26.12.2010 [17:00], MisaBells, ze série Sladké koření, komentováno 15×, zobrazeno 2677×

Týden. Jsem tu týden a kdyby to šlo, tak mi povyrostly vlasy o deset metrů! Ještěže je tady Emmett a ta nová restaurace, kam mě vzal. Možná to tu přežiju!

 

7. kapitola - Sorrel

Byl jsem tu týden a myslel jsem, že zešílím. Nechápu, co se mi líbilo na tom, že nebudu mít co dělat. Nudil jsem se. Hrozně! Kdykoliv jsem chtěl jít sám ven, přilepil se na mě buď Emm, nebo Jazz. Na jídlo jsem chodil taky neustále s ocáskem.

„Já jsem svéprávný!“ štěkl jsem jeden večer, když jsem si natáhl kabát a v tom samém okamžiku se ke mně připojil Emmett.

„Kdo řekl, že nejsi?“ divil se.

„Emmette, proč nemůžu jít sám?“

„Ehm…“

„Já umím chodit, tak o co jde?“

„No…“

„Je to kvůli Rosalie s Alice?“ hádal jsem. Emm se nenápadně rozhlédl a němě přikývl. „Ale já jim nepovím, že jsi se mnou nešel,“ sliboval jsem.

„Alice to uvidí, znáš ji.“

„Tohle je jak ve vězení!“ zařval jsem vztekle a rozrazil dveře. Emmett mě samozřejmě doprovázel.

„Hele, nezlob se na mě. Já za to fakt nemůžu. Znáš ty dvě. Jakmile není po jejich, tak je zle. Nechci si přidělávat problémy. Z toho jsem už vyrostl,“ omlouval se Emm a vlezl za volant džípu.

„Hmf…“ odfrkl jsem si.

„Nech toho. Copak jsem tak hrozná společnost?“

„Promiň, nic proti tobě, ale pro mě je momentálně každá společnost hrozná! Nemám ani minutu pro sebe. Navztekaný jdu spát, protivný se probouzím, protože kolem mě furt někdo je. Divím se, že se mnou nechodíte i na záchod a neutíráte mi pusu po jídle.“

„To se dá zařídit,“ zasmál se Emm a moje napětí konečně polevilo.

„Proč to ty dvě dělají?“ vyhrkl jsem.

„Protože nechtějí kanadský průšvih, chápeš?“ vydechl rezignovaně Emm.

„Ony mi nevěří?“ hekl jsem s pochopením a šokem. „To si vážně myslí, že bych chtěl opakovat to s Margaret?“

„No jo, vtipný, co?“ zazubil se nervózně Emmett.

„Ani ne,“ sykl jsem a zadíval se z okýnka do tmy. Takový podraz! Mlčel jsem až k restauraci. Chvilku jsem zvažoval, že bych mohl oněmět definitivně. Namíchnul bych tím nejen Alice, ale i Rosalie. Chodící zombie! Jo!

„Kam si chceš sednout?“ zajímal se Emmett, když jsme vešli do malé setmělé restaurace. Udiveně jsem se rozhlédl.

„Hele, ale tohle není tamta restaurace,“ vyhrkl jsem.

„Vadí? Myslel jsem si, že bys uvítal změnu.“

„No to si piš!“ jásal jsem. Alespoň něco. Tam jsem si už připadal jako debil. Každý den dvakrát.

„Hele, jdeme támhle,“ vybídl mě a vedl do zadní části.

„Jak romantické,“ zasmál jsem se malému stolku v rohu, obehnanému paravánem a svíčkou na stole.

„Hefů…“ sfoukl ji Emmett a sedl si zády ke zbytku restaurace. Vmáčkl jsem se na malou židli a znejistěl.

„Snad nekřupne,“ zašeptal jsem a Emm se rozesmál.

„Dáte si?“ ozvalo se nad našimi hlavami.

„Jistěže dáme,“ usmál se Emm a kývl směrem ke mně. Zadíval jsem se na něj a pak na dlouhé nohy. Zvědavě jsem putoval pohledem výš. Tmavě zelená sukně s krajkou, pevné boky, útlý pas… Při pohledu na to, co bylo mezi krkem a pupíkem, mi málem spadla brada. Dekolt jako Lamanšský průplav! A že ta pevnina stála za pohled. Tak tohle chci přeplavat!

„Líbí?“ vyhrkla servírka a mně došlo, že jejímu výstřihu věnuju moc pozornosti.

„Mělo by?“ zeptal jsem se provokativně. Její obličej byl podobně zajímavý. Na útlém krku seděla drobná hlava s malou bradičkou. Tváři dominovaly zelenošedé oči a velké sladce růžové rty. Měla nakrátko ostříhané platinově blonďaté vlasy. Spadaly ji do obličeje jako záclony. Měl jsem nutkání je odhrnout, abych viděl dovnitř.

„Mohlo by,“ flirtovala a mrkla na mě.

„Dám si specialitu dne,“ utnul jsem to, protože Emmett se potutelně zubil. Servírka si zapsala objednávku a odkráčela. Nemohl a nechtěl jsem si odpustit pohled na její záda. Vlnila se jako zmije v poušti. Páni!

„Abys nám nepřevrhl stůl,“ zašeptal Emm. Uvědomil jsem si, že se nakláním, abych viděl za roh.

„Viděl jsi ji?“ vyhrkl jsem.

„Koho?“ napodobil můj udivený tón Emm.

„No tu… Aha, vtipný,“ mručel jsem a měl nutkavou potřebu na něj vypláznout jazyk.

„Ani na to nemysli, nebo nás oba Rose zabije,“ varoval mě.

„Na nic nemyslím, klid,“ lhal jsem.

K mému rozmrzení jídlo přinesl nějaký pihovatý chlap a moje nymfa s alabastrovou pletí a blonďatým závojem byla fuč. Jedl jsem mlčky a ignoroval Emmetovy pokusy o konverzaci.

„Ty jsi úplně mimo!“ vytkl mi.

„Nejsem. Jen jím. Nech mě najíst,“ mumlal jsem s kusem bramboru v puse.

„Můžeme si pak zajít do lesa, co ty na to?“ navrhl Emmett.

„Jo, jasně,“ souhlasil jsem nepřítomně.

„Dáme si medvídky, mají tu moc dobrý druh.“

„Jo, jo.“

„A nějakýho soba, co?“

„Jasně.“

„Nebo pumu, ty má rád Edward.“

„Není problém,“ souhlasil jsem a zíral baru, jestli se tam nemihne ta Finka.

„Pro pumu nemusíme daleko, doma je Sage, sice to je panter, ale…“

„Jo, to nevadí,“ hekl jsem a pak se zarazil. „Počkej, cože?“ sykl jsem.

„No hurá!“ zvolal Emmett a začal se smát. „Ty mě absolutně nevnímáš! Vzpamatuj se!“

„Vnímám tě!“

„Vidím. Hele, dojez to a jdeme domů,“ vybídl mě Emm. „Je tu nuda a to jídlo fakt smrdí,“ ksichtil se.

„No jo,“ mručel jsem a naházel do sebe zbytek. Zkasírovat nás přišla ona.

„Ještě něco si dáte?“ zeptala se a zadívala se na mě.

„To tu asi nemáte, slečno,“ odpověděl jsem. Dívka se usmála a podala mi desky s účtem. S nadějí jsem je otevřel a bylo to tam! Číslo! Zmuchlal jsem papírek do dlaně a strčil ho do kapsy. Proti Emmetově vůli jsem vytáhl platební kartu a podal ji servírce. Sorrel. Wow! Tak takové jméno nemůže mít každá. Sorrel se vrátila asi za deset minut se sladkým úsměvem.

„Děkujeme, přijďte zas,“ rozloučila se.

„Milerádi,“ hlesl jsem.

„Uvidíme,“ zamručel pobaveně Emmett a málem mě musel z té restaurace vytáhnout. V autě na mě otevřel okýnko a šlápl na plyn.

„Vytáhni ho! Vždyť tu zmrznu!“

„Alespoň na obličeji nebudeš mít tenhle dementní výraz. To se takhle tváříš vždycky, když vidíš hezkou holku?“ smál se mi.

„Nemám dementní výraz! Tak byla pěkná. Finky jsou všechny pěkné,“ vymlouval jsem se.

„No to ses rapidně sekl. Finky jsou ošklivky, tohle byla výjimka.“

„No a vidíš, jak se jí to vyplatilo?“ zasmál jsem se už zcela prokřehlý a v realitě. „Fajn, jsem už v pohodě, tak to okýnko prosím vytáhni,“ drkotal jsem. Poslechl a asi za pět minut zastavil u vily na útesu.

„Emmette, že tys ho vzal jen někam do bufetu!“ čertila se Rose. Chvilku jsem nechápal, než mi došlo, že jsme zpět byli rychleji než jindy.

„Nevzal!“ bránil se strejda. „Jedl jako ďas.“

Rose mě probodla zvědavým pohledem.

„Neměl jsem hlad…“ lhal jsem a zabodl oči do podlahy. Docela jsem byl rád, když se v domě ke mně přiřítil Sage a motal se mi kolem nohou. „Tak jdeme,“ vybídl jsem ho a vyšel opět do zimy. „Ty se máš stejně nejlíp, tygře…“ zašeptal jsem ke kocourovi, co se rochnil ve sněhu. Zvedl ke mně hlavu a zase vycenil zuby. „No jo, já vím, nejsi tygr.“ Sage se vydal na okraj útesu, jako minule. „Hele, brzdi! Pojď sem,“ prosil jsem ho. Jenže ta kočka si šla po svých. Volat Emmetta se mi nechtělo. Určitě by chtěl pokračovat v tom rozhovoru z restaurace a to by narazil na zeď. Zkusmo jsem zvedl ruku a zatřepotal prsty. Sage se v okamžiku otočil a vrátil. „Hodná číča,“ zasmál jsem se. Jo, číča. Sage byl číča, ale proti Sorrel byl jen kotě. Malé a bezbranné. To Sorrel se nosila s grácií a elegancí. Její sebevědomí čišelo do všech stran a neuvěřitelně mě k sobě vábilo. Vytáhl jsem z kapsy zmuchlaný kousek papíru a z druhé mobil. „Tak co, Sage. Mám jí zavolat?“ zeptal jsem se černého přítele, a když se panter začal honit za svým ocasem jako pes, rozesmál jsem se. Vytočil jsem číslo a čekal.

„Prosím,“ ozval se podrážděný hlas.

„Vyrušil jsem vás? To bych nerad, zkusím to za chvíli znovu, snad budete mít lepší náladu,“ vymlouval se.

„Kdo je to?“ znervózněl hlas v mobilu.

„Host z restaurace.“

„Jaký?“ Málem jsem si osobně nafackoval.

„Ten, co seděl vzadu. Asi jsem neměl volat, omlouvám se,“ hlesl jsem. Na druhém konci nastalo ticho a pak se ozval hlasitý dívčí smích.

„Vím, že to jste vy. Jen si vás dobírám.“

„Uf… No, to od vás není pěkný,“ zubil jsem se do tmy. Někdo mě vidět, tak má asi o deset let delší život. Smích ho prodlužuje, no ne? „Volám, abych vás někam pozval, co vy na to?“

„Co já na to? Hm… že jo. Přijde i ta gorila?“ vyzvídala.

„Ne, to nepřijde. Mrzí vás to?“

„Ani ne. Šel z něj docela strach. Tak kdy se sejdeme?“

„Zítra? Stavím se u vás na oběd a pak si můžeme někam vyjít?“ navrhl jsem.

„Zítra v práci nebudu. Mám volno,“ hlesla protivně.

„Tak to vás na ten oběd vezmu s sebou. Zajdeme si někam jinam. Místo nechám na vás. Dopoledne vám zavolám,“ navrhl jsem a nejspíš za to mohl opět ten časový posun, protože jsem bezmyšlenkovitě zavěsil. Za minutu mi přišla zpráva: O.k.

„No, a pak že to nejde. I ve Finsku si člověk může užít.“ Měl jsem radost. Konečně je nuda zažehnána. Horší bylo vymyslet, jak se zbavit svých nohsledů. Vrátil jsem se do domu i se Sagem.

„Už jsem se lekla, že jsi tam zmrzl,“ smála se Alice a odložila časopis. „Jak ti je?“

„Fajn, proč?“ nechápal jsem.

„Jsi nějaký… Jsi jiný. Něco na tobě je jiného,“ přemýšlela.

„Evropa dělá divy,“ mrkl jsem na ni a pokusil se ztratit ve svém pokoji. Bohužel mi do cesty vstoupila Rosalie.

„Jdeš spát?“ vyhrkla.

„Vadí?“

„Je brzo.“

„Ještě hygiena, nějaká dobrá knížka, možná film v posteli… Proč? Chceš mi číst pohádku?“

„Emmett mi to řekl,“ zavrčela.

„Nevím, o čem mluvíš.“ Mizera, urvu mu koule a zašněruju jazyk.

„O Sorrel. Nemysli si, že…“

„Nestarej se. Jsem dospělý a svéprávný.“

„Bydlíš v mém domě,“ vrčela.

„Ten dům je – pokud si pamatuju – rodiny Cullenů.“

„To je to samé.“

„Jsem taky Cullen!“ bránil jsem se.

„Jsi Aamu, pokud vím já. A jsi synovec a v Kanadě máš momentálně nálepku násilníka, takže toho nech.“

„Máš své dny, nebo proč jsi taková mrcha, Rosalie?“ sykl jsem a měl vztek. Co ji to posedlo?

„Jak říkám, budeš se chovat tak, jak ti povíme. Jsi v našem domě.“

„To je ten nejmenší problém, drahá teto,“ odsekl jsem.

„Jo? A jak ho vyřešíš? Nemáš ani vindru.“

„Jdi si léčit komplexy na někom jiném,“ poradil jsem ji a prošel kolem ní do pokoje. Takhle to asi nepůjde. Pokud chci randit, tak tady s Rosalie to je nemožné. Sakra, sakra, sakra!

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

15)  Twilly (14.02.2011 12:34)

aj jaj jaj jaj jaaaaaaaaaaj... tak my vystrkujeme zoubky .. dobrýýýýýýý

14)  Gassie (02.01.2011 15:14)

Peter je prostě chlap

13)  sfinga (27.12.2010 20:19)

Petere, Petere ty seš nepoučitelnej. Člověk by čekal, že si dá chvíli oraz po tom fiasku s Margareth, ale ty ne.
Sakra to myslíš rozkrokem, nebo co?
Ach jo, chlapi...

11)  semiska (27.12.2010 14:28)

Jé, tak Peter nám zase začíná žít a randit,jo? Tak to je supr, aspoň zapomene na tu mrchu Margaret. a ta Sorrel vypadá jako pěkná kočka A Rose by mě taky pěkně srala jako Petera. Jen ať jí tkay malinko sklapne Jen jsem zvědavá, jak se mu povede zdrhnout z domu plných upírů
Skvělá kapitolka.

9)  krista81 (26.12.2010 23:38)

No tak nevím co se to s Rose děje, žeby to fakt byly nepříjemné vzpomínky podnícené tím, co provedla Margaret? Nebo je v tom něco jiného? Žeby to jen přeháněla s ochranou Petera????

A Sorrel - uvidíme co se z ní vyklube, ale nějak se mi nezdá. Takhle rozdávat své telefoní číslo potom co ho viděla jednou????

Co má Sage s tím útesem? Koho nebo co tam cítí??

Jsem zvědavá jak to Peter vymyslí s tím randem

8)  maky21 (26.12.2010 22:29)

Holky se teda předváděj! Taky ho nemůžou nechat chvíli samotnýho!! Doufám, že to Peterovi se Sorrel vyjde (jen tak mimochodem, víc se mi líbí ta první fotka )
Ale bylo by celkem zlý mít do rodinky další blondýnku, co?
Nebo jde Peterovi jen o.. tamto? Vzhledem k tomu, jak koukal na její dekolt...
Sorrel se mi zdála... nepříjemná. A taky se mi zdálo, že to s tim hostem myslela vážně, jako kdyby to byla, promiň mi to slovo, prodejná děvka.
Proč Sage leze pořád k útesu? Že by tam byla panterka a oni by potom měli spoustu malejch panterátek?
Rose mi příjde... divná. Adi se přidám k návrhu s Roycem, nic jinačího mě celkem nenapadá... nebo že by třeba její mateřské pudy? Bojí se o Petera?
Každopádně Emmetkovi by možná prospělo urvání koulí a sešněrování jazyka
Hm... copak asi Peter vymyslí aby mohl randit? Něco určitě

7)  Stelletta (26.12.2010 20:26)

Spíš než, že jí to leze krkem, tak jí to připomělo její situaci s Roycem (znásilnění atd...). Peter to bere docela tak laxně, jako kdyby: no bóže, tak se stalo. Však mě jenom obvinila a nic se nestalo; a dál se chová jako by se nechumelilo. Se jí ani nedivím. Vím, že Margaretje pěkná mrcha a svině a že to řekla jen aby mu uškodila, ale myslím si, že Rose to prostě vrátilo staré neveselé vzpomínky.

Navíc nic proti všem postavám ve tvých sériích, tak Rory mi je bohužel nejmíň sympatická a Peter je docela po ní.

Jinak se mi to moc líbí. Prostě tvůj vysoký standard, který mi tak dllouho chyběl

5)  Fanny (26.12.2010 20:11)

Co tý Rosalie je? Dyť děti měla dycky ráda ne? A Sorrel no uvidíme, co zamýšlíš

4)  Kaca (26.12.2010 19:12)

Jak Rose chtěla děti, tak už jí lezou krkem ne? Nejdřív ta Rory, pak Josh, Hannah s Dannym a Peter. Asi je to naní moc rychle a nebo nevím, ale mateřské pudy už si asi někde opotřebovala. Mám takový pocit, že i když se Emm přiznal a chtěl pro Petera něco nového, nevyjde mu to na lehko, škoda no.
Jop, bylo by i zajímavé, kdyby si náhodou zkusil svou schopnost na Sorrel, však je taky kočka ne?

3)  Marketa (26.12.2010 18:58)

1