Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/Sliby%20se%20maj%C3%AD%20plnit.jpg

Co kdyby telefon nevzal Jacob, ale Bella? Kam je oba osud zavede? Zemře Bella stářím v náručí milovaného vlkodlaka, nebo se stane nesmrtelnou? Dodrží svůj slib?

„Bello,“ zašeptal procítěně. Jeho oči propalovaly díru do těch mých.

Byla jsem jako přimrazená.

Ne! Ještě jsem k tomu rozhodnutí nedospěla. Nevěděla jsem, jestli mu můžu dovolit, aby pokračoval, a teď jsem neměla čas si to rozmyslet. Ale byla bych blázen, kdybych si myslela, že když ho teď odmítnu, zůstane to bez následků.

Dívala jsem se na něj. Tohle nebyl můj Jacob, ale mohl být. Jeho tvář jsem znala a měla ráda. V tolika ohledech jsem ho opravdu milovala. On byl moje útěcha, můj bezpečný přístav. Právě teď jsem se mohla rozhodnout, že chci, aby mi patřil. Mohla jsem tím rozhodnutím udělat tlustou čáru za… Minulostí. Ale mohla jsem být opravdu připravená?

V tu chvíli mi hlavou probleskla myšlenka na Alici, ale to nic nezměnilo. Pravá láska byla navěky ztracená. Princ se nikdy nevrátí, aby mě polibkem probudil ze spánku a zlomil tak kletbu. Konec konců, já nejsem princezna a nikdy jsem nebyla. Tak jaký je pohádkový protokol pro jiné polibky? Ty světské, které žádnou kletbu nezlomí?

Možná to bude snadné – jako držet ho za ruku nebo vnímat, jak mě objímá. Možná to bude hezký pocit. Možná mi to nebude připadat jako zrada. Navíc, koho vlastně zrazuju? Jenom sebe.

Nepřestával se mi dívat do očí a začal ke mně sklánět obličej. Byla jsem pořád naprosto nerozhodnutá. Dech se mi nepatrně zrychlil.

Pronikavé zvonění telefonu prořízlo vzduch, že jsme oba nadskočili. Natáhla jsem ruku, kterou jsem měla volně, abych popadla sluchátko a Jake se mi stále upřeně díval do očí. Jeho tmavé oči se opíraly do mých. Znervózňovalo mě to.

„Swanovi,“ ohlásila jsem a můj téměř chraplavý hlas byl tichý a nabitý emocemi. Na druhé straně jsem uslyšela jen vzdech a dál nic. Znova jsem se pokusila navázat rozhovor, ale bezvýsledně. Ozvala se drnčivá rána a později pískání. Položil to. Zvláštní.

„Kdo to byl?“ zeptal se mě Jake a nedočkavě se mi díval do očí.

„Nemám tušení, neřekl ani slovo.“ Jakmile jsem to dořekla, na tváři mě opět začala pálit Jacobova ruka. Měla jsem velké nutkání ucuknout, ale představila jsem si tu bolest, kterou by pocítil Jacob. Mé nitro se rozdělilo na dvě části. Ta stará Bella zamilovaná do Edwarda křičela jako šílená na tu druhou, která snad chtěla začít žít jinak.

Nedělej to! Edward si pro tebe přijde a bude tě milovat. Začal se rozkřikovat jeden z hlasů v mé hlavě.

Jak to můžeš vědět? Kdyby chtěl, tak už je dávno zpátky! Nemohla jsem je dál poslouchat. Udělalo se mi špatně ze mě samotné. Musela jsem pryč z téhle místnosti a hlavně od Jacoba. Utíkala jsem do svého pokoje. Opřela jsem se o dveře a vzlyky začaly ovládat mé tělo. Neměla jsem sílu jim vzdorovat, nemělo by to ani cenu. Sesunula jsem se po dveřích na zem a objala si kolena.

Copak nemůžu žít normální život? To je to pro mě tak nereálné? Snad si to ani nezasloužím a už vůbec ne Jacob. Sice ho jistým způsobem miluju, ale nejsem připravená jít dál. Pořád musím myslet na jednoho muže, který mi zlomil srdce. Ne, on ho nezlomil, on ho rozbil na milion malinkých střípků a pak ještě hodil do drtičky.

„Buď šťastná,“ řekl hlas, který za všechno tohle mé trápení mohl. Edwardův hlas. Zněl tak něžně a prosebně, vůbec se nezměnil. Málem jsem uvěřila, že byl v tu chvíli se mnou v místnosti a mluvil to opravdu on.

Jak můžu být šťastná bez tebe? Zeptala jsem se ho v mé mysli. Už jsem si připadala jako totální blázen. Povídám si s hlasem ve své hlavě. Možná mě měl Charlie poslat do blázince už tenkrát. Svěrací kazajka by mi jistě slušela.

„Nejsem jediný muž na světě.“ Snažil se mě přesvědčit o své pravdě. Zdál se mi v hlase odhodlaný a velice vážný, až téměř chladný. Proč jsem si taky myslela, že by v jeho hlase mohla být slyšet nějaká přízeň ke mně?

Pro mě ano. Jsi má láska na celý život! Nesouhlasila jsem s ním. Jak bych taky mohla?

„Bello, prosím, buď šťastná i beze mě,“ prosil, ale já jsem mu to nemohla slíbit.

Proč mě tak trápíš? On se snad vyžívá v mém neštěstí. V ten moment se mi z hrdla vydral další vzlyk.

„Bello, prosím. Slib mi, že se o to alespoň pokusíš,“ prosil znovu, ba dokonce i naléhal. Zlomil moje slabé sebeovládání a já mu slíbila, že se o to alespoň pokusím. Sliby se sice mají plnit, ale já jsem tušila, že tohle je nesplnitelné.

Pokusím se, ale ty nikdy nezapomeň na to, že tě miluji z celého svého srdce a vždycky budu. Sbohem. Rozloučila jsem se s ním a za víčky mokrých od slz se mi zobrazil obraz mého anděla. Usmíval se na mě, tím úsměvem, který jsem milovala. Byl to ten starý známý pokřivený úsměv, který patřil jen mně.

„Sbohem. Nikdy na tebe nezapomenu.“ A obraz mého anděla zmizel. Anděla, který už nikdy nebude patřit mně. Lásky mého života, kterou už nikdy neuvidím, kterou jsem si nechala utéct. Už nikdy neuvidím jeho pokřivený úsměv, věnovaný pouze mně, jeho zlaté duhovky, které postupně nabírají černý odstín, jak se svým pohledem vpíjí do mých očí. Nikdy už neuvidím, jak si vítr pohrává s jeho bronzovými vlasy, jak jeho pokožka září na slunečním světle. Už nikdy se nedotknu jeho mramorově bílé pokožky a už ho nikdy nepolíbím na jeho chladné, ale i přesto líbezné rty. Musím být silná a pokusit se dodržet slib, který jsem mu dala. Nesmím se pořád takhle trápit. Zasloužím si žít normální život. Sice jsem si v tenhle moment nedokázala představit, jak to všechno zvládnu, ale musím.

Vstala jsem a odhodlaně vyšla z pokoje. Setřela jsem si slzy z tváře. Došla jsem až k Jacobovi a omluvně se na něj podívala. Otevřela jsem pusu, abych něco řekla, ale hlas mě neposlouchal a ani jsem nevěděla, co v tuhle chvíli říct. Jakoby kouzlem vše pochopil a beze slova mě objal. Cítila jsem se bezpečně. Nespěchal na mě.

Budu schopná někdy Jacoba milovat alespoň z poloviny jako Edwarda? Musela jsem v to jedině doufat.


******


Mohlo uběhnout několik let možná desetiletí, ale pro tohoto chlapce čas neznamenal nic. On měl pro sebe celou věčnost. Ale věčnost pro něj nic neznamenala, protože ji nemohl trávit se svou jedinou láskou. Láskou celé své existence, za kterou by vyměnil vše, co bylo i nebylo jeho. Byl schopen pro ni ukrást všechny divy světa.

Jednoho dne v něm vzrostla touha opět ji vidět. Chtěl na jeden kratičký moment opět prožít štěstí, které by ho zahřálo u jeho navěky ztichlého a netlukoucího srdce.

Když chlapec konečně dorazil do jejího města, ve kterém dívku zanechal krvácející, nemohl se dočkat pohledu do jejích kaštanových očí. Po ničem jiném netoužil. Jakmile uviděl její dům, vydal rychlostí jemu vlastní k němu. Když však přišel blíže, necítil nikde její nádhernou a omamnou vůni. Obešel dům a z druhé strany, která směřovala k  lesu, který dívka tolik milovala. Spatřil něco, co mu rozervalo jeho mrtvé srdce na několik ještě bolestivějších kusů.


1988 - 2062

Isabela Marie Swan-Blacková

milovaná matka, manželka i přítelkyně

navždy s láskou vzpomínáme


Chlapec padl na kolena pod náporem bolesti. Jeho hruď a ramena se chvěly. Kdyby mohl plakat, jeho tváře by byly mokré a slané. Ale zároveň byl šťastný, že jeho láska splnila svůj slib a netrápila se kvůli němu věčně. Mírně se tomu pousmál a zavřel oči. Jak moc by si přál alespoň jednou usnout lidským spánkem a nechat si zdát o ženě svého srdce, prožít znovu ty nejšťastnější chvíle svého laciného života, jejich první polibek na louce, první vyznání lásky. Ale jeho prokletí mu nechtělo tenhle poslední pocit radosti dovolit.

Tak tam pouze klečel a vzpomínal na svou milou. Mohl tam takhle klečet minuty, možná hodiny, ale najednou vstal a odkráčel z tohoto místa směrem ke svému nekonečnému utrpení, pohlcen věčností.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Empress

14)  Empress (31.03.2012 01:39)

Smutné, krásne, dojímavé...

maryblack

13)  maryblack (31.03.2012 01:30)

kajka

12)  kajka (29.03.2012 08:42)

Kaculko, máš pravdu, lidská rozhodnutí (povětšinou dosti tristní) změní náš život, něž se nadějeme. Literárně se tomu říká osud. Moc se mi líbila ta Bellina rozhodovací fáze, skvěle napsáno. Edward nelhal, lidská paměť je vysoce selektivní a vypadá to, že v tvé povídce Bella vedla dlouhý, naplněný a snad i šťasný život. Nejsem za ni smutná a děkuju.

Baruu

11)  Baruu (29.11.2010 20:04)

10)  AMO (24.11.2010 09:58)

Ach ne, tohle po ránu, co jsem to udělala...Teď a v tuto chvíli miluji Jacoba , že se cpal, kam neměl, a zvedl ten telefon, ale tohle provedení bylo pro mne šílené. Přesto všechno, ale krásně napsané a ta tíha byla až hmatatelná, díky i za tuhle realitku:) :) :) :) :) :)

9)  jenka (23.11.2010 23:11)

Tohle je jedna z nejrozporuplnějších a nejkrásnějších povídek, co jsem kdy četla. Je zároveň hrozně smutná i se šťastným koncem. Skoro jsem se rozbrečela a že mě hned tak nějaká povídka nerozpláče. Nádhera!
P.S. Taky jsem ráda, že ten telefon zvedl Jacob :-)

Yasmini

8)  Yasmini (17.11.2010 23:47)

Bolí to. Ta slova se mi vytetovala do duše. Ta černá tuž se tam rozlévá a já netuším co s ní.
Děkuji
Y.

Bosorka

7)  Bosorka (17.11.2010 21:49)

A co když měla nakonec krásný život?! Jacob ji milovala ona milovala jeho, měli děti....dělali běžné věci, které k životu a lásce patří...a k životu patří i smrt....

Ivanka

6)  Ivanka (17.11.2010 18:37)

Moc hezky napsané. Krásně se to četlo.

Rosalie7

5)  Rosalie7 (17.11.2010 14:14)

Slzy dneska né, máme svátek, mělo by se slavit... Ale vlastně jsi nám dala příležitost oslavovat Jacoba. Za to, že vzal telefon. Oslavovat Volterru, za to, že donutila Al s Bellou sednout na letadlo a jet hledat Edwarda, aby mu zabránily v druhé největší chybě jeho existence. Za to, že je svedla dohromady...
Napsala jsi to překrásně, skvěle si vystihla tu krutou pravdu. Opravdu jsme strůjci vlastního osudu a jsou to naše chyby, kdo nás trestá. Překrásné

4)  Lucie (17.11.2010 14:02)

Vážně-ještě,že ten telefon vzal...

milica

3)  milica (17.11.2010 12:18)

No tak teď jsem ráda že telefon skutečně vzal Jacob a stala se ta Itálie Jinak krásná povídka, která mě rozbrečela:'-( :'-( :'-(

2)   (17.11.2010 11:54)

Tak jo! Vždycky jsem nadával Jacobovi, že ten telefon vzal, ale teď jsem štěstím bez sebe. Kdyby ho nevzal...
Ale proč to tak smutně skončilo? Kolikrát mám říkát, že nesnáším sadendy?!:( :(
Krááásné

AnneCullen

1)  AnneCullen (17.11.2010 11:41)

Ee? Cože? Ježinkote, to je smutný! Ještěže ten telefon vzal ve skutečnosti Jacob! Ale bylo to krásně napsané! :'-(

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek