Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/avatar%20-%20Midnihgt%20sun.jpg

EPILOG - PŘÍLEŽITOST

 

 

 

Tak a s tímhle se s vámi loučím. Poslední pohled Edwarda, miláčkové!

Mlčel jsem, přestože jsem několikrát měl silnou potřebu, říct Belle, kam jdeme. V její tváři byl vidět vzdor a potlačovaná zuřivost. Dávala to najevo dost jasně. Kradmé vražedné pohledy, semknuté rty a mlčení. Nevěděl jsem proč, ale přišlo mi to přesto strašně sladké a nesmírně jsem se tím bavil. Chvilku vypadala, že je v šoku, když jsem jí řekl, že pro ni chystám překvapení, a Alice se ve stejnou chvíli zajíkla nadšením, jelikož už viděla, co to bude znamenat pro ni.

Modré, pomyslela si a dala mi jasně vědět, jakou barvu květin zvolit. Obraz Belly mi však stihla zatajit. Někdy jsem tu Alicinu šikovnost ze srdce nenáviděl.

Když jsem ale uviděl omamně krásnou dívku, scházející ze schodů našeho domu, v tmavě modrých elegantních šatech z hedvábí a šifonu. Trochu jsem se zalekl, když jsem spatřil botu na její štíhlé noze. Automaticky jsem si představil ty nejhorší scénáře a ze všech sil potlačil potřebu ji z těch schodů snést. Přesto jsem se k ní nenápadně vrhl a byl připravený chytit ji. Ve tváři byla červená studem a možná i vzteky. Červená s modrou jí slušely, o tom nebylo pochyb. V obýváku jsem jí jemně a s tou největší péčí vpletl do vlasů modré kvítky podle Aliciny rady a otevřel jí dveře.

„Jsi nádherná,“ zašeptal jsem a vdechl vůni její kůže.

„Sluší ti to,“ vzdychla, když mě míjela. Radostně jsem se usmál. Víc jsem nepotřeboval. Klidně ať si zuří, jen když je živá a já ji překvapím.

Do auta jsem jí pomohl minimálně, protože už tak jsem si koledoval o emocionální výbuch s mým tajemstvím. Byl jsem samozřejmě nesčetněkrát upozorněn a optán, jestli vím, že nesnáší překvapení. Má odpověď byla pokaždé: Ano, vím.

Usadila se na místě spolujezdce a já přeběhl na místo řidiče dřív, než stihla dopnout pás. Vydal jsem se směrem k městu. Těšil jsem se, co mi na to poví a dost mě udivovalo, že ani po tolika indiciích, které dnes dostala, nepoznala, že jdeme na stužkovací slavnost.

„Kdy přesně mi hodláš říct, o co tu kráčí?“ zeptala se nabručeně.

„Jsem v šoku, že jsi na to ještě nepřišla,“ dobíral jsem si ji a s posměšným úsměvem jsem se k ní otočil. Měla pootevřené rty a zase přestala dýchat. Od těch okamžiků v nemocnici, jsem byl při těchto zástavách mírně nervózní.

„Už jsem ti říkala, že ti to moc sluší, viď?“ ověřovala si a nenápadně se pokoušela odvést pozornost.

„Ano,“ přiznal jsem s úsměvem. Co mohlo být pro moje ego víc, než to, že jsem se líbil dívce, kterou jsem miloval?

„Už k vám nikdy nepřijdu, jestli se ke mně Alice s Esme budou chovat, jako bych byla jejich pokusná barbína,“ brblala. Litoval jsem ji, protože Alice s Esmé byly dračice. Tiché vody, které měly hodně, ale opravdu hodně silné spodní proudy.

Chtěl jsem se těch dvou zastat, ale v tu samou chvíli mi zazvonil v kapse mobil. Když jsem si jej přikládal k uchu, zahlédl jsem jméno volajícího. Charlie.

Od té události ve Phoenixu se změnilo hodně věcí. Charlie se ode mě držel dál a já to chápal. Ať se mi to celá má rodina pokoušela systematicky a opakovaně vysvětlit a rozmluvit, trval jsem na svém, že nebýt mě, nestalo by se nic z toho. To já vzal Bellu na baseball! A Charlie se mnou souhlasil. Proto dostala Bella omezenou dobu, kdy se smí se mnou vídat. Co Charlie nevěděl bylo, že jsem odešel dveřmi a vracel se oknem. Tiše, jako zloděj pod rouškou tmy, do náruče nejkrásnější dívky.

„Dobrý večer, Charlie,“ pozdravil jsem obezřetně. Pořád mi nedocházel důvod, proč volá.

„Charlie?“ vyjekla tiše Bella.

„Edwarde,“ zamumlal nespokojeně Charlie do telefonu. Nevypadal, že by byl rád, že mi musí volat. Spíš bych řekl, že zvažoval koupi mobilního telefonu pro Bellu.

Otočil jsem se na ni a zkoumal její tvář. Nebyla z nemocnice tak dlouho, takže můj strach s každým jejím vydechnutím a zasténáním, rostl. Vypadala smutně. Zmizela její zuřivost ohledně tajemství a překvapení. Kmitala očima po mé tváři a čekala se skoro zatajeným dechem. Nedělalo jí dobře, jak jsme s Charliem skončili.

„Jsi si jistý, že jsi nevlezl někomu do zelí?“ zavrčel do sluchátka Charlie. „Právě přišel mladý Crowley, že má vyzvednout Bells.“ Neubránil jsem se překvapení. Tohle jsem nečekal. Pamatoval jsem si, jak sám sebe Tyler přesvědčil o tom, že jde s Bellou na stužkovací slavnost, i to, jak Bella zuřila, ale že to dodrží?

„Vy snad žertujete!“ zasmál jsem se.

„No to rozhodně ne. Je tady, stojí vedle mě,“ mumlal Charlie a v jeho hlase jsem snad prvně zaslechl i náznak škodolibého pobavení.

„O co jde?“ zeptala se Bella zvědavě. Nemohl jsem jí to teď tlumočit. Potřeboval jsem to vyřešit a nedokázal potlačit čirou radost, oznámit Tylerovi, že Bella je moje. Jenom moje.

„Nedal byste mi ho k telefonu?“ požádal jsem s neskrývaným potěšením. Charlie jen cosi odfrkl a v telefonu se rozhostilo ticho. Na sekundu, možná dvě.

„Prosím?“ ozval se nejistý a zmatený hlas.

„Haló, Tylere, tady je Edward Cullen,“ představil jsem se, pro případ, že by nevěděl, s kým Bella je. Věděl jsem, co moje jméno způsobuje, když někdo zná mou tvář. A Tyler zareagoval přesně podle očekávání. V telefonu se rozlehl splašený srdeční tep. „Je mi líto, jestli došlo k nějakému nedorozumění, ale Bella už je na dnešní večer zadaná.“ Jakmile jsem to dořekl, uvědomil jsem si, že nejen na dnešek. „Abych byl úplně upřímný, bude zadaná každý večer, pro každého kromě mě. Bez urážky. A mrzí mě, jestli jsem ti zkazil večer.“ Představa, že by to zkusil znovu a ucházel se o mou Bellu, mě vytočila. Přeskočil jsem zdvořilostní fráze na rozloučenou a prostě ten telefon položil. Nejspíš bych mu totiž nedokázal popřát hezký večer. Fráze o mé lítosti byla i tak dost nevěruhodná.  Otočil jsem se na Bellu, abych skontroval její stav a překvapila mě. Byla rudá. Rty semknuté do pevné linky a probodávala mě pohledem. Asi jsem to přeci jen přehnal.

„Přehnal jsem to s tím závěrem? Nechtěl jsem tě urazit.“ Možná jsem se nechal až moc unést tím, jak jsem věřil naší společné cestě jejím životem.

„Ty mě bereš na stužkovací slavnost!“ zakřičela rozzuřeně. To jsem nečekal. Předpokládal jsem jistý nesouhlas, ale měl jsem v plánu jí ukázat, jaká chyba by byla, kdyby nešla. Patřilo to k životu na střední. Nesměla o to přijít. Litovala by toho. Ale tohle? Stiskl jsem rty do stejné linky jako předtím ona a přimhouřil oči.

„Nebuď umanutá, Bello.“

„Proč mi to děláš?“ ptala se zděšeně, když pohlédla z okýnka a uviděla v dálce školní budovu.

„Upřímně, Bello, co sis myslela, že děláme?“ Demonstrativně jsem ukázal na své oblečení. Černý smoking. Co si myslela? Že jdeme hrát fotbal? Nebo rybařit? Ve smokingu? Já bych to zvládl, ale ona v podpatcích? Znovu se odvrátila a ukazováčkem si najednou otřela oči. Vjel do mě vztek. Zase jsem to zkazil a ona je tak neuvěřitelně paličatá!

„Tohle je naprosto směšné. Proč pláčeš?“ ptal jsem se.

„Protože mám vztek!“

„Bello,“ začal jsem a natočil si k sobě její tvář. Díval jsem se jí do očí a snažil se na ni neuplatnit ani kousek toho kouzla, co jsme používali na normální lidi. Chtěl jsem působit tak, jako normálně. Zvláštní. Možná, že kdybych to udělal, vyhrál bych.

„Co je?“ zamumlala přesto omámeně.

„Udělej to pro mě,“ naléhal jsem.

„Fajn,“ našpulila pusu. „Tak já se podrobím. Ale uvidíš,“ varovala mě, „už dlouho jsem si nevybrala svou další dávku neštěstí. Pravděpodobně si zlomím i tu druhou nohu. Jen se podívej na tu botu! Je to smrtonosná past!“

„Hmmm.“ Zarazil jsem se pohledem u Belliny zdravé nohy. Štíhlé, dlouhé a neuvěřitelně fascinující. Bílé, jako padlý sníh. V tom střevíčku se stuhou vypadala jako vystřižená z módního časopisu. Chtěl jsem se jí dotknout. Pak mi došlo, že díky ní mi Bella moc daleko neuteče. „Připomeň mi, abych za to dnes večer Alici poděkoval.“

„Alice tam bude?“

„S Jasperem, Emmettem… a Rosalií,“ přiznal jsem. Rosalii jsem chtěl původně nenápadně zapřít, ale stejně by ji Bella nepřehlédla.

„Charlie o tom ví?“ zeptala se najednou.

„Samozřejmě,“ usmál jsem se a pak jsem se zachechtal při vzpomínce na zmateného Tylera. „Ale Tyler to zjevně nevěděl.“

Mezitím jsme dorazili na místo; Rosaliin červený kabriolet zastiňoval všechna auta na školním parkovišti. Mraky byly dnes tenké, daleko na západě jimi pronikalo pár slunečních paprsků.

Vystoupil jsem a obešel auto, abych otevřel dveře. Natáhl jsem k Belle ruku.

Seděla paličatě na sedadle, paže založené na prsou.  Povzdechl jsem si.

„Když tě někdo chce zabít, jsi statečná jako lev – a pak když se někdo zmíní o tanci…“ Zavrtěl jsem nevěřícně hlavou. Očividně o něčem z toho vůbec nepřemýšlela. Lehce zbledla a hlasitě polkla naprázdno. Co ji vyděsilo? Pád?

„Bello, nedovolím, aby se ti něco stalo – ani aby sis sama ublížila. Ani na okamžik tě nepustím, slibuju.“

„No vidíš,“ pochválil jsem ji, když se do jejích líček vrátil náznak barvy, „nebude to tak zlé.“ Sklonil jsem se a objal ji paží kolem pasu. Vzala mě za ruku a nechala se zvednout z vozu.

Pevně jsem ji tiskl k sobě a zvažoval, jestli bych ji neměl odnést, ale to by asi její ego neskouslo. Místo toho jsem ji trpělivě podpíral a vedl ke školní tělocvičně.

Když jsme vstoupili dovnitř, uchichtla se. Byly tam hotové klenby z balónků a stěny byly ověnčené girlandami stočeného krepového papíru v pastelových barvách. Kýč, napadlo mě. Bella z toho taky nebyla u vytržení.

„Vypadá to tu, jako když se tu má odehrát scéna z hororového filmu,“ ušklíbla se.

„No,“ zamumlal jsem těsně před stolkem s lístky, „upírů je tady víc než dost.“

Podívala se na parket; uprostřed se utvořil široký prázdný prostor a v něm vířily dva páry. Ostatní tanečníci se tiskli ke straně, aby jim udělali místo – nikdo se nechtěl stavět do kontrastu s tak oslňující podívanou. Emmett s Jasperem byli v klasickém smokingu. Alice byla v černých saténových šatech s geometrickými prostřihy, které obnažovaly velké trojúhelníky její sněhobílé kůže. A Rosalie byla… no, Rosalie. Měla sytě červené šaty bez zad, přiléhavé až k lýtkům, kde se nálevkovitě rozšiřovaly do široce nabírané vlečky, s výstřihem až do pasu. Přesto mi Bella připadala mnohem víc krásná.

„Mám zalígrovat dveře, abys mohl zmasakrovat nic netušící obyvatele městečka?“ zašeptala spiklenecky.

„A kam v tom scénáři zapadáš ty?“ zeptal jsem se zvědavě.

„No, já jsem samozřejmě na straně upírů.“ Opatrně jsem se usmál. Nevěděl jsem, jestli mě to má těšit, nebo ne.

„Uděláš cokoliv, jen aby ses vyhnula tancování.“

„Cokoliv.“

Koupil jsem lístky a pak ji nasměroval k parketu. Krčila se u mé paže a vlekla nohy.

„Máme na to celý večer,“ varoval jsem ji.

Nakonec jsem ji doslova dotáhl k místu, kde se shlukla moje rodina. Bella se na to dívala zděšeně.

„Edwarde,“ zašeptala. „Já vážně neumím tancovat!“ panikařila.

„Neboj, hlupáčku,“ zašeptal jsem zpátky. „Já ano.“ Položil jsem si její ruce na ramena sotva s nějakou námahou ji zvedl, abych ji následně postavil na mé nohy, abychom se přidali k ostatním v tanci.

„Připadám si, jako kdyby mi bylo pět,“ zasmála se po několika minutách bezpracného valčíku.

„Nevypadáš na pět,“ zamumlal jsem a na chviličku si ji přitáhl blíž, takže mi už nestála na nohou, ale visela ve vzduchu. Odolával jsem hůř a hůř. Tak blízko a já se měl chovat jako gentleman?

Jenže jak má gentleman reagovat na přítomnost potomka Blacků? Sledoval Bellu a div, že neslintal. Jeho myšlenky si ji představovaly absolutně nevkusně. V jeho náruči. S ním.

„Dobře, tohle není tak špatné,“ přerušila mé myšlenky Bella, ale já byl natolik zaměřený na mladého Blacka, že jsem si jejího pohledu nestihl všimnout.

„Co se děje?“ divila se nahlas. Sledovala můj pohled, dezorientovaná otáčením, ale nakonec ho uviděla. Jacoba Black, ne ve smokingu, ale v bílé košili s dlouhými rukávy a vázankou, vlasy uhlazené dozadu do obvyklého ohonu, křižoval parket směrem k nám. Ta drzost, vrčel jsem v duchu. Viděl jsem, proč přišel. Přehrával si Billyho slova, aby náhodou nezapomněl, co má říct. Měl si to napsat, když si nevěří. Kazil to.

Ani jsem si neuvědomil, že na něj vrčím, dokud mě Bella neokřikla.

„Chovej se slušně!“ zasyčela.

„Chce si s tebou poklábosit,“ sykl jsem jízlivě, aniž bych od něj odvrátil oči.

Došel až k nám. Díval se na ni a mě absolutně přehlížel. Jak rád bych udělal to samé, ale kazil mi to. Nedal se prostě ignorovat, protože přišel se zjevným účelem.

„Ahoj, Bello, doufal jsem, že tu budeš.“ To určitě, odfrkl jsem si v duchu, navenek dokonalý gentleman.

„Ahoj, Jacobe. Co se děje?“ usmála se na něj Bella.

„Můžu ti přebrat partnerku?“ zeptal se váhavě a poprvé se na mě podíval. Nebyl jsem si jistý, jestli bych mu dokázal odpovědět ve vší slušnosti. Tohle se mi líbilo ještě míň. Jemně a opatrně jsem místo toho postavil Bellu na nohy a o krok ustoupil. Ze srdce nerad!

„Díky,“ řekl Jacob. Máš za co, vrčel jsem v duchu. Přikývl jsem a střelil pohledem po Belle. Vypadala, že bude v pořádku. Nehodlal jsem ji tu s ním jen tak nechat, ale také jsem neměl v plánu to celé sledovat. Odešel jsem o kus dál.

„Páni, Jacobe, kolik teď měříš?“ vydechla Bella, když jsem mizel.

„Metr osmdesát osm,“ odpověděl hrdě.

„Tak mi pověz, kde se tu dneska bereš?“ zeptala se Bella, aby udržela konverzaci. Proč tu byl, když nechtěl mluvit? Zbytečně to protahoval! Schválně!

„Věřila bys, že mi táta zaplatil dvacku za lístek, abych šel na tvou stužkovanou?“ přiznal.

„Jo, věřila,“ zamumlala. Já mumlal s ní. „No, doufám, že se aspoň bavíš. Viděl jsi tu nějakou holku, co by se ti líbila?“ dobírala si ho a podívala se ke skupině dívek, které stály vyrovnané podél stěny jako pastelové bonbony. Kdyby jen věděla, po kom Jacobovo oko neustále pokukuje. Sledoval jsem jeho ruce. Běda mu, jak…

Edwarde, pomyslela Alice. Vyhledal jsem ji pohledem. Dívala se na mě, obočí vytažené do poloviny čela. Smutně a chápavě se usmála a přehrála mi vizi. Bella a já. My dva. Tak, jak to mělo být. Nebylo to stoprocentně čisté, protože někdo nebyl rozhodnut, ale bylo to tam. V tu chvíli jsem přísahal, že vizi vypiluji.

„Jo,“ přiznal. „Ale je zadaná.“ To mě znovu namíchlo. Jacob se jí to snad chystá říct?! „Mimochodem, vážně jsi moc hezká,“ dodal. Narovnal jsem se v zádech. Hezká? Hezká?! Bella je všechno, jen ne obyčejně hezká! Urvu mu hlavu za tu odpornou lež, kterou jí řekl.

„Hm, dík. Tak proč ti Billy zaplatil, abys sem přišel?“ zeptala se honem. Potěšilo mě to. Reagovala stejně, jako tehdy na Newtona, Crowleyho, nebo toho třetího, Yorke, nebo tak nějak.

„Říkal, že je to ‚bezpečné‘ místo, kde si s tebou můžu promluvit. Přísahám, že ten starouš přichází o rozum.“

„Slíbil mi totiž, že když ti něco povím, opatří mi ten hlavní brzdový válec, který potřebuju,“ přiznal.

„Tak mi to pověz. Chci, abys to auto dokončil,“ usmála se na něj a odvrátila tvář. Střetla se s mým pohledem. Nedokázal jsem se nemračit. Jacob Black v blízkosti Belly nebylo dobré znamení. Líbilo se mi to méně, než bujná fantazie dívky vedle mě.

„Nenaštvi se, ano?“ prosil Jacob. Já prosil o opak.

„Na tebe bych se nikdy naštvat nedokázala, Jacobe,“ ujistila ho. „Nebudu se zlobit ani na Billyho. Prostě mi pověz, co máš.“

„No – je to tak hloupé, omlouvám se, Bello – ale on chce, aby ses rozešla se svým klukem. Požádal mě, abych tě o to výslovně poprosil.“ Zavrtěl hlavou. V duchu však orodoval za splnění Billyho přání.

„Ty pověry se ho drží, co?“

„Jo. To byla voda na jeho mlýn, když ses zranila tam ve Phoenixu. Nevěřil…“ Jacob se rozpačitě odmlčel.

Přimhouřila oči. „Upadla jsem.“

„Já to vím,“ řekl Jacob rychle. Věřil tomu, naštěstí.

„Myslí si, že za moje zranění může Edward,“ konstatovala Bella suše. Samozřejmě, že jsem za její zranění mohl já! Proč to dochází všem, jen ne Belle a mé rodině?!

„Podívej, Jacobe, já vím, že tomu Billy pravděpodobně neuvěří, ale jen abys to věděl. Edward mi opravdu zachránil život. Kdyby nebylo Edwarda a jeho otce, byla bych už mrtvá.“

„Já vím,“ tvrdil a zdálo se, že se ho její slova opravdu dotkla. Neměl jsem ho absolutně a vůbec rád. A on mě také ne, jen to zatím pokládal za nenápadnou a neškodnou žárlivost.

„Hele, je mi líto, že jsi sem musel přijít a tohle udělat, Jacobe,“ omlouvala se iracionálně Bella. „Každopádně dostaneš svou součástku, je to tak?“

„Jo,“ zamumlal. Ale nepřestával se tvářit naštvaně.

„Ještě něco?“ zeptala se nevěřícně.

„Zapomeň na to,“ zamumlal, „najdu si práci a ušetřím si peníze sám.“

„Tak to vyklop, Jacobe.“

„Je to hrozné.“

„To nevadí. Řekni mi to,“ naléhala. Potlačil jsem pobavený úšklebek. Tak tímhle si podepíše ortel.

Edwarde, proč mám pocit, že si toho kluka vychutnáváš? Zajímala se Alicina mysl. Přikývl jsem. To ale není pěkné. Chudák, je úplně zpocený. Pokrčil jsem rameny na znamení nezájmu a dál sledoval ty dva. Co kdybys byl na jeho místě ty a miloval Bellu, přestože ona nemiluje tebe? Trhl jsem sebou. Ohrnul jsem na Alici vrchní rty a odhalil nepatrně zuby. Poslala mi vzdušný polibek. Potvora malá. Protiva.

„Dobře… ale ježíš, zní to děsně,“ řekl Jacob. „Říkal, abych ti pověděl, ne, abych tě varoval, že se – a tohle jsou jeho slova, ne moje –“ zvedl jednu ruku a naznačil ve vzduchu uvozovky – „budeme dívat.“ Sledoval jsem Bellinu reakci stejně, jako Jacob. Zasmála se.

„Je mi líto, že jsi to musel podstoupit, Jacobe,“ zahihňala se.

„Tolik mi to zas nevadí,“ usmál se úlevně. „Takže co, mám mu říct, aby si sakra nechal svoje rozumy?“ zeptal se s nadějí v hlase.

„Ne,“ povzdechla si. „Pověz mu, že děkuju. Vím, že to myslí dobře.“

Píseň skončila a Bella ho pustila. Jenže on ji ne. Sjížděl ji pohledem od vršku šatů až po bílou sádru na její noze. Vyrazil jsem k nim.

„Chceš ještě tancovat? Nebo ti můžu pomoct někam se dostat?“

„To je v pořádku, Jacobe. Já ji odsud odvedu,“ odpověděl jsem za Bellu a postavil se k jejímu boku. Snažil jsem se znít přátelsky, ale nešlo potlačit všechno. Nečekal mě tam, proto na mě vyvalil oči.

„Ahoj, já jsem tě tam neviděl,“ zamumlal. „Tak se zase uvidíme, Bello.“ Ustoupil a váhavě zamával.

Usmála se. „Jo, uvidíme se později.“

„A promiň,“ řekl ještě, než se otočil ke dveřím.

S novou skladbou jsem si Bellu vzal opět do své náruče. Opřela si hlavu o mou hruď a nechala sebou manipulovat po parketu.

„Cítíš se líp?“ škádlila mě po chvilce.

„Ani ne,“ řekl jsem lakonicky.

„Nezlob se na Billyho,“ povzdechla si. „Jen si o mě dělá starosti kvůli Charliemu. Není to nic osobního.“

„Já se nezlobím na Billyho,“ opravil jsem ji úsečně. „Ale jeho syn mě otravuje.“

Odtáhla se a podívala se mi do tváře.

„Proč?“

„Zaprvé, přinutil mě porušit slib.“ Bella vypadala zmateně.

Pousmál jsem se. „Slíbil jsem, že tě dneska večer nepustím,“ vysvětloval jsem.

„Aha. No, já ti odpouštím.“

„Díky. Ale je tu ještě něco,“ zamračil jsem se. „Řekl, že jsi hezká,“ pokračoval konečně a mračil se jako kakabus. „To je prakticky urážka, vzhledem k tomu, jak ti to dneska sluší. Jsi mnohem víc než krásná.“

Zasmála se. „Možná jsi trochu zaujatý.“

„V tom to určitě není. Navíc mám vynikající zrak.“

Neodpověděla, jen lehce zrůžověla a nechala mě, abych s ní dál tančil.

„Vysvětlíš už mi konečně důvod toho všeho?“ zeptala se nakonec. Nechápal jsem, načež mě napadlo, že prostředek tanečního parketu není vhodné místo, pro řešení tamté věci. Zamířil jsem tanečním tempem k zadnímu vchodu tělocvičny. Minuli jsme Newtona s Jessicou, kteří Bellu a mě sledovali ostřížím zrakem, Angelu s Benem, Lee se Samanthou a Lauren s Connorem. Všichni se dívali, dokud jsme nezmizeli venku.

Jakmile jsme osaměli, vzal jsem ji do náruče a nesl ji temným školním areálem až k lavičce ve stínu stromů. Posadil jsem se tam a houpal si ji v náručí. Měsíc už vyšel, byl vidět skrze průsvitné mraky. Den mizel. Končil. Ani jsem si to neuvědomil, ale svraštil jsem čelo.

„Tak o co tu jde?“ naléhala tiše, když jsem se neměl ke konverzaci a sledoval měsíc.

„Zase stmívání,“ zamumlal jsem. „Další konec. Bez ohledu na to, jak je den dokonalý, vždycky musí skončit.“

„Některé věci skončit nemusí,“ zamumlala skrz zuby, okamžitě napjatá.

Povzdechl jsem si. Tomuhle tématu jsem se chtěl vyhnout, chtěl jsem jí ukázat, o co může přijít.

„Přivedl jsem tě na stužkovací slavnost,“ řekl jsem pomalu, konečně odpovídaje na její otázku, „protože nechci, abys o něco přišla. Nechci, aby ti moje přítomnost cokoliv brala, pokud tomu mohu zabránit. Chci, abys byla člověk. Chci, aby tvůj život pokračoval, jako kdybych já zemřel v roce devatenáct set osmnáct, jak jsem měl.“ Hněvivě zavrtěla hlavou.

„V jakém podivném paralelním rozměru bych já kdy šla na stužkovací slavnost z vlastní svobodné vůle? Kdybys nebyl tisíckrát silnější než já, nikdy bych nedovolila, aby ti tohle prošlo.“

„Nebylo to tak zlé, sama jsi to říkala.“ Smutně jsem se na ni usmál.

„To proto, že jsem byla s tebou.“

Na chvilku jsme mlčeli. Upíral jsem pohled na lunu a pomalu vycházející hvězdy. Cítil jsem Belliny oči na své tváři a přemýšlel jsem. Proč tak moc prahne po zatracení?

„Povíš mi něco?“ zeptal jsem se po chvíli a podíval se na ni s lehkým úsměvem.

„Už jsem ti někdy něco nepověděla?“

„Jenom mi slib, že mi to povíš,“ trval jsem na svém a usmíval se.

„Dobrá.“

„Zdála ses upřímně překvapená, když jsi zjistila, že tě beru sem,“ začal jsem.

„Byla jsem,“ přerušila mě.

„Přesně,“ souhlasil jsem. „Ale musela jsi mít nějakou jinou teorii… jsem zvědavý – proč sis myslela, že tě tak strojím?“

„Nechci ti to říct.“

„Slíbilas to,“ namítl jsem.

„Já vím.“

„V čem je problém?“ dožadoval jsem se odpovědi. Nedokázal jsem ani typovat, co se Belle mohlo honit hlavou a čím si odůvodnila ten dnešní kadeřnický den. Tak moc se za to styděla?

„Myslím, že tě to rozzlobí – nebo rozesmutní.“ Zamračil jsem se v novém nepochopení. Co by mi mohla říct, abych se rozzuřil?

„Pořád to chci vědět. Prosím!“

Povzdechla si a já čekal.

„No… předpokládala jsem, že jde o nějakou… událost. Ale nenapadlo mě, že to bude nějaká banální lidská záležitost… stužkovací slavnost!“ ušklíbla se.

„Lidská?“ opakoval jsem pořád bez špetky pochopení.

Sklopila pohled na své šaty a pohrávala si v prstech s kouskem šifonu.

„Dobře,“ vyhrkla najednou. „Takže jsem doufala, že sis to třeba rozmyslel… že mě nakonec přece jen změníš.“ Zešílela?! Cože? Ne! Tohle chce? Proč? Jak jí tohle napadlo? Jak si mohla spojit strojení a líčení s přeměnou v monstrum?! Iracionálně jsem se usmál. Ta představa…

„Ty sis myslela, že je to událost, kdy se vyžaduje společenský oděv, ano?“ žertoval jsem a dotkl se přitom klopy svého smokingového saka.

Zamračila se. „Nevím, jak tyhle věci fungují. Mně se to alespoň zdá rozumnější než stužkovací slavnost.“ Usmíval jsem se a doufal, že své pobavení ovládnu. „To není legrace,“ řekla vzpurně.

„Ne, máš pravdu, není,“ souhlasil jsem, zbaven náhle veškeré radosti. Měla pravdu. Tohle nebylo vtipné téma, ale rozhodně byla ta reakce lepší, než obrácená. „Radši bych to ovšem považoval za vtip, než abych věřil, že to myslíš vážně,“ vysvětlil jsem bez kousku humoru.

„Ale já jsem vážná.“

„Já vím. A opravdu to chceš?“ Doufal jsem, že řekne ne. Nemohla přeci něco takového dobrovolně chtít. K mému utrpení přikývla.

„Tak rozhodnutá, aby tohle byl konec,“ zamumlal jsem skoro pro sebe, „aby tohle byl soumrak tvého života, ačkoliv tvůj život sotva začal. Jsi odhodlaná všeho se vzdát.“

„Není to konec, je to začátek,“ nesouhlasila šeptem.

„Já za to nestojím,“ řekl jsem pod tíhou vzpomínek.

„Pamatuješ, když jsi mi řekl, že se nevidím taková, jaká doopravdy jsem?“ zeptala se a zvedla obočí. „Zjevně trpíš stejnou slepotou.“

„Já vím, co jsem,“ připomněl jsem jí.

Povzdechla si.

Díval jsem se jí do tváře. Byla odhodlaná. Neoblomná. Možná, že… Tehdy se lekla, na té louce a v džípu. Když ji dostanu až na pokraj, rozmyslí si to. Musí.

„Takže teď jsi připravená?“ zeptal jsem se. Hodně jsem riskoval.

„Ehm,“ polkla. „Ano?“ Znělo to jako otázka. Nebyla si jistá. Měl jsem silnou šanci přesvědčit ji. Pomalinku jsem naklonil hlavu a otřel se rty těsně pod koutkem její čelisti. Naskočila jí husí kůže a mně se zatočila hlava omamnou vůní.

„Právě teď?“ zašeptal jsem a svým dechem rozvířil vzduch u jejího hrdla.

„Ano,“ zašeptala třesoucím se hlasem. Byla jako prkno. Napjatá, nervózní, ale přesto mě pořád nezastavila. Tohle kolo jsem s ní opět prohrál. Nehodlal jsem jít dál, nezvládl bych to. Musel jsem se smát a přitom jsem odtáhl tvář od jejího hrdla.

„Přece nemůžeš vážně věřit, že bych se tak snadno poddal,“ nadhodil jsem výsměšným tónem.

„Dívka může snít.“ Povytáhl jsem obočí. Tohle byla nová informace!

„O tomhle ty sníš? Že z tebe bude netvor?“

„Ne tak docela,“ řekla a zamračila se. „Hlavně sním o tom, že už s tebou budu napořád.“

Znovu mě překvapila. Uvnitř mého těla se rozlil příjemný pocit, že nechce být zrůdou, jako jsem já, ale jen hledá řešení, jak se mnou být navěky. Co nevěděla, bylo, že já bez ní taky nechtěl existovat.

„Bello. Já s tebou zůstanu – to ti nestačí?“ Konečky prstů jsem ji pohladil po tváři.

„Jen prozatím,“ kuňkla s úsměvem. Prozatím… Trefné slovo a přitom dost vyhýbavé. Vzdychl jsem. Neměl jsem šanci, jak jí to dnes večer vysvětlit.

Pohladila mě po tváři. „Podívej,“ řekla mi. „Miluju tě víc než cokoliv na světě. To nestačí?“

„Ano, to stačí,“ odpověděl jsem s úsměvem. S pocitem nejčistšího štěstí a čiré euforie z jejích slov. „Stačí to navždy.“ Pak jsem se sklonil opět k jejímu hrdlu, přitiskl k němu své kamenné rty a vychutnával si její reakci. Nikdy mě to neomrzí. Navždy to budu milovat. Navždy ji budu milovat.


 

Slovo autora:

Lidi, překládalo se to těžce, vzhledem k tomu, že nikdo nevěděl, co Edward řešil, když u něj nebyla Bella. Ty kapitoly z jeho pohledu byly chvílemi peklo na zemi. Potila jsem krev, slzy, pot... Ale jsme ve finále, šli jste se mnou a přežili jsme. Teoreticky to takhle mohlo být. Jak to bylo prakticky ví jen Stephenie. Doufám, že se to všichni jednou dozvíme.

K vašemu přání převést Nový měsíc do pohledu Edwarda... Neblázněte! Co bych tam psala? Vždyť byl v 85% mimo příběh! To bych musela být machr, abych to zvládla! Těšte se spíš se mnou na Inkognito. A kdo ví, třeba si to jednou rozmyslím, jen si vážně nejsem jistá, že by Edwardův pohled v NM za něco stál. Díky za váš čas. MisaBells.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

32)  Lada (06.12.2014 20:46)

Tedy je ta stránka. Pardon

http://www.twiarry.estranky.cz/clanky/----ukazka-z-full-moon.html

31)  Lada (06.12.2014 20:44)

Mam stránku na které je ukázka z dalšího dílu z Edwerdova pohledu. Dalo by se to podle toho podle mě dopset. Přepíšeš to pro své čtenáře a obdivovatele? Prosím prosím!

30)  Jalle (25.05.2013 19:57)

Zvládla si to na výbornú Verím, že písať toto dielo muselo byť veľmi náročné, máš môj obdiv Ja by som brala BD po premenu z Edwardovho pohľadu ;)

MisaBells

29)  MisaBells (27.03.2013 20:44)

Rozkaz!

Twilly

28)  Twilly (27.03.2013 13:44)

Lásko, tak nekecat a psát!

MisaBells

27)  MisaBells (27.03.2013 13:21)

Vy mi dáváte, lidi! Zatmění, Rozbřesk... někde v komentářích předtím i Nový měsíc... uf, uvidíme, co by se dalo a nedalo. Ju?

SestraTwilly

26)  SestraTwilly (26.03.2013 22:12)

Pri tejto poviedke som mala pocit,že SM zmeškala svoj autobus.Neviem si predstaviť,čo by sa ešte dalo k tomu dodať,poprípade zmeniť.Výborne napísané,do detailov premyslené.Prakticky som ani nezbadala kedy skončila SM a kedy si to začala písať ty.(A to som ju čítala 3-krát).A čo sa týka dopísania Twilight z pohľadu Edwarda,ja by som sa prihovárala skôr za Zatmenie.Myslím,že tam by sa dalo lepšie pohrať s Edwardovými mzšlienkami.:p

25)  alice (17.11.2011 08:48)

Bylo by super napsat ještě Rozbřesk z pohledu Edwarda...někdy si říkám, co si asi jako první pomyslel, když se Bella poprvé "probudila" jako upírka :)

24)  Alice (17.11.2011 08:45)

To je úžasné!!!!!!!!!!!!!
Byl to super nápad vymyslet a dopsat to sama:)
Tohle by se mělo vydat, škoda, že existují autosrká práva
OPRAVDU LEPŠÍ VĚC JSEM UŽ DLOUHO NEČETLA! NÁDHERA :)

23)  Anna43474 (04.09.2011 10:13)

Týýýjo. Opět jsi mě ohromila
To bylo úžasný!!!
Nejhorší je, že mám úplně stejný smutný pocit, jako když dočtu knihu :'-(
Moc děkuju, že jsem si to mohla přečíst
TKSATVO

22)  Edmonka (21.07.2011 16:15)

Panebože, to je neskutečný!!!!!! ...včera v noci jsem to celý slupla jako malinu a nemůžu uvěřit, že někdo byl schopnej něco takového napsat! Je to dokonalé, geniální,..! Opravdu dokonale do detailu propracované! A naprosto chápu, že se nechceš pouštět do Novýho měsíce(ačkoliv bych byla strašně ráda ), ale co takhle Zatmění?? Já bych ho tedy velice přivítala a nepochybuji, že by ve tvém vydání nepředčil dílo samotné Steph, což jsi tímhle dílem jednoznačně dokázala!;) ;)

Twilly

21)  Twilly (17.05.2011 20:47)

Tak jsem to, drobku, dala ještě dnes... kurňa, scéná na stužkovací slavnosti, oni dva, sami.. a já jsem na své zastávce ... tohle je načasování, co? Nevadí, dala jsem to doma dokonce... a užila si to mnohem víc než Steph... nevím, možná je to tím, že znám tvoje kukadla... a že jsi mi tak mnohem blíž nežli Steph :p :D :D :D :D ... Mišutko.. dokonalééééééééééééééééééé děkuju ti za skvělý čtenářský zážitek

20)  LucinkaM (17.05.2011 14:44)

Mám snad radši tvojí Twilight ságu než Steph:) Miluju tvoje pokačování po Rozbřesku a tenhle pohled Edwarda je snad lepší než celý Stmívání podle Belly

19)  jenka (26.04.2011 00:40)

Chci ti moc poděkovat, že jsi vydržela až do konce a že všechny díly (snad s výjimkou těch, kdy jsi musela opravdu "vařit z vody", tam to bylo poznat) působily lehce a přirozeně. Dokonale jsi udržela charakter a náladu nastíněnou Stephenie v Půlnočním slunci.

krista81

18)  krista81 (26.04.2011 00:36)

Krása , nádherná poslední kapitolka

Edwardův pohled mě prostě nepřestává bavit a navíc tak dobře napsaný .
(i když s tím NM máš asi pravdu, ale kdo ví třeba bys vymyslela něco opravdu originálního )

Tak a hned zítra se vrhnu na Inkognito ( popisek vypadá moc dobře) , protože dneska už usínám. Takže tohle byla taková tečka na dobrou noc

*clap

17)  Nikki (22.04.2011 18:09)

moc ti děluji ta tuto úžasnou povídku, opravdu jsi mě potěšila jak si to všechno tak krásně napsala :)

16)  blondycullen (22.04.2011 14:34)

Přečetla jsem to jedním dechem a musím říct, že Edward je v tvým podání naprosto skvělej a vystihla jsi to úplně přesně Moc se těším na další tvý povídky Tak pokud si netroufáš na New Moon tak zkus třeba Eclipse z pohledu Eda...

Fanny

15)  Fanny (22.04.2011 14:17)

Nevím, co říct než jen že to bylo krásné jako vždy a ještě k tomu, jsem se konečně dozvěděla, co si myslel (samozřejmě nejlíp to ví Steph, ale taky myslím, že málokdo - jestli vůbec někdo- by to dokázal líp nežli ty)

A k té poznámce o Novém měsíci: Ty jsi machr, tak proč by to nešlo?:D

Bombetta

14)  Bombetta (22.04.2011 09:35)

Uááá...tak tohle bylo parádní...pořád mi zní v hlavě, jak se Edward rozčílil, když Jacob řekl Belle, že je hezká...prý jen hezká...:p . Tahle poslední kapitola byla nádhreně oddechová...romantická, dokonalá.

Jinak celý Slunovrat byl velmi čtivý a zajímavý...věřím, že to muselo být peklo, když nikdo něvěděl co Edward dělal, když byl bez Belly, ale ty jsi to vymyslela naprosto perfektně.

Jsi skvělá a jak už jsem psala těším se na Inkognito!

13)  Leni (21.04.2011 21:37)

Bylo to PARÁDNÍ Nádherně jsi vystihla ty jeho nejistoty, hněv, radost, strach a vše co se snaží skrýt. NM by z jeho pohledu asi nebyl tak obsažný, jako normálně, ale za pokus by to stálo. Myslím, že jeho deprese byla snad větší než ta Belly, která měla aspoň toho Jacoba. Musela to být pro něj muka. Věřím, že by jsi to zvládla napsat. Jsi doslova kouzelnice. Těším se na cokoli, co napíšeš.

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still - Proposal scene