Sekce

Galerie

/gallery/koření.jpg

Měl jsem plán. A skvělý plán! Jenže Alice měla jiný - sakra. Nebo snad - uf, díky bohu, že mám tetu Alici?

 

8. kapitola - Rande

 

15+

Jsem geniální – ne, jsem nejgeniálnější! A důvod? Vymyslel jsem, jak se zbavit svých ocásků. Nejlepší obrana je útok. Byl jsem rozhodnutý si Rosalie při snídani podat a pěkně jí to vytmavit. Použít na ni její vlastní medicínu. Vstal jsem, oblékl se, umyl a s úsměvem vyšel z pokoje. Seběhl jsem dvoje schodiště a zamířil do kuchyně. Nalil jsem si džus, vzal rohlík a plácl sebou ke stolu.

„Dobré ráno,“ zatrylkovala ve dveřích Alice a posadila se naproti mně.

„Co?“ zamumlal jsem s plnou pusou. Dívala se divně.

„Rosalie mi řekla o Sorrel,“ začala a laškovně na mě mrkla. „Jsi zamilovaný?“ dobírala si mě. „Jaká je?“

„Je živá.“

„No tak! Nebuď na mě zlý. Jaká je? Jak ses do ní zamiloval? Do očí? Do tváře? Do slov?“

„Nezamiloval jsem se. Chci s ní jen… ehm, jít na oběd.“

„Petere!“ zavrčela varovně Alice a najednou byl pryč její roztomilý kukuč.

„Ještě ty začni a já fakt dám přednost bydlení pod mostem,“ mručel jsem.

„Dobře. Dneska jdeme spolu, tak kam vyrazíme?“ vyzvídala.

„Ty jdeš?“ hlesl jsem. Sakra, myslel jsem, že má jít Jazz…

„Víš, v noci jsme o tom mluvili a Rosalie navrhla, abychom s tebou chodily jen my dvě. Prý se klukům nedá věřit.“

„Skvělý,“ zavrčel jsem a odstrčil džus i půlku rohlíku. „Jdu si sbalit.“

„Proč?“ nechápala.

„Já se chci sejít se Sorrel, Alice. Chci. Chápeš? Beru, že máte strach o svou pověst a tak, ale já se tu nemůžu pohřbít,“ vyčítal jsem.

„O svou pověst? Ty blázne! Mně jde o tebe! A Rosalie – i když to tak nevypadá – tak taky. Nechceme, aby ti další holka ublížila.“

„No, to jsem včera od Rosalie vážně slyšel,“ pronesl jsem ironicky.

„Jdeme spolu. Mám nějaké pochůzky, takže než je oběhnu, mohl by ses někde v klidu najíst, ne?“ Mrkla na mě a nechala mě v kuchyni samotného. Stál jsem tam s obočím do poloviny čela a pusou dokořán.

„To bych mohl,“ hlesl jsem a pak se začal smát. Dojedl jsem a vzal Sage ven. „Poslouchej, proč ty neumíš na bedýnku?“ zeptal jsem se kocoura. Chvilku na mě překvapeně koukal, než se začal věnovat závěji. Mávl jsem nad ním rukou a vytočil Sorrelino číslo.

„Ano?“ ozvalo se ve sluchátku.

„Ve dvanáct vás vyzvednu u vaší práce, souhlasíte?“ vyhrkl jsem.

„Jdete přímo k věci, že?“ zasmála se.

„Proč se zdržovat?“

„To je pravda,“ hlesla a odmlčela se. Když jsem se nadechl, abych něco řekl, promluvila: „Budu tam.“ Tentokrát to byla ona, kdo mi zavěsil. No toto!

Dopoledne jsem přežil – jestli se to tak dá říct. V jednu chvilku mi bylo vážně horko, když jsem v obýváku zůstal s Rosalie sám, ale kupodivu to dopadlo dobře.

„Promiň,“ zašeptala a já se setkal s jejím pohledem. Otázku: Co jsi říkala? jsem si nechal pro sebe, protože mi bylo jasné, že kdybych to po ní chtěl zopakovat, neuspěl bych. Rosalie se neomlouvala. Nebo ne tak často.

„Taky se omlouvám,“ usmál jsem se v náznaku odpuštění.

„Včera jsem to přehnala a minule asi taky, ale… Prostě… Do háje, pomoz mi, ne?“ sykla nakonec po marných pokusech.

„Rád bych, ale nevím, co chceš říct.“

„Něco jako: Omlouvám se, že jsem taková bestie a nic ti nedopřeju, ale dělám to pro rodinu, bla, bla, bla…“ zaskučela. Začal jsem se smát a Rose se ke mně přidala. „Volala Skylar,“ dodala.

„Jo? Už se jí po mně stýská?“ ryl jsem s úsměvem.

„Znáš ji. Nesnáší čekání. Nedočkavost svedla na Manu, ale je moc průhledná.“

„Zavolám jí,“ nabídl jsem se.

„To bys mohl, ale nezapomeň, že je za chvilku oběd,“ vybídla mě. Dalo mi fakt hodně práce sebou netrhnout a nezvednout provinile oči.

„Já vím, ale snad to o těch deset minut, přežiju,“ zasmál jsem se a vzal do ruky sluchátko pevné linky. Vytočil jsem číslo a čekal.

„Prosím?“ zahřměl do telefonu mužský hlas. Byl rozesmátý a hlasitý.

„Jhau,“ hekl jsem.

„Neznám,“ zasmál se znovu Manu. „Ahoj, násilníku. Tak kdy tě máme čekat?“ dodal pobaveně.

„Tak za A. Nejsem násilník a za B. Nevím,“ zubil jsem se.

„To se Skye nebude líbit.“

„Taky si myslím, ale mám tu cosi rozdělaného, strejdo,“ zašeptal jsem potutelně.

„Roz – hele! Zase nějaká buchta? Počkej, až tě vážně nějaký tatík klepne přes prsty. Nebo přes… něco jinýho,“ smál se.

„Jhau,“ sykl jsem, když jsem si představil, jak by to bolelo. „Hele, já bych řekl, že po víkendu můžu,“ slíbil jsem.

„No, tak to ta záležitost není tak vážná, co?“ smál se.

„Je hrozně vážná! Jsem děsně zamilovaný,“ vyhrkl jsem naoko.

„Počkej, to si musím někam napsat… Třeba k tomu, jak jsi to samé tehdy řekl o té Monice, Kimberly, Anně, Paule… Jakže se tahle jmenuje?“ vyzvídal.

„Sorrel.“

„Ehm… cože? Asi jsem špatně slyšel,“ zvažoval Manu.

„Ne, slyšel jsi dobře,“ smál jsem se, „jmenuje se Sorrel.“

„Šťovík? No, tak to dobrou chuť, mladej,“ šklebil se. Jeho nechuť jsem viděl dost živě. Zkroucené rty, jako když kousne do citronu. Sám jsem se musel odporem otřást.

„Co to všichni máte s tím překládáním?“ vrčel jsem.

„Rodinná disproporce,“ zasmál se. „Hele, je tu Skye. Chceš s ní mluvit?“

„Pozdravuj ji, musím na oběd.“

„Fajn… Tak v pondělí,“ rozloučil se Manu a než jsem stihl kváknout, byl telefon hluchý.

„Jasně, měj se, rád jsem tě slyšel,“ pitvořil jsem se na sluchátko v ruce.

„Neruším?“ chichotala se Alice ve dveřích.

„Ou…“ sykl jsem. Chytila mě ve slabé chvilce a budu to mít na talíři pěkně dlouho. „Ne, proč?“ odpověděl jsem jí.

„Je skoro dvanáct,“ upozornila mě.

„Tak jdeme,“ hlesl jsem a zvedl se z gauče.

„Nechceš se obléct?“ navrhla. Sjel jsem svou vizáž pohledem. Co se jí nelíbilo na sportovních teplákách, oblíbeném tričku se Soptíkem a dírou na rukávu?

„Stydíš se za mě?“ mrkl jsem na ni pobaveně.

„A dost,“ souhlasila a já se začal smát.

„To si beru osobně.“ Vyběhl jsem schody do pokoje a vzal si místo Soptíka – promiň, kamaráde – bílé tričko a místo tepláků – já za to nemůžu – džíny. Už jsem se chystal vyjít z pokoje, když se ve dveřích objevila tvář toho malého, zákeřného a protivného elfa.

„Tyhle ne, vezmi si ty druhé!“ vyjekla.

„Grr…“ zavrčel jsem a rozepnul si zip. Zarazil jsem se a podíval se na Alice. Povytáhl jsem obočí v otázce.

„No jo, promiň… Už jdu,“ blekotala a zmizela. Znovu jsem zapnul zip, prohrábl skříň a vyšel z pokoje. Pozná to? „Hele!“ štěkla. No jo, pozná.

„Nestíháme. Nevím, kde jsou,“ lhal jsem a tlačil ji ze dveří. Dotlačil jsem ji až do vozu a zabouchl za ní dveře. „Ani se nehni,“ vybízel jsem ji se zdviženým ukazováčkem. Alice se zašklebila, ale poslechla. Mumlala cosi o nevděčné práci a o zdi a hrachu, nebo tak nějak, ale poslechla. Rozjel jsem se k městu. Vysadil jsem elfa v centru a zamířil k restauraci, kde jsme včera s Emmettem obědvali. Už tam stála a nervózně podupávala nohou. Otevřel jsem dveře džípu a vystoupil vedle něj. Naučený pohyb a úsměv. Bavilo mě sledovat výrazy těch holek. Rozšíření zorniček, lehké zatřepotání rtů, jak se jim brada pokoušela padnout k zemi a pak náhlé ochladnutí, když jim došlo, že jsem si toho jejich úžasu všiml. Přeběhla silnici a zastavila se před vozem.

„Jdeš do kuřáku?“ zašeptal jsem a automaticky jí tykal.

„My si tykáme?“ rýpla a probodla mě pohledem.

„Asi ano, ne?“

„Tak jo, pane,“ odsekla s úsměvem a dala mi jasně najevo, že jsem jí ještě neřekl svoje jméno.

„Nastup,“ vybídl jsem ji a pohodil hlavou ke spolujezdci. Její narážku jsem ignoroval. Takhle mě to bavilo.

„Takže mi jméno nepovíš?“ zkusila to znovu.

„K čemu ti bude moje jméno?“ dobíral jsem si ji.

„K oslovení?“ navrhla.

„Mně se líbí, když mi říkáš pane,“ zašeptal jsem. Díky upířím uším, co jsem měl po papínkovi, jsem slyšel, jak se jí zrychlil tlukot srdce.

„Trochu domýšlivé, ne?“ usmála se a zadívala z okna.

„Jsem domýšlivý.“

„Všimla jsem si.“

„Nenutím tě, abys tu byla,“ rýpl jsem si. Začal jsem se dostávat do svého těla. Do té role Jsem-pán-nad-věcí.

„Ještě aby ano! Jeď,“ vybídla ho a ukázala prstem na konec ulice. Rozesmál jsem se a šlápl na plyn. „Tady doprava,“ vzdychla. Poslechl jsem.

„Kam mě vedeš, Sorrel?“ zašeptal jsem.

„Tady doleva. A támhle zastav,“ vybídla mě, když jsme se objevili u řady vysokých budov. „Stůj,“ vyhrkla. Šlápl jsem na brzdu a povytáhl nechápavě obočí. Žádná restaurace! Sorrel si odepnula pás a otevřela dveře. „Jdeš?“ Pořád jsem mlčel a čekal, co z tohohle vyleze, ale šel jsem za ní. Zamknul jsem auto a strčil si ruce do kapes. Vešla do jednoho z domů. Protáhl jsem se za ní a rozkašlal se. Smrděla tu zatuchlina starých kamenných chodeb. „No jo, já vím, ale správce říkal, že s tím brzo něco udělá. Pojď,“ vybídla mě znovu. Držela se podél zdi, protože chodba byla tmavá a bez oken. Slyšel jsem její kroky a docela dobře oproti ní viděl. Nohou nahmatala první schod a začala stoupat. Kam mě to táhne? Když jsme se dostali na konec schodiště, zastavil jsem.

„Kam mě vedeš?“ vyzvídal jsem.

„Uvidíš,“ hlesla a natáhla ke mně ruku. Nahmatala můj hrudník a dlouhými prsty mi přejela od krku k břichu. Naskočila mi husí kůže a málem jsem zavrněl nahlas. Sakra. Sevřela v dlaních moje tričko a přitáhla si mě blíž. Naše tváře byly jen kousek od sebe. Cítil jsem její dech na krku, a co bylo horší – cítil jsem tlak v džínách. Pustila mě těsně předtím, než jsem se po ní natáhl. „Pojď,“ zašeptala a stoupla si na další schod.

„Jdeme k tobě?“ vyhrkl jsem, když mi to došlo.

„Ke kamarádce. Vadí?“ znejistěla.

„Co tam?“ nechápal jsem. Kdyby mě vedla k sobě, pochopil bych, ale ke kamarádce?

„Hlídám jí byt.“

„Jo tak,“ zasmál jsem se tiše. Poslední schody vyběhla a já slyšel rachotit klíč. Sotva se dveře otevřely, otočila se ke mně a zaryla mi prsty do boků. Bolestně jsem sykl.

„Takhle rychle? Vždyť mě neznáš!“ Snažil jsem se jí krotit, když ze mě rvala bundu.

„Ještě před chvílí ti to vyhovovalo,“ usmála se a zabouchla dveře.

„Pořád mi to vyhovuje,“ hlesl jsem těsně předtím, než mi strčila ruku do kalhot a jazyk do krku. Vytřeštila v jednu chvíli oči, když se dostala k cíli a já se musel pousmát. Prudce vytáhla ruku. Vztekle jsem sykl. „Opatrně,“ hlesl jsem. Místo toho mě přibila ke zdi a vklínila se mezi moje kolena. Znovu spojila naše rty a prsty se pokoušela rozepnout kalhoty. Zvuk zipu mě přiměl tiše zasténat. Bylo to jako elektrický výboj. Její hlas a dech. Odtrhl jsem její ruce z mých kalhot, omotal jí prsty kolem pasu a odrazil se od zdi, abych k ní vzápětí přirazil Sorrel. Překvapeně hekla, když se naše role obrátily. Uvěznil jsem její ruce ve své dlani a zvedl je nad její hlavu. Zkusila se vzepřít, ale neměla šanci. Přitiskl jsem své tělo k jejímu a jazykem jí přejel po hrdle. Nastavila hlavu do strany a zavřela oči. Volnou rukou jsem jí rozepnul kalhoty a vyhrnul tričko. Měla hebkou kůži, dokud jsem se jí nedotkl. V místech, kde jsem na ni sáhl, jí přeběhl mráz a z jejího hrdla se vydral sten. Dráždil jsem ji, než se jí podlomila kolena a v tom momentě jsem ji chytil pod zadečkem a zvedl do náruče. Omotala mi stehna kolem pasu a začala mě líbat. Přidržel jsem ji jednou rukou a druhou se zbavil vlastních kalhot. „Kudy,“ vydechl jsem mezi vášnivými polibky a Sorrel ukázala němě za má záda. Víc mě nezajímalo. Odnesl jsem ji do ložnice a položil na postel. Přejela mě pohledem, když jsem se nad ní vztyčil a v očích jí probleskl úžas. Nepatrně couvla, jakmile jsem si stáhl tričko a hodil jej do kouta pokoje. Natáhl jsem se po ní a chytil ji za kotník. Přitáhl jsem ji k sobě jako nic a podrazil jí tím ruce. Zůstala ležet. Stáhl jsem z ní kalhoty a se vším sebezapřením se pokoušel nezničit její jemný tričko, ale měla jej tak těsné, až jsem to vzdal. Škubání látky rvalo uši. Sorrel jen vzdychla a začala se smát. Omotal jsem jí ruce kolem těla, když mi zabořila prsty do vlasů a přitiskla si mou hlavu k hrudi. Její nohy mě uvítaly mezi sebe. Než jsem stihl cokoliv udělat, vymrštila se a přetočila mě na záda. „Hej,“ zavrčel jsem vztekle a vzrušeně, když se nade mnou vítězoslavně ušklíbla.

Dvě hodiny. Trvalo to dvě hodiny v kuse a ve výsledku jsem měl na rameni otisk jejích zubů, rozdrápaná záda a poraněný ret.

„Nekousej!“ sykl jsem skoro vyděšeně, když se na mě znovu vrhla. Začala se smát a místo kousance mi do úst vsála bradavku. Zavřel jsem oči a nechal se rozmazlovat.

„Odpočiň si, udělám kafe,“ zašeptala a vylezla z postele. Nechal jsem oči zavřené a zhluboka se nadechl. Možná bych se tu mohl ještě zdržet a někdy si to s ní zopakovat. Takovýhle oběd bych i bral, napadlo mě, než jsem nepokrytě usnul.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Twilly

15)  Twilly (14.02.2011 12:46)

Uff... pálí, pálí,pálí ... kohopak to popálí????:D

Gassie

14)  Gassie (02.01.2011 15:26)

Ta Sorrel je ale nějak hrr
Peter se rozjíždí až moc...

krista81

13)  krista81 (27.12.2010 23:58)

Zatraceně to se Peter pěkně rozjel a Alice ho kryje - že ona něco viděla a pán dostaně pěkně po čumáčku? Nebo ne?

A telefonát s Manu

PS: Sorrel je šťovík , no snad to nebude něco znamenat

sfinga

12)  sfinga (27.12.2010 20:23)

Hele na rovinu, víš, že to nečtu poprvé a stejně mě ten jejich sex dostal. Tohle totiž nebylo milování, tohle byl neředěný sex. Teď jde o to, zda je tohle meta, které chce Peter v životě dosáhnout
Pán potřebuje vymáchat čumák a pořádně

maky21

11)  maky21 (27.12.2010 19:16)

Alice to vymyslela hezky, i když nevim, jak bude Peter komentovat kousance a rozdrápaná záda :D
Manu je dobrej, toho mam ráda, vždycky mě dostane :D
Vhups! To by trošku bolelo, kdyby Petera klepl nějaký tatík přes... něco jiného :D

Šťovík, jo?? Ale já mam šťovík ráda :D
Taky jsem si nejdřív říkala že ke kamarádce.. no, Sorrel je dračice :D

Anna43474

10)  Anna43474 (27.12.2010 18:35)

Tak by mě teda zajímalo, kdo bude nakonec ta "vyvolená"
TKSATVO

Jula

9)  Jula (27.12.2010 17:29)

Teda, taková smršť

Fanny

8)  Fanny (27.12.2010 16:09)

Nikdy mi to nepřišlo, ale já mám opravdu omezený slovník! Už abych začala hledat synonyma k uchvacující, neuvěřitelné, nádherné, úžasné atd...

7)  nathalia (27.12.2010 14:55)

To by me zajimalo jak tohle muze dopadnout! Ja bych se ani nedivila, kdyby z toho byl dalsi prusvih!!!

Mili

6)  Mili (27.12.2010 14:50)

Super kapitolka, ani bych se nedivila, kdyby se probral a peněženka s kreditkou nikde:)

semiska

5)  semiska (27.12.2010 14:41)

Tý jo, Sorrel je ale pěkná dračice Tak to jsem nečekala:D No, ale tak hlavně, že si rozumí,ne? :D A Alice byla skvělá, když ho kryla ;) Jsem zvědavá, co se stane, až se Peter probere. Těším se na další kapitolku.

Kaca

4)  Kaca (27.12.2010 13:45)

Malí mají že prý hodně energie... tak ti se ale ukázali no Jak to děláš, že pokaždé je kapitola tak okouzlující i v naprostých, klasických věcech? Třeba i ten telefonát s Manu... no prostě pořád mám malý slovník a jdu ho asi rozšiřovat, protože bych asi nemohla číst tuhle povídku. Víš jak je blbý myslet si nevím jak je to super a neumět to vyjádřit? vážně super

3)  Tru (27.12.2010 11:34)

Tak to se nám malej koukám pěkně rozjel:)

2)  Alorenie (27.12.2010 09:42)

ehm... úžasné

1)  Lucie (27.12.2010 09:26)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek