Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/avatar%20-%20Midnihgt%20sun.jpg

13. DOZNÁNÍ - první polovina

Cítil jsem, jak mě slunce hladí na kůži. Pohltila mě vlna paniky. Co když uteče? Měla by utéct, až mě uvidí. Z neuvěřitelného důvodu tam ale pořád stála. I když jsem si rozepnul košili, odrážel od sebe sluneční paprsky a přibližoval se k ní. Sledoval jsem ji. Napnutý jako struna kytary. Vyděšený jako dítě, co se ztratí matce v obchodním domě. Pozoroval jsem její tvář, jak se z povzbuzujícího úsměvu mění v nechápavý, když jsem ji zarazil, a nakonec v šokovaný – byl jsem jako vodní hladina. Leskl jsem se a na mé kůži se vytvářela jemná nenásilná mlha. Přesto byla dost viditelná na to, abychom se slunci vyhýbali… Vlastně slunci ne. Spíš lidem. Nepochopili by to a ani v té nejširší a nejpodrobnější encyklopedii bychom nenašli nemoc, za kterou bychom to mohli vydávat. Bella ze mě nespouštěla oči. Mlčela. To ticho mi trhalo uši a nedočkavostí jsem přenesl váhu těla z jedné nohy na druhou, přestože jsem nemusel. Měla lehce pootevřené rty a její zorničky kmitaly po odhalené kůži. Připadal jsem si nahý a slabý, jaká ironie. Kdybych chtěl – jakože jsem nechtěl – dokázal bych ji vmžiku vyděsit. Právě že jsem si to nepřál, pohyboval jsem se pomalu a s rozvahou. Krůček po krůčku, pohyb po pohybu… Moje svědomí se rozdělilo na dva kusy. Jedna část mě si přála, aby Bella začala křičet a utekla. Možná bych za ní šel, možná bych ji… Lovil, jako laň. Ne! Nesměl jsem na tuhle část myslet! Raději jsem se přimknul k druhé polovině, která doufala, že Bella jen pokrčí rameny, možná zrudne – jak to uměla jen ona – a usměje se na mě. Řekne, že to je hezké a zvláštní, ale rozhodně neuteče. Překvapila mě. Usmála se a posadila se do trávy, aniž by ze mě spustila oči. Poklepala na místo vedle sebe. Mám si sednout? Vedle ní? Děkoval jsem Bohu, přestože se ke mně musel otočit po mé přeměně zády, že mi dává tuhle chvíli. Posadil jsem se vedle ní a stále byl připravený. Bella pokaždé udělala něco nepředvídatelného. Možná, že jí to dojde s menším zpožděním. Až se uvolním, tak vykřikne a uteče. Tápal jsem. Nenáviděl jsem, když jsem nevěděl, na co myslí. Jediná osoba, kterou jsem si přál slyšet a… Ona mlčela. Vnitřně. Položil jsem se do trávy. Slunce sladce hřálo a opíralo se mi do obnažené kůže. Nastavil jsem mu tvář a zavřel oči. Bylo mi perfektně. Byl jsem na své louce, vedle sebe jsem měl Bellu a ona… Neutekla. Pořád jsem tomu nevěřil. Zato ona věřila mně. Věřila ve mne. Věřila v to, že jí neublížím. Že ji vrátím domů, i když jsem neměl jediný důvod. Nikdo netušil, kde Bella je a s kým. Monstrum ve mně se zaradovalo nad tokem mých myšlenek. Začal jsem si tiše pobrukovat skladbu, kterou jsem pro Bellu složil. Snažil jsem se tu zrůdu uvnitř zastrašit. Ukázat jí, že nemá šanci. Rozhodně ne dnes. Ne teď, když jsem prožíval to, na co jsem podle svého přesvědčení neměl nejmenší právo a nárok. Prožíval jsem… Ne, žil jsem svůj sen. Mé přání se mi zhmotnilo do sladké a křehké Belly.

„Co si tam povídáš?“ Její hlas byl slabý a zvědavý. Pousmál jsem se, a aniž bych otevřel oči, odpověděl jsem jí:

„Zpívám si.“ Automaticky jsem uviděl za zavřenými víčky její zkoumavý výraz. Takový ten nespokojený, že nic neslyší. Uvědomil jsem si, že mě musela pozorovat, když jsem si broukal, protože jinak by o tom ani nevěděla. Potěšilo mě to. Byl jsem nemocný radostí, že na mě Bella kouká. Možná to byl její pohled, co mi prohříval kůži, a ne nějaké slabé slunce. Jako kdyby do mě vjel blesk. Cítil jsem zvláštní dotek na předloktí. Na hřbetě ruky. Vytřeštil jsem vyděšeně oči a sledoval zaujatou Bellu. Konečkem prstů mi přejížděla po paži a neuvěřitelně se soustředila. Stále překvapená tím, co vidí – nejspíš. Neměla by se mě dotýkat a se mnou by to rozhodně nemělo tak mávat. Nemělo!

Zvedla zrak a naše oči se setkaly. Ve tváři se jí mihl šok. Lehce a rychle jsem se pousmál, abych ji uklidnil. Její srdce se vydalo na maraton.

„Neděsím tě?“ řekl jsem a pokoušel se ji neděsit, ale vážně mě to zajímalo. Potřeboval jsem vědět…

„Ne víc, než obvykle,“ vzdychla ledabyle, ale její srdce stále prchalo. Pohrával jsem si s jejím zdravím, když jsem nechal problesknout své zuby ve slunečním světle. Nic to s ní neudělalo, kromě toho, že jí poskočilo srdce. Její srdce. Soustředil jsem se na ten zvuk, když se ke mně sklonila a prstem obkreslovala kontury mé paže. Lehký nejistý dotek. Pálil a studil zároveň. Její dotek vyvolával v místě doteku neuvěřitelnou euforii emocí. Zavřel jsem oči a vychutnával si to. Unešený touhle chvílí. Další dárek pro upíra – dotek. Kdo se mě naposledy dotkl tak, aby to alespoň vzdáleně připomínalo tohle? Nikdo. Nikdy.

„Vadí ti to?“ zeptala se starostlivě.

„Ne,“ odpověděl jsem se zavřenýma očima. „Nedokážeš si představit, jaký je to pocit.“ Povzdechl jsem si. Nedalo se to vyjádřit. Ať jsem hledal jakákoliv slova, nešlo to. Její prsty podnikaly výpravu po mé ruce. Objížděla prázdné žíly a zkoumala oblinky a záhyby. Nic neříkala, jen osahávala třesoucí se rukou tu mou. Když se dotkla té druhé paže, instinktivně jsem rozevřel dlaň. Zkoumala, jestli jsou stejné? Její srdce na vteřinu vynechalo jeden z úderů a prsty byly najednou pryč. Lekla se. Já hlupák se nechal unést… Zkontroloval jsem ji pohledem. Dívala se na mou otevřenou dlaň. „Promiň,“ zaskuhral jsem ubohou omluvu a znovu zavřel oči. To bylo právě to, když jsem se uvolnil až moc, ale s ní to jinak nešlo. „S tebou je hrozně snadné být sám sebou.“

Cítil jsem, že zvedla mou ruku výš a lehce s ní otáčela. Spíš ji nakláněla. Nedalo mi to, abych se na ni nepodíval. Měla ten svůj studijní výraz.

„Pověz mi, na co myslíš,“ zašeptal jsem zvědavě. Vzhlédla a podívala se mi do očí. Jediné mé šance, jak se dostat k jejím myšlenkám, po kterých jsem prahl. Šíleně moc prahl! „Pořád mi připadá tak divné, že to nepoznám.“

„Víš, my ostatní to takhle máme pořád.“

„To je těžký život,“ ale co já bych za něj dal, napadlo mě. mít normální život, moci se ukazovat i se sluncem nad hlavou, bavit se s přáteli, pracovat, učit se, mít rodinu, manželku, děti… Žít. Teď jsem si přál minimálně jednou tolik, abych mohl normálně žít. S Bellou. „Ale tys mi neodpověděla.“

„Já jsem si přála vědět, na co myslíš…“ zašeptala zahanbeně.

„A?“ To mi nestačilo. To bylo moc málo na to, aby se ukojila moje zvědavost.

„Přála jsem si, abych dokázala uvěřit, že jsi skutečný. A přála jsem si, abych se nebála.“

„Nechci, aby ses bála,“ vydechl jsem smutně. Nemusela se bát. Přísahal jsem si, že se jí nic nestane. Já nebudu zkáza. Já… Co jsem si to nalhával? Měla by se bát. Mít strach o svůj život. I kdyby měla milion důvodů… Ne! Dovezu ji domů. V pořádku. Alice s Carlisleem by se na mě už v životě nepodívali. Neodpustili by mi to, a co bylo hlavní – já sám bych si to neodpustil. Nemusela se bát. Dnes ne.

„No, to není přesně ten strach, který jsem měla na mysli, ačkoliv je to rozhodně námět k zamyšlení.“

Zdvihl jsem se na loktech a aniž bych jí vzal z dlaní mou levou ruku, opřel jsem se o pravé předloktí a zadíval se Belle do očí. Moc rychle a moc nerozvážně, jenže já šílel zvědavostí, z čeho má strach. Srdce se jí splašilo a zorničky roztáhly šokem, ale neodtáhla se.

„Tak čeho se tedy bojíš?“ zašeptal jsem naléhavě. Tak mi to řekni. Řekni, že se bojíš toho, co řeknou lidi. Že se bojíš toho, že bych z tebe mohl udělat upírku… Řekni něco, prosím!

Byl jsem tak moc pohlcen její tváří, že mě vyděsil její pohyb. Naklonila se ke mně. Než jsem si stihl byť jen pomyslet, co zamýšlela, byl jsem pryč. Důležité bylo, že jsem věděl, co jsem chtěl udělat já. Už od samého počátku, co jsem si tuhle absurditu uvědomil, jsem ji vystrnadil. Daleko a hluboko do podvědomí. Toužil jsem ji políbit. Dotknout se jejích rtů, ale rozhodně jsem nečekal, že by Bella byla aktivnější. Zmizel jsem ve stínu stromu a pokoušel se zaplašit tu myšlenku, že by to možná šlo, co nejhlouběji. Bella se zmateně kolem sebe rozhlížela a já se pokoušel dýchat. Stál jsem proti větru. Mohl jsem si pročistit hlavu a myslet třeba na Emmetta, jak dráždí medvědy, nebo na Alici, jak obměňuje každý třetí měsíc všechny šatníky – ano, Alice bude ideální náhražka za mrazák.

„Já… se omlouvám… Edwarde,“ zašeptala vyděšeně. Měla výčitky. Tiché a neoprávněné.

„Dej mi chvilku,“ zašeptal jsem, ale uvědomil jsem si, že mě neslyší. Byl jsem pro ni moc daleko, a tak jsem to zopakoval dost hlasitě pro její lidské uši. Seděla velmi klidně. Čekala. Nemohl jsem ji tam nechat tak dlouho. Zhluboka jsem se nadechl a vyšel jejím směrem. Polovinu jsem zdolal svou upíří rychlostí a druhou normální lidskou chůzí. Preventivně jsem se uvelebil v trávě o pár metrů dál. Bella se zakabonila, aniž by si to uvědomila a já se musel omluvně usmát. Jenže to mi přišlo málo.

„Je mi to moc líto.“ Zaváhal jsem, protože i tohle bylo slabé. Hodně slabé. „Pochopila bys, co tím myslím, kdybych řekl, že jsem jenom člověk?“

Přikývla, ale nesmála se. Přesně jsem odhadl chvilku, kdy si uvědomila to, co se málem stalo. Ne polibek, ale to, že měla centimetry od sebe upíra. Vnímal jsem její proudící krev, její vůně mi dráždila nos a já se musel hodně ovládat. Její srdeční tep se zrychlil a lehce vytřeštila oči. Možná, že tohle bylo to její opoždění s reakcí. Teď bych ji měl vyděsit, aby mohla odejít a žít. Se mnou to prostě nešlo. Jen blázen by si myslel, že by člověk dokázal žít s upírem. Ušklíbl jsem se.

„Jsem nejlepší predátor na světě, nemyslíš? Všechno na mně tě vábí – můj hlas, můj obličej, dokonce můj pach. To mi tak ještě scházelo!“ štěkl jsem. Zuřil jsem jak puma. To, že vábila ona mě… dokázal bych snad na těch osmdesát let odejít, aby mohla žít. Sledoval bych ji po nocích a možná ji ušlapoval cestičku v životě, ale nikdy by mě neviděla. To bych asi zvládl, ale to, že jsem přitahoval já ji. Možná ji přitahoval jen ten zpropadený upír ve mně. Zvedl jsem se ze země a prohnal se svou normální rychlostí kolem louky. „Jako kdybys mě mohla předběhnout!“ zasmál jsem se hořce. Bella stále seděla a sledovala mě s pootevřenými rty. Zvedl jsem ruku a prsty jsem omotal kolem nejtlustší větve statné jedle. Lehce jsem trhl a dřevo mi zůstalo v ruce. Několikrát jsem si ji potěžkal a malinko nadhodil, aby se mi lépe držela, než jsem ji vzduchem poslal do kmene dalšího stromu. Jako nic. Jako peříčko, ale její srdce… Bilo pořád stejně. Zasažený strom ještě nějakou chvíli vibroval tak silně, že to i Bella viděla, ale nic neřekla, neudělala… Rozeběhl jsem se k ní. Zarazil jsem se krok od ní. Nejblíže, co jsem mohl. „Jako kdybys mě mohla přeprat,“ řekl jsem jemně, protože se jí rozšířily zorničky a uvnitř mě se opět ozvala ta lepší polovina. Neděs ji!

„Neboj se,“ zašeptal jsem znovu ve snaze ji uklidnit. „Slibuju,“ začal jsem, ale netušil, jak to říct. „Přísahám, že ti neublížím.“ Nikdy! Nedovolím, aby to monstrum ve mně ti ublížilo! Nesmí! Jenže asi to bylo málo, protože Bella měla stále oči dokořán a bledla.

„Neboj se,“ zašeptal jsem znovu a opatrně – hodně moc opatrně – jsem se přiblížil blíž. Plynule jsem se posadil, schválně zpomalenými pohyby, až se naše obličeje ocitly na stejné úrovni, jenom stopu od sebe.

„Prosím tě, odpusť mi,“ řekl jsem profesionálně. „Dokážu se ovládat. Tys mě zaskočila. Ale teď se chovám, jak nejlíp umím.“ Věř mi, prosím! Prosím! Prosím, řekni něco. To její ticho mě ubíjelo. Zkusil jsem ji omámit, zkusil jsem formální postoj, prosby, sliby… Sliby?

„Dneska nemám žízeň, čestné slovo,“ vyhrkl jsem tu hloupost dřív, než jsem ji zvážil. Zamrznul jsem. Tak tohle ji muselo vyděsit mnohem víc, než to celé předtím.

Bella se – k mému dalšímu šoku – začala smát. V jejím hlase byl dost silné odér hysterie, ale smála se. Ulevilo se mi. Trošku.

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se pomalu a opatrně natáhl svou ruku, abych ji demonstrativně položil zpátky do Belliny dlaně. Podívala se na ni a pak jsem ji otočila a konečkem prstu mi začala objíždět čáry v dlani. Vzhlédla a lehce se usmála. To mě přimělo k úsměvu.

„Takže kde jsme to byli, než jsem se začal tak hrubě chovat?“ zeptal jsem se tak, jak bych to udělal kdysi. V mých časech. V dobách gentlemanů a dam.

„Vážně si nedokážu vzpomenout.“

Usmál jsem se, ale neuvěřitelně jsem se styděl. To jsem ji tak moc polekal, až zapomněla, o čem jsme se bavili? Nejraději bych si nafackoval. Za všechno. Za tenhle výlet, za to, co jsem udělal i neudělal, za to, co právě dělám!

„Myslím, že jsme mluvili o tom, proč se bojíš, kromě zjevných důvodů,“ připomněl jsem jí.

„Aha, správně.“

„Tedy?“ vyzvídal jsem.

Podívala se opět dolů na mou ruku a jezdila bezcílně po dlani. Sekundy odtikávaly.

„Jak snadno se dám vyvést z míry,“ povzdechl jsem si. To hlazení mé kůže, její dotek… Přestával jsem se zase ovládat. Opět jsem se nořil do snů a přání… Snil jsem s otevřenýma očima. Sledoval jsem Bellin obličej, a pak i její pohled, když zvedla oči.

„Bála jsem se… protože, no, ze zjevných důvodů s tebou nemůžu zůstat. A bojím se, že bych s tebou ráda zůstala, mnohem víc, než bych měla.“ Při těch slovech zase sklopila oči na moje ruce. Ztuhl jsem. Bella by se mnou ráda zůstala? Zjevné důvody, proč se mnou nemůže být… Ano. Měla naprostou pravdu. Proč jsem si jen já blázen myslel, že by to třeba šlo? Proč by ona měla chtít mě, upíra, co nechodí na slunce a jen ji děsí?

„Ano,“ souhlasil jsem pomalu. „To je skutečně důvod ke strachu. Chtít být se mnou. To opravdu není v tvém nejlepším zájmu.“ Přesvědčoval jsem nás.

„Já vím. Možná bych mohla zkusit to nechtít, ale nevěřím, že by to fungovalo.“

„Přál bych si, abych ti mohl pomoct. Opravdu.“ Udělal bych pro její štěstí cokoliv. Pokud na mě chtěla zapomenout, měla by. Jen to nebylo v mé moci. „Měl jsem už dávno odejít. Měl bych odejít teď. Ale nevím, jestli to dokážu.“ Tohle byla další dnešní pravda. To přiznání bylo hrozně polehčující, přestože jsem měl před sebou nejspíš věčnost samoty. Bella mě nechtěla. Vše jsem si vyložil špatně. To jen lidské pocity s ní prováděly ty šílenosti. Ne já. Ale upír ve mně. Byl jsem zrůda a Bella mi to potvrdila. Cítila to. Měl bych odejít. Dostat ji domů a jít jí z cesty.

„Nechci, abys odešel,“ zašeptala. Kdybych se jí nedíval do tváře, nejspíš bych si myslel, že mě šálí sluch.

„Což je přesně ten důvod, proč bych odejít měl. Ale neboj. Já jsem v podstatě sobecký tvor. Příliš toužím po tvojí společnosti na to, abych dělal, co bych měl.“ Otočil jsem to v ubohý vtip. Třetí pravda. Já už to prostě nedokázal udělat. Opustit ji. Jak jsem řekl. Byl bych jí v patách, aniž by o mně měla tušení. Takový tichý věčný šmírák. Trochu ponížení u Rosalie za Bellino štěstí stálo.

„To jsem ráda.“

„To nebuď!“ sykl jsem a vytrhl jí svou ruku, tentokrát však podstatně něžněji. Musel jsem jí vysvětlit, jak to s námi je. Ubíjelo mě, jak se v jednu chvíli pokouším ji vypudit ze svého života, a v zápětí si ji poutám k sobě pouhou myšlenkou.

„Není to jenom tvoje společnost, po čem toužím! Na to nikdy nezapomínej. Nikdy nezapomínej, že pro tebe jsem nebezpečnější než pro kohokoliv jiného.“ Zarazil jsem se. Přesně to jsem byl. Tady v hlubokém lese. Beze svědků. Jediný pohyb a nikdy by niko nenašel Bellu Swanovou. Nikdy

„Asi přesně nechápu, jak to myslíš – aspoň tu poslední část,“ řekla. Otočil jsem hlavu, když jsem si uvědomil, že zírám do lesního porostu. Povzbudivě jsem se na ni usmál a přemýšlel, k čemu to celé přirovnat, aby to pochopila.

„Jak bych ti to vysvětlil?“ přemítal jsem nakonec nahlas. „Aniž bych tě zase vystrašil… hmmmm,“ dumal jsem. Položil jsem automaticky svou ruku zpátky do její. Sevřela ji pevně v dlaních. Podíval jsem se spokojeně na naše ruce.

„To je úžasně příjemné, to teplo.“ Povzdechl jsem si slastně. Bralo mi to možnost uvažovat. Jen z vypětím všech sil jsem sebou nepraštil vedle Belly a nenechal se hladit po kůži. Ten kontakt byl pro mě jako něco víc. nejlepší druh dortu, nebo…

„Víš, jak má každý rád jiné chutě?“ začal jsem, povzbuzen svými myšlenkami. „Někdo má rád čokoládovou zmrzlinu, jiný dává přednost jahodové?“ Přikývla. „Promiň mi tu analogii s jídlem – nepřišel jsem na jiný způsob, jak to vysvětlit.“ Usmála se. Smutně jsem jí úsměv oplatil. „Víš, každý člověk voní jinak, má jinou esenci. Kdybys zamkla alkoholika do místnosti plné zvětralého piva, ochotně by ho vypil. Ale kdyby chtěl, tak by dokázal odolat, kdyby to byl alkoholik, který se léčí. Teď řekněme, že bys do té místnosti postavila sklenici stoleté brandy, nejvzácnějšího, jemného koňaku – a naplnila místnost jeho teplým aroma – myslíš, že tehdy by se mu to podařilo?“

Seděli jsme mlčky a dívali se jeden druhému do očí – snažili se číst si navzájem myšlenky.

„Možná, že to není to pravé srovnání. Možná, že odmítnout brandy by bylo příliš snadné. Možná jsem měl z našeho alkoholika raději udělat feťáka závislého na heroinu.“

„Takže tím se mi snažíš říct, že jsem tvoje oblíbená značka heroinu?“ žertovala ve snaze odlehčit náladu.

Obdařil jsem ji letmým a rychlým úsměvem. Pobavilo mě to. Moje osobní značka heroinu. „Ano, ty jsi přesně moje značka heroinu.“

„Stává se to často?“ zeptala se.

„Mluvil jsem o tom s bratry. Pro Jaspera je každý z vás v podstatě stejný. On se do naší rodiny dostal jako poslední. Pro něj je boj, aby vůbec dokázal abstinovat. Neměl ještě čas vypěstovat si cit na rozdíly v pachu, v chuti…“ začal jsem, ale umlkl jsem. Podíval jsem se na Bellu s omluvným výrazem.

„Promiň,“ řekl jsem tiše.

„Mně to nevadí. Prosím tě, nedělej si starosti, že mě urazíš nebo vystrašíš nebo cokoliv. Takhle zkrátka uvažuješ. Já to chápu, nebo se o to aspoň můžu snažit. Prostě mi to vysvětli, jak umíš.“

Zhluboka jsem se nadechl a zadíval jsem se na oblohu. Pomáhalo mi to myslet, když byla tak blízko. Už tak byly ty vzpomínky intenzivní.

„Takže Jasper si nebyl jistý, jestli vůbec někdy potkal někoho, kdo by byl tak…“ zaváhal jsem - zase, hledaje to správné slovo, „přitažlivý jako ty jsi pro mě. Takže si myslím, že nepotkal. Emmett už je s námi na jedné lodi déle, takříkajíc, a ten pochopil, co jsem myslel. Říká, že u něj to bylo dvakrát, jednou silněji než podruhé.“

„A u tebe?“

„Nikdy,“ odpověděl jsem pohotově. Až moc. Bella umlkla a vzduch kolem byl těžší.

„Co Emmett dělal?“ zeptala se, aby přerušila ticho.

Byla to špatná otázka, neměla se ptát. Viděl jsem to zase. Tu ženu v polích a Emmettovu neuvěřitelnou chuť. Automaticky jsem smotal prsty do dlaně a napjal se, abych odolal. Ty myšlenky a obrazy byly tolikrát tak živé a jasné a – voňavé.

„Asi to uhodnu,“ řekla nakonec.

Zvedl jsem oči. Díval jsem se na ni. Nenáviděl jsem to, co jsem byl. Nenáviděl jsem, když to ona nenáviděla. Nerad jsem jí říkal takovéhle věci. Kéž by se neptala. Kéž by nikdy – ne! Ne, je moje všechno. Ne, ne, ne!

„I ti nejsilnější z nás můžou z lodi spadnout, viď?“ vzdychl jsem. Možná by mi pomohlo, kdyby mi to, co se stalo Emmettovi odpustila. On za to nemohl. Ujel. Litoval toho. Hodně moc.

„Co po mně chceš? Svolení?“ sykla právem, ale její hlas se po vteřině změnil. Zmírnil se. Byl to projev jejího šoku. „Chci říct, není tedy žádná naděje?“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Twilly

11)  Twilly (17.05.2011 17:38)

U doznání jsem se málem pominula... z hrůzou jsem zjistila, že VŽDYCINKY u toho nej... musím čtení v autobuse přerušit a vystoupit ... pár krát jsem si sice vystoupila, ale dál zůstala stát na zástavce a četla ve stoje tak, jak jsem byla ... no horší než zažratá špína , vidíš Mišutko, co se mnou děláš???

Alda

10)  Alda (26.03.2011 19:43)

Mišulko, šikulko. Výborný díl B) ;) :) ! Jenom kolik má Slunovrat dílů ??? Ovšem děkuju moc !!!

Lenka

9)  Lenka (20.03.2011 06:39)

Míšo jde ti to vážně skvěle. Mám tenhle pohled Edwarda možná radši než originál.

8)  Leni (19.03.2011 22:42)

Málokdo si asi uvědomí, jak velký kus cesty musel Edward urazit až k bodu, kdy mohl mít s Bellou vztah se vším, co k tomu patří. Nádhera.

7)  Anna43474 (19.03.2011 18:52)

Ve Stmívání je Edward z pohledu Belly "dokonalý gentleman", pokud se to tak dá říct - nebo tak o něm aspoň mluví její pohled -, ale tady se on sám vidí přesně obráceně. Je to zvláštní, a přitom to k němu dokonale sedí
TKSATVO

Jula

6)  Jula (18.03.2011 20:29)

Nádhera, jako vždy

Fanny

5)  Fanny (18.03.2011 16:44)

Zvykla jsem si tady z povídek na Edwarda,který už nemá velký problém Belle odolat, na Bellu kterou už jen tak něco nerozhází a ani před rudookým upírem s řevem neutěče, na ně jako někoho kteří jsou spolu a nemůýe to bát jinak, ale teď zase se vzpomínám jak křehké to bylo, jak snadno ji on vyděsil a mohl zabít, jak ona je váhavá. Prostě už jsem úplně zapomněla, jak těžké to bylo.

4)   (18.03.2011 14:48)

Edward. Bella. To je až nemožné, jak úžasně to dokážeš napsat. Nemožné.
Famózní kapitola, jen mě ničí to rozdělování...

3)  Carliee (18.03.2011 11:41)

Nádherná kapitolka... opravdu moc skvěle a báječně dokážeš Edwaedovi pocity popisovat. Těším se na další část, strašně moc... :)

2)  jentak (18.03.2011 11:39)

Hodně příjemná kapitola, pohled z druhé strany je lákavý. Jen tak dál!

Janeba

1)  Janeba (18.03.2011 09:27)

Mišinko, jsem moc ráda, že ses do toho psaní pustila! Nadšeně si užívám každičké písmenko a jásám, jak se Ti to povedlo!!
Děkuji!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella