Sekce

Galerie

/gallery/koření.jpg

Tak jsem prý tady. No a dál? Co tu mám dělat? Vařit nikdo neumí! Umřu tu! Čí byl nápad odjet do Finska k tetě?

 

6. kapitola - Hladové Finsko

Světe div se, ale večer už vše bylo tak, jak mělo. Rosalie ustoupila a obě se sobě navzájem omluvily. I já se omluvil – byť jsem v hloubi duše věděl, že mám pravdu – jak jinak, že?

Dostal jsem den s mámou a tátou. Amádea jsme odeslali tunelem na Floridu. Edward přišel s nápadem, přidělat na něj na provázku čip s GPS navigací, abychom věděli, kde je. Jakmile se malé světélko rozblikalo v oblasti, v jaké mělo, ulevilo se mi.

„Za čas to z něj někde spadne a dojde baterie,“ připomněl Edward a my mohli druhý den v pozdní odpoledne odjet.

To loučení na letišti – muka. Na letiště jela jen máma s tátou. Edward s Bellou a Esmé zůstali doma. Prý by nás tam bylo moc. Ness s Jacobem jim to odkývali a zůstali taky. Spíš chtěli mít taky chvilku klidu. S Carlislem jsem se rozloučil ráno, protože musel zase do nemocnice. Hanny, Chris, Danny a Pearl museli do školy a vrátit se měli hodinu po mém odletu, takže to proběhlo taky brzy ráno. Holky mi visely na krku a kluci plácali do zad stejně, jako potom Emmetta s Rosalie a Jaspera s Alice.

Někdy bylo výhodou mít rodiče upíry, ale ne wolpiry. Máma byla na letišti jak želva.

„Měkneš,“ dobíral si ji Emmett, když ji objal na rozloučenou. Mamka mu vrazila pěstí do břicha, až heknul. „Tak ne.“

„Půl roku a pak okamžitě domů,“ hartusila, když jsem se jí dostal do rukou.

„Neboj,“ sliboval jsem.

„Já ti dám - neboj. To víš, že se bojím. Jsi Aamu jak poleno! A Black jakbysmet!“ vrčela.

„Mám tu nejlepší výchovu,“ smál jsem se.

„Ty jsi tak ukecaný,“ vrtěla hlavou.

„Mami, bude to v pořádku. Vždyť budu neustále k ruce!“

„Já vím,“ vzlykla a utřela si nos.

„Tak pojď. Nech je nastoupit do letadla,“ šeptal táta a odtrhával ji ode mě. Pak mě objal sám.

„Nějaké moudro, táto?“ dobíral jsem si ho.

„Udělej průser a natrhnu ti česnek,“ zavrčel a pak se na mě usmál. „Opatruj se, nehodlám dělat dalšího takového.“ Tím schytal ránu od mamky.

„Jak dalšího takového? Tobě se výroba dětí nelíbí, nebo co?“ mručela.

„Ale líbí! Horší jsou ty porody!“ bránil se táta.

„Ten tvůj byl vážně řežba, Rory, nediv se mu,“ řehtal se Emm a mrkl na mě. „Tak jdeme, mladej. Teď jsi můj,“ zahalekal.

Když se o půl hodiny později letadlo vzneslo do vzduchu, sledoval jsem vzdalující se pevninu s divným pocitem v oblasti břicha. Ne, nebylo to nevolností. Tolik jsem chtěl odtud vypadnout, nechat školy a zmizet, ale… Prostě jsem si tehdy neuvědomil, co tu po mně zůstane a kdo mi bude chybět. Někdo by řekl: Rozmazlený jedináček. Jiný: Věrný a vděčný syn.

Nevím kolik bylo hodin, když si letadlo sedlo na ranvej ve Finsku, ale byli jsme na místě. V letištní hale jsem si zapnul mobil a nadatloval zprávu mámě: Vyvěste vlajky, letadlo nespadlo. Jsme tu a žijeme. Peter.

Odpověď mi přišla v okamžiku, kdy jsme nastupovali do Emmettova dřípu, který nechal v letištních garážích: Jen si dělej prdelky ze staré mámy! Začal jsem se smát.

Ve vile na útesu, kde jsme bydleli, mi nechali mámin pokoj. Její půdu, kterou si udělala do tureckého stylu. Líbilo se mi to. Sice ten strop byl tak akorát, ale cítil jsem se tu jako doma. Jak jsem zjistil o pár hodin později, vařit tu neuměl nikdo.

„Ani krupicovou kaši?“ vyhrkl jsem zděšením, když mi Alice oznámila svůj objev.

„Kohože?“ ksichtil se Emm.

„A co chleba?“ úpěl jsem. Alice omluvně zavrtěla hlavou.

„Čaj?“ zkusil jsem to naposledy.

„Dojedu ti nakoupit jídlo, ale pojeď se mnou. Nevím, co je k jídlu, zlato,“ vzdychla smutně a omluvně Alice a zacinkala klíčky. Měl jsem sto chutí poslat S.O.S. zprávu: Mamííííí!

Alice mě vzala do malého supermarketu.

„Já tlačím, ty vybírej!“ zavelela a vpustila mě mezi regály. Chyba!

Odcházeli jsme a vypadali přitom jako chodící tašky s nožičkama. Alice tam nechala čtyřmístnou sumu, protože moje oči hltaly snad všechno a ona to brala do zásoby.

„Tak. A teď do knihkupectví,“ rozhodla.

„Co? Co tam? Od kdy čteš?“ nechápal jsem.

„Nečtu. Ty budeš číst. Jestli nechceš umřít hlady,“ mručela.

„Já si budu vařit sám?“ zděsil jsem se. Vzpomněl jsem si na svůj poslední pokus a otřásl se. Ta hmota se tehdy nedala jíst, ale Bella ji uplatnila místo lepidla na dlaždičky. Možná by mi to tehdy v klidu prošlo, kdyby u toho nevyhořela elektrika a nemuselo se znovu malovat kvůli rajčatové omáčce na stropě. „No tak jo, no,“ hlesl jsem.

„Tohle jsme nedomysleli, co?“

„Ani ne, ale to nevadí. Nějak to vymyslíme,“ utěšoval jsem nejen Alici, ale i sebe. Zastavila u malého krámku s knihami. „Takže jakou kuchařku?“

„Co tuhle?“ navrhla a podala mi velkou bichli. „A ještě tuhle a tady tu taky. Jo a tahle bude taky dobrá…“ Odcházel jsem s deseti knihami.

„To je fajn, Alice, ale než tohle přečtu, tak umřu hlady,“ mručel jsem už řádně podrážděný hladem.

„Vezmu tě pro dnešek na večeři, co ty na to?“ navrhla.

„Že tě miluju, teto,“ vydechl jsem posvátně a začal polykat sliny jen z představy jídla. Myslím, že se to jmenuje Pavlovův reflex.

Dal jsem si čtyři chody. Začal jsem lehkým dezertem v podobě čtyř palačinek s vanilkovou omáčkou, pak polévku se zeleninou a velkými masovými kuličkami. Jako hlavní jídlo mi číšník přinesl dvojitý biftek s trojitými hranolky a vše jsem uzavřel zmrzlinovým pohárem s čokoládovou polevou a horkými malinami navrch. Alice seděla proti mně a celou dobu se nimrala v zeleninovém salátu.

„Ty’s to fakt snědl,“ hlesla, když jsem odložil dlouhou lžičku a spokojeně se na ni usmál.

„Budeš ten salát?“ zašeptal jsem. Přistrčila ho ke mně a začala se tiše smát.

„Tobě bude zle.“

„Nebude. Geny vlkodlaků,“ vysvětlil jsem.

„Petere, napadlo tě někdy… No, Rory je přeci jen wolpirka.“

„A?“ nechápal jsem.

„Proč ty nejsi?“ Alice do mě zabodla zkoumavý pohled. Najednou mě přešel hlad. Nimral jsem se v salátu přesně, jako před chvílí ona.

„Nevím,“ řekl jsem popravdě. „Možná upíři vyhráli a potlačilo to vlkodlačí gen,“ zvažoval jsem.

„Nebo ses ještě nerozčílil tak moc, aby ses projevil.“

„Blbost.“

„Tvoje máma to tak měla.“

„Nejsem jako máma, Alice. Jsem jen poloupír, co vábí zvěř. Nic víc.“

„Pete, ty si myslíš, že tohle je málo?“ zeptala se smutně.

„A není?“ Místo odpovědi jí obočí vyletělo o patro výš. Nejspíš jsem ji tím překvapil. „Každý je něčím ojedinělý. Já jsem jen průměr a ke všemu nejsem ani jedovatý průměr,“ odsekl jsem.

„Tobě vadí, že nejsi jedovatý?“

„Byla by to ta výjimka, chápeš? Není ti divný, že všichni mužští poloupíři jsou jedovatí, jen já ne?“

„Ty jsi to na někom zkoušel?“ vyhrkla Alice.

„Ne, ale tak… Jo, zkoušel.“

„Proboha! Na kom?“ vyjekla a prudce se rozhlédla, jestli si toho někdo v restauraci všiml.

„Na Monice.“

„Proč? Co kdybys byl jedovatý a u ní proběhla přeměna?“

„Tak bych měl kamarádku upírku. Mám ji rád. Monica je jako já, víš? Rozumíme si i beze slov. I v posteli!“

„Tak tohle mě asi momentálně nechce zajímat,“ úpěla Alice.

„Pardon, nedošlo mi to. Bral jsem tě jako kamarádku a ne jako tetu, nezlob se,“ hlesl jsem a definitivně odložil příbor. Bylo po chuti a hladu.

„Takže nejsi jedovatý,“ hlesla znovu.

„Ne, nejsem. Monica si ten kousanec užívala. Podezírám ji ze sadistických vloh, ale to je jedno. Prostě je pořád člověk.“

„Tak teď nevím, jestli mám říct, že mě to mrzí, nebo že jsem ráda,“ spekulovala Alice.

„To je jedno, hele… Prostě na to zapomeň. Jdeme domů,“ prosil jsem a vstal. V deskách na stole jsme nechali peníze a zmizeli.

„Kde jste takovou dobu?“ vyjekla Rosalie ve dveřích, když Alice zastavila před domem.

„Vzala jsem Petera na jídlo. A napadlo mě, že by to bylo nejlepší, kdyby chodil jíst ven. Vařit tu nikdo neumí. Snídani snad zvládne, ale obědy a večeře…“ brebentila Alice, zatímco jsme nosili tašky z auta do domu.

„Můžeme se střídat v doprovodu,“ navrhla Rosalie.

„Zvládnu to i sám, jestli to je problém,“ ozval jsem se.

„Ne, není to problém. Alespoň na tebe bude mít každý svou chvilku,“ usmála se Rosalie.

„Zítra jdu já!“ vyhrkl Emmett. Dost se mi ulevilo, že předběhl Rosalie. Nějak jsem netušil, o čem si s ní budu povídat.

„Můžu si jít pro dnešek lehnout? Ten časový posun a jídlo… Jsem utahaný,“ hekl jsem.

„A venčit to zvíře bude kdo?“ zajímal se Jasper.

„Jaký?“ nechápal jsem.

„No, když jste si prali pupky, dorazil Sage s Tarinou. Jsou ve tvém pokoji, ale obávám se, že Sage už moc dlouho nevydrží bez venčení. Jsou trochu vyděšení,“ vysvětlil Emmett. Vyběhl jsem schody a rozrazil dveře v pokoji. Sage cupoval mámin turecký koberec a Tarina lítala kolem něj jako měsíc kolem Země.

„No tak ale!“ houkl jsem a Sage odskočil, jakoby ten kobereček byl elektrický. Tarina se ke mně vrhla a láskyplně se mi vmotala do vlasů. „Pojď, tygře… Jdeme ven.“ Sage natočil hlavu do strany a sedl si trucovitě na zadek. „Tak pardon, pane panter!“ opravil jsem se a ten mizera se zvedl a vyběhl z pokoje. Co jsem to jen přilákal za zvěř?

Venku bylo stejně bílo jako v Kanadě. Sage dělal své obvyklé ohromné kroky. Byl skoro jako astronaut na Měsíci. Zvedal tlapy do výšky a ocas mu trčel do vzduchu. „Citlivko,“ dobíral jsem si ho se smíchem. Hlava se mi po chvíli začala neparně klepat. Pár sekund mi zabralo, než mi došlo, že mi tam pořád trůní Tarina. Byla tak malá, že se na ni lehce zapomínalo. „Sage, jdeme, pojď,“ křikl jsem za panterem, kterého najednou sníh začal bavit. „Ani na to nemysli!“ vyhrkl jsem, když se přiblížil k okraji útesu. „Sage!“ vrčel jsem varovně. Bál jsem se jít k němu, že si bude myslet, že si chci hrát a spadne mi dolů. Nebo tam spadne i beze mě. Sakra! „Emme?“ zavolal jsem nahlas.

„Hm?“ ozval se strejda z balkonu.

„Mohl bys mi chytit Sage?“

„Jak chytit? Jako…“

„Jen chytit. Je moc blízko kraje, nechci, aby tam žuchl. Prostě jen fofr akce, prosím.“ Než jsem to dořekl, stál přede mnou a podával mi hystericky mňoukajícího pantera. „Ehm… dík.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Twilly

18)  Twilly (14.02.2011 12:24)

Míšo já upřímě obdivuju tvůj vypravěčský šestý smysl... úžasné... pohádka-nepohádka pro dospělé jak vyšitá... nemůžu jinak, i když jsem v práci, musím si přidat ještě alespoň jednu kapitolku... jdu dál

Gassie

17)  Gassie (02.01.2011 13:29)

Chudák hladovějící Peter
Lepidlo na dlaždičky
Hystericky mňoukající panter

16)   (28.12.2010 18:28)

Lepit dlaždičky neeee

sfinga

15)  sfinga (27.12.2010 20:12)

Tak tady jsem si představila hladového Petera, jak zjišťuje, že ho nikdo nenakrmí Díky bože za hospody
Co mě ale nejvíc pobavilo byly poslední věty:

Jen chytit. Je moc blízko kraje, nechci, aby tam žuchl. Prostě jen fofr akce, prosím.“ Než jsem to dořekl, stál přede mnou a podával mi hystericky mňoukajícího pantera

maky21

14)  maky21 (26.12.2010 22:12)

Rose vede, omluvila se
no jo, Rory nám nějak měkne :D už je měkká jak máslo :D
Chudák Peterův česnek :D bude natrhlej :D
Wops tak trošku je bez jídla, ale to nevadí, Peter si poradí!
Hele! já skládám básničky! :D
On si bude vařit sám?? Tak to bude pohroma !!
Alice je hodná, vzala Petera na véču :D
Takže to bude asi taky trošku trojúhelník, ne? Monica, Peter a jeho pravá láska... nebo je Monica jeho pravá láska a on o tom ještě neví? Nedalas tam moc jejich společnejch chvil :D
Emm bude vařit s Peterem?! Tak to bude zajímavý... Dost zajímavý... Docela hodně zajímavý :D
Chudák Sage s Tarinkou. Nejsou vyděený ze změny prostředí? I když... :D

Kaca

13)  Kaca (26.12.2010 18:57)

„Ale líbí! Horší jsou ty porody!“ Tak to Tavv zabil Ty nákupy byli velice zajímavé, jen by mě zajímalo co všechno nakoupili, že tam nechali tolik peněz a že to Alice nebylo divné.
Nebude náhodou Tarinka vlasový drak? Když je pořád v těch Peterových vlasech? a Sage? Trošku sebevražedný kocour, ty zvířata jsou ale super. Jen vážně škoda že tam není Amadeus s Fanny.

12)  Tru (26.12.2010 11:37)

11)  Alorenie (26.12.2010 10:20)

Proč se upíři nenaučí vařit? Vždyť jim to zabere tak dvě minuty, ne? Edward se taky naučil :D

SarkaS

10)  SarkaS (26.12.2010 03:56)

Chudáček Sage... Ta miloučká čičinka by taky mohla z Emmetta dostat infarkt. Jinak to byl skvělý díl, takový úžasně pohodový, jen ta jeho šílená lehkomyslnost mi hýbala žlučí...

Marketa

9)  Marketa (26.12.2010 01:53)

krista81

8)  krista81 (26.12.2010 01:03)

Tak jsem se konečně dostala k Pc a dopřála si ten luxus tří dílku zasebou
Kapitolky parádní - ta hádka byla celkem ostrá a bleskové stěhováni
Ovšem jak nikdo neumí vařit - fakt zbývají jen ty restaurace
A hysterická puma
Krása jako pokaždé
ps: hezké svátky už asi nepopřeji, ale tak alespoň pěkný zbytek roku

Fanny

7)  Fanny (25.12.2010 19:14)

Nějak senám ta rodinka dělí na skvělé kuchaře a otřesné kuchaře a Peter zrovna patří k té druhé skupině

Jinak moc povedené jako obvykle

semiska

6)  semiska (25.12.2010 18:54)

Supr, Mišulko. Chudák Peter, ještě že neumře hlady díky restauracím a bezmeznému kontu Cullenovým. Jeho kulinářské pokusy hokusy asi byly nepoživatelné. :D Sage byl skvělá citlivka :D
Moc supr, těším se na další.

5)  nathalia (25.12.2010 18:10)

moc pekne!

4)  zuzka (25.12.2010 15:50)

histerická mačka super

Mili

3)  Mili (25.12.2010 13:53)

Úžasná kapitola, tomu říkám rychlé stěhování:)

lied

2)  lied (25.12.2010 13:10)

fofr akce tak to je fakt dobrý. s nimi si ještě hodně užijí

Anna43474

1)  Anna43474 (25.12.2010 13:07)

Fofr akce Tleskám

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek