, že odolávám vínu, neznamená to ještě, že nedokážu ocenit buket,“ zašeptal jsem. „Máš silnou květinovou vůni, jako levandule… nebo frézie,“ poznamenal jsem. „Sbíhají se z toho sliny.“

„Jo, je to svátek, když mi nikdo neříká, jak chutně voním.“ Zasmál jsem se, ale vůbec bych neměl. Neměla by poslouchat, jak na ni mám chuť po gurmánské stránce.

„Už jsem se rozhodla, co chci dělat. Chci o tobě slyšet víc.“

„Ptej se na cokoliv.“

„Proč to děláš?  Pořád nechápu, jak se můžeš tak usilovně snažit odolávat tomu, co… jsi. Prosím tě, nepochop to špatně, samozřejmě jsem ráda, že to děláš. Jenom nechápu, proč by ses měl vůbec snažit.“

„To je dobrá otázka, a nejsi první, kdo se takhle ptá. Ostatní – většina našeho druhu, kteří jsou celkem spokojení s tím, co jsme – se také diví, jak žijeme. Ale víš, jenom proto, že se s námi… nějak zacházelo… neznamená to ještě, že se nemůžeme rozhodnout se nad to povznést – pokořit hranice osudu, který nikdo z nás nechtěl. Snažit se udržet co nejvíc té základní lidskosti, co můžeme.“

To ticho bylo moc dlouho. Čekal jsem nějakou reakci. Slova, nebo srdeční rytmus, ale nic.

„Usnula jsi?“ zašeptal jsem.

„Ne.“

„Je to všechno, nač jsi byla zvědavá?“

„Ne zcela.“

„Co ještě chceš vědět?“

„Proč dokážeš číst myšlenky – proč jenom ty? A Alice, když vidí do budoucnosti… proč se to děje?“ Automaticky jsem pokrčil rameny, protože jsem to vážně nevěděl. Pak mi došlo, že mě nevidí, když má hlavu namířenou jinam.

„My to vážně nevíme. Carlisle má takovou teorii… věří, že si všichni přinášíme něco z našich nejsilnějších lidských rysů do dalšího života, kde se to zesílí – jako naši mysl a naše smysly. Myslí si, že už za života jsem musel být velmi citlivý k myšlenkám lidí kolem sebe. A že Alice měla nějakou jasnozřivost, ať byla kdekoliv.“

„Co si on přinesl do dalšího života, a co ostatní?“

„Carlisle přinesl soucit. Esme si přinesla schopnost vášnivě milovat. Emmett přinesl sílu, Rosalie svou… houževnatost. Nebo tomu můžeš říkat paličatost. Jasper je velmi zajímavý. On byl ve svém prvním životě dost charizmatický, dokázal ovlivňovat lidi kolem sebe, aby viděli věci jeho způsobem. Teď je schopný manipulovat emocemi lidí kolem sebe – například uklidnit místnost plnou lidí, nebo naopak vzrušit letargický dav. Je to velmi důmyslný dar.“

Zase vstřebávala. Tentokrát mě ušetřila dlouhé odmlky.

„Takže kde to všechno začalo? Chci říct, Carlisle změnil tebe, někdo musel změnit jeho a tak dále…“

„No, odkud ty pocházíš? Z evoluce? Ze stvoření? Nemohli jsme se my vyvinout stejným způsobem jako ostatní druhy, šelma a kořist? Nebo jestli nevěříš, že celý tenhle svět mohl vzniknout jenom tak sám od sebe, což je i pro mě sotva přijatelné, je to tak těžké uvěřit, že ta samá síla, která stvořila jemného žraloka křídlatého i bílého lidožravého, tulení mládě i dravou kosatku, mohla stvořit oba naše druhy společně?“

„Tak abych v tom měla pořádek – já jsem to tulení mládě, ano?“

„Ano.“ Moje malé tulení mládě, které jsem z celého srdce a každým coulem chtěl a musel chránit před nástrahami světa. Políbil jsem ji do vlasů. Lehce se zavrtěla.

„Jsi připravená jít spát? Nebo máš nějaké další otázky?“

„Jenom tak milion nebo dva.“

„Máme zítřek a pozítřek a popozítřek…“ připomněl jsem. Ta představa mě naplnila euforií.

„Víš jistě, že ráno nezmizíš? Konec konců, jsi mytický.“

„Neopustím tě.“ Nikdy. Nikdy, pokud mě budeš chtít po svém boku – doplnil jsem v duchu.

„Tak tedy dnes večer ještě jednu…“ Cítil jsem, jak její kůže změnila teplotu. Co to mohlo způsobit? Zčervenala?

„Jakou?“ vyhrkl jsem zvědavě.

„Ne, zapomeň na to. Rozmyslela jsem si to.“

„Bello, můžeš se mě zeptat na cokoliv.“ Mlčela. Napjal jsem se. Tohle nedokážu. To její ticho. Nevědět, co si přeje – přitom bych jí snesl i modré z nebe. Jen mi to musí říct. Zvláštní. Musí to říct, přestože jsem dokázal číst myšlenky lidí. Její ne. Zakvílel jsem nad zoufalostí situace. Pokud na tom bude trvat, nedozvím se to.

„Pořád doufám, že to bude méně frustrující, že neslyším tvoje myšlenky. Ale je to stále horší a horší,“ přiznal jsem poraženecky.

„Jsem ráda, že neumíš číst moje myšlenky. Jako by nestačilo, že posloucháš, co říkám ze spaní.“

„Prosím!“ zavrněl jsem. Snad poprvé jsem použil celou svou omamující stránku. Zneužil jsem ji, abych dostal, co jsem chtěl a Bella mohla mít to, co chtěla. Přesto se jen ošila a zavrtěla hlavou.

„Jestli mi to neřekneš, tak si budu myslet, že je to něco mnohem horšího, než to ve skutečnosti je,“ pohrozil jsem temně, ztracen v té absolutní neschopnosti. „Prosím!“ opakoval jsem.

„No…“

„Ano?“ vyhrkl jsem nedočkavě.

„Říkal jsi, že Rosalie a Emmett budou mít brzy svatbu… Je to… manželství… stejné jako u normálních lidí?“

Sex! Mluví o sexu? Jestli upíři mohou mít sex? Zasmál jsem se. Bylo to vážně horší, než jsem si myslel. „Na to míříš?“ Zase se zavrtěla, lehce uražená, že se směju.

„Ano, předpokládám, že je to v podstatě stejné. Jak jsem ti říkal, máme většinu těch lidských tužeb, jenom jsou schované za tužbami mnohem mocnějšími.“

„Aha,“ hlesla. V tom jediném slůvku bylo tolik emocí. Nedostala to, co chtěla, ale bála se ptát dál.

„Jde ti o něco konkrétně, nebo jsi jenom zvědavá?“

„No, opravdu jsem přemítala… o tobě a o mně… jednou…“ Sex se mnou? Člověk a upír? Pomalý člověk a tisíckrát rychlejší, silnější a krvelačný upír? Bella a – já? Už teď jsem se musel ovládat, abych neudělal ukvapený pohyb a nezlomil jí nechtěně vaz nebo jé neublížil, a ona myslí vážně na sex se mnou? Zkameněl jsem.

„Bojím se, že to… to… u nás nepůjde.“

„Protože by to pro tebe bylo moc těžké, kdybych byla tak… blízko?“

„To je rozhodně problém. Ale to jsem nemyslel. Jde o to, že ty jsi tak měkká, tak křehká. Když jsme spolu, pořád se musím hlídat, abych ti neublížil. Mohl bych tě celkem snadno zabít, Bello, prostě náhodou. Kdybych moc spěchal… kdybych jen na vteřinu přestal dávat pozor, mohl bych natáhnout ruku, abych se dotkl tvého obličeje, a omylem ti rozbít lebku. Ty nemáš představu, jak neuvěřitelně rozbitná jsi. Nikdy, nikdy si nemůžu dovolit ztratit kontrolu, když jsem s tebou.“

Čekal jsem, že alespoň kývne, ale mlčela. Jen se mi dívala do tváře, když jsem vzal její hlavu do dlaní. „Bojíš se?“ zeptal jsem se.

„Ne, jsem v pohodě.“

„Promiň mi teď mou zvědavost, ale už jsi někdy…?“ Větu jsem nechal nedokončenou. Bella byla dost inteligentní, aby jí došlo, kam mířím.

„Samozřejmě, že ne.“ Její kůže opět změnila teplotu. „Říkala jsem ti, že jsem tohle k nikomu dřív necítila, ani nic, co by se tomu blížilo.“

„Já vím. To jenom že znám myšlenky druhých lidí. Vím, že láska a tělesná touha nejdou vždycky ruku v ruce.“

„Pro mě ano. Teď jsem ráda, že pro mě vůbec existují,“ povzdechla si.

„To je pěkné. Aspoň tuhle věc máme společnou,“ prohlásil jsem spokojeně.

„Tvoje lidské instinkty… No, připadám ti v tom ohledu vůbec přitažlivá?“

Kdyby jen přitažlivá, Bello, pomyslel jsem si a zasmál se její sladké naivitě. Prsty jsem vpletl do jejích vlasů a lehoučce jimi projel. Byly už skoro suché. Její vůně mi ulpívala na kůži.

„Možná nejsem člověk, ale jsem muž,“ ujistil jsem ji. „Odpověděl jsem na tvoje otázky, teď bys měla spát,“ rozhodl jsem, když zívla. Vážně se snažila, ale byla – člověk.

„Nejsem si jistá, jestli dokážu usnout.“

„Chceš, abych odešel?“

„Ne!“ vykřikla zděšeně.

Zasmál jsem se a vrátil se k broukání ukolébavky. Konečně ji znala. Cítil jsem neuvěřitelnou radost, že tu jsem a držím ji v náruči, zatímco usíná, ale nedokázal jsem přestat myslet na tu otázku ohledně sexu. Jedna z daní za to, že jsem přežil španělskou chřipku. Nikdy mi to nevadilo, protože co člověk nezná, to mu nechybí. Vídal jsem spoustu krásných a vnadných upírek, žen, dívek, ale jejich mysl mě vždy odradila. Jejich fantazie, když si v hlavách utvářely obrazy se mnou… Místy to bylo až děsivé, když jsem narazil na zvrácenou touhu. Byl jsem vychovaný v jiné době. V čase, kdy se opravdu s láskou dávalo všechno. Donedávna jsem to nepoznal. Až teď s Bellou, a možná proto jsem na chvíli váhal, jestli by to vážně nešlo. Ihned jsem se okřikl, protože mi před očima vytanula Alicina vize. Nedovolím, aby se Belle něco stalo. A hlavně ne mojí vinou.

Belly dech se zpomalil a srdce pravidelně tlouklo. Usnula. Přestal jsem broukat a potlačil touhu ji sevřít pevněji v náruči.

„Edwarde, miluju tě…“ vydechla. Pousmál jsem se, ale uvnitř jsem skákal štěstím. Ležel jsem bez pohnutí hodnou chvíli, když se Bella zavrtěla a otočila se ke mně zády. Za okny začínalo nebe světlat.

„Neprobuď se moc brzy, chci u toho být…“ zašeptal jsem tiše a vykradl se oknem ven.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Twilly

17)  Twilly (17.05.2011 17:41)

Ty jeho polibky a myšlenky u toho... to byly ty chvíle venku na zástavce :D přesně ty!!! Mištuko je to úžo naprosto vymazlené

16)  Anna43474 (25.04.2011 18:21)

Tak, konečně jsem to dočetla A musím říct, že... jsem ohromená Zase
TKSATVO

NoName

15)  NoName (27.03.2011 11:06)

Krásne, dlhé, také Edwardové :D v každom prípade geniálne

Alda

14)  Alda (26.03.2011 20:00)

Wow, já valím oči, jak to je dlouhý. No, četla jsem i delší, tak to je jedno. Teď k věci, bylo to moc pěkně napsané a hezky se to četlo. Jinak moc děkuju !!!
(Jenom aby sis nemyslela, že se mě pěkně četla jenom tato povídka, ale pěkně se mě četly všechny tvoje povídky, které jsem četla).

Janeba

13)  Janeba (25.03.2011 11:12)

Tak jsem zpátky! Já věděla, že na to chci mít klid, abych si to mohla krásně vychutnat! Mišutko, děkuji za nádherné pohlazení! Tyhle kapitolky miluju, ty vzájemné obavy, emoce, kontakt, hledání, objevování hranic a nakocec i zjištění, že žádné hranice vlastně nejsou ! Krásné prolínání!!
Až na jedno....„Neopustím tě.“ Nikdy. Nikdy, pokud mě budeš chtít po svém boku – doplnil jsem v duchu.... Jak jinak to zní, když člověk ví, co bude následovat!!
Krásné, užila jsem si každičkou Edwardovu myšlenku i pocit!
Děkuji!!

12)   (24.03.2011 16:18)

Ich, ach...
Krásná kapitola, krásná délka.

Fanny

11)  Fanny (23.03.2011 23:17)

Dokonalé a nádherně dlouhé...mmmm

10)  Leni (23.03.2011 22:23)

Nádherný popis Edwardových citových rozpoložení. Rozhodně to není ten povětšinou sebejistý upír, jak působí v originále. Je prostě úžasný.

Jula

9)  Jula (23.03.2011 18:35)

Nádherně dlouhá kapitolka
A ten obsah, naprosto dokonalé

8)  belko (23.03.2011 17:57)

Mišenko, nemáš představu, jakou obrovskou radost mi těmito Edvardovými myšlenkami dáváš. Já nemám takovou úžasnou představivost jako ty, nebo ještě několik tady "vyvolených" skvělých autorek, a proto si toho moc moc moc moc moc považuju!!!!

MisaBells

7)  MisaBells (23.03.2011 11:55)

Bosí já a padlá děva? Hele!

6)  leila (23.03.2011 10:43)

lepšie sa vyjadriť neviem

5)  Petris (23.03.2011 09:16)

Ježíš holky, kdy Vy spíte??
Úžasné, krásné, něžné.
Jde Ti to perfektně.:)

Bosorka

4)  Bosorka (23.03.2011 06:11)

Miluji tvé podlehnutí, padlá děvo!!!! ;) :D

3)  jenka (23.03.2011 00:48)

Áááááááááách........! To je tak úžasné! Ohromně jsem si užívala každou myšlenku, každé slovo, které nebylo vyslovené. A ta délka kapitoly je také naprosto skvělá. Už dlouho mi nikdo neudělal takovou radost!

krista81

2)  krista81 (23.03.2011 00:34)

Páni, tak krásně dlouhá kapitolka - více takových ;)

Každá kapitolka je čím dál lepší, Edwardovi myšlenky si opravdu užívám - ta žárlivost na Mika :) i to jak je celý nesvůj z toho, že jí nemůže číst myšlenky.

Paráda, nemůžu se dočkat další

Janeba

1)  Janeba (23.03.2011 00:30)

Ježkovy zrakany, Ty jsi borec!!!! Mišutko, tu nádheru si v klidu vychutnám, protože ta úctyhodná délka, ale i náplň, si to naprosto plně zaslouží!
Děkuji!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still