07.04.2011 [20:00], MisaBells, ze série Slunovrat, komentováno 11×, zobrazeno 2680×

21. TELEFONÁT

 

 

Fajn, hodně jsem tady váhala, co a jak. Došlo mi, že nemá cenu tahat to všude okolo a okecávat. Nesnáším zbytečné okecávání. Možná proto je tahle kapitolka nejspíš nejkratší z celého příběhu. Možná jsem tím zklamala, ale představte si 7-11 stránek Edwardovy opakované sebetyranie. Posuďte sami.

Namířili jsme směrem k Forks a doufali, že tam bude, abychom začali od začátku. Měl jsem na něj vztek. Zdrhl. Jediné, co mě drželo nad vodou, byl telefonát s Bellou. Bylo něco po půlnoci, když Carlisle volal Esme. Dokonce jsme na tu chvíli i zastavili, aby měli soukromí. Měli na to právo, poté, co se baseball zvrtl. Emmett stál opřený zády o dveře mercedesu, ruce zkřížené na prsou a hlavu skloněnou. Zpod dlouhých řas si mě prohlížel.

„Co?“ sykl jsem.

„Nic,“ bránil se, ale nespouštěl ze mě oči. Strčil jsem ruce do kapes a zavrčel na něj. „Co?“ opakoval po mně.

„Nic,“ napodobil jsem ho a začal špičkou boty kopat do malého kamínku. „Děkuju,“ vyhrkl jsem dřív, než bych se dokázal zastavit. Tušil jsem, co přijde a chtěl jsem to buď absolutně oddálit, nebo to mít rychle za sebou. Emmett se narovnal v zádech a radostně se na mě zakřenil.

„Ty mě nemít, co?“ Podíval jsem se na něj a povytáhl jedno obočí. Takový pohled, jaký dělávala Bella, když o něčem pochybovala, nebo jí to v něčem nesedělo. „No tak! Řekni to.“

„Řekl jsem – děkuju. Nemůžeš být tak náročný, Emmette.“ Emmett zaklonil hlavu a rozesmál se, načež s tou svou palicí nechápavě zavrtěl. Přestal jsem ho pobaveně sledovat a zadíval jsem se na blížícího se Carlislea.

„Něco nového?“ vyhrkl Emmett.

„Nic. Esme s Rosalií hlídají pořád Charlieho, ale ta žena je pryč. Rose ji ztratila. Mám vyřídit upřímnou omluvu.“ Než jsem stihl namítat, přehrál mi v hlavě ten rozhovor. Vážně to Rosalie řekla. Zvláštní. Spíš ji mrzelo, že ona jako upírka selhala, napadlo mě.

„Vidíš?“ dobíral si mě Emmett. „A ty jsi na ni zlý.“ Zopakoval jsem ten výraz s obočím a Emmett se jen ušklíbl.

„Měli bychom pokračovat. Jestli se někde sešli, nemáme moc času, abychom se dostali do Forks včas,“ vydechl jsem.

Nastoupili jsme do auta a přístrojová deska tiše pípla. Dělala to pokaždé, když se na digitálním budíku změnil čas minut. Lidské ucho to sotva zaznamenalo, ale upíří sluch… Bylo něco kolem druhé v noci. Napadlo mě, jestli Bella spí. Dala jí Alice najíst? Kladl jsem jí to na srdce, tak snad… Telefon zazvonil. Zadržel jsem dech a sáhl po něm dřív, než Carlisle. Volali jsme jen my. Neměli volat zpět, kdyby se nic nedělo.

„Alice?“ vyhrkl jsem do sluchátka.

„Edwarde? Ach, Edwarde… Viděla jsem… Něco ho přivedlo zpět do místnosti s videem a Bella ten pokoj zná. Je to její dům, chápeš? Něco tam doma ho vrátilo do pokoje s videem a zrcadly. Nevím co to bylo a ani proč, ale…“

„Bellin dům?“ vydechl jsem otupěle.

„Přesně tak. Bella to poznala podle obrázků. Dokonce mě i navedla, kam mám nakreslit… To je jedno. Prostě to poznala. James bude ve Phoenixu, Edwarde. Bude světlo a on tu bude.“ Zatmělo se mi před očima.

„Blížíme se k Seattlu, Alice. Chytím první letadlo a…“ Emmett si za mnou významně odkašlal a Carlisle přikývl. „Chytíme první letadlo a přijedeme tam. Hlídej mi ji, Alice. Odvezu ji a nehodlám o tom diskutovat. Byla hloupost tohle dovolit,“ vztekal jsem se. Zuřil jsem. Carlisle automaticky odbočil na silnici směrem k Seattlu. „Zavolám, až budeme v letadle,“ dodal jsem a zavěsil.

„No?“ pobídl mě Emmett, když jsem podle jeho vkusu moc dlouho mlčel.

„James je nejspíš ve Phoenixu. Podcenili jsme je. Hrozně jsme ty dva podcenili,“ vrčel jsem a pozoroval stromy za oknem.

„Není to tvoje chyba, Edwarde,“ tišil mě Carlisle.

„A koho tedy?“ odsekl jsem. „Kdo může za to, že je Bella v takovém nebezpečí, Carlisle, když ne já? Ty? Ty jsi ji bral na baseball? Nebo ty, Emmette?“

„Ale je živá,“ oponoval Emmett.

„Jestli tam nedorazíme včas…“ vzdychl jsem a semkl víčka k sobě. Sevřel jsem kořen nosu mezi palec a ukazováček a snažil se zapudit tu děsivou představu.

„Nebýt tebe, měla by to Bella už dávno za sebou, Edwarde,“ ozval se Carlisle. Zvedl jsem k němu hlavu a čekal. „Zachránil jsi ji před tou dodávkou a dokázal ses ovládnout v hodině biologie. I tohle zvládneme.“ Zíral jsem na něj neschopný jediného slova. „Jsme na tebe pyšní.“ Vrchol.

„Není důvod,“ vzdychl jsem.

„Moc se podceňuješ,“ úpěl tiše Carlisle. Kmitl jsem pohledem k tachometru. Skoro dvě stě, ale pořád jsem měl pocit, že se vlečeme. Abych zaměstnal mysl a ruce, vytočil jsem číslo letiště a zjistil náš let. Zarezervoval jsem letenky. Všechno až moc rychle. Žádné protahování, jak jsem byl zvyklý.

„Kam ji vezmeme?“ zajímal se Emmett.

„My nikam. Odjedu s ní jen já, Emmette. Vy se vrátíte k normálnímu životu,“ ujasnil jsem to a pohlédl na něj s výrazem, který zamítal jakékoliv protesty a nesouhlas.

„Myslím, že ostrov Esme by byl ideální… Není na mapě,“ promluvil Carlisle.

„To nejde. Patří Esme a nechci tím obtěžovat. Nejlepší bude, když to ani vy nebudete vědět.“

„A co koupit loď a udělat si okružní plavbu? Zabere to pár měsíců,“ navrhl Emmett.

„A lovit budu co?“ zajímal jsem se ironicky.

Bellu přece! Ve vteřině jsem se na sedačce otočil a naježil. Zavrčel jsem mu do obličeje jak vzteklá puma.

„Edwarde, ovládej se!“ nařídil Carlisle.

„Mlčím, zámek. Promiň.“

„Ne, já se omlouvám. Nezlob se. Přehnal jsem to,“ vzdychl jsem a vrátil se zpět na místo. Emmett se svého nápadu s lodí chytil a začal v duchu plánovat cestu s Rosalií. Carlisle si v myšlenkách probíral své lékařské případy a já se pokoušel nepřemýšlet vůbec. Nešlo to. Teď jsem byl napjatý jednou tolik. Jak se mohl dozvědět o Phoenixu? Bella tvrdila, že mu to nedojde. Jak? Proč? Neměl jsem to dovolit. Přistoupit na to, aby Charliemu řekla pravdu, byla hloupost a já upřímně doufal, že nebude mít následky.

Minuli jsme ceduli Seattlu a při první příležitosti stočili volant k letišti. Narovnal jsem se v zádech a popoháněl auto. Carlisle zpomalil na povolenou rychlost ve městě. Nemohli jsme riskovat ještě zastavení od policie. Přeci jen jsem tady nechodil s náčelníkovou dcerou.

Sjeli jsme do podzemních garáží, a pak se vrátili nahoru do haly.

V bezcelní zóně jsem zvedl telefon a vytočil Alici.

„Za chvíli nastupujeme. Jak to vypadá? Něco nového? Je Bella v pořádku?“

„Je v pořádku. Jasper nás šel právě odhlásit, Edwarde. Mám divný pocit.“

„Jen ji hlídej, dokud nepřiletím. Pak už to bude opět moje starost. Měli bychom být u vás… Teď je půl šesté, tak kolem tři čtvrtě na deset. Zvládnete to?“

„Samozřejmě.“

„Dbáš na její jídlo?“

„Odmítá jíst.“

„Alice,“ zavrčel jsem.

„Snažíme se, Edwarde. Není to lehké, víš?“

„O tom mi povídej,“ vzdychl jsem. „Musím jít. Uvidíme se na letišti. Buďte tam.“ S tím jsem zavěsil a vyšel vchodem k letadlu.

Seděl jsem na sedadle a litoval, že nemůžu spát. Přesně jako tehdy v jídelně. Ten den jsem poprvé viděl Bellu naživo. Jak mi mohla připadat nezajímavá a obyčejná? Pozoroval jsem látku na sedadle přede mnou a zkoumal prachová vlákna. Jak často se uklízí letadla?

Ignoroval jsem pokyny letušky, která – jakmile nás uviděla – zrudla a začala fantazírovat o palubních záchodcích a kalhotách u kotníků. Emmett do mě drkl, abych se přeci jen připásal. Nevypadalo by to dobře. Unavovala mě tahle hra na lidi. Byla tak předvídatelná a obyčejná. Poté, co jsem ochutnal Bellin svět, v tom svém jsem se nudil. Bez ní jsem se nudil. Trpěl jsem. Doufal jsem, že dnes není jeden z těch dnů, kdy se něco pokazí na přístrojích letadla, nebo se objeví neočekávaná bouře či turbulence, a my doletíme včas na místo. Hlavně včas.

Krátilo se to. Zbývalo už jen několik minut, než se letadlo posadí na ranvej a já ji uvidím. Emmett byl víc a víc apatický. Byl bez Rosalie stejně dlouho jako já bez Belly, ale s tím, že já už ji měl brzy svírat v náruči, kdežto on ne. Carlisle se s tím vyrovnával po svém. Nořil se ve spisech z kanceláře.

Lehký náraz a letadlo bylo na zemi. Nejraději bych se protáhl tím malým okýnkem a vrhl se za Bellou. Pustili nás a popřáli pěkný den. Letuška, která vedla instruktáž, vypnula hrudník a zářivě se na mě usmála. Napodobil jsem ji a schválně nechal problesknout zuby. Lehce zbledla a už si rozhodně nepředstavovala sex na toaletách. Alespoň ne se mnou.

Protlačil jsem se davem vystupujících lidí a hledal. Nejen pohledem, ale i svým darem. Pátral jsem po Alici a Jasperovi. Tam, kde budou oni, bude Bella.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

11)  Twilly (17.05.2011 17:52)

U sexu na toaletách jsem v autobuse vypadala děsně debilně... no jo, taky jsem si to zkoušela představit

10)  krista81 (12.04.2011 00:23)

Páni, je to čím dál tím víc napínavější.

Tak myslím si, že sebetyranie nás ještě čeká - protože tam kde je Alice s Jasperem - tak tam Bella nebude ......

Nemůžu se dočkat dalšího dílu

7)  HMR (08.04.2011 16:34)

Obávám se, že tam kde budou oni, ona nebude. Ach jo!

1)  Fanny (07.04.2011 20:35)

No, nebude... jsem docela zvědavá na jeho reakci, že utekla...

1